Vyjádření k poznámkám JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. k problematice "nemo plus iuris" publikovaným v časopise Právní rozhledy č. 1/2016

Vyjádření k poznámkám JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. k problematice „nemo plus iuris“

    V prvním letošním čísle časopisu Právní rozhledy kolega – soudce Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Spáčil, CSc. (předseda senátu 22 Cdo), opatřil k publikovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 415/15 (připouštějícího nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí), několik svých poznámek. V nich se pokouší s odkazem na judikaturu Ústavního soudu rozmělnit Nejvyšším soudem zaujímané právní argumenty k dané materii a naznačuje, že by Nejvyšší soud měl přistoupit ke změně své judikatury v této oblasti.

     Z obsahu autorových poznámek pak plyne, že stěžejní pozornost je směřována také k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (v němž byla v podstatě poprvé vyložena ona skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka), tedy k nálezu, jenž byl předmětem zájmu velkého senátu Nejvyššího soudu a později celého občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které rozhodlo o publikaci rozsudku velkého senátu uvedeného kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku byl vyložen právní názor (stručně řečeno), že podle dosavadní právní úpravy nepřicházelo v úvahu nabytí vlastnictví k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Není mi přitom známo, že by v tu dobu kolega dr. Spáčil (či některý člen jeho senátu 22 Cdo) předkládal kolegiu oponenturu proti publikaci uvedeného rozsudku velkého senátu a naznačoval změnu svého právního názoru, který nyní k publikovanému nálezu vnesl v rámci svých stručných poznámek.

     Protože se domnívám, že kolega dr. Spáčil prosazuje správnost právního názoru o přípustnosti nabytí nemovitosti s ohledem na dobrou víru nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí na základě neudržitelné právní argumentace, nezbývá mi v tuto chvíli, než  vyložit právní argumenty, které Nejvyšší soud v judikatuře zaujímá a jež jsou (Bůh ví proč) dosud přehlíženy.

    [Institut nabytí od nevlastníka versus vydržení] Z § 130 odst. 1 až 3 obč. zák. vyplývá, že ten, kdo získal držbu (i nemovité) věci v dobré víře (založené i na stavu zápisů v katastru nemovitostí), je povinen k jejímu vrácení skutečnému vlastníkovi. Není tedy ani z teoretického, resp. doktrinálního hlediska odůvodněné, aby v zásadě v opozici k této právní úpravě byl pouze vlastním soudním rozhodnutím, mimo zákonem předvídané způsoby nabývání vlastnického práva k věcem, založen ve své podstatě paralelní způsob nabytí vlastnického práva (i k nemovité věci od nevlastníka oprávněným držitelem. Ústavní soud ve svých rozhodnutích nijak nevyložil, kdy lze a kdy zase nelze aplikovat institut vydržení a kdy zase institut nabytí věci od nevlastníka. Právní úprava institut nabytí od nevlastníka neupravuje, přičemž v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, v němž byla zavedena skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, neobsahuje žádnou právní argumentaci, proč, resp. ve kterých případech nelze použít právní pravidla upravující vydržení a proč je třeba upřednostnit Ústavním soudem zavedený institut nabytí nemovitosti od nevlastníka.

     Zatím nikde a nikým (a nečiní tak ani dr. Spáčil) nebylo racionálně uvedeno, proč předmětnou otázku je nezbytné řešit ve prospěch skutkové podstaty nabytí od nevlastníka a proč pro takovéto případy je právní úprava vydržení zcela nepoužitelná (tedy proč takové žaloby není možné pro nesplnění podmínek vydržení zamítat). Absence racionálního a ústavně souladného vysvětlení koexistence těchto dvou právních institutů (zákonného pravidla a normy stanovené Ústavním soudem) nebyla dosud vůbec vysvětlena. A nutno dodat, že na tuto právní argumentaci ani Ústavní soud dosud právně nereagoval, což znamená, že tato Nejvyšším soudem uplatněná právní argumentace – o nemožnosti koexistence těchto dvou právních institutů - dosud nebyla překonána. Již z tohoto důvodu se proto pochopitelně nemohou uplatnit precedenční účinky dr. Spáčilem komentovaného nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 415/15, ale ani aktuálního nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 663/15.

