Ze včerejšího zasedání civilního kolegia

    * Na včerejším zasedání OOK bylo mj. přijato k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i následující rozhodnutí:

     Pronajímatel může vypovědět nájem bytu výpovědí bez výpovědní doby pro zvlášť závažné porušení povinností podle § 2291 o. z. jen tehdy, vyzval-li předtím nájemce k odstranění závadného chování (protiprávního stavu) a ten přes výzvu od svého jednání neupustil. Výzva je hmotněprávní podmínkou k podání výpovědi podle § 2291 o. z., nemusí být písemná, musí však obsahovat specifikaci (popis) závadného chování (protiprávního stavu), a k nápravě musí pronajímatel nájemci stanovit přiměřenou dobu. Napraví-li nájemce své chování (protiprávní stav) v poskytnuté (přiměřené) době, výpovědní důvod pomine. V řízení podle § 2290 o. z. soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy zejména, zda uplatněný výpovědní důvod byl naplněn; neoprávněná je i výpověď, která je neplatná či zdánlivá.

 (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016)

Civilní kolegium se seznámilo s připomínkami k tomuto rozhodnutí ze strany PF UP v Olomouci (podával je doc. Bezouška) a ztotožnilo se s přijatým řešením v daném rozhodnutí.

            Jak bylo vyloženo předsedkyní senátu dr. Brzobohatou, v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 4249/2016 , NS dospěl k závěru,            že: 

     -  hmotněprávní podmínkou pro dání výpovědi z nájmu bytu podle § 2291 o. z. bez výpovědní doby je výzva k nápravě závadného stavu (§ 2291 odst. 3 o. z.); na náležitosti výzvy jsou kladeny minimální nároky; 

     - výpověď podle § 2291 o. z. lze dát jen pro porušení povinností zvlášť závažným způsobem („nejvyšší intenzita“ porušení povinností nájemce); 

       - i pro porušení povinností zvlášť závažným způsobem lze dát nájemci výpověď s výpovědní dobou (§ 2288 odst. 1 písm. a/ o. z.), které nemusí výzva k nápravě závadného chování předcházet; 

       - neoprávněná (§ 2290 o. z.) je nejen výpověď, jejíž výpovědní důvod nebyl naplněn, ale i výpověď neplatná či zdánlivá.

        Bylo konstatováno, že doc. Bezouška ve své kritické připomínce k tomuto rozhodnutí (ve stručnosti shrnuto) zpochybňoval závěr, že výzva k odstranění závadného chování (stavu) je hmotně právní podmínkou dání výpovědi podle § 2291 o. z., přehlédnul však, že úprava nájmu bytu v o. z. je úpravou relativně kogentní, stanovenou na ochranu nájemce (§ 2235 odst. 1), od níž se nelze odchýlit. Stanoví-li proto § 2291 odst. 3 o. z., že k výpovědi podle tohoto ustanovení se nepřihlíží, jestliže pronajímatel nevyzval nájemce k odstranění závadného chování, lze těžko (aniž bychom se nedostali do rozporu s § 2235 odst. 1) „dotvářet toto pravidlo pomocí teleologické redukce“, jak navrhuje ve své připomínce. 

     K výtkám doc. Bezoušky o nesprávnosti závěru NS, že nájemce může uplatnit námitky proti platnosti výpovědi jen v řízení podle § 2290 o. z., bylo uvedeno, že žádný takový závěr se v rozhodnutí nenachází. V rozhodnutí je pouze odůvodněno, proč má soud k neplatné či zdánlivé výpovědi přihlédnout rovněž v řízení o oprávněnosti výpovědi, aniž by bylo jakkoliv zpochybňováno, že důvody platnosti či zdánlivosti výpovědi může nájemce uplatnit i kdykoliv později. Jako nepřípadný byl shledán i odkaz na námitkové řízení (§ 2314), neboť se vztahuje jen k úpravě nájmu prostor sloužících podnikání. 

       Jak je patrno, ne vždy budou názory těch, kteří (v různé formě) participovali na tvorbě „nové civilní úpravy“  (https://kuc.cz/x8l3hi), odpovídat názorům, resp. závěrům přijatým i (vyššími) soudy, což se může týkat (pochopitelně) i názorů vyjádřených v nově vydaných komentářích.

