Ani další rozhodnutí Ústavního soudu ve věci „nemo plus iuris...“ nevyjasnilo rozpory v judikatuře

10.09.2015 03:28

Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) nálezem ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 415/15 (https://kuc.cz/cddqr6), zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3709/2014, zaujímající názor, že vlastnické právo k nemovitosti nelze nabýt pouze na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.

 

Jak plyne z odůvodnění cit. nálezu Ústavního soudu, Nejvyšší soud k předmětné ústavní stížnosti zaslal písemné vyjádření, v němž mj. uvedl:

 

     „Po vydání nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12, v němž byl poprvé formulován nový způsob nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí (s přesným popisem skutkové podstaty tohoto originárního nabytí vlastnického práva) senátu 30 Cdo napadla věc původně vedená pod sp. zn. 30 Cdo 1168/2013, v níž byla k řešení právní otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka. Senát 30 Cdo, který se seznámil s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12, neprodleně věc předložil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též ,velký senát Nejvyššího soudu‘), když se chtěl odklonit od dosavadní judikatury dovolacího soudu s ohledem na závaznost předmětného nálezu Ústavního soudu a v něm (vy)řešené otázky mj. i s ohledem na jeho plenární judikaturu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06, na kterou Ústavní soud navazoval a prohluboval ji. Jak již bylo vyloženo v odůvodnění nyní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu, velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (a posléze i celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, které rozhodlo o publikaci tohoto rozsudku ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, když se s jeho právními závěry zcela ztotožnilo) zaujal právní názor, že přisvědčuje (shora již citované) plenární judikatuře Ústavního soudu a i nadále zaujímá právní názor, že v poměrech předchozí civilní úpravy nebylo možné – mimo zákonem stanovené způsoby – nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Zdůraznil rovněž, že tříčlenné senáty Nejvyššího soudu nemohou samy o sobě změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž tříčlenným senátem. Senát 30 Cdo tedy v naznačené procesní situaci postupoval zákonem předvídaným způsobem (§ 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011).

 

     Za této procesní situace proto senát 30 Cdo při rozhodování o dovolání ve věci sp. zn. 30 Cdo 3144/2014, vycházel ze shora označeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, který se vyjádřil i k dosavadní judikatuře Ústavního soudu a vyložil, proč nereflektuje judikaturu připouštějící shora popsaný nový způsob originárního nabytí vlastnického práva, aniž by tak učinil zákonodárce.

 

     V nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 se na straně jedné konstatuje, že předchozí právní úprava neobsahovala institut nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, na straně druhé se ovšem takový způsob tímto nálezem (v němž jsou poprvé vymezeny znaky skutkové podstaty nabytí nemovité věci od nevlastníka) zavádí, jako by tak činil zákonodárce (k tomu srov. např. i komentář Jiřího Spáčila k rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 2/2015, na str. 70), to vše v situaci, kdy úprava materiální publicity obsažená v § 11 zákona č. 265/1992 Sb., byla Ústavním soudem v jeho předcházející judikatuře shledána jako nedostatečná (a tedy vlastně za kolidující s ústavními předpisy).

 

     V plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, se mj. uvádí, že ,Akceptace i dalších pramenů kromě práva psaného (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.‘ A Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že ,V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater legem.‘ (k tomu srov. též např. usnesení Nejvyššího osudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014). V souvislosti s otázkou přijetí nové skutkové podstaty nabytí nemovité věci od nevlastníka, mimo zákonem předvídané způsoby, lze poukázat na další plenární nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08, v němž se uvádí, že ,Podle čl. 2 odst. 1 Ústavy je zdrojem veškeré státní moci lid a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o tom, jak ten který institut konkrétně upraví. Není tedy ve svých úvahách vázán stanoviskem aplikační praxe. Rozhodne-li se změnit nějaké pravidlo, byť je v povědomí právní veřejnosti zažito, nese za takové rozhodnutí leda politickou odpovědnost. Navrhovatel si musí uvědomit, že justice je realizátorem jednotné, normativně vyjádřené státní vůle. Jinak než vahou svých odborných argumentů na podobu zákona působit nemůže. A nemůže tak činit ani Ústavní soud, který je pouze negativním zákonodárcem, a to jen v souvislosti s kontrolou ústavnosti zákona, nikoliv též jeho ‚doktrinární čistoty‘.