     Zvedá-li dr. Spáčil svůj pomyslný hlas pro změnu judikatury Nejvyššího soudu v řešení uvedené právní otázky, bylo by žádoucí, když jsou už činěny poznámky právě k nálezu sp. zn. III. ÚS 415/15, aby též reagoval na odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Kůrky, nynějšího předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia, obsahující -  mimo jiné - následující právní názory, s nimiž se plně ztotožňuji:

     „Ústavní soud zastává názor, že ochrana dobré víry je ústavněprávním principem, a s tím není důvod polemizovat; občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen ‚občanský zákoník‘ nebo ‚obč. zák.‘), jí také přirozeně ‚ochranu‘ poskytoval. Není však vůbec samozřejmé, že tato ‚ochrana‘ má (musí) vést i (resp. až) k založení právního důvodu nabytí vlastnictví, který zákon nepředpokládá, a který prolamuje doktrínou tradičně přijímanou zásadu, že nikdo nemůže převést více práv, než má sám. Převodce, který nabyl nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy, právě pro tuto neplatnost, se vlastníkem nestal, a převést na další osobu nemá co.

       Dobrověrný nabyvatel, jak jej označuje Ústavní soud, nadto není v pozitivním právu bez ochrany; má stejná práva jako vlastník, zejména právo na plody a užitky z věci a na náhradu nákladů, které vynaložil po dobu oprávněné držby. Ačkoli je povinen věc vlastníku vydat, svědčí mu nároky z absolutně neplatné (kupní) smlouvy proti svému předchůdci, zakotvené v ustanovení § 457 obč. zák. pro režim bezdůvodného obohacení, a konečně i potencionalita nabytí vlastnictví cestou vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

      Ačkoli Ústavní soud zhusta deklaruje požadavek výkladu podústavního práva, který směřuje k vnitřně bezrozpornému a homogennímu právnímu řádu, v dané věci se mu očividně zpronevěřuje již tím, že činí nesrozumitelným, resp. nezpůsobilým sourodého výkladu vzájemný vztah jím konstituovaného nabývacího titulu na straně jedné a v předchozím zmíněného institutu vydržení na straně druhé; zjednodušeně řečeno, k čemu je ‚dobrověrnému nabyvateli‘ nabytí vlastnictví vydržením za podmínky držby v dobé víře po dobu deseti let, jestliže na základě dobré víry je vlastníkem již v okamžiku uzavření absolutně neplatné smlouvy? Úvahy o ‚souběžné‘ existenci obou institutů, vtělené do bodu 56 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, nepůsobí přesvědčivě právě ve smyslu tam tvrzeného rozlišení, kdy ‚první‘ nabyvatel z neplatné smlouvy by se mohl těšit toliko z vydržení, zatímco jeho nástupci (další nabyvatelé) již z ‚výhodnějších‘ pozic ‚dobrověrného nabytí‘; ostatně přec i prvonabyvatel by měl mít výsadu příležitosti k dobré víře, vycházející z důvěry ve správnost ‚konstitutivního‘ (vkladového) aktu veřejné moci (viz též níže).

      Nabytí od nevlastníka sice obecně vzato možné je, ale právě proto, že je v občanském právu výjimečným, vymezeným jen pro speciální případy, se tak mohlo stát jen na základě zvláštní - a to výslovné - zákonné úpravy (viz kupříkladu nabytí od nepravého dědice), jejíž smysl by byl tudíž nutně oslaben, pakliže by bylo možné dovozovat existenci takového nabývacího titulu i mimo tuto úpravu, resp. bez přímé opory v ní. Formulace zákonného titulu nabytí vlastnictví patří zákonodárci, tj. tomu, kdo právo tvoří, nikoli tomu, kdo je má vykládat a aplikovat. Nehledě na to, že Ústavní soud k formulaci a prosazení opačného názoru přistupuje po téměř padesáti letech dominance - jemu kontrérní - a konsolidované teorie i soudní praxe (což nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 v bodu 52 i uznává), čímž však to, co má vetknuto ve svém praporu, totiž "právní jistotu", evidentně destabilizuje.

