Civilní kolegium NS neschválilo rozhodnutí (senátu 25 Cdo) NS ve věci nošení muslimského šátku (hidžábu) ve škole k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí

     Na dnešním zasedání Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též „civilní kolegium“) nebyl schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek  rozsudek (specializovaného senátu 25 Cdo) Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 348/2019 ve věci nošení muslimského šátku (hidžábu) studentkou ve škole. V rozhodnutí, které nenalezlo podporu u relevantní části členů civilního kolegia, byl mj. zaujat právní názor, že: „zákaz nošení pokrývek hlavy studentkám muslimského vyznání při teoretické výuce ve škole není odůvodněn legitimním cílem. Ve vztahu k žalobkyni došlo proto k nepřímé diskriminaci v přístupu ke vzdělání ve smyslu § 3 antidiskriminačního zákona.

     Nutno však dodat, že pro rozhodování v civilním kolegiu bylo uvedené rozhodnutí předloženo s následujícími právními větami:

    Rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru ve věcech týkajících se sociálního zabezpečení, přiznání a poskytování sociálních výhod, přístupu ke zdravotní péči a jejímu poskytování, přístupu ke vzdělání a jeho poskytování a přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, umožňuje § 7 antidiskriminačního zákona, avšak jen je-li objektivně odůvodněno legitimním cílem, kterým je ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví, morálky a ochrana práv a svobod druhých, a prostředky k dosažení tohoto cíle jsou vhodné, nezbytné a přiměřené.

          Nejprve malé připomenutí (procesní historie – prvoinstanční a odvolací řízení):

     Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, č. j. 17 C 61/2016-172, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 17 C 61/2016-243, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaslání písemné omluvy ve znění: „Vážená paní J., omlouváme se Vám tímto za újmu způsobenou tím, jste dne 2. 9. 2013 zcela neoprávněně byla vyzvána ředitelkou k odložení muslimského šátku na půdě naší školy a byla jste nucena zde ukončit z tohoto důvodu své vzdělání. Došlo tak k Vaší zřejmé diskriminaci. Zároveň s touto omluvou přijměte, prosím, naše ujištění, že učiníme veškerá opatření, aby se podobný případ již nemohl opakovat“, a zaplacení 60 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy (výrok I), žalované pak nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně pocházející ze Somálska, jíž byl dne 13. 12. 2011 udělen v České republice azyl podle § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., se ucházela o studium oboru ošetřovatel na žalované škole ve školním roce 2013/2014. Při jednání se zástupkyní ředitelky žalované v červnu 2013 souhlasila žalobkyně, že muslimský šátek (hidžáb) nebude nosit při výkonu ošetřovatelské praxe, a po předložení dokladu o získání základního vzdělání v České republice obdržela od žalované rozhodnutí o přijetí ke studiu a byla informována o nutnosti doložení dokladu o povolení k pobytu ještě před zahájením školního roku. Jelikož žalobkyně do zahájení školního roku dne 2. 9. 2013 tento doklad nepředložila, byla ředitelkou žalované předvolána do ředitelny, kde ředitelka vyjádřila svou nelibost nad tím, že má na hlavě muslimský šátek.  V návaznosti na negativní reakci ředitelky školy na muslimský šátek projevila žalobkyně úmysl ke studiu nenastoupit, ze školy odešla a později téhož dne osobně doručila žalované částečně vyplněný formulář o zanechání studia. Soud uzavřel, že jelikož žalobkyně nepředložila požadovaný doklad o povolení k pobytu na území České republiky, nestala se pro nesplnění formálně právních podmínek studentkou žalované, a není proto ani osobou oprávněnou k uplatnění nároku vyplývajícího z ust. 10 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále též jen „antidiskriminační zákon“). Současně dovodil, že se ředitelka školy nedopustila diskriminačního postupu ve smyslu § 2 odst. 1 tohoto zákona, pokud vyjádřila nelibost nad tím, že má žalobkyně na hlavě hidžáb a připomněla jí ustanovení školního řádu obsahující zákaz nošení pokrývek hlavy, neboť tím, že žalobkyně bