Tarifní hodnota ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci. Okolnosti, které je zapotřebí zohlednit při rozhodování o nákladech řízení.

     I po účinnosti novely advokátního tarifu prostřednictvím vyhl. č. 486/2012 Sb. účinné od 1. 1. 2013 se ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci, jejíž hodnotu lze v řízení (s poměrnými obtížemi) zjistit, považuje za tarifní hodnotu cena žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.

     Spor o určení, zda předmětné nemovitosti byly k určitému dni ve společném jmění třetích osob, je sporem o určení vlastnického práva k nemovitostem, i když takovou žalobu podala osoba odlišná od vlastníka.

     Při rozhodování o mimosmluvní odměně advokáta ve sporu o určení vlastnictví k nemovitému majetku nelze vycházet z pouhého matematického výpočtu daného hodnotou nemovité věci z hlediska konečné výše odměny, ale je třeba vždy zohlednit další aspekty věci (např. obtížnost případu, princip proporcionality nákladů řízení s předmětem řízení, posouzení nezbytnosti jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam atd.).

     V (prvoinstanční, respektive odvolací) rozhodovací praxi byly v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení ve sporech o určení vlastnictví k nemovitým věcem zaznamenány odlišné právní názory týkající se výše tarifní hodnoty. Některé soudy při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta ve sporu úspěšného účastníka řízení vycházejí (pokud je z obsahu spisu zjistitelná) z ceny nemovitosti dotčené žalobou ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jiné soudy naopak vycházejí z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

    Vzniká tedy praktická otázka, který postup při stanovení výše mimosmluvní odměny je správný.

     Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů (dovolacího) řízení vychází z ustáleného právního závěru, že lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, nebo ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014). Dovolací soud přitom ve svých předchozích rozhodnutích podpůrně (stran analogického použití) odkazoval na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. I. ÚS 712/01, nebo ve věci sp. zn. IV. ˇUS 1332/2007), byť vztahující se k advokátnímu tarifu ve znění před přijetím vyhlášky č. 486/2012 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2013. Avšak při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovitosti Nejvyšší soud judikoval, že v takovém případě je spor o určení vlastnictví nemovitosti sporem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a), respektive (v souvislosti s novelizací advokátního tarifu prostřednictvím vyhl. č. 486/20012 Sb.) sporem ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., kde je zapotřebí při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta vycházet (od 1. ledna 2013 v důsledku účinnosti vyhl. č. 486/2012 Sb. novelizující advokátní tarif) z fixní hodnoty ve výši 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu).

     Odlišný právní názor týkající se tarifní hodnoty v případě sporu o určení vlastnictví k nemovité věci bylo možno zaznamenat v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Zatímco právní názor Nejvyššího soudu, jak byl vyjádřen např. v jeho usnesení ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014 (v tomto případě mimosmluvní sazba odměny byla stanovena z tarifní hodnoty 1 800 000 Kč, tj. z ceny předmětných nemovitostí, jak byla sjednána v žalobou dotčené kupní smlouvě) obstál i v ústavně právní rovině (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1559/2014), z usnesení Ústavního ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, se podává odlišný právní názor.

     V této posledně označené věci Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti za následujících skutkových okolností. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 14. 7. 2013, č. j. 20 C 40/2013-34, zastavil řízení o určení vlastnického práva žalované obce a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vycházel z § 8 odst. 1 advokátního tarifu z ceny nemovitost, které jsou předmětem řízení. Cenu nemovitostí určil ve výši 322 761 Kč s ohledem na kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě uzavřené mezi vedlejší účastnicí (žalovanou 3/) jako prodávající a vedlejšími účastníky (žalovanými 1/ a 2/) jako kupujícími dne 26. března 2012. K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. září 2013, č. j. 25 Cdo 451/2013-51, změnil napadený nákladový výrok tak, že vedlejší účastníci jsou povinnosti zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 11 200 Kč. V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že odměnu právního zástupce stěžovatele je zapotřebí stanovit podle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Tarifní hodnotu tak odvolací soud stanovil ve výši 50 000 Kč a sazbu za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč.  Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, ze které vyplývá, že částka uvedená v § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se považuje za tarifní hodnotu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Z uvedené judikatury dále vyplývá, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu penězi ocenitelné, pak se za tarifní hodnotu považuje v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu výše peněžitého plnění nebo cena věci. Ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) pak jen rozvíjí ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a na shora uvedených závěrech tedy nic nemění.

     Ústavní soud usnesením ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, ústavní stížnost odmítl. Zdůraznil, že jádrem této ústavní stížnost bylo posouzení, které ustanovení advokátního tarifu je třeba na případ stěžovatele aplikovat. Stěžovatel totiž nesouhlasil s výši přiznaných nákladů právního zastoupení a tvrdil, že odměna advokáta měla být stanovena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu (tj. z ceny nemovité věci), a nikoli podle § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, jak učinil odvolací soud. K tomu Ústavní soud uvedl následující:

      „Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se částka 35 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné. Podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč ve věcech, uvedených v odstavci 3 tohoto ustanovení, jde-li o právní vztah k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Posledně citované ustanovení bylo do advokátního tarifu včleněno vyhláškou č. 486/2012 Sb. (novelou advokátního tarifu) s účinností od 1. 1. 2013, tedy ještě před datem rozhodným pro určení výše odměny za předmětný úkon.

