Zřízení věcného břemene rozhodnutím stavebního úřadu na základě zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu. Soudní určení věcně právního vztahu založeného správním smírem o zřízení věcného břemene

I když občanský zákoník v § 495 odst. 1 pouze stanovil, že zástavní práva a věcná břemena mohou vzniknout jen ze zákona a že přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele, tehdejší právní praxe tendovala k extenzivnímu výkladu tohoto ustanovení v tom směru, že vznik věcných břemen „ze zákona“ spojovala i s rozhodnutím státního orgánu učiněného na základě zmocnění.

V posuzovaném období (1972) bylo v pravomoci stavebních úřadů podle § 15 odst. 2 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu (v rámci drobných sanací) zřizovat věcná břemena, případně schvalovat dohody – smíry (dosažené mezi účastníky) uvedeného věcně právního dosahu formou vydaných správních rozhodnutí ve smyslu § 48 SprŘ.

Nedošlo-li podle schváleného správního smíru o zřízení věcného břemene k zápisu do tehdejší evidence nemovitostí, svědčí oprávněnému z toho věcného břemene naléhavý právní zájem na určení jím tvrzeného věcně právního vztahu. Z povahy věci ovšem nepřichází v úvahu takto tvrzený věcně právní vztah v rámci soudní deklarace zužovat či jakkoliv ve vydaném soudním rozhodnutí modifikovat (upravovat).

Dospěl-li by soud k závěru, že totožnost schváleného správního smíru o zřízení věcného břemene je zachována způsobem vyplývajícím z geometrického plánu, k jehož zpracování bylo zapotřebí přistoupit s ohledem na v mezidobí učiněné stavební úpravy, pak je nezbytné všechny tyto zásadně významné okolnosti v odůvodnění rozsudku pečlivě vyložit, neboť na straně druhé nepřichází v úvahu napravovat případné nedostatky (materiální nevykonatelnosti) správního smíru cestou zpracovaného geometrického plánu v rámci určení daného právního vztahu.

 Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne  24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2637/2011

Z odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. dubna 2010, č. j. 9 C 3/2007-174, určil, „že ve prospěch vlastníka budovy postavené na parcele způsob využití individuální rekreace, parcely – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 50 m2 a parcely – ostatní plocha o výměře 349 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví, katastrální území V. K., Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště V., je zřízeno věcné břemeno příjezdu a přístupu, a to trvale a bezplatně, spočívající v právu chůze pro majitele, jeho rodinné příslušníky, návštěvníky a hosty po pozemku, a to po jeho jihozápadním okraji v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu č. 1865-0027/2008, katastrální území V. K., mapový list VS-XIX-16-18, vypracovaného Ing. J. M. dne 27. 3. 2008, č. 82/2008, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku jako příloha a věcné břemeno spočívající v právu příjezdu pro dovoz paliva 2 x ročně stejnou trasou.“ Navazujícími výroky pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že ve prospěch vlastníků budovy v k. ú. V. K. byl rozhodnutím tehdejšího správního orgánu – Okresního národního výboru, odboru výstavby a územního plánování V. (dále též „správní orgán“) ze dne 2. srpna 1972, schválen smír, jehož obsahem bylo schválení dohody (mezi subjekty - Urxovy závody, n. p. Valašské Meziříčí a A. V.) zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu spočívajícímu v právu chůze pro majitele chaty, jeho rodinné příslušníky, návštěvníky a hosty po pozemku parcela č. 4311/2 a právu příjezdu pro dovoz paliva 2 x ročně stejnou trasou. Podle soudu prvního stupně tak „vzniklo platné právo odpovídající právu věcného břemene, a to na základě rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení § 47 a § 48 zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád), kterým byla schválena dohoda tehdejších vlastníků nemovitostí.“ Takto zřízené věcné břemeno pak přecházelo s vlastnictvím věci na nabyvatele. Zpracovaný geometrický plán přitom vytyčuje, „kudy konkrétně cesta povede, neboť odkaz v původním schváleném smíru »a dále po vychozeném chodníku« s ohledem na časový odstup a na stavební úpravy vyplývající z fotodokumentace neumožňují narušený (nerušený) výkon práva bez toho, aniž by existence věcného břemena byla doplněna právě přesným geometrickým plánem, který by vylučoval jakékoliv další pochybnosti.“

