Velký senát Nejvyššího soudu ČR sjednotil rozhodovací praxi týkající se (ne)platnosti rozhodčích smluv

K neplatnosti rozhodčí smlouvy

§ 2, § 7 odst. 1, § 13 odst. 2  RozŘ

§ 39 ObčZ

      Neobsahuje-li rozhodčí smlouva  přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona,  je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.

       I když Ústavní soud České republiky  ve svých usneseních mj. judikoval, že rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno stanoví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran, a dále, že jeho moc není delegována svrchovanou  mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, Nejvyšší soud České republiky se ve své sjednocovací rozhodovací činnosti staví na názor, dle nějž není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k řízení soudnímu.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010

     K věci: Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení o určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem. Shodně se soudem prvního stupně zaujal právní názor, že v posuzované věci účastníci v rámci kupní smlouvy o převodu nemovitostí (dále jen „kupní smlouva“) uzavřeli rozhodčí doložku, jejíž písemná forma odpovídá § 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „RozŘ“). Žalovaná při prvním úkonu, který jí náležel, uplatnila námitku, že věc má být na základě uzavřené smlouvy projednána v rozhodčím řízení. Po zjištění, že v daném případě jde o majetkový spor, o jehož předmětu by strany mohly uzavřít smír, proto soud prvního stupně podle odvolacího soudu rozhodl správně, pokud řízení ve smyslu § 106 odst. 1 OSŘ zastavil. Podle odvolacího soudu se v daném případě rozhodčí doložka vztahuje nejen na práva z právních vztahů přímo vznikající, ale i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy souvisejícími, tedy i na práva, která žalobkyně učinila podanou žalobou předmětem sporu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve které mj. zpochybnila platnost rozhodčí doložky, ve které je pouze uvedeno, že spory mezi účastníky budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem v souladu  se zákonem č. 216/1994 Sb. podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými S. d., s. r. o. (dále též „sdružení rozhodců“), s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách uvedeného sdružení rozhodců. Z ničeho tedy nevyplývá, že by žalobkyně svým podpisem „stvrdila fakt, že se s těmito dokumenty seznámila.“ V doplňujícím podání žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze ve věcech sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 a 12 Cmo 496/2008 s tím, že rozhodčí doložku v části VI. 5 kupní smlouvy považuje za absolutně neplatnou, neboť rozhodčí řád zpracoval subjekt, který není stálým rozhodčím soudem.

Tříčlenný senát č. 30 Cdo Nejvyššího soudu, který měl podle rozvrhu práce toto dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který byl vyjádřen v rozsudku ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007. Proto věc předložil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, který zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

     Z odůvodnění:  Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 OSŘ) je zřejmé, že žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tím, že zpochybňuje právní názor dovolacího soudu při řešení otázky  neplatnosti rozhodčí doložky, kterou coby prodávající uzavřela s žalovanou v rámci kupní smlouvy.

    Tříčlenný senát č. 30 Nejvyššího soudu, který měl podle rozvrhu práce toto dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl k odlišnému právnímu názoru, než který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 (in www.nsoud.cz). V tomto rozhodnutí dovolací soud mimo jiné zaujal právní názor, že „Jestliže byl v daném případě podle odvolacího soudu platně sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednací řád pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s.), pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 RozŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku.“ Citovanému rozhodnutí  však předcházelo jiné rozhodnutí  Nejvyššího soudu – konkrétně usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, v němž Nejvyšší soud zaujal zcela odlišný právní názor: „Strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.“

    Protože přes zmíněné odlišnosti v posuzování shora uvedené otázky nebylo dosud v souladu s § 20 odst. 1, věty první, zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postoupeno její řešení velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, učinil tak v označené věci senát č. 30.

    V posuzované věci dovolání žalobkyně směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Dovolání je tedy ve smyslu § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Po zjištění, že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl závěru, že je nelze považovat za správné.

    Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

     Zákon o rozhodčím řízení upravuje rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci a výkon rozhodčích nálezů (§ 1 odst. 1). Podle jeho §  2 odst. 1 se mohou strany dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír (§ 2 odst. 2 citovaného zákona). Rozhodcem může být občan České republiky, který je zletilý a způsobilý k právním úkonům, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Cizinec může být rozhodcem, je-li podle práva svého státu způsobilý k právním úkonům; postačí však, je-li způsobilý k právním úkonům podle práva České republiky (§ 4 odst. 1 a 2 uváděného zákona). Ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ stanoví, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.

