Vyjádření k oponentnímu návrhu stanoviska sp. zn. Cpjn 23/2016 (omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva)

Nejvyšší soud

členům OOK

Věc:

Vyjádření k oponentnímu návrhu stanoviska sp. zn. Cpjn 23/2016 (týkající se posouzení otázky omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva) zpracovaného předsedou OOK NS JUDr. Vladimírem Kůrkou

     Dovoluji si členům OOK NS předložit své stručné vyjádření k oponentnímu návrhu stanoviska shora.

      Ve svém doplněném návrhu stanoviska dospívám k závěru, že soudy nejsou oprávněny rozhodovat o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva hlasovat v (obecním nebo krajském) referendu, neboť k tomu nejsou zákonem zmocněny, a dále, že výkon volebního práva, jakož i výkon hlasovat v (obecním nebo krajském) referendu nemá charakter právního jednání člověka.

      JUDr. Vladimír Kůrka v oponentním stanovisku naopak dospívá k závěru opačnému.

      Řešení dané problematiky je podle mého názoru velmi zásadní, neboť se dotýká toho nejzákladnějšího, totiž, zda soudy mohou svým rozhodnutím omezit, resp. vyloučit člověka z výkonu jeho volebního práva.

      Domnívám se, že oponentní stanovisko přichází s právním názorem, který není správný.

     Právo volit a být volen coby právo politické je garantováno čl. 21 LZPS. K jeho omezení může dojít toliko na základě zákona, a to za podmínek definovaných v čl. 2 odst. 2 LZPS.

    Otázka zní: Lze pokládat zákonem stanovené omezení volebního práva za podložené již tím, volební zákony stanoví, že (ve stručnosti shrnuto) překážkou výkonu volebního práva je omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva, přičemž v poznámce pod čarou je odkazováno na ustanovení § 55 až 65 o. z., tedy na civilní institut omezení svéprávnosti, který ovšem výhradně reguluje právní jednání člověka v soukromoprávní oblasti?

    Domnívám se, že na tuto otázku je nutno zcela jednoznačně odpovědět negativně. K pozitivní odpovědi nelze dospět ani s využitím extenzivního výkladu předmětných právních předpisů, ale ani extenzivním výkladem nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3102/08, v němž tříčlenný senát se zaobíral problematikou zbavení způsobilosti k právním úkonům ve vztahu k výkonu volebního práva za předchozí právní úpravy. Nejenže od té doby daná problematika jinými tříčlennými senáty Ústavního soudu řešena nebyla (aby bylo možno třeba usoudit, že souznění tříčlenných senátů“ má de facto sílu plenární judikatury, jak bylo možno dovozovat kupř. v nedávno odeznělé problematice „nemo plus iuris“), ale zmíněný nález se upínal k předchozímu právnímu institutu, který v mezidobí byl zrušen a nahrazen novým a hodnotově zcela jinak usazeným institutem omezení svéprávnosti. Tak výrazný zásah do volebního práva člověka nelze ani podložit tím, že důvodová zpráva té které novely volebního zákona uvádí, že se jen reaguje na změny v o. z. (s ohledem na zrušení institutu zbavení způsobilosti k právním úkonům a zavedení nového institutu omezení svéprávnosti člověka). Jsem toho názoru, že jakékoliv přetavování právních závěrů z onoho nálezu do zcela nově pojaté právní úpravy civilního práva je nesprávné a ústavně právně nežádoucí, neboť pohlédneme-li na věc skrze čl. 2 odst. 2 LZPS stanovící, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, pak je snad jasné, že věc vyznívá zcela zřetelně ve prospěch prvně zpracovaného návrhu stanoviska.

    Ale buďme konkrétní a učiňme si jakousi zkoušku správnosti řešení problému:

     Soudce XY bude rozhodovat o návrhu na omezení svéprávnosti člověka. Ze znaleckého posudku vyplyne, že posuzovaný je (třeba) patologický hráč, trpí (v posudku blíže popsanou) duševní poruchou, v důsledku které není schopen hospodařit se svými peněžními prostředky, které bezprostředně utratí v herně, přičemž veškerý svůj majetek již prodal a z prodeje získané peníze z popsaného důvodu utratil. Měl-li by soudce k dispozici stanovisko přijaté ve verzi nyní předkládaného oponentního návrhu stanoviska, musel by vycházet z toho, že je oprávněn, resp. povinen posuzovat omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva.

     Soudce XY by si musel předně vyložit zásadní otázku, totiž na podkladě jaké právní argumentace lze dospět k závěru, že výkon volebního práva je právním jednáním, když oponentní návrh stanoviska takovou přesvědčivou argumentaci neobsahuje [k argumentaci ad 78. oponentního návrhu stanoviska – zákonodárce formou poznámky pod čarou zcela určitě nemůže „povolávat“ – stejně jako v případě např. trestního práva k rozhodování o něčem, co trestní zákon či trestní řád nestanoví - soud k rozhodování o omezení svéprávnosti ve výkonu volebního práva; ad 80. – právní jednání zcela určitě není připodobnitelné k pojmu projevu vůle, jímž tato osoba „pověřuje (volebním aktem) jiného k tomu, aby jej prezentoval...“; to je slučování neslučitelného.]. Pro rozhodujícího soudce to má esenciální význam, poněvadž v daném případě je mu stanoviskem nabízena varianta aplikace civilního institutu omezení svéprávnosti, když v § 15 odst. 2 o. z. se praví, že svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práv a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). A soudce ví, že výkon volebního práva je upraven právem volebním, tedy veřejným právem, kdežto civilní právní jednání lze institutem omezení svéprávnosti člověka regulovat (omezovat) v rozsahu stanoveném v rozsudku.

     Soudce XY by tedy musel přistoupit k radikálnímu závěru, že výkon volebního práva je prostě rovněž právním jednáním. Musel by jaksi přetvořit, že volební právo je vlastně také svého druhu výronem civilního práva (?), a že tedy vlastně volební akt člověka je něco na způsob (civilně) právního jednání svého druhu (?). Pokud by soudce takový intelektuální úsudek přetavil do reálné podoby, musel by se pak zaobírat tím, v jakých mantinelech se vlastně má pohybovat, aby mohl konkrétně přistoupit ke zbavení volebního práva člověka. Asi by nevystačil se závěrem (v náhledu shora zvoleného případu), že když je posuzovaný patologickým hráčem, nemůže rovněž z tohoto důvodu přistoupit k volebnímu aktu, neboť by si tím mohl uškodit, resp. někdo by z jeho duševní poruchy mohl těžit tím, že by mu třeba za úplatu nabídl, aby někoho, resp. některou politickou stranu volil. A hle, tu by soudce XY k dispozici neměl nic, než jakési možné úvahy znalce typu „se lze domnívat, že posuzovaný rovněž není schopen volebního úsudku s ohledem na zjištěné onemocnění, neboť je zde reálné riziko jeho možného ovlivnění třetí osobou např. v návodu volit příslušný subjekt za úplatu“ atd. atd. Argumentace obsažená v oponentním návrhu stanoviska v bodech 81. a násl. je formulačně problémová a stěží v praxi uchopitelná.

     Občanský zákoník by soudci XY při řešení daného problému nijak nepomohl, neboť v § 57 odst. 1 o. z. se toliko stanoví, že soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Soudce by tedy zřejmě musel postupovat jako v dobách starého těžkopádného římského ius civile praetor vydávající svůj edikt, v němž prohlašoval, že v tom či onom rozsahu bude se věcí (v procesu) zabývat, i když něco takového v zákoně (explicite) upraveno nebylo. Problém ovšem je, že tu máme zcela nový občanský zákoník, kde něco podobného nepřichází v úvahu, neboť naopak platí, že zákonodárce moc dobře věděl, proč tak činí (roz. proč tu kterou výseč dané soukromoprávní oblasti /ne/reguluje).

    Ptám se tedy vážně: proč podstupovat natolik (vůči LZPS, resp. ústavním předpisům) nedůstojné výkladové martyrium formou přetavování právních náhledů z minula do nynějška, když v mezidobí byla přijata zcela zásadní nová úprava civilního práva, včetně tedy i institutu omezení svéprávnosti člověka?

    Má-li dojít k zásadní změně i potud, že výhradně civilní institut omezení svéprávnosti má být aplikován i na případy upravené veřejným právem, pak je zapotřebí, aby o tom byla nějaká reglementační zmínka (rozuměno úprava) v tomto civilním kodexu (asi v důsledku přijetí jeho novely), neboť za daného stavu je systém dovozování výslovně neupraveného omezení jednání člověka (ve výkonu jeho volebního práva) v občanském zákoníku a využívání účelových výkladů předmětných volebních zákonů, ve spojitosti s důvodovými zprávami či zmíněným přetavováním závěrů z jednoho nálezu Ústavního soudu řešícího případ z přechozí právní úpravy, zcela (ústavně právně) neakceptovatelný.

     Od soudce  XY se tedy požaduje, aby on sám (v prvním stupni jak sám voják v poli) nalézal právo, které ovšem – jak již shora bylo uvedeno – ani najít nemůže, přičemž úvahy o vyplnění případně tvrzené mezery v právu lze zavrhnout, poněvadž zde máme ústavně garantované politické právo, které stěží můžeme omezit, resp. kdy stěží člověka můžeme zbavit jeho volebního práva při absenci výslovné úpravy v rámci institutu omezení svéprávnosti člověka. Až tento civilní institut zákonodárce rozšíří i o omezení volebního práva coby (zřejmě jako vzdálené) právní jednání svého druhu (?), pak bude zcela naplněna i garance ve smyslu čl. 2 odst. 2 LZPS. Do té doby je ovšem třeba zaujímat právní názor, který je obsažen v prvně zpracovaném, resp. doplněném návrhu stanoviska.

    Text návrhu oponentního stanoviska především v jeho bodech 79. až 93. podle mého názoru vyznívá argumentačně těžkopádně. Snaží se spojovat civilně právní jednání s výkonem volebního aktu, který ovšem žádným právním jednáním není. S politováním musím konstatovat, že ač při minulém jednání kolegia nebyl většinově vznesen nesouhlas s prvně zpracovaným návrhem stanoviska, když bylo požadováno jej toliko doplnit o další argumentaci a nebyla zde vůle kolegia zpracovat oponentní návrh stanoviska, přesto bylo k tomuto kroku přikročeno, což se příčí dosavadní proceduře.

    V případě přijetí oponentního návrhu stanoviska mi nezbývá nic jiného, než požádat, aby ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bylo publikováno toto mé odlišné stanovisko.

Vyškov, dne 1. ledna 2017

                                                                                                                  Pavel Vrcha