     Ústavní soud sice nepřehlíží, že ochrany si zaslouží i ‚původní vlastník‘, avšak v třetím kroku testu proporcionality (viz body 39 a násl. nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12) však zásadně vítězí ‚dobrověrný nabyvatel‘, a tak se také stalo ve všech nálezech, jimiž rušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu (stejně jako v nálezu nynějším); tvrzení obsažené v bodu 43 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 pak není doložitelné potud, že ani původní vlastník nemusí mít ‚silný‘ vztah k důvodům neplatnosti smlouvy, resp. že jej nemusí mít také žádný. Pouze ve vztahu ‚k podvodnému převodu ... z původního vlastníka‘ se v bodu 46 tohoto nálezu uvádí, že by ‚následný dotčený dobrověrný nabyvatel měl vůči původnímu zpravidla velmi oslabenou pozici‘, a to vzhledem k hlediskům ‚obecné idey spravedlnosti‘, což však je zjevně protichůdné celkové konstrukci, na níž Ústavní soud jím sledovaný nový nabývací titul založil, jestliže i takovému ‚dobrověrnému nabyvateli‘ svědčila, stejně jako nabyvatelům ostatním, jinak ‚konstitutivní‘ dobrá víra a důvěra v akty veřejné moci. Není od věci ani připomenout, že zvolené měřítko ‚spravedlnosti‘ je nejen mimořádně subtilní, nýbrž stejně tak i subjektivní.

     Zvláštní (a rozhodující) váhu dobré víře přičítá Ústavní soud (ve prospěch ‚dobrověrných nabyvatelů‘) zájmu na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci a presumpci správnosti jejích aktů, a odtud plynoucích požadavků šetření principů ‚právní jistoty a ochrany nabytých práv‘. Nedoceňuje však, jaké povahy tyto - zde rozhodné - akty (katastrálního úřadu) byly, resp. jakou ‚jistotu‘ pro jejich adresáty tehdejší právní úprava (provedená zákonem č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) poskytovala, jestliže katastrální úřad ve vkladovém řízení povolávala k posouzení - jen - skutečností vyjmenovaných v jeho ustanovení § 5 odst. 1, a jestliže v ustanovení § 11 výslovně deklarovala - opět jen - že ‚ten, kdo vychází ze zápisu v katastru ... , je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci...‘. Právě v tomto zákonném kontextu totiž nutno vnímat i Ústavním soudem dovolávaný znak ‚konstitutivnosti‘ (vkladového) aktu (viz body 33, 40 a 41 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12), jímž má být posílen úsudek o jeho ‚důvěryhodnosti‘, neboť je zřejmé, že o ‚pravou‘ konstitutivnost nejde, neboť aktem katastrálního úřadu žádné vlastnictví konstituováno (zřízeno) být nemohlo. Podobné platí i o rovněž uvažované povaze tzv. legitimního očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (bod 34 téhož nálezu), jejímž důsledkem je obhajitelný úsudek, že - naopak - za daných právních poměrů s ním počítat možné nebylo (srov. výklad podaný Evropským soudem pro lidská práva ve věci ‚Glaser‘, na který upozorňuje Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1168/2013). A není konečně od věci připomenout, že Ústavním soudem dovolávaná ‚dobrá víra‘ (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb.) je toutéž, již jako (pouhou) podmínku vydržení zakotvuje shora zmíněné ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák.

     Stesky nad zvolenou koncepcí tzv. materiální publicity mohou být i oprávněné, nicméně takto stanovil zákonodárce, a odpovídající interpretace je v právu možná jen v jejím rámci.

     Jinak řečeno, rozhodnutí katastrálního úřadu nebyla objektivně způsobilá založit až takovou "důvěru v akty veřejné moci", že z nich vycházející dobrá víra (§ 11 zákona shora) by mohla být konstituantou Ústavním soudem založeného zvláštního titulu nabytí vlastnictví, který zákon nepředvídal.

     Byl to ostatně sám Ústavní soud, kdo v nálezu sp. zn. II. ÚS 349/03 ze dne 1. 8. 2006, předtím, než ‚válka soudů vypukla‘, uzavřel, že "ochrana, jež poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo‘, a že ‚pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem‘.