            Podle ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku;  tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).

    K řešení právní otázky předložené dovolacímu soudu k posouzení se upínají dva rozdílné právní názory, které nalezly odraz v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Právnímu názoru obsaženému v rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, přisvědčuje právní názor, jejž zaujal Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněným pod č. 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s následující právní větou: „Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.“

    Opačný právní názor je obsažen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Odo 2282/2008.

    Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout  buďto na „ad hoc“ rozhodci (rozhodcích) nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí být vždy fyzická osoba (§ 4 zákona o rozhodčím řízení), může být tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle § 7 odst. 1 citovaného zákona stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny. Z ustanovení § 19 ZRŘ vyplývá, že se strany mohou dohodnout na způsobu vedení řízení a pokud taková dohoda není uzavřena, pak rozhodci postupují způsobem, který si sami zvolí (jednání je ústní, pokud si strany nedohodnou jinak). Na rozdíl od ad hoc ustanovených rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Uvedená pravidla musí být publikována v Obchodním věstníku. Rozhodováno je pak podle zmíněných pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení, přičemž nedohodnou-li se účastníci jinak postupuje stálý rozhodčí soud podle těchto pravidel.

    Jak vyplývá z obsahu spisu, účastníci si v čl. VI. bodu 5. kupní smlouvy dohodli, že „veškeré spory, které  mezi nimi nastanou nebo mohou nastat, či jakékoliv jiné nároky, budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými S. r., s. r. o., sídlem P. 8 (budova I.), 604 10 B.“, s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách S. r.“. Bylo proto nezbytné uvážit, zda takto mělo být rozhodování případného sporu mezi účastníky svěřeno ad hoc rozhodci (rozhodcům) ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 RozŘ, přičemž soudy obou stupňů (ač tuto problematiku podrobněji nerozebíraly) na tuto otázku fakticky odpověděly pozitivně.

    Při úvaze, zda si takto účastníci dohodli pro řešení jejich případných budoucích sporů (za situace, kdy sdružení rozhodců nemělo a nemá charakter stálého rozhodčího soudu, který může být podle § 13 odst. 1 RozŘ zřízen pouze na základě zákona), že je bude rozhodovat ad hoc rozhodce, nelze pominout, že výběr příslušného rozhodce byl podřazen režimu Rozhodčího řádu vydaného sdružením rozhodců. Tato obchodní společnost však podle zákona nebyla (a není) oprávněna vydávat statuty a řády (obdobně jako stálé rozhodčí soudy, jejichž statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v Obchodním věstníku - § 13 odst. 2 RozŘ), které by mimo jiné především upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení, resp. případně vymezovaly způsob jmenování rozhodců, apod. Jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku předmětem podnikání obchodní společnosti S. r., s. r. o., byla v rozhodné době poradenská činnost pro rozhodce v rozhodčím řízení, činnost organizačních a ekonomických poradců, týkajících se služeb pro rozhodce a rozhodčí řízení, obstaravatelská činnost pro rozhodce a rozhodčí řízení. Je třeba zdůraznit, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz (a nadto odkaz jen zcela obecný) na Rozhodčí řád obchodní společnosti S. r., s. r. o., nelze jako eventuální  způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů akceptovat. Jinak řečeno jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen). Tuto skutečnost však soudy obou stupňů zcela pominuly.

    Pro úplnost je třeba poukázat na skutečnost, že Ústavní soud České republiky ve svých usneseních opakovaně zaujal právní názor, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu, resp. rozhodce, je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno stanoví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 339/02, sp. zn. IV. ÚS 511/03, sp. zn. III. ÚS 166/05 či sp. zn. III ÚS 145/03, in www.nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud se však ve své sjednocovací rozhodovací činnosti staví na názor, dle nějž není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu.

   Z vyloženého je tedy zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné (§ 243b odst. 2 OSŘ). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se tak odchyluje od právního názoru vysloveného v usnesení téhož soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, podle něhož „strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů“, a že „rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem“, neboť - jak již bylo vyloženo - tento názor nesdílí.

Poznámka: Dne 14. 9. 2011 rozhodlo Občanskoprávní a obchodním kolegium Nejvyššího soudu o publikaci tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a to s právní větou, jak je citována v rámci prvního odstavce. S publikací tohoto rozhodnutí jsem nesouhlasil. V písemné připomínce jsem mj. uvedl, že již v lednu 2010 jsem na zasedání Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, při projednávání shora cit. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, zdůraznil, že tehdy kritizované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, obsahující (oproti zmíněnému názoru vrchního soudu) opačný právní názor, obstálo i před Ústavním soudem.  Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, tehdy judikoval, že: „Pokud se účastníci dohodli, že spory vzniklé z předmětné leasingové smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR a nikoli rozhodčím soudem ve smyslu ust. § 13 RozŘ, není námitka žalobce, že »mechanismus, jakým bude tento rozhodce či rozhodci vybráni (…), musí být sjednán výslovně a určitě« za podmínky, že tento mechanismus musí být vytvořen stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 RozŘ zákonem, případná, jelikož za situace, kdy - jak shora uvedeno - i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ust. § 13 RozŘ mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí, se účastníci dohodli, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu nikoli stálého rozhodčího soudu, jenž musí být - jak správně dovolatel dovozuje - zřízen zákonem, nýbrž ze seznamu Asociace leasingových společností ČR.“  Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu směřovala ústavní stížnost, ve které bylo mj.  namítáno, že: „Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se závěrem obecných soudů nesouhlasí, neboť rozhodčí řízení mohou vést buď stálé rozhodčí soudy zřízené zákonem, nebo jeden či více rozhodců zvolených stranami sporu. Posuzovaná rozhodčí doložka však podle stěžovatele neurčuje konkrétního rozhodce a dostatečně určitě nestanovuje ani mechanismus, jakým bude tento rozhodce vybrán (podle stěžovatele ve smlouvě není obsažen seznam rozhodců při Asociaci leasingových společností, absentují bližší údaje o této asociaci, jako je sídlo, identifikační číslo, číslo registrace u Ministerstva vnitra atd.). Takové určení dle stěžovatele neodpovídá kogentnímu požadavku v ust. § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.“    Ústavní soud ovšem usnesením ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08, tuto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Za pozornost pak stojí tato část odůvodnění písemného vyhotovení usnesení (pozn.: v textu zvýraznil P.V.):

     „Ústavní soud po prostudování odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu porušení tohoto základního práva neshledal. Obecné soudy vyslovily nedostatek své pravomoci na základě kvalifikace a výkladu rozhodčí doložky jako soukromoprávního úkonu stěžovatele a leasingové společnosti, přičemž se neztotožnily s námitkami stěžovatele stran neurčitosti doložky. Ústavní soud neshledal na těchto závěrech jakýkoliv rozpor s kogentním zněním norem jednoduchého práva, který by dle ustálené judikatury Ústavního soudu případně mohl rovněž založit porušení základních práv...

            Ústavní soud k tomu poznamenává, že tyto závěry jsou naopak zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání (srov. například nález I. ÚS 546/03), kterou Ústavní soud formuloval v případech, kdy obecný soud svévolně a formalisticky interpretoval smluvní doložky o volbě místní příslušnosti soudu.“

      Z právě cit. závěru Ústavního soudu tedy lze podle mého názoru vyvodit závěr, že Ústavní soud na daném způsobu určení rozhodce (jak jej pojímal Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 32 Odo 2282/2008), neshledal nic závadného. Jde přitom o zásadní závěr, protože nebylo-li by platné rozhodčí doložky, nebyla by vyloučena soudní jurisdikce a k řešení sporu by byl povolán příslušný soud. Ústavní soud tedy v cit. rozhodnutím (implicite) vyjádřil názor, který je opačný názoru obsaženému ve zmíněném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ale i v nyní publikovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu.

      S politováním musím konstatovat, že ač uvedené argumenty byly i písemně v rámci připomínky vzneseny, nebylo na ně relevantně reagováno. Protože úskalí rozhodčích doložek se tak posouvá do fáze ústavních stížností a rozhodování Ústavního soudu, považuji za žádoucí zveřejnit následující část své písemné připomínky, která byla rozeslána členům Občanskoprávního a obchodního kolegia před projednáváním (nyní publikovaného) rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu:

     „...Kolegium by proto mělo přihlédnout k připomenutému rozhodnutí Ústavní soudu s tím, že pokud jeho názor nesdílí, měly by být vyloženy přesvědčivé právní argumenty pro podporu závěru, který byl tak kategoricky učiněn, avšak podle mého názoru bez přesvědčivé argumentace, v rozhodnutí velkého senátu.