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2010, č. j. 11 Co 494/2010-227, potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé odvolací soud uzavřel, že „Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku se podrobně zabýval tímto rozhodnutím a i s ohledem na námitky žalovaného dospěl k jednoznačnému právnímu závěru, že se jedná o správní rozhodnutí vydané podle § 15 zákona č. 87/1958 Sb. platného v době uzavření smíru. Podle tehdy platného ustanovení § 495 odst. 1 občanského zákoníku věcná břemena mohla vzniknout jen ze zákona. Tímto zákonem byl v té době zákon č. 87/1958 Sb., stavební řád. Rozhodnutí Okresního národního výboru – Odboru výstavby a územního plánování ze dne 13. 9. 1972 také nevyžadovalo případnou registraci státním notářstvím. Nelze přehlédnout, že předmětné věcné právo bylo pravidelně vykonáváno a z podrobné fotodokumentace je zřetelné, že jediný přístup k rekreační chatě žalobců je ve vyznačeném geometrickém plánu.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal (prostřednictvím svého advokáta) včasné a (z hlediska zákonem předepsaných náležitostí) řádné dovolání žalovaný (dále již „dovolatel“), jehož přípustnost dovozuje z 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel dovozuje „z těchto okruhů právních otázek:

Žalovaný má za to, že nelze na základě žaloby o určení práva, toto právo určit soudním rozhodnutím jinak, než je definováno ve správním rozhodnutí, na jehož základě soud rozhoduje.

Žalovaný má za to, že i v případě věcného břemene, je nutno chránit dobrou víru nabyvatele nemovitostí, který nemovitost nabývá bez jakýchkoliv právních závad, věcných břemen a omezení od původního vlastníka a rovněž jedná v důvěře v zápis v katastru nemovitostí.

Žalovaný má za to, že soud nemůže nahrazovat absenci podstatných náležitostí správního rozhodnutí jejich výkladem a pokud ano, pak pouze v omezeném rozsahu, který je nutno definovat v rámci soudní judikatury.“

Dovolatel poukazuje na text předmětného zápisu, jenž má představovat správní rozhodnutí o schválení smíru ve věci zřízení předmětného věcného břemena, a srovnává jej s ne zcela korespondujícím textem meritorního výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž považuje za „nepřípustné, aby soud, pokud rozhoduje o určení, zda tu právo je či není, své rozhodnutí opřel o určité rozhodnutí a ve svém výroku pak rozhodl jinak, než je rozhodnuto v podkladovém rozhodnutí. Stejně tak považuje žalovaný za protiprávní stav, kdy soud I. stupně své určení existence práva věcného břemene, pouze nekonstatuje, ale nad rámec je specifikuje geometrickým plánem, který pak tvoří nedílnou součást napadeného rozsudku.“ Dovolatel dále poukazuje na svou dobrou víru při nabývání předmětných nemovitostí, v době převodu nezatížených žádnými věcnými právy. Rozvádí dále své námitky proti předmětnému správnímu rozhodnutí, jež podle soudů má být obsaženo v uvedeném zápise. Opětovně (stejně jako v odvolacím řízení) zdůrazňuje, že účastníkem uvedeného zápisu byl pouze A. V. a pouze tato osoba převzala osobně dne 11. listopadu 1972 tento zápis. Pokud se jedná o tzv. rozhodnutí, měla být nepochybně účastníkem řízení i A. V., manželka A. V.; s ohledem na tuto skutečnost proto nemohlo věcné právo právoplatně vzniknout, když o předmětu věcného práva rozhodoval jen jeden z oprávněných vlastníků. Obecné soudy nejsou oprávněny v rámci své interpretace zhojit evidentní chyby a nesprávnost správních ani jiných rozhodnutí. Konstatování odvolacího soudu, že předmětné věcné právo bylo pravidelně vykonáváno a že z fotodokumentace je zřetelné, že jediný přístup k předmětné rekreační chatě žalobců je přes pozemek dovolatele, je právně irelevantní, neboť v tomto sporu soudy rozhodovaly o tom, zda tu jisté právo je či nikoliv, a nepříslušelo jim tedy hodnotit stav, který by zakládal zcela jiný spor (spor o zřízení věcného břemene). Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a přiznal dovolateli náklady řízení.

