Zrušit či nezrušit specializaci u jednotlivých „civilních“ senátů Nejvyššího soudu?

     Advokát Tomáš Richter v Lidových novinách (dne 23. 6. 2014) v článku „Rekodifikace a specializace senátů Nejvyššího soudu“ (https://kuc.cz/86kyw3) vyjádřil svůj názor na nezbytnost zrušení specializace u jednotlivých senátů Nejvyššího soudu. Právě na toto téma se v minulém týdnu, v rámci zasedání pléna Nejvyššího soudu, vedla poměrně živá diskuze, byť po formální stránce spíše směřující k problematice tzv. „užší“ specializace. Je proto žádoucí si osvěžit myšlenky publikované v onom článku a poměřit je s názory, jež byly prezentovány na půdě Nejvyššího soudu.

    Tomáš Richter v označeném článku mimo jiné uvedl: „Rozvrh práce Nejvyššího soudu je (alespoň v civilních agendách) vybudován na principu přísné specializace, tzn., že jednotlivé senáty Nejvyššího soudu rozhodují spory za stále týchž právních institutů, lidově řečeno týchž ‚paragrafů‘. Takové řešení umožňuje soudcům Nejvyššího soudu opravdu vysokou míru specializace, z níž by logicky měly profitovat strany sporů. Současně však představuje zjevné korupční riziko...a navíc vytváří v jednotlivých oblastech civilního práva doslova myšlenkové monopoly, ovládané dvěma či třemi lidmi, představujícími většinu příslušného specializovaného senátu...Výše uvedené argumenty nejsou stoprocentní – dostane-li se (i přes silnou specializaci) stejná právní otázka na agendu různých senátů Nejvyššího soudu a dospějí-li senáty k rozdílným řešením, musí být otázka postoupena tzv. velkému senátu, tedy pluralitnějšímu rozhodovacímu sboru soudců Nejvyššího soudu. Takový postup je však, právě s ohledem na silnou specializaci jednotlivých senátů, spíše výjimečný.“

     Týž autor pak v souvislosti s účinností nového civilního kodexu dospívá k závěru, že „Ponechat interpretaci právní změny tak epochálního rozsahu myšlenkovým monopolům sestávajícím ze dvou či tří lidí v zemi...přijde stěží přijatelné.“

      Uvedené argumenty jsou jistě zajímavé, podnětné, ovšem nic není na světě černobílé. Proto si dovoluji ve značné stručnosti (protože není času na nějakou podrobnou analýzu) alespoň poukázat na argumenty, které na půdě Nejvyššího soudu k předmětné problematice (z řad soudců) zazněly.

    Především bych chtěl připojit k danému tématu několik svých poznámek. Chápu argumenty, které byly vyloženy autorem shora či jinými odborníky, leč problém nevnímám tam, kde autor.

      Odmítám argument o možném korupčním riziku v souvislosti s pohledem na stávající systém specializace jednotlivých „civilních“ senátů Nejvyššího soudu. Odhlédnu-li od mravního a etického rozměru, který je esenciálně nepřetržitě po dobu výkonu soudcovské funkce poměřován u každého soudce, pak musím kromě toho konstatovat, že práce soudců (tím spíše soudců Nejvyššího soudu) je pod takovým drobnohledem, že formulování podobných úvah nemá v podmínkách fungování Nejvyššího soudu žádné opodstatnění.

      Právní rozvíření či kritické odborné pohledy jistěže mohou vyvolávat různá soudní rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, leč takové okolnosti ještě neoznačují nějaký negativní stav; naopak, mohou být (a časté také jsou) stimulem pro další odborné debaty, které se postupně explicite či implicite „přetavují“ do dalších soudních rozhodnutí, když je potřeba na již vyslovené právní argumenty reagovat, případně pokud takovéto argumenty kupř. i Nejvyšší soud (příslušný specializovaný senát) v tom kterém svém rozhodnutí přejímá.

     Obecně by ke specializaci senátů bylo možno uvést: „proč měnit něco, co funguje.“ Ano, specializace jednotlivých senátů fungují a zatím nikdo a nikde relevantním způsobem nevyložil, že by na ten který senát dosedla pavučina stereotypu, odborné nedokonalosti, reálné neschopnosti judikatorně flexibilním způsobem reagovat na různé okolnosti protínající soudní (právní) praxi atd.