 

     Velký senát Nejvyššího soudu zdůraznil, že z plenárních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 75/04, a sp. zn. Pl. ÚS 78/06, vyplývá, že pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy mezi A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C, případně došlo-li v dané posloupnosti k dalším převodům, přičemž Ústavní soud (ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/06) zdůraznil, že dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy mezi A a B, převodce B v souladu s právem mohl převést vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcně právní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej (popsaným způsobem s ohledem na ochranu svého řádně nabytého vlastnického práva) nemůže pozbýt. Popsaný model je podle velkého senátu Nejvyššího soudu třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého začátku absolutně neplatná. Velký senát Nejvyššího soudu tedy nesdílí závěr, že soudem založená nová právní norma – nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis do katastru nemovitostí – představuje „prohloubení“ této judikatury (viz bod 53 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012), nýbrž naopak, že je s touto plenární judikaturou v (přímém) rozporu, a proto pro velký senát je i nadále relevantní právě ona plenární judikatura při řešení uvedené právní otázky.

 

      Pokud velký senát Nejvyššího soudu bude i nadále zachovávat tento právní názor, zatímco některé tříčlenné senáty Ústavního soudu budou zase zaujímat právní názor vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, že jde o prohloubení této plenární judikatury, pak bez předložení věci plénu Ústavního soudu tato judikatorní oscilace nemůže mít konce, pokud nebudou pravomocně rozsouzeny stovky dalších, dosud trvajících soudních sporů v dané materii. Senát 30 Cdo pak buď bude v konkrétní věci vázán právním názorem vyplývajícím z přísl. kasačního rozhodnutí Ústavního soudu, a v ostatních případech, pokud v pozdějších rozhodnutích Ústavního soudu bude reagováno na zmíněný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu (což pochopitelně nelze kupř. považovat v případě usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15), bude muset opět podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. věc předložit velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí, který zřejmě opět rozhodne stejně, jako ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013.

 

     Přitom i zákonodárce např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. – stejně jako právní doktrína (včetně tvůrců nového občanského zákoníku) – zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala. Kromě toho lze zcela přisvědčit právnímu názoru soudce Nejvyššího soudu Jiřího Spáčila (vysloveném v již shora označeném publikačním zdroji), který mj. uvádí, že ,Nový občanský zákoník, vycházející z principu materiální publicity, poskytuje naturálnímu vlastníkovi ochranu v § 985 a násl. a vyvažuje tak oprávněné zájmy obou stran. V tomto smyslu by bylo třeba právní názor Ústavního soudu ‚dotáhnout‘, aby bylo dosaženo žádoucí rovnováhy. Není totiž zřejmé, jak by se v poměrech občanského zákoníku 1964 – a navíc zpětně, zpravidla byl sporný převod učiněn v době, kdy judikatura o nemožnosti nabytí od nevlastníka ještě nepochybovala – mohl naturální vlastník bránit.‘

 

      S přihlédnutím k výše uvedenému lze vyslovit názor, že nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/2012, došlo k posunutí hranice od výkladu a aplikace platných a účinným právních norem skrze ústavně právní principy a ideu spravedlnosti, k formování nového pravidla chování, jehož skutková podstata je s odůvodněním na tyto principy – mimo stávající právní předpisy – nově vytvářena, což komentované rozhodnutí činí (jak jinými slovy vyjádřil velký senát Nejvyššího soudu) značně problematickým, jakkoliv Ústavní soud sledoval zjednání nápravy v oblasti týkající se převodů nemovitého majetku a problémů plynoucích z polovičaté zásady materiální publicity (pak je skutečně otázkou, proč nedošlo ke zrušení předmětného ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.).

 

     Problematický dosah závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, lze zaregistrovat i při řešení otázky vydržení versus nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, což lze pochopit např. z této modelové situace:

 

    A převede nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy na B (zde podle závěru nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, přichází v úvahu při splnění zákonných podmínek toliko vydržení, nikoliv Ústavním soudem nově normovaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, jímž B být nemůže). Poté B (nevlastník) převede úplatně tuto nemovitost na C. Z jakého důvodu má být vytěsněn závěr, že na tuto situaci již nelze použít institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák.? Pouze proto, že nabyvatel C byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí? Nebo že důvěřoval ve správnost aktu příslušného katastrálního úřadu, který vklad podle převodní úplatné smlouvy ve prospěch nabyvatele C skutečně provedl a s ohledem na tuto okolnost je také C zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti? Anebo snad z důvodu, že právní úprava vydržení se v případě C neuplatní, neboť k jejímu naplnění chybí u C zákonem vyžadovaná desetiletá vydržecí doba, která je s ohledem na tyto okolnosti a dobrověrnost nabyvatele s ohledem na objektivní a subjektivní okolnosti (popsané v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012) nepřiměřeně dlouhá? Pak je ale třeba si položit a odpovědět na otázku, zda v tomto případě jinými slovy nedospíváme k závěru, že je právní úprava vydržení v obdobných věcech nepoužitelná (protože podle Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012) musí nastoupit aplikace nové normy nabytí nemovitosti dobrověrným nabyvatelem) a tedy v důsledku nově Ústavním soudem zavedené skutkové podstaty nabytí od nevlastníka v podstatě (pro řešení podobných případů) obsolentní.

 

      Tyto popsané souvislosti jsou jen jedním logickým kamínkem jinak uceleného argumentačního řetězce, jenž zpochybňuje problematičnost nově konstruované skutkové podstaty nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, k níž navíc došlo na samém sklonku existence starého civilního kodexu z roku 1964, kdy stávající právní úprava již obsahuje (nikoli v plné šíři a bezproblémově, ale přesto komplexněji) úpravu zásady materiální publicity též v oblasti katastru nemovitostí. Ještě jinak řečeno, pokud by na posledně zmíněnou modelovou situaci Ústavní soud směřoval aplikaci nabytí od nevlastníka, měl by také argumentačně propracovaným způsobem vyložit, z jakého důvodu není možné přistoupit k verifikaci, zda skutkové okolnosti lze podřadit pod skutkovou podstatu vydržení, resp. proč v těchto případech nelze setrvávat na požadavku vydržení. Zatím nikde a nikým nebylo racionálně uvedeno, proč popsanou modelovou situaci je nezbytné řešit ve prospěch skutkové podstaty nabytí od nevlastníka a proč pro takovéto případy je právní úprava vydržení zcela nepoužitelná (tedy proč takové žaloby není možné pro nesplnění podmínek vydržení zamítat).

 

    Aktuální nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 415/15, sice obsahuje výčet relevantní judikatury Ústavního soudu, nijak se však nevypořádává s tou argumentací rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 116/2013, a na něj navazující judikatury, jež se týká právních institutů (oprávněné) držby, vydržení, či jasného vyjádření zákonodárce v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu o tom, že podle dosavadní právní úpravy nabytí od nevlastníka na základě pouhé dobré víry v zápis do katastru nemovitostí možné nebylo.

 

    Opravdu nevím, proč Ústavní soud na výše uvedené zásadní právní argumenty (nejen) velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (a vůbec celého občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) ani v nynějším aktuálním nálezu nereaguje, a proč nevyjasnil, jak mají soudy aplikovat Ústavním soudem nově zavedenou skutkovou podstatu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, vedle existujících právních institutů oprávněné držby a vydržení; jak ten který institut v reálné praxi a za kterých podmínek tedy má platit, pokud se má případ regulovat podle dosavadních právních předpisů (jde stále ještě možná o stovky nerozsouzených případů). Mohu se pouze domnívat, že za takové judikatorní situace Nejvyšší soud nemůže přiznat podobným nálezům precedenční závaznost, neboť pokud na právně relevantní argumenty ze strany Ústavního soudu reagováno nebylo, pak je třeba vycházet z toho, že dosud tyto právní argumenty, vyložené Nejvyšším soudem, překonány nebyly.

 

Situace je pro mne nepochopitelná a pro účastníky obdobných řízení jistěže neakceptovatelná. Obávám se ovšem, že Nejvyšší soud není tím subjektem, jemuž by mělo být vytýkáno, že postupuje nepředvídatelným způsobem a nereflektuje (veškerou) judikaturu vztahující k problematice „nemo plus iuris...“ Na tom nic nemohou změnit – myslím si – ani formulace typu (jako tomu bylo v nynějším nálezu sp. zn. III. ÚS 415/15), že „Přestože rozhodovací činnost Ústavního soudu lze v tomto ohledu považovat za konzistentní a ustálenou (byť v minulosti prošla názorovým vývojem), stěžovatelé na ní oprávněně odkazují, v judikatuře Nejvyššího soudu stále nedošlo k odpovídající reflexi této skutečnosti.“

 

K pochopení ani nepřispívá, pokud Ústavní soud v té či oné formulační obměně neustále opakuje, že „Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem vyhodnocena jako ,neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů‘, obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře“, aniž by bylo smysluplně vyjasněno, proč tedy ze strany Ústavního soudu nebylo přistoupeno k předmětnému zrušení takto ústavně nesouladné právní úpravy.

 

Pokud tedy na relevantní právní argumenty Nejvyššího soudu nebude Ústavním soudem reagováno*, domnívám se, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v předmětné materii nemůže převzít jiný právní názor, než ten, který formuloval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, respektive který přijalo celé jeho „civilní“ kolegium.

 

Soudy nižších stupňů tak oprávněně mohou mít zmatek, jak mají podobné spory rozhodovat. Každopádně při rozhodování těchto sporů nestačí zjistit skutkový stav a pak pouze v rámci právního posouzení věci (jen) odkázat na stěžejní judikaturu Ústavního soudu.* Je zapotřebí totiž skutkový stav podřadit příslušné právní úpravě. A pokud budou soudy vycházet z judikatury Ústavního soudu, pak by podle mého názoru také měly vytěsnit právní argumenty vyplývající z onoho rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, především pak, za jakých podmínek je třeba „potlačit“ právní reglementaci právních institutů (oprávněné) držby a vydržení v situaci, pokud někdo tvrdí, že sice nemovitost podle dosavadních právních předpisů nevydržel (anebo sice toto tvrdit nebude, ale ze zjištěných skutkových okolností taková situace bude vyplývat), ale že nabyl své vlastnického právo k nemovitosti na základě pouhé dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. Pokud je mi známo, žádný ze soudců Nejvyššího soudu nenašel řešení, jak za existence dosavadní právní úpravy v tom kterém případě lze nepřihlížet k uvedeným právním institutům a dát rovnou průchod Ústavním soudem nově konstruované skutkové podstatě „nabytí nemovitosti od nevlastníka.“

 

    

     * Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, č. j. 30 Cdo 2458/2015:

 

     Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. července 2014, č. j. 13 C 13/2014-115, určil, „že zemřelý A. B., r. č. ...je  ke dni úmrtí, tedy ke dni 2. 4. 2010 výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. ... – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území Frýdek, včetně jeho součástí, již je stavba čp. ...občanská vybavenost v části obce Frýdek, který je dosud zapsán na LV č. ... pro k. ú. Frýdek, obec Frýdek-Místek, okres Frýdek-Místek u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek“ (dále též „předmětný pozemek“). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

     Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 8. června 1994, na základě které prodal zůstavitel dům č. p. ... na pozemku p. č. ...s tímto pozemkem, je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem. V důsledku toho se žalovaná nemohla stát vlastnicí předmětných nemovitostí.

 

     K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, vytkl však prvoinstančnímu soudu, že se nezabýval dobrou vírou žalované jako další nabyvatelky při nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem. „V tomto směru odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, zejména rozhodnutí ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/2007, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 a rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011, dle kterého osoby, jímž dobrá víra svědčí, nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2219/12 Ústavní soud uvedl v bodu 73, že je třeba trvat na obecně precedenční závaznosti nálezu Ústavního soudu a ústavněprávních výkladů. Odvolací soud se tak neztotožňuje se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 31 Odo1424/2006, že další nabyvatel nemovitosti se nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí a dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, dle kterého vyjma zákonem stanovených způsobů nemůže dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.“

 

     Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž předpoklad jeho přípustnosti vymezuje tvrzením (ve stručnosti shrnuto z dovolací argumentace), že se odvolací soud při řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

 

      Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně není (objektivně) přípustné, neboť „rozhodnutí, kterým odvolací soud v odvolacím řízení zrušil rozsudek soudu I. stupně, vrátil ji tomuto soudu k dalšímu řízení, nemůže právní moci nabýt, jelikož takovéto rozhodnutí nemá a ani mít nemůže žádné účinky na právní vztahy, které jsou předmětem soudního řízení.“ Současně uvedla, že „Nelze se ztotožnit ani s argumentací dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní judikaturou. Odvolací soud podle názoru žalovaného správně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, zejména pak na nález Ústavního soudu spis. zn. I. ÚS 2219/12, na které jsme ostatně poukazovali i ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně.“ Navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto.

 

     Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání (které směřuje proti pravomocnému kasačnímu usnesení odvolacího soudu), je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by přezkoumatelným způsobem vyložil konkrétní právní argumenty, které jej k takovému odklonu vedly, když pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu nelze bez dalšího považovat za důvod k nerespektování judikatury dovolacího soudu.   

 

    Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 (který je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), vyložil, že ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Judikoval dále, že z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací (sp. zn. IV. ÚS 200/96), předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované (sp. zn. III. ÚS 470/97). Ústavní soud také zdůraznil, že pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.


    Jestliže Nejvyšší soud coby vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomocí soudů v občanském soudním řízení, je povinností nižších soudů naplňovat shora připomenutý požadavek ústavního principu předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech i tím, že budou ve své rozhodovací činnosti důsledně reflektovat i judikaturu Nejvyššího soudu. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), v němž dovolací soud připomenul, že právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou sice ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který jeho judikát, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly, a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit. Případný - soudem nižšího stupně provedený - judikatorní odklon je tedy možný jen při realizované konfrontaci s dosud judikovaným (judikovanými) závěrem (závěry) a vyložením nosného (nosných) důvodu (důvodů), který (které) vedl(y) předmětný soud k odklonu od dosavadní judikatury; v opačném případě se zaujatý právní názor soudu nižšího stupně stává defektním a nepřezkoumatelným.

 

     Nejvyšší soud přirozeně reflektuje, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Ve druhém případě jde o závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05).

 

     Nejvyšší soud toto rozlišení dosahu (závaznosti) judikatury ve své rozhodovací činnosti reflektuje a respektuje, přičemž – pokud jde o problematiku nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí podle předchozí civilní úpravy - ve svých rozhodnutích vždy zdůrazňuje, proč nelze (mechanicky) převzít závěry z té části judikatury Ústavního soudu, v níž se takovéto originární nabytí vlastnického práva připouští.

 

      Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (a rovněž v rozsudku ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013), zaujal a odůvodnil právní názor, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. K takové situaci došlo i v tomto případě, kdy odvolací soud v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí de facto pominul právní posouzení věci, pokud pouze odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Odvolací soud ani nevyložil pro jaké (konkrétní) důvody nelze při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí vycházet z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména pokud jde o jeho argumenty, které dosud v rozhodovací praxi Ústavního soudu (a to ani nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, ale ani aktuálním nálezem ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, v němž Ústavní soud vůbec na předcházející judikaturu dovolacího soudu, zejména na jeho rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ale ani na jeho pozdější judikaturu – např. rozsudky ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014, ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014, nebo ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015, nijak nereagoval) nebyly vytěsněny.

 

      Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (bod 28. odůvodnění) uvádí, že „nezastírá, že starý občanský zákoník neobsahoval žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné věci od nevlastníka, na základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení). Přesto však vzhledem k zásadním ústavním principům – jako je princip právní jistoty a z něj vycházející princip důvěry v akty státu a ochrany dobré víry, princip ochrany nabytých práv – je třeba dospět k závěru, že i za účinnosti starého občanského zákoníku bylo nezbytné zvažovat a chránit i práva dobrověrného nabyvatele. Bylo tedy možné, aby i v případě, že nabyvatel odvozoval své vlastnické práva od osoby, která vlastnické právo měla nabýt na základě právního úkonu, jenž se později ukázal absolutně neplatný (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením. Fundamentální podmínkou pro takové – z povahy věci originární, nikoliv derivativní – nabytí vlastnictví přitom byla právě dobrá víra nabyvatele; navíc Ústavní soud takovou možnost nabytí vlastnictví dovodil pouze v případech vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, a to právě s ohledem na souvislosti a význam takové veřejnoprávní evidence.“ Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní institut oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. a prostřednictvím principů právní jistoty a ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený) nabývací titul vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž se také uvádí, že „Akceptace i dalších pramenů, kromě psaného práva (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.“ Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že „V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater lege (čili pokud psané právo nestanoví jinak).“ Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2014 ovšem  taková pravidla (pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil (srov. § 130 a násl. obč. zák.), takže není-li možné přímou aplikací obecného právního principu negovat příslušné psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím takového principu interpretovat), je pak otázkou, do jaké míry lze při řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného držitele mimo dosah § 130 obč. zák. v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a na něj navazující judikaturou.

 

     Nikoliv nepodstatná je pak následující právní argumentace, na kterou Nejvyšší soud poukázal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn.  IV. ÚS 402/15:

 

          „...Přitom i zákonodárce např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. – stejně jako právní doktrína (včetně tvůrců nového občanského zákoníku) – zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala. Kromě toho lze zcela přisvědčit právnímu názoru soudce Nejvyššího soudu Jiřího Spáčila (vysloveném v již shora označeném publikačním zdroji), který mj. uvádí, že ‚Nový občanský zákoník, vycházející z principu materiální publicity, poskytuje naturálnímu vlastníkovi ochranu v § 985 a násl. a vyvažuje tak oprávněné zájmy obou stran. V tomto smyslu by bylo třeba právní názor Ústavního soudu ‚dotáhnout‘, aby bylo dosaženo žádoucí rovnováhy. Není totiž zřejmé, jak by se v poměrech občanského zákoníku 1964 – a navíc zpětně, zpravidla byl sporný převod učiněn v době, kdy judikatura o nemožnosti nabytí od nevlastníka ještě nepochybovala – mohl naturální vlastník bránit.‘

 

      S přihlédnutím k výše uvedenému lze vyslovit názor, že nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/2012, došlo k posunutí hranice od výkladu a aplikace platných a účinným právních norem skrze ústavně právní principy a ideu spravedlnosti, k formování nového pravidla chování, jehož skutková podstata je s odůvodněním na tyto principy – mimo stávající právní předpisy – nově vytvářena, což komentované rozhodnutí činí (jak jinými slovy vyjádřil velký senát Nejvyššího soudu) značně problematickým, jakkoliv Ústavní soud sledoval zjednání nápravy v oblasti týkající se převodů nemovitého majetku a problémů plynoucích z polovičaté zásady materiální publicity (pak je skutečně otázkou, proč nedošlo ke zrušení předmětného ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.).

 

     Problematický dosah závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, lze zaregistrovat i při řešení otázky vydržení versus nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, což lze pochopit např. z této modelové situace: A převede nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy na B (zde podle závěru nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, přichází v úvahu při splnění zákonných podmínek vydržení, nikoliv Ústavním soudem nově normovaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, jímž B být nemůže). Poté B (nevlastník) převede úplatně tuto nemovitost na C. Z jakého důvodu má být vytěsněn závěr, že na tuto situaci již nelze použít institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák.? Pouze proto, že nabyvatel C byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí? Nebo že důvěřoval ve správnost aktu příslušného katastrálního úřadu, který vklad podle převodní úplatné smlouvy ve prospěch nabyvatele C skutečně provedl a s ohledem na tuto okolnost je také C zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti? Anebo snad z důvodu, že právní úprava vydržení se v případě C neuplatní, neboť k jejímu naplnění chybí u C zákonem vyžadovaná desetiletá vydržecí doba, která je s ohledem na tyto okolnosti a dobrověrnost nabyvatele s ohledem na objektivní a subjektivní okolnosti (popsané v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012) nepřiměřeně dlouhá? Pak je ale třeba si položit otázku, zda v tomto případě jinými slovy nedospíváme k závěru, že je právní úprava vydržení v obdobných věcech nepoužitelná (protože podle Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012) musí nastoupit aplikace nové normy nabytí nemovitosti dobrověrným nabyvatelem) a tedy v důsledku nově Ústavním soudem zavedené skutkové podstaty nabytí od nevlastníka v podstatě (pro řešení podobných případů) obsolentní. Tyto popsané souvislosti jsou jen jedním logickým kamínkem jinak uceleného argumentačního řetězce, jenž zpochybňuje problematičnost nově konstruované skutkové podstaty nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, k níž navíc došlo na samém sklonku existence starého civilního kodexu z roku 1964, kdy stávající právní úprava již obsahuje (nikoli v plné šíři, ale přesto komplexněji) úpravu zásady materiální publicity též v oblasti katastru nemovitostí. Ještě jinak řečeno, pokud by na posledně zmíněnou modelovou situaci Ústavní soud směřoval aplikaci nabytí od nevlastníka, měl by také argumentačně propracovaným způsobem vyložit, z jakého důvodu není možné přistoupit k verifikaci, zda skutkové okolnosti lze podřadit pod skutkovou podstatu vydržení, resp. proč v těchto případech nelze setrvávat na požadavku vydržení. Zatím nikde a nikým nebylo racionálně uvedeno, proč popsanou modelovou situaci je nezbytné řešit ve prospěch skutkové podstaty nabytí od nevlastníka a proč pro takovéto případy je právní úprava vydržení zcela nepoužitelná (tedy proč takové žaloby není možné pro nesplnění podmínek vydržení zamítat).“

 

     Nutno zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, na uvedenou právní argumentaci vůbec nereagoval, když odvolacímu a dovolacímu soudu vytkl, že v daném případě nevážily možnost působení dobré víry stěžovatelky ve smyslu předchozí judikatury Ústavního soudu a naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily, čímž mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Pominutí takové právní argumentace dovolacího soudu tedy nelze vyložit jinak, než že dosud Ústavní soud takto Nejvyšším soudem zaujímané právní závěry při řešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka podle dosavadních právních předpisů nijak nevytěsnil, a že tedy precedenční účinky se u tohoto nálezu (pro řešení skutkově obdobných případů) stěží mohou dostavit.  

 

     Jestliže na výše (a na další v rozhodnutích dovolacího soudu) uvedené právní argumenty po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebylo ze strany Ústavního soudu reagováno, není v poměrech stávající právní úpravy, s přihlédnutím ke shora vyloženým precedenčním účinkům nálezů Ústavního soudu na straně jedné a významu judikatury Nejvyššího soudu na straně druhé, přípustné, aby odvolací soud v kasačním rozhodnutí bez dalšího uvedl, že se s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky neztotožňuje a naopak vychází z judikatury Ústavního soudu, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí soudu prvního stupně zprostředkoval, na základě jaké (konkrétní) právní úpravy lze (při pominutí právní úpravy vydržení) přisvědčit závěru o originárním nabytí vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, a to za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, a dalších dosavadních právních předpisů, a proč právní závěry dovolacího soudu v předmětné materii nelze převzít při řešení skutkově obdobných případů.

 

     Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle druhého odstavce věty první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení. Bude nyní na odvolacím soudu, aby při meritorním rozhodování zohlednil připomenutou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a aby svůj právně kvalifikační závěr – vtělený do právního posouzení věci – zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nedospěje-li k závěru o nutnosti vydání dalšího kasačního rozhodnutí, které ovšem musí být rovněž zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno (srov. § 167 odst. 2 o. s. ř. a násl.).