Žalobci v písemném vyjádření k dovolání (učiněném prostřednictvím jejich advokáta) odmítli (ve stručnosti shrnuto) dovolací argumentaci. Mají za to, že zde není dána přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam z hlediska řešení otázek, jež dovolatel uvedl v dovolání. Soud prvního stupně formuloval věcné břemeno obsahově shodně s vymezením věcného břemene ve správním rozhodnutí. Dovolatel nedůvodně odkazuje ohledně své dobré víry na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07. Kromě toho zcela vědomě a účelově zamezil v průchodu a příjezdu žalobců k jejich nemovitostem výstavbou dřevěného plotu, který teprve na základě vydaného předběžného opatření odstranil. Část výhrad proti správnímu rozhodnutí uvedl dovolatel teprve v odvolání, takže k těmto novým skutečnostem odvolací soud nemohl přihlédnout. Předmětné správní rozhodnutí není nicotné, od jeho vydání uplynulo již více jak 37 let a z jeho obsahu vycházeli při koupi právní nástupci A. V., včetně žalobců. V důsledku této skutečnosti je tak při posuzování účinnosti rozhodnutí třeba brát ohled na požadavek právní jistoty, která je jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto a jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, a obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Poněvadž právní otázka deklarace práva odpovídajícího věcnému břemeni – tj. věcně právního vztahu založeného na základě dohody schválené rozhodnutím správního orgánu podle zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, ve znění rozhodném k datu, kdy podle odvolacího soudu bylo vydáno předmětné správní rozhodnutí [(2. srpna 1972) dále již „rozhodné znění“] dosud dovolacím soudem řešena nebyla, je dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] přípustné a je (jak bude rozvedeno níže) i důvodné.

V posuzované věci odvolací soud (oba soudy) řešil (řešily) otázku, zda zápis ze dne 2. srpna 1972 obsahuje správní rozhodnutí, jímž byl mezi účastníky (tehdejší Urxovy závody, n. p. Valašské Meziřící a A. V.) schválen smír o zřízení věcného břemene. V tomto zápisu se totiž mj. uvádí, že:

„Vzhledem ke konfiguraci terénu a umístění komunikací je jediným možným přístup a příjezd k rekreační chatě A. V. po pozemku a to podél jeho západní hranice. Tento pozemek je vlastnictvím Urxových závodů…jiný přístup a příjezd k chatě A. V. není možný a na základě tohoto konstatování byl mezi A. V. a Urxovými závody uzavřen ve smyslu ustanovení § 48 zák. čís. 71/67 Sb. tento

smír.

Urxovy závody, n. p. Valašské Meziříčí zřizují pro A. V. jako vlastníka rekreační chaty ve V. K. s pozemky stav. plocha a ostatní plocha a jeho právní nástupce toto právo příjezdu a přístupu a to trvale a bezplatně:
1. právo služebnosti chůze pro majitele chaty, jeho rodinné příslušníky, návštěvníky a hosty po pozemku a to po jeho jihozápadním okraji směrem od pozemku p. č. 4308 směrem k p. po vybudovaném parkovišti a dále po vychozeném chodníku,
2. právo příjezdu pro dovoz paliva 2 x ročně stejnou trasou, jak je uvedeno v bodu 1/, s tím, že dovoz paliva má být prováděn pokud možno za suchého počasí a případné poškození pozemku způsobené tímto dovozem je povinen oprávněný z této služebnosti vlastním nákladem odstranit.
3. Urxovy závody vyhradí na stávajícím parkovišti místo pro parkování osobního auta a označí je tabulkou.

A. V. přijímá toto právo zřízení služebnosti za podmínek ve smíru uvedených…

Odbor výstavby a územního plánování ve smyslu ustanovení § 48 zák. čís. 71/67 Sb. tento smír schvaluje, neboť neodporuje právním předpisům a obecnému zájmu.