     Ústavní stížnost stěžovatelů tedy měla být zamítnuta; samozřejmě až poté, co by plénum Ústavního soudu přijalo stanovisko, jímž by se od dosavadní judikatury distancovalo, resp. ji překonalo.“

    [Slova zákonodárce v důvodové zprávě] Zákonodárce v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb., zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala. V důvodové zprávě ke katastrálnímu zákonu se přímo uvádí: „Dosavadní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla vlastnické právo od osoby, který byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník. A to i přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinností ponechal po dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo zcela jiný.“ I tento právní argument Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zmiňuje, přičemž mi není známo, že by Ústavní soud daný problém posuzoval i z tohoto úhlu (stejně jako dr. Spáčil) a vyložil, že i přes tato zcela jednoznačná slova zákonodárce lze rozhodnutím Ústavního soudu stanovit nově skutkovou podstatu nabytí nemovitosti od nevlastníka. Pak tedy ani za této situace nechápu, proč dr. Spáčil pléduje pro změnu judikatury Nejvyššího soudu. To, že bude poukazovat na rozhodnutí, v nichž není reagováno na vyložené právní argumenty Nejvyššího soudu, budí rozpaky ze zvoleného přístupu kritiky ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

     [Platné právní pravidlo nelze vytěsnit obecnou právní zásadou] Tím ovšem právní argumenty Nejvyššího soudu, jež zapovídají akceptovat nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, nekončí. Další právní argument byl vyložen, respektive zopakován např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015. sp. zn. 30 Cdo 2458/2015. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil následující právní závěry:

          „Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (bod 28. odůvodnění) uvádí, že ‚nezastírá, že starý občanský zákoník neobsahoval žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné věci od nevlastníka, na základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení). Přesto však vzhledem k zásadním ústavním principům – jako je princip právní jistoty a z něj vycházející princip důvěry v akty státu a ochrany dobré víry, princip ochrany nabytých práv – je třeba dospět k závěru, že i za účinnosti starého občanského zákoníku bylo nezbytné zvažovat a chránit i práva dobrověrného nabyvatele. Bylo tedy možné, aby i v případě, že nabyvatel odvozoval své vlastnické práva od osoby, která vlastnické právo měla nabýt na základě právního úkonu, jenž se později ukázal absolutně neplatný (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením. Fundamentální podmínkou pro takové – z povahy věci originární, nikoliv derivativní – nabytí vlastnictví přitom byla právě dobrá víra nabyvatele; navíc Ústavní soud takovou možnost nabytí vlastnictví dovodil pouze v případech vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, a to právě s ohledem na souvislosti a význam takové veřejnoprávní evidence.‘ Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní institut oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. a prostřednictvím principů právní jistoty a ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený) nabývací titul vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž se také uvádí, že ‚Akceptace i dalších pramenů, kromě psaného práva (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.‘ Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že ‚V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater lege (čili pokud psané právo nestanoví jinak).‘ Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2014 ovšem  taková pravidla (pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil (srov. § 130 a násl. obč. zák.), takže není-li možné přímou aplikací obecného právního principu negovat příslušné psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím takového principu interpretovat), je pak otázkou, do jaké míry lze při řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného držitele mimo dosah § 130 obč. zák. v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a na něj navazující judikaturou.“

      Ani na tuto právní argumentaci Ústavní soud dosud právně nereagoval, takže stěží lze očekávat, že Nejvyšší soud i od této argumentace může v dalších svých rozhodnutích odhlédnout. Rovněž dr. Spáčil tuto právní argumentaci ponechává stranou a raději doporučuje „věnovat pozornost odůvodnění nálezu ÚS i skutkovým okolnostem jednotlivých případů a pokusit se o obecnější vymezení podmínek ‚nabytí nemovitosti od nevlastníka‘ do 31. 12. 2013.“ Jestliže ovšem nebyla vyřešena otázka A, pak zde vskutku není žádného místa pro řešení otázky B. Sama množstevní okolnost rozhodnutí unisono obsahově shodných a nereagujících na zásadně významné právní argumenty stěží může být stimulem ke změně judikatury Nejvyššího soudu, poněvadž názory se míjejí s  názory druhými. Argument dr. Spáčila o „pragmatických důvodech“ respektovat judikaturu ponechávám stranou, poněvadž zde nejde o nerespektování judikatury, ale o fakt, že Ústavní soud dosud právní argumenty Nejvyššího soudu nevytěsnil (právně relevantním způsobem na ně nereagoval), takže zde nelze hovořit o precedenční závaznosti nálezů (k tomu viz poznámky níže).

   [Otevřený závěr aneb je na čas na překonání judikatury] Z vyloženého je zřejmé, že ani dr. Spáčilem komentovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 415/15, ale ani aktuální nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, nepřinesl (podle mého názoru) žádný zásadní obrat v judikatuře, pouze přivodil zrušení jednoho (dvou) rozhodnutí Nejvyššího soudu a učinil pro danou věc závazným svůj (v nálezu) vyložený právní názor. Odkazy Ústavního soudu na jeho předchozí judikaturu, která dosud ovšem nevyřešila sporné právní otázky, stěží mohou přivodit změnu v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. A jak se ostatně vyjádřil ve svém odlišném stanovisku k posledně cit. nálezu soudce JUDr. Vladimír Kůrka (nynější předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu), uvedená věc měla být předložena k rozhodnutí plénu Ústavního soudu, jež by „přijalo stanovisko, jímž by se od dosavadní judikatury distancovalo, resp. ji překonalo.“

        Z pohledu rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze tedy (podle mého názoru) při absenci vytěsnění nosné právní argumentace dovolacího soudu v řešení otázky „nemo plus iuris“ Ústavním soudem očekávat nějaký obrat. Naopak, lze zřejmě předvídat postup, který byl Nejvyšším soudem naznačen např. v usnesení ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2458/2015. V tomto usnesení dovolací soud k dalšímu postupu uvádí: 

           "Nejvyšší soud přirozeně reflektuje, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Ve druhém případě jde o závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). 

      Nejvyšší soud toto rozlišení dosahu (závaznosti) judikatury ve své rozhodovací činnosti reflektuje a respektuje, přičemž – pokud jde o problematiku nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí podle předchozí civilní úpravy - ve svých rozhodnutích vždy zdůrazňuje, proč nelze (mechanicky) převzít závěry z té části judikatury Ústavního soudu, v níž se takovéto originární nabytí vlastnického práva připouští...

        Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (a rovněž v rozsudku ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013), zaujal a odůvodnil právní názor, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. K takové situaci došlo i v tomto případě, kdy odvolací soud v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí de facto pominul právní posouzení věci, pokud pouze odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Odvolací soud ani nevyložil pro jaké (konkrétní) důvody nelze při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí vycházet z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména pokud jde o jeho argumenty, které dosud v rozhodovací praxi Ústavního soudu (a to ani nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, ale ani aktuálním nálezem ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, v němž Ústavní soud vůbec na předcházející judikaturu dovolacího soudu, zejména na jeho rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ale ani na jeho pozdější judikaturu – např. rozsudky ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014, ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014, nebo ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015, nijak nereagoval) nebyly vytěsněny.

      Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (bod 28. odůvodnění) uvádí, že ‚nezastírá, že starý občanský zákoník neobsahoval žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné věci od nevlastníka, na základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení). Přesto však vzhledem k zásadním ústavním principům – jako je princip právní jistoty a z něj vycházející princip důvěry v akty státu a ochrany dobré víry, princip ochrany nabytých práv – je třeba dospět k závěru, že i za účinnosti starého občanského zákoníku bylo nezbytné zvažovat a chránit i práva dobrověrného nabyvatele. Bylo tedy možné, aby i v případě, že nabyvatel odvozoval své vlastnické práva od osoby, která vlastnické právo měla nabýt na základě právního úkonu, jenž se později ukázal absolutně neplatný (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením. Fundamentální podmínkou pro takové – z povahy věci originární, nikoliv derivativní – nabytí vlastnictví přitom byla právě dobrá víra nabyvatele; navíc Ústavní soud takovou možnost nabytí vlastnictví dovodil pouze v případech vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, a to právě s ohledem na souvislosti a význam takové veřejnoprávní evidence.‘ Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní institut oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. a prostřednictvím principů právní jistoty a ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený) nabývací titul vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž se také uvádí, že ‚Akceptace i dalších pramenů, kromě psaného práva (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.‘ Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že ‚V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater lege (čili pokud psané právo nestanoví jinak).‘ Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2014 ovšem  taková pravidla (pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil (srov. § 130 a násl. obč. zák.), takže není-li možné přímou aplikací obecného právního principu negovat příslušné psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím takového principu interpretovat), je pak otázkou, do jaké míry lze při řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného držitele mimo dosah § 130 obč. zák. v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a na něj navazující judikaturou.

       Nikoliv nepodstatná je pak následující právní argumentace, na kterou Nejvyšší soud poukázal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 402/15: 

                 ‚...Přitom i zákonodárce např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. – stejně jako právní doktrína (včetně tvůrců nového občanského zákoníku) – zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala. Kromě toho lze zcela přisvědčit právnímu názoru soudce Nejvyššího soudu Jiřího Spáčila (vysloveném v již shora označeném publikačním zdroji), který mj. uvádí, že ‚Nový občanský zákoník, vycházející z principu materiální publicity, poskytuje naturálnímu vlastníkovi ochranu v § 985 a násl. a vyvažuje tak oprávněné zájmy obou stran. V tomto smyslu by bylo třeba právní názor Ústavního soudu ‚dotáhnout‘, aby bylo dosaženo žádoucí rovnováhy. Není totiž zřejmé, jak by se v poměrech občanského zákoníku 1964 – a navíc zpětně, zpravidla byl sporný převod učiněn v době, kdy judikatura o nemožnosti nabytí od nevlastníka ještě nepochybovala – mohl naturální vlastník bránit.‘

       S přihlédnutím k výše uvedenému lze vyslovit názor, že nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/2012, došlo k posunutí hranice od výkladu a aplikace platných a účinným právních norem skrze ústavně právní principy a ideu spravedlnosti, k formování nového pravidla chování, jehož skutková podstata je s odůvodněním na tyto principy – mimo stávající právní předpisy – nově vytvářena, což komentované rozhodnutí činí (jak jinými slovy vyjádřil velký senát Nejvyššího soudu) značně problematickým, jakkoliv Ústavní soud sledoval zjednání nápravy v oblasti týkající se převodů nemovitého majetku a problémů plynoucích z polovičaté zásady materiální publicity (pak je skutečně otázkou, proč nedošlo ke zrušení předmětného ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.).

      Problematický dosah závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, lze zaregistrovat i při řešení otázky vydržení versus nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, což lze pochopit např. z této modelové situace: A převede nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy na B (zde podle závěru nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, přichází v úvahu při splnění zákonných podmínek vydržení, nikoliv Ústavním soudem nově normovaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, jímž B být nemůže). Poté B (nevlastník) převede úplatně tuto nemovitost na C. Z jakého důvodu má být vytěsněn závěr, že na tuto situaci již nelze použít institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák.? Pouze proto, že nabyvatel C byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí? Nebo že důvěřoval ve správnost aktu příslušného katastrálního úřadu, který vklad podle převodní úplatné smlouvy ve prospěch nabyvatele C skutečně provedl a s ohledem na tuto okolnost je také C zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti? Anebo snad z důvodu, že právní úprava vydržení se v případě C neuplatní, neboť k jejímu naplnění chybí u C zákonem vyžadovaná desetiletá vydržecí doba, která je s ohledem na tyto okolnosti a dobrověrnost nabyvatele s ohledem na objektivní a subjektivní okolnosti (popsané v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012) nepřiměřeně dlouhá? Pak je ale třeba si položit otázku, zda v tomto případě jinými slovy nedospíváme k závěru, že je právní úprava vydržení v obdobných věcech nepoužitelná (protože podle Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012) musí nastoupit aplikace nové normy nabytí nemovitosti dobrověrným nabyvatelem) a tedy v důsledku nově Ústavním soudem zavedené skutkové podstaty nabytí od nevlastníka v podstatě (pro řešení podobných případů) obsolentní. Tyto popsané souvislosti jsou jen jedním logickým kamínkem jinak uceleného argumentačního řetězce, jenž zpochybňuje problematičnost nově konstruované skutkové podstaty nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, k níž navíc došlo na samém sklonku existence starého civilního kodexu z roku 1964, kdy stávající právní úprava již obsahuje (nikoli v plné šíři, ale přesto komplexněji) úpravu zásady materiální publicity též v oblasti katastru nemovitostí. Ještě jinak řečeno, pokud by na posledně zmíněnou modelovou situaci Ústavní soud směřoval aplikaci nabytí od nevlastníka, měl by také argumentačně propracovaným způsobem vyložit, z jakého důvodu není možné přistoupit k verifikaci, zda skutkové okolnosti lze podřadit pod skutkovou podstatu vydržení, resp. proč v těchto případech nelze setrvávat na požadavku vydržení. Zatím nikde a nikým nebylo racionálně uvedeno, proč popsanou modelovou situaci je nezbytné řešit ve prospěch skutkové podstaty nabytí od nevlastníka a proč pro takovéto případy je právní úprava vydržení zcela nepoužitelná (tedy proč takové žaloby není možné pro nesplnění podmínek vydržení zamítat).