     Z konstrukce ustanovení § 9 advokátního tarifu je zřejmé, že se v případě odst. 4 písm. b) jedná o ustanovení speciální k ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a vztahuje se na tarifní hodnotu ve věcech určení právního vztahu k nemovité věci. Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, byly vydány před účinností výše zmíněné novely.“

     Je tedy zřejmé, že v judikatuře Ústavního soudu lze dohledat protichůdné právní názory na řešení otázky tarifní hodnoty při stanovení mimosmluvní odměny advokáta ve sporech o určení vlastnictví k nemovitým věcem. Z mého pohledu právní názor obsažený v posledně uvedeném usnesení Ústavního soudu nelze akceptovat.

     Podle mého názoru i po novelizaci advokátního prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. je nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jež se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

     Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty, respektive ceny nemovitosti; za odborné posouzení, respektive zjištění hodnoty nemovité věc však nelze považovat kupř. „vyjádření nezávislé realitní kanceláře“), je nezbytné za tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci považovat fixní tarifní hodnotu ve výši 50 000,- Kč ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

      Hodnota nemovité věci tak v zásadě (primárně) odráží význam daného sporu a je do jisté míry jakýmsi průsečíkem různých faktorů, které více či méně ovlivňují (mohou ovlivňovat) předpokládaný rozsah či náročnost poskytované právní služby v obdobných věcech. Lze mít za to, že novela advokátního tarifu v podobě vyhlášky č. 486/2012 Sb. stanovením vyšší fixní tarifní hodnoty mimo jiné ve věcech týkajících se právních vztahů nemovitým věcem, s účinností od 1. ledna 2013 zohlednila – v případech, nelze-li hodnotu nemovitosti vyjádřit v penězích, respektive lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými potížemi - význam daných sporů a presumovanou náročnost při poskytování právní služby advokátem. Tam, kde se takové pravidlo neuplatní, bude nutno přistoupit k aplikaci obecného ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a tedy mimosmluvní odměnu advokáta stanovit z tarifní hodnoty, za kterou se bude považovat cena nemovitosti v době započetí právní služby.

     Dále byl v soudní praxi zaznamenán odlišný právní názor týkající se posouzení, zda spor o určení, že označené nemovité věci náležely k určitému dni (ke dni úmrtí původního vlastníka) do jeho vlastnictví, případně do společného jmění zůstavitele a druhého manžela, je (z hlediska rozhodování o mimosmluvní odměně advokáta) sporem o určení vlastnictví k nemovité věci anebo jde o spor o určení práva k nemovitosti, jež ve vztahu k žalobci (v jehož prospěch nemá být určeno vlastnické práva) není vyjádřitelné v penězích, neboť jde o určení vlastnictví třetích osob k nemovitému majetku.

     Spor o určení, zda předmětné nemovitosti byly k určitému dni ve společném jmění třetích osob, je sporem o určení vlastnického práva k nemovitostem, i když takovou žalobu podala osoba odlišná od vlastníka (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1073/2013). Okolnost, že se žalobce domáhá určení vlastnictví třetích osob k předmětným nemovitostem (pokud soud shledá jeho aktivní věcnou legitimaci ve sporu a naléhavý právní zájem na takovém určení, např. s ohledem na promítnutí obsahu sledovaného rozhodnutí v katastru nemovitostí) tedy není důvodem k závěru, že zde nejde o spor o určení právního vztahu k nemovitému majetku.

      Při rozhodování o mimosmluvní odměně advokáta ve sporu o určení vlastnictví k nemovitému majetku však nelze vycházet z pouhého matematického výpočtu daného hodnotou nemovité věci z hlediska konečné výše odměny, ale je třeba vždy zohlednit další aspekty konkrétního případu.

     Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (s ohledem na závěry obsažené v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 988/12) mimo jiné vyložil, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem, nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem. Pravdou však je, že v tomto nálezu Ústavní soud navázal na svou předchozí judikaturu, v níž se na základě ústavních stížností zabýval otázkou nákladů řízení a stanovení výše jejich náhrady ve sporech, které byly vedeny o bagatelní částky na základě tzv. formulářových žalob podávaných subjekty, které příslušené pohledávky nabyly zpravidla postoupením, a to se záměrem profitovat na přiznané náhradě nákladů řízení, kde na straně žalované stál spotřebitel (srov. zejména bod 98 a obiter dictum cit. nálezu, případně též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1960/13).

     Je sice základní povinností soudu při rozhodování o náhradě nákladů zabývat se jejich účelností, avšak současně je zapotřebí velmi pečlivě vážit všechna kritéria, která spoluurčují účelnost vynaložených nákladů řízení (např. zvláštnost případu, princip proporcionality s předmětem řízení, posouzení nezbytnosti jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam, s vyloučením případným duplicitních či snad vícenásobně se opakujících úkonů, které z objektivního hlediska nejsou ve skutečnosti úkony a tedy výdaji – z pohledu uplatňování nebo bránění práva – zbytnými atd.).

     Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci, jejíž součástí je stanovení mimosmluvní odměny advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb., je proto zapotřebí, aby rozhodující soud nejprve provedl takový výpočet odměny a teprve poté se případně zabýval otázkou reflexe právních závěrů obsažených ve shora připomenuté judikatuře Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, teprve po takovém výpočtu bude vytvořen prostor pro následné úvahy soudu stran zohlednění a do přijatého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (ve vazbě na zjištěné okolnosti případu) promítnuté otázky týkající se věcné a časové náročnosti sporu, počtu provedených úkonů, účelnosti poskytované právní služby při uplatňování nebo bránění práva), kdy hranice ústavní souladnosti, respektive limity odměn advokátů byly (z hlediska pojetí právního státu) nastaveny (vymezeny) nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12.