    * Vhodné je rovněž upozornit na další rozhodnutí, které bylo včera civilním kolegiem přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Jedná se o následující rozhodnutí s touto přijatou právní větou:

       Z ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk.

               (Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013)

Pro podporu tohoto rozhodnutí předložil přesvědčivou argumentaci i soudce NS dr. Pavel Simon, který mj. zdůraznil, že:

     - právo na překlad soudních písemností do jazyka, kterému rozumí účastník, jenž neovládá český jazyk, nevyplývá z žádného ustanovení českého práva, práva Evropské unie ani žádné mezinárodní smlouvy, kterou by byla Česká republika vázána, jak bude níže vysvětleno;

     - publikováním uvedeného rozhodnutí MS v Praze sp. zn. 19 Co 218/2013 budou korigovány dosavadní nesprávné názory v komentářové literatuře zaujímající opačný právní názor;

     - § 18 odst. 2 věta první o. s. ř. je zákonným provedením čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud přitom jednoznačně ve stanovisku pléna Pl. ÚS-st. 20/05 uvedl: „Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“;

    - z čl. 37 odst. 4 Listiny proto právo na překlad písemností nevyplývá. Nevyplývá ale ani z § 18 odst. 2 věta první o. s. ř., který omezuje právo jednat ve vlastní mateřštině jen na soudní jednání. Jazykovým výkladem, ani extenzivním, přitom nelze dospět k závěru, že by pod pojem „jednání“ bylo možno podřadit pojem „řízení“, tj. že by se právo na jednání ve své mateřštině týkalo všech úkonů v řízení;

    - rozšíření práva na jednání ve vlastní mateřštině na soudní písemnosti (a další písemné úkony v řízení) nevyžaduje ani teleologický výklad § 18 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a to proto, že je nevyžaduje ústavněprávní základ daného ustanovení, jak bylo výše uvedeno, ale ani ochrana práva na spravedlivý proces jako taková;

     - v rozsudku ze dne 8. 5. 2008 ve věci C-14/07 – Ingenieurbüro Michael Weiss und Partner GbR v. Industrie- und Handelskammer Berlin, za přítomnosti: Nicholas Grimshaw & Partners Ltd, který se týkal výkladu čl. 8 nařízení č. 1348/2000 ze dne 29. 5. 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech se Evropský soudní dvůr zabýval otázkou, zda právo na odmítnutí přijetí písemnosti, doručované v rámci soudního řízení a sepsané v jazyce, kterému adresát nerozumí, aniž by šlo o úřední jazyk státu doručení, je součástí práva na spravedlivý proces. SDEU na tuto otázku odpověděl takto: „Z přezkumu ustanovení Haagské úmluvy z roku 1965, Bruselské úmluvy, resp. Úmluvy z roku 1997, nařízení č. 1348/2000 a nařízení č. 44/2001, jakož i ze sdělení členských států podle čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1348/2000 vyplývá, že v oblastech, jichž se tato ustanovení týkají, nepovažuje ani zákonodárce ES, ani členské státy provedení překladu návrhu na zahájení řízení žalobcem za nepostradatelné pro výkon práv obhajoby žalovaného, který musí pouze mít k dispozici dostatečnou lhůtu na to, aby mu umožnila nechat písemnost přeložit a připravit se na jednání před soudem. V důsledku toho, pokud se zákonodárce ES v čl. 8 nařízení č. 1348/2000 rozhodl umožnit adresátovi písemnosti, aby ji odmítl, pokud není přeložena do úředního jazyka přijímajícího členského státu nebo do jazyka odesílajícího členského státu, který adresát zná, je tomu tak hlavně proto, aby jednotně stanovil, kdo musí zajistit překlad takové písemnosti a nést za něj náklady ve fázi jejího doručení.“;

     - podle práva Evropské unie ani podle uvedených mezinárodních smluv, které se týkají doručování mj. soudních písemností v přeshraničních sporech, není překlad těchto písemností do jazyka, kterému adresát rozumí, součástí jeho práva na spravedlivý proces.