Velký senát Nejvyššího soudu ČR bude rozhodovat o problematice rozhodčích doložek

Dne 13. ledna 2010 rozhodlo Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) v souladu s čl. 13 odst. 1 písm. d) a čl. 21 Jednacího řádu Nejvyššího soudu o zařazení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou:

     „Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.“

     Senátu č. 30 Nejvyššího soudu napadlo v loňském roce dovolání žalobkyně směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“) ze dne 15. února 2010, č.j. 57 Co 150/2009-51, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“), kterým bylo zastaveno řízení o určení vlastnictví k označeným nemovitostem. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zaujal právní názor, že v posuzované věci účastníci v rámci kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem uzavřeli rozhodčí smlouvu, jejíž písemná forma odpovídá § 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zákon č. 216/1994 Sb.“ nebo „zákon o rozhodčím řízení“) a z pohledu § 2 odst. 1 a 2 a § 3 téhož zákona byla uzavřena platně. Žalovaná při prvním úkonu, který jí náležel, uplatnila námitku, že věc má být na základě uzavřené smlouvy projednána v rozhodčím řízení. Po zjištění, že v daném případě se jedná o majetkový spor, o jehož předmětu by strany mohly uzavřít smír, proto soud prvního stupně – konstatoval odvolací soud – rozhodl správně, pokud dané řízení ve smyslu § 106 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Odvolací soud zaujal právní názor, že v posuzované věci se rozhodčí smlouva vztahuje nejen na práva z právních vztahů přímo vznikající, ale i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy souvisejícími, tedy i na práva, která žalobkyně učinila podanou žalobou předmětem sporu.

      Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybňuje právní názor odvolacího soudu při řešení otázky neplatnosti rozhodčí smlouvy, kterou jako prodávající uzavřela s žalovanou v rámci kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k označeným nemovitostem ze žalobkyně na žalovanou. Rozhodčí smlouvu účastnice uzavřely v rámci čl. VI bodu 5. uvedené kupní smlouvy v tomto znění: „Smluvní strany se dohodly, že veškeré spory, které mezi nimi nastanou, nebo mohou nastat, či jakékoliv jiné nároky budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., podle Rozhodčího. a Poplatkového řádu vydaného S. r., s.r.o., IČ: 63 49 66 58, (se) sídlem P. 8 ... B., s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách S. r.“ Žalobkyně namítá, že tato rozhodčí smlouva je neplatná, neboť (ve stručnosti zrekapitulováno z dovolací argumentace žalobkyně) a) neobsahuje určení konkrétní osoby rozhodce, když rozhodčí smlouva v tomto směru odkazuje na interní dokumenty S. r., s.r.o., s nimiž se žalobkyně neseznámila, b) je neplatná s ohledem na absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy, a c) Rozhodčí řád a Poplatkový řád, kterými se mají účastnice v rozhodčím řízení řídit, vydalo S. r., s.r.o., které není stálým rozhodčím soudem a není proto oprávněno takové předpisy vydávat.

    Tříčlenný senát č. 30 Nejvyššího soudu, který měl podle rozvrhu práce toto dovolání projednat a rozhodnout o něm, s přihlédnutím k tomu, že dovolací námitka žalobkyně sub b) byla již judikaturou opakovaně řešena se závěrem, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, svazek 10, ročník 2008, poř. č. 103), při řešení právních otázek sub a) a c), tj. že uvedená rozhodčí smlouva je neplatná, neboť neobsahuje určení konkrétního rozhodce, nýbrž (pouze) způsob jeho určení formou odkazu na interní dokumenty zpracované subjektem, který není stálým rozhodčím soudem, a dále také z důvodu, že rozhodčí řízení se má řídit interními předpisy, které vydala právnická osoba, jež není stálým rozhodčím soudem, dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 (in www.nsoud.cz). V tomto rozhodnutí dovolací soud mimo jiné zaujal právní názor, že „Jestliže byl v daném případě podle odvolacího soudu platně sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednací řád pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s.), pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku.“ Nejvyšší soud tuto právní otázku řešil přesto, že citovanému rozhodnutí (časově) předcházelo jiné rozhodnutí téhož soudu - usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Odo 2282/2008, v němž Nejvyšší soud zaujal následující (zcela) odlišný právní názor: „Strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.“