     Nutno zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, na uvedenou právní argumentaci vůbec nereagoval, když odvolacímu a dovolacímu soudu vytkl, že v daném případě nevážily možnost působení dobré víry stěžovatelky ve smyslu předchozí judikatury Ústavního soudu a naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily, čímž mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Pominutí takové právní argumentace dovolacího soudu tedy nelze vyložit jinak, než že dosud Ústavní soud takto Nejvyšším soudem zaujímané právní závěry při řešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka podle dosavadních právních předpisů nijak nevytěsnil, a že tedy precedenční účinky se u tohoto nálezu (pro řešení skutkově obdobných případů) stěží mohou dostavit.  

      Jestliže na výše (a na další v rozhodnutích dovolacího soudu) uvedené právní argumenty po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebylo ze strany Ústavního soudu reagováno, není v poměrech stávající právní úpravy, s přihlédnutím ke shora vyloženým precedenčním účinkům nálezů Ústavního soudu na straně jedné a významu judikatury Nejvyššího soudu na straně druhé, přípustné, aby odvolací soud v kasačním rozhodnutí bez dalšího uvedl, že se s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky neztotožňuje a naopak vychází z judikatury Ústavního soudu, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí soudu prvního stupně zprostředkoval, na základě jaké (konkrétní) právní úpravy lze (při pominutí právní úpravy vydržení) přisvědčit závěru o originárním nabytí vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, a to za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, a dalších dosavadních právních předpisů, a proč právní závěry dovolacího soudu v předmětné materii nelze převzít při řešení skutkově obdobných případů.

      Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle druhého odstavce věty první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení. Bude nyní na odvolacím soudu, aby při meritorním rozhodování zohlednil připomenutou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a aby svůj právně kvalifikační závěr – vtělený do právního posouzení věci – zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nedospěje-li k závěru o nutnosti vydání dalšího kasačního rozhodnutí, které ovšem musí být rovněž zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno (srov. § 167 odst. 2 o. s. ř. a násl.)." 

       Změna právního názoru kolegy dr. Spáčila a jeho kritika judikatury Nejvyššího soudu je pro mne překvapením i zklamáním. Nedomnívám se ovšem, že by naznačovala bod zlomu, názorový obrat u dalších členů občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť od vydaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, se v publikované judikatuře nic mimořádného nezměnilo, přičemž na půdě Nejvyššího soudu jsem nezaznamenal žádný náznak rodící se změny v právním náhledu na kontroverzní skutkovou podstatu nabytí nemovitosti od nevlastníka. Takže zatímco Nejvyšší soud konstantně zaujímá již známé a ustálené právní argumenty, Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu a minimálně ve shora uvedeném rozsahu dosud nereagoval na zmíněné právní argumenty Nejvyššího soudu. Shoduji se tedy s názorem dr. Kůrky, že nastal čas na změnu judikatury (nikoliv však Nejvyššího soudu). Stávající stav je totiž (především pro dotčené účastníky řízení) absolutně neúnosný.