      Pokud by došlo ke zrušení specializací u jednotlivých senátů Nejvyššího soudu, jsem přesvědčen o tom, že by tato okolnost vedla ke zpomalení rozhodování, k výrazným odchylným právním názorům, které by v konečném důsledku extrémně zatížily velký senát „civilního“ kolegia potud, že by neustále řešil rozpory mezi jednotlivými senáty. Rozhodnutí velkého senátu by pak v souvislosti s rozhodováním o publikaci těchto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (jak mohu ze svých dosavadních zkušeností předvídat) vedlo často k situacím, kdy by „civilní“ kolegium vyslovilo nesouhlas s předloženým rozhodnutím velkého senátu v tom směru, že by nesouhlasilo s publikací jeho rozhodnutí v oné „zelené“ sbírce. To by pak zakládalo ne příliš vítané situace, jelikož by tak fakticky docházelo k rozkolům mezi velkým senátem a „civilním“ kolegiem. Praxe u dovolacího soudu by se časem pochopitelně ustálila, ovšem byl by to značně zdlouhavý a ve svém důsledku (s poměřením všech souvisejících okolností a dotčených subjektů) velmi nákladný proces, a tedy v současné době naprosto zbytečné martyrium, jestliže stávající systém specializací u jednotlivých senátů Nejvyššího soudu funguje.

      O zakonzervování toho kterého specializovaného senátu či dovozovaných myšlenkových monopolech nemůže být žádná řeč, pokud alespoň trochu známe poměry u Nejvyššího soudu. Jakékoliv sebemenší odborné výkyvy toho kterého senátu by totiž byly předmětem pozornosti ostatních členů civilního kolegia, a to v tom směru, že evidenční senát Nejvyššího soudu velmi pozorně sleduje judikaturu dovolacího soudu a případná – pozornosti zasluhující – rozhodnutí jsou navrhována (pokud tak případně nebyla navržena do příslušné kategorie) k předložení „civilnímu“ kolegiu k rozhodnutí o jejich publikaci v „zelené“ sbírce, což je spojeno s poměrně velmi přísným hodnocením jak z vnějších připomínkových míst, tak i ze strany jednotlivých soudců Nejvyššího soudu. Rovněž analytické oddělení Nejvyššího soudu sleduje vývoj judikatury dovolacího soudu a předsedovi "civilního" kolegia předkládá zjištěné závěry, takže i v tomto směru je každý specializovaný senát pod patřičným drobnohledem z hlediska jeho rozhodovací praxe.

     Běžně pak přesahové záležitosti soudci specializovaných senátů konzultují s kolegy z dotčených (jiných) senátů tak, aby sledované rozhodnutí vycházelo z pevného argumentačního základu. Nezbytnost zachování specializací pak podle mého názoru byla zvýšena právě v souvislosti s účinností nového civilního kodexu. Opak by znamenal ohromný judikatorní výboj, právní pnutí argumentů, které by až v poměrně delším časovém horizontu nacházely ustálení v rozhodovací praxi. Pokud někdo prahne po experimentech a těžko předvídatelných důsledcích pramenících z rozkolísání judikatury tím, že bude plédovat pro zrušení specializací u jednotlivých senátů Nejvyššího soudu, pak je třeba si položit otázku, zda, a pokud ano, pak konkrétně jaké ideové základy jsou natolik silné, aby osvědčené fungování specializovaných senátů Nejvyššího soudu bylo popíráno snahou o zavádění jakéhosi univerzálního soudce.

     Jinými slovy řečeno, jestliže dosud s fungováním specializovaných senátů Nejvyššího soudu nejsou spojena (zásadní) negativa, pak by zřejmě měl zavládnout rozum a právní cit, a podobné pokusy alespoň ve stávajících podmínkách (toho, co zatím dobře funguje) nečinit.

    A nyní ve stručnosti zmíním některé argumenty, které na dané téma zazněly v předchozích dnech ze strany jednotlivých soudců Nejvyššího soudu:

     * „Bylo by samozřejmě ideální, kdyby takto efektivně mohli vystupovat všichni soudci, jsou-li soudci Nejvyššího soudu. Mám však obavu, že takový cíl je ztěžka – v daných poměrech a v blízké budoucnosti – dosažitelný. Poukazy na ‚absolutně nespecializovaný‘ Ústavní soud nejsou zcela případné; Ústavní soud disponuje jiným zázemím, zhusta akademickou asistencí, a zejména: nerozhoduje spory, speciálně pak nikoli z hledisek věcné správnosti, jako je tomu u Nejvyššího soudu. Krom toho, Nejvyšší soud byl (s výjimkou krátkého období od 1. 1. 1996 zhruba do poloviny roku 1997) utvářen jako soud specializovaných soudců, kteří už s těmito předpoklady zpravidla byli k němu vybíráni, je pak i soudcovsky rozvíjeli, a kteří v té či oné, ať již ‚velké‘ či ‚dílčí‘, specializaci byli garancí její konzistence a nakonec i srozumitelných vnějších výstupů.