    Vzhledem k tomu, že senát č. 32 Nejvyššího soudu v prvně označené věci v souladu s § 20 odst. 1 věty první zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nepostoupil uvedenou věc velkému senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále již „velký senát Nejvyššího soudu“), ač nesdílel právní názor dříve zaujatý ve shora označeném předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, učinil tak v této věci senát č. 30, jenž dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Odo 2312/2007.

      Při předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu byl senát č. 30 Cdo veden úvahou, že zákon o rozhodčím řízení vyjma svého ustanovení § 7 odst. 1, věta první, jež stanoví, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců nebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, a jeho druhého odstavce upravující situace při absenci smluvního ujednání o určení rozhodce, resp. počtu a osob rozhodců tak, že v takovém případě jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předcházejícího rozhodce, neupravuje další podmínky způsobu určení rozhodce, resp. rozhodců. Proto je nutno – již s ohledem na soukromoprávní zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“ - dovodit to, k čemu dospěl Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 2282/2008, tj. že strany si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.

      Podle senátu č. 30 Cdo právní názor Vrchního soudu v Praze dostatečně důsledně nereflektuje (shora zmíněný) princip smluvní autonomie a z něj vyplývající ústavně právní souvislosti. K posledně uvedenému možno poukázat též na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04 (in www.nalus.usoud.cz), v němž orgán ochrany ústavnosti judikoval:  

      Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.

   V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady "pacta sunt servanda" (smlouvy se musí dodržovat).

   V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

    Zjevně z obdobných důvodů proto právní názor dovolacího soudu, obsažený v jeho usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, proti němuž směřovala ústavní stížnost, v níž bylo stěžovatelem namítáno, že rozhodčí doložka ve znění: „...spory ze smlouvy budou řešeny rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR...neurčuje konkrétního rozhodce a dostatečně určitě nestanovuje ani mechanismus, jakým bude tento rozhodce vybrán....“ – tedy v situaci obdobné v této řešené věci - , byl Ústavním soudem označen „za zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání...“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08). Jinými slovy řečeno, ani z pohledu Ústavního soudu nebylo nic vytknuto rozhodčí smlouvě, jež stran určení rozhodce ponechávala vlastní akt určení rozhodce na žalující straně, která měla rozhodce vybrat z přesně označeného seznamu rozhodců vedeného od účastníků odlišným soukromoprávním subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem, nýbrž který plní funkci jakéhosi arbitrážního střediska, zajišťujícího v souvislosti s jednotlivými rozhodčími řízeními ad hoc služby administrativně technického charakteru.

     Podle senátu č. 30 Cdo Nejvyššího soudu nelze ingerovat do smluvní svobody účastníků rozhodčí smlouvy, pokud se účastníci svobodně a vážně, určitě a srozumitelně dohodnou na mechanismu výběru rozhodce či rozhodců pro řešení již existujícího anebo v budoucnu případně vzniklého (vzniklých) majetkového (majetkových) sporů) mezi nimi. Pokud zákon o rozhodčím řízení určení počtu a osob rozhodců stanoví toliko v rámci dispozitivního ustanovení, tedy pouze pro situace, kdy takový mechanismus výběru rozhodčí smlouva neobsahuje (srov. § 7 odst. 2 cit. zák.), nelze ze smluvního ujednání účastníků v rozhodčí smlouvě o tom, že určení rozhodce (rozhodců) náleží žalující straně ze zpracovaného seznamu rozhodců, který vede právnická osoba, jež není stálým rozhodčím soudem, bez dalšího dovozovat, že takto formulovaná rozhodčí smlouva je neplatná pro neurčitost či snad z důvodu obcházení zákona.

      Rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu dojde (v otázce posuzování platnosti rozhodčích doložek) k odstranění popsaného rozporu v judikatuře dovolacího soudu.

(Zpracováno pro časopis Právní rádce)