    Za úvahu též stojí, s reflexí relevantní judikatury Ústavního soudu týkající se smluvní autonomie a přijatých závěrů ohledně neplatnosti smlouvy atd., zohlednit následující:

    A a B se smluvně dohodnou na způsobu určení rozhodce tím, že odkážou na zpracovanou metodiku určení rozhodce (která je určitá a srozumitelná) právnickou osobou C, jež není rozhodčím soudem a která rozhodčí činnost nevykonává. Soud vytýká právnické osobě C, že vydala rozhodčí řád (metodiku určení rozhodce, na kterou odkazuje smlouva mezi A a B), ač zákon stanoví, že takový řád je oprávněn vydat pouze zákonem zřízený rozhodčí soud. Právnická osoba C ovšem – jak už bylo řečeno - nevykonává činnost rozhodčího soudu. Konstatování o zapovězení oprávnění subjektu C vydávat zmíněný řád ještě nemůže zneplatňovat vztah mezi subjekty A a B, kteří se dohodly jen na způsobu určení rozhodce. Pokud je vyslovován závěr, že rozhodčí smlouva mezi A a B je neplatná, mělo by být argumentačně a přesvědčivě dotaženo do konce, proč tvrzené pochybení subjektu C, který nevykonává činnost žádného rozhodčího soudu, vede (má vést) bez dalšího k neplatnosti smlouvy mezi A a B. Právě na tomto místě, pokud zohledníme judikaturu Ústavního soudu (viz např. zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 87/04), se závěr o neplatnosti smlouvy ocitá v evidentní argumentační tísni. Bez dalšího totiž přenáší důsledek ve vztahu k subjektu C (že není oprávněn vydávat takový řád) též na smluvní vztah mezi A a B, jehož účastníci se ale tímto formulačním vyjádřením ve smlouvě svobodně a vážně, určitě a srozumitelně dohodli na způsobu určení rozhodce, nikoliv snad na tom, že takový spor má rozhodovat subjekt C, který není stálým (ale ani jiným) rozhodčím soudem. A protože zákon o rozhodčím řízení ani jiný zákon (v námi sledovaném případě) účastníkům A a B nezakazoval (nezakazuje) určení rozhodce i prostřednictvím subjektu C, nelze jen pro důvod, že C vydal rozhodčí řád, ač není stálým (vlastně žádným) rozhodčím soudem, dovozovat tak tvrdý právní důsledek, jako je absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy mezi A a B. Anebo z toho všeho snad dovozovat „důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů.“ Vždyť přece v konečném důsledku podle takové metodiky určený rozhodce musí být podle zákona o rozhodčím řízení nezávislý a nestranný, resp. nesmí vzbuzovat pochybnosti o své nepodjatosti (srov. § 8 cit. zák.). A není-li tomu tak, pak i na takové situace pamatuje zákon o rozhodčím řízení např. v rámci institutu vyloučení rozhodce (srov. § 11 cit. zák.). Není přece možné paušálně uzavírat jakési pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti řešení sporů bez relevantních podkladů.

    Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zaujal právní názor, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu, resp. rozhodce, je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno stanoví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 339/02, sp. zn. IV. ÚS 511/03, sp. zn. III. ÚS 166/05 či sp. zn. III ÚS 145/03, in www.nalus.usoud.cz).

     Smluvní strany tedy mohou za shora stanovených podmínek vyloučit soudní jurisdikci pro řešení již existující majetkového sporu anebo sporu, jenž mezi nimi teprve v budoucnu může vzniknout. K vyloučení této soudní jurisdikce je zapotřebí uzavření rozhodčí smlouvy, z níž musí vyplývat, že již existující anebo v budoucnu vzniklý spor má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud.

     Vzhledem k tomu, že zákon o rozhodčím řízení vyjma svého ustanovení § 7 odst. 1, věty první, jež stanoví, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců nebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny, a jeho druhého odstavce upravujícího situace při absenci smluvního ujednání o určení rozhodce, resp. počtu a osob rozhodců tak, že v takovém případě jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce, nestanoví další podmínky způsobu určení rozhodce, resp. rozhodců, je nutno – též s ohledem na soukromoprávní zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“ - dovodit to, k čemu dospěl Nejvyšší soud již ve shora připomenutém usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. Tj., že strany si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.