Účastníci řízení se vzdávají odvolání do rozhodnutí, odboru výstavby a územního plánování o schválení smíru.

Je tedy tento smír ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 zák. čís. 71/67 Sb. vykonatelný.“

Podle § 15 odst. 2 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, v rozhodném znění, stavební úřad mohl k odstranění stavebních, zdravotních, komunikačních nebo hospodářských závad nařídit také úpravy na jednotlivých stavbách nebo pozemcích nebo menší změny hranic zastavěných pozemků vůči nezastavěné části sousedního pozemku nebo zřízení věcných břemen (drobná asanace). Provedení drobné asanace dohodou je přípustné jen s povolením stavebního úřadu.

Vyhláška č. 144/1959 Ú. l., kterou se prováděl zákon o stavebním řádu, ve svém § 41 upravovala institut „Drobná asanace“ tímto způsobem:

(1) Drobnou asanací se rozumí provedení úprav nebo zřízení věcných břemen u jednotlivých staveb nebo pozemků, jimiž se odstraňují závady stavební, zdravotní, komunikační nebo hospodářské. K provedení drobné asanace není nutno opatřit předem územní plán. Oprávněnost asanačního zásahu z hlediska širších vztahů je nutno podle potřeby prokázat v zastavovacím plánu nebo v situačním plánu stavby. Jako drobnou asanaci nelze provést zboření stavby; lze však nařídit přemístění ohradních zdí, plotů, žump, rigolů a podobných drobných zařízení. Národní majetek smí být zatížen věcným břemenem jen v případech a za podmínek stanovených předpisy o správě národního majetku.

(2) Při provádění drobné asanace jde zejména o

a) zamezení vnikání zemní vlhkosti do stavby a odstranění jeho následků,

b) úpravy k zamezení unikání nebo prosakování splašků do okolí,

c) opatření k odstranění požárních závad,

d) zřizování potřebných průchodů a podloubí a úpravy nároží za účelem zlepšení veřejné komunikace.

(3) Menší změny hranic zastavěného pozemku vůči nezastavěné části sousedního pozemku nebo zřízení věcných břemen, kterých je třeba k odstranění nebo alespoň zmírnění stavebních, zdravotních nebo hospodářských závad, smějí být provedeny, jen nevzniknou-li v užívání sousedního pozemku stejně závažné nebo větší nedostatky, než které se mají odstranit.

(4) O nutnosti drobné asanace rozhodne stavební úřad buď k žádosti účastníků nebo z vlastního podnětu. Může přitom stanovit podmínky pro provedení drobné asanace. Drobná asanace musí být v souladu se schválenými územními plány, pokud existují.

(5) Dohodnou-li se sousedé na úpravě hranic pozemků, z nichž alespoň jeden je zastavěný, je k uskutečnění takové úpravy třeba povolení stavebního úřadu.

(6) Náklady spojené s drobnou asanací nese ten, jehož činností nebo zanedbáním povinností nutnost úprav vznikla anebo v jehož zájmu se asanace provádí. Případné podíly na nákladech asanace, pokud se o nich účastníci nedohodnou, stanoví stavební úřad v rozhodnutí o drobné asanaci.“

Občanský zákoník ve znění platném k datu pořízení předmětného zápisu (resp. vydaného správního rozhodnutí – viz níže) v § 495 odst. 1 pouze stanovil, že zástavní práva a věcná břemena mohou vznikat jen ze zákona; přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele. Tehdejší právní praxe ovšem tendovala k extenzivnímu výkladu cit. ustanovení v tom směru, že vznik věcných břemen „ze zákona“ spojovala i s rozhodnutím státního orgánu učiněného na základě zákonného zmocnění (k tomu srov. např. Pěcha, F.: K problematice pozemkových služebností a věcných břemen v českých zemích, Právník, ročník 1960, str. 935, Fiala, J.: Zástavní právo a věcná práva, Masarykova univerzita v Brně, 1993, str. 51 a násl., nebo Bradáč, A. a kol., Věcná břemena od A do Z, Linde Praha, a. s., 2001, str. 26).