    Zjištění, že organizační režim, kdy ‚všichni soudci soudí všechno‘ nenabízí reálnou možnost vyrovnat se s postupně vzrůstající zátěží Nejvyššího soudu, vedla tehdejšího předsedu dr. Otakara Motejla k tomu, že jej opustil a nahradil tím, který přetrvává ve své podstatě dosud (jeho konkrétní podobu ponechávám stranou).

     Naznačená historie občanskoprávního a obchodního kolegia, resp. již získané zkušenosti, jakož i rizika oslabení výkonových výsledků soudu, zakládají důvody k mimořádné obezřetnosti...“

     * „...jedině specializace v rozhodování jednotlivých rozmanitých agend soukromého práva zajistí nezbytně nutnou úroveň kvality rozhodování Nejvyššího soudu a umožní sjednocování judikatury...“

     * „V současném stavu právního řádu a při stávajícím nastavení dovolacího řízení se přitom zrušení specializací rovná likvidaci základního poslání Nejvyššího soudu, což je v přímém rozporu s Vaším cílem pozvednout význam a prestiž této instituce.“

      * „Má-li Nejvyšší soud dostát zákonné povinnosti zajistit jednotu a zákonnost rozhodování (§ 14 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), může tak učinit jen tehdy, budou-li spory plynoucí z jednotlivých právních ‚odvětví‘ rozhodovat ti soudci (ty senáty), které se na příslušnou ‚agendu‘ specializují. Zavedení tzv. univerzálního soudce by v nepřehledném a komplikovaném systému českého práva znamenalo rezignaci na kvalitu rozhodovací činnosti; nemožnost udržet jednotu rozhodování by byla zcela zjevná. Dalším důsledkem by nepochybně bylo další ‚zpomalení‘ rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu; nespecializovaný soudce by nebyl schopen ‚věc‘ připravit pro posouzení senátem stejně rychle a kvalitně jako soudce, který se konkrétní agendě věnuje.“

      * „Neobstojí ani argument poměry Ústavního soudu. Jak sám Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, není dalším stupněm obecné soustavy soudů a nepřísluší mu vykládat ‚jednoduché‘ právo; naopak (jen) posuzuje, zda výklad takového práva obecnými soudy nepřípustně nezasahuje do ústavním pořádkem chráněných práv účastníků řízení. Jinými slovy, Ústavní soud nevykládá (nepřísluší mu vykládat) jednoduché právo (konkrétní ustanovení občanského zákoníku, obchodního zákoníku, zákona směnečného a šekového, zákona o konkursu a vyrovnání, insolvenčního zákona atd.), nýbrž jen posuzuje, zda výklad přijatý obecnými soudy není ‚neústavní‘. Z tohoto pohledu pak přirozeně není důvod pro to, aby rozvrh práce Ústavního soudu fungoval na principu specializací. Skutečnost, že specializace není ani na Nejvyšším správním soudu, argumentačně pro změnu poměrů ve fungování Nejvyššího soudu jako vrcholného orgánu obecné justice rozhodně nestačí.“

     * „...není bez významu, že soudci (zejména ti, jejichž rozhodovací činnost je ustálená a jejichž právní názory jsou veřejně známé a konzistentní) bývají v některých případech předmětem snahy o jejich ‚odstranění‘ z rozhodování některých  jednotlivých věcí (v nichž se jejich názory ‚nehodí‘); protože námitka podjatosti v těchto případech nebývá úspěšná (zejména z důvodů uvedených v § 14 odst.4 o.s.ř.),  projevují se tyto snahy především v požadavku na ‚úpravu‘ rozvrhu práce do takové podoby, aby sledovaného záměru bylo přece možné dosáhnout.“

      * „Rozvrh práce je založen na ‚principu specializace‘. Tento princip vyjadřuje, že se věci určitého druhu, určeného předmětem řízení (tedy podle své hmotněprávní nebo procesněprávní kvalifikace), zásadně (kromě věcí, jejich povaha nebo význam specializaci nevyžadují¨)  přidělují  vždy jen do jediného soudního oddělení (a že je tedy vyloučeno, aby jednotlivé věci stejného druhu ‚vyřizovalo‘ u jednoho soudu souběžně více soudních oddělení). ‚Princip specializace‘ je nejen požadavkem zákonným, ale odpovídá i zdravému rozumu; je přece zcela evidentní, že jednotu rozhodování a jeho kvalitu lze zajistit jen tehdy, budou-li věci rozhodovat k nim specializovaní (a tedy zkušenostmi a vědomostmi vybavení) soudci. Ostatně, letité zkušenosti přesvědčivě ukazují, že rozhodování soudů není jednotné a ani kvalitní všude, kde ‚princip specializace‘ není  uplatňován.“