      Naopak nelze přisvědčit právnímu názoru obsaženému ve shora již citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, resp. v nyní předkládaném rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, který dostatečně důsledně nereflektuje zmíněný princip smluvní autonomie a z něj vyplývající ústavně právní souvislosti. K posledně uvedenému nutno opětovně poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04 (in www.nalus.usoud.cz), v němž orgán ochrany ústavnosti judikoval:  

      „Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.

   V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady "pacta sunt servanda" (smlouvy se musí dodržovat).

     V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

    A jak vyplývá z vyložených souvislostí, které se týkají věci sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, ani z pohledu Ústavního soudu nebylo nic vytknuto rozhodčí smlouvě, jež stran určení rozhodce ponechávala vlastní akt určení rozhodce výhradně na žalující straně, která měla rozhodce vybrat z přesně označeného seznamu rozhodců vedeného od účastníků odlišným soukromoprávním subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem, nýbrž který plní funkci jakéhosi arbitrážního střediska, zajišťujícího v souvislosti s jednotlivými rozhodčími řízeními ad hoc služby administrativně technického charakteru.

      Nelze ingerovat do smluvní svobody účastníků rozhodčí smlouvy, pokud se účastníci svobodně a vážně, určitě a srozumitelně dohodnou na mechanismu výběru rozhodce či rozhodců pro řešení již existujícího anebo v budoucnu případně vzniklého (vzniklých) majetkového (majetkových) sporu (sporů) mezi nimi (ponechávám zde stranou problémy týkající se spotřebitelské smlouvy). Pokud zákon o rozhodčím řízení mechanismus určení počtu a osob rozhodce stanoví toliko v rámci dispozitivního ustanovení, tedy pouze pro situace, kdy takový mechanismus výběru rozhodčí smlouva neobsahuje (srov. § 7 odst. 2 cit. zák.), nelze ze smluvního ujednání účastníků v rozhodčí smlouvě o tom, že určení rozhodce (rozhodce) náleží žalující straně ze zpracovaného seznamu rozhodců, který vede právnická osoba, jež není stálým rozhodčím soudem, bez dalšího dovozovat, že takto formulovaná rozhodčí smlouva je neplatná pro obcházení zákona. Opačný právní názor není podle mého názoru v souladu s platnou právní úpravou a navíc ani nereflektuje k tomu se upínající judikaturu Ústavního soudu."

     Závěrem proto připomínám, že Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 zaujal oproti nyní projednávanému rozhodnutí velkého senátu opačný právní názor, který Ústavní soud shledal správným.“ Rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu přirozeně respektuji a rád konstatuji, že jím došlo ke sjednocení rozhodovací činnosti. Současně ovšem nemohu nezaregistrovat deficit argumentů, které by vytěsňovaly judikované závěry Ústavního soudu stran uplatnění zásady smluvní autonomie. Problematický je i argument či závěr, jak je formulován ve druhém odstavci právní věty rozhodnutí. Vychází totiž z předpokladu, že již v důsledku smluvními stranami učiněného odkazu na jiným subjektem zpracovaný způsob či mechanismus výběru rozhodce, zde dochází k jakési snaze poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu a v takové situaci je zapotřebí rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním. Ohrožení je zde ovšem předpokládané a problém patrně bude činit i identifikace „slabší“ strany [má jí být ta strana, která by mohla  (ale která by to vlastně měla být) v rozhodčím sporu podlehnout? (netýká se zde pochopitelně problematiky spotřebitelské smlouvy – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07].                                                                          

    S publikací rozhodnutí velkého senátu nesouhlasilo také Ministerstvo spravedlnosti, které ve své připomínce mj. uvedlo: „Novela zákona o rozhodčím řízení (sněmovní tisk č. 371), která je v současné době ve druhém čtení v Poslanecké sněmovně, řeší výše uvedenou situaci opačně, než jak uvádí právní věta (poznámka autora:  první odstavec právní věty). Podle novelizačního  bodu č. 5 (§ 7) je možné, aby byl rozhodce jmenován stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4, pokud taková pravidla byla přiložena k rozhodčí smlouvě.

     Rozhodčí řízení je založeno na principu autonomie vůle stran a proto podle našeho názoru je v souladu se zákonem o rozhodčím řízení, že si strany zvolí tzv. appointing authority, která pak vybere konkrétní osobu rozhodce. Je to tak běžné i ve světě. Nelze spojovat, jak tvrdí žalobkyně, podjatost rozhodce a neplatnost rozhodčí doložky. Podjatost rozhodce je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 zákona o rozhodčím řízení."