Z vyložených důvodů bylo tedy v předmětném období v pravomoci stavebních úřadů podle § 15 odst. 2 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu (v rámci drobných asanací) zřizovat věcná břemena, příp. schvalovat dohody - smíry (dosažené mezi účastníky) uvedeného věcněprávního dosahu formou vydaných správních rozhodnutí ve smyslu § 48 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v rozhodném znění. I v těchto případech tedy smír představoval dohodu o předmětu řízení uzavřenou mezi dotčenými účastníky, která byla za podmínek předvídaných v §§ 46 a 47 správního řádu schválena správním rozhodnutím vydaným příslušným stavebním úřadem.

Ve zjištěných skutkových poměrech dané věci lze přitom přisvědčit závěru odvolacího soudu (oběma soudům), že uvedený zápis obsahuje správní rozhodnutí, jímž tehdejší správní orgán schválil smír mezi dotčenými účastníky, jehož obsahem bylo zřízení vpředu již vymezeného věcného břemene in rem. Na uvedenou listinu je totiž třeba (co do jejího obsahu a poměření s tehdy platným správním řádem a stavebním řádem) pohlížet tehdejší optikou správní praxe; uvedené správní rozhodnutí není sice (z hlediska formálně právní stránky) precizní v souslednosti jeho jednotlivých prvků (záhlaví, výrok, odůvodnění, označení správního orgánu, podpis úřední osoby atd.), nicméně subjekt intepretace jeho textu se (při použití standardních výkladových pravidel) nemůže dostat do žádných interpretačních potíží, neboť z tohoto správního aktu jsou seznatelné všechny jeho (tehdy správním řádem vyžadované) náležitosti. Bylo však pochybením uvedeného správního orgánu, pokud ve lhůtě stanovené v § 4 odst. 3 tehdy platného zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, nepředložil tento schválený správní smír místně příslušnému orgánu geodézie k provedení příslušného zápisu do evidence nemovitostí. Jestliže ovšem nedošlo k zápisu věcného břemene do tehdejší evidence nemovitostí, nemohla tato okolnost nijak ovlivnit hmotněprávní důsledek vyplývající z § 495 odst. 1, věty za středníkem, obč. zák., totiž, že věcná břemena, která vznikla ze zákona, přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele. Údaje v evidenci sice sloužily také jako podklad pro sepisování listin o nemovitostech, avšak nebyly závazné, takže rozhodující byl právní stav, nikoliv stav zápisů v evidenci nemovitostí. Právní úprava evidence nemovitostí neobsahovala ani sankce za nesplnění ohlašovací povinnosti, což ve spojení s chybějícím intabulačním (vkladovým) principem vedlo k tomu, že střediska geodézie neodpovídala za to, že písemné informace o nemovitostech obsahují poslední právní stav [srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)].

Ač na základě uvedeného správního rozhodnutí, jímž byl schválen smír o zřízení (specifikovaného) věcného břemene, bylo možno přistoupit k oznámení nyní příslušnému katastrálnímu úřadu za účelem provedení zápisu do katastru nemovitostí (zde ve formě záznamu), v situaci, kdy mezi účastníky vznikl spor o existenci tohoto věcného práva, byl soud povolán k rozhodování tohoto sporu, neboť žalobcům na podání této žaloby svědčil ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ovšem ne zcela důsledně zohlednil skutečnost, že pokud se žalobci domáhají soudní deklarace jimi tvrzeného věcně právního vztahu založeného schváleným správním smírem o zřízení věcného břemene, pak již z povahy věci nepřichází v úvahu takto tvrzený věcně právní vztah v rámci soudní deklarace zužovat či jakkoli ve vydaném soudním rozhodnutí modifikovat (upravovat). Jestliže by soud dospěl k závěru, že správním orgánem schválená dohoda (smír) o zřízení věcného břemene zcela nebo zčásti je neurčitá či nesrozumitelná, nepřichází v úvahu postupovat ve smyslu § 41 obč. zák., nýbrž je třeba se zabývat (materiální) vykonatelností takového rozhodnutí.

Pokud jde o zpracovaný geometrický plán, jenž se stal součástí rozsudečného výroku, soud prvního stupně sice správně zaregistroval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006, ve kterém byl vyložen a odůvodněn právní názor, že „V případech řízení o určení existence práva cesty, v nichž je dán naléhavý právní zájem na takovém určení a kdy je průběh cesty, po které má být právo vykonáváno, sporný, mělo by platit, že součástí rozsudku, jímž je žalobě vyhověno, musí být geometrický plán vytyčující, kudy cesta vede.“, avšak v posuzované věci z odůvodnění rozsudku, z nějž jako správné a úplné skutkové závěry převzal pro své meritorní rozhodnutí odvolací soud, není zřejmé, z jakých konkrétních důvodů k takovému postupu bylo přistoupeno. V odůvodnění rozsudku se totiž pouze uvádí, že „neboť odkaz v původním schváleném smíru »a dále po vychozeném chodníku« s ohledem na časový odstup a na stavební úpravy vyplývající z fotodokumentace neumožňují narušený (nerušený) výkon práva bez toho, aniž by existence věcného břemena byla doplněna právě přesným geometrickým plánem.“ Dospěl-li proto soud prvního stupně, resp. odvolací soud k závěru, že totožnost zřízeného věcného břemena je zachována způsobem vyplývajícím z geometrického plánu, k jehož zpracování bylo zapotřebí přistoupit s ohledem na v mezidobí učiněné stavební úpravy, pak je nezbytné všechny tyto zásadně významné okolnosti v odůvodnění rozsudku pečlivě vyložit, neboť na straně druhé nepřichází v úvahu napravovat případné nedostatky (materiální nevykonatelnosti) správního smíru cestou zpracovaného geometrického plánu.

K námitce dovolatele, že účastníkem předmětného zápisu (rozuměno správním orgánem schváleného smíru) byl pouze A. V., ačkoliv předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví A. a A. V., v důsledku čehož (podle názoru dovolatele) nemohlo věcné právo vzniknout, lze uvést, že uvedená pochybnost vyplývala (jako evidentní logická nesrovnalost) již z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně (viz arg. – str. 3: „Dne 2. 8. 1972…smír, kterým byl zřízen pro A. V., jako vlastníka rekreační chaty a jeho právní nástupce…“, str. 4: „Kupní smlouvou ze dne 6. 8. 1973 pak žalobci doložili, že manželé A. a A. V. prodali…rekreační chatu a pozemky s ní související (viz. výrok rozsudku). V dodatku kupní smlouvy je pak uvedeno, že současně s nemovitostmi uvedenými ve smlouvě přechází na kupující právo služebnosti chůze (po) parcele …“). Je proto logickým závěrem, že pokud v době zřízení věcného břemene A. V. nebyl výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť je nabyl do vlastnictví společně se svou manželkou A. V., bylo – v rámci právně kvalifikačního závěru zjištěného skutku - nezbytné vyložit, zda (pouhá) účast A. V. jako účastníka uzavřeného smíru mohla, a pokud ano, na základě jaké právní úpravy, vést ke zřízení věcného břemena uvedeného obsahu. Jestliže ani odvolací soud na tuto právně významnou okolnost v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval, zjevně tak nedostál své povinnosti ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., tj. zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnit písemné vyhotovení rozsudku. Protože dovolání v této věci bylo dovolacím soudem shledáno ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, dovolací soud k této jiné vadě, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl povinen z moci úřední přihlédnout (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).

Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že i přes toto kasační rozhodnutí by měl dovolatel zohlednit, zda za skutkových poměrů dané věci, pokud žalobci vskutku nemají jiný přístup ke svým pozemkům, než výše popsaným způsobem, je pro futuro smysluplný dosud jím uplatňovaný přístup k řešení věci, resp. účastníci již s ohledem na § 3 odst. 2 obč. zák. by mohli pečlivě uvážit možnost vytvoření vzájemnou součinnosti při řešení daného sporu. Přitom ani za daných poměrů není vyloučena možnost uzavření soudního smíru, který by se stal podkladem pro příslušný zápis (ve formě záznamu) do katastru nemovitostí (§ 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v platném znění) a zohlednil další okolnosti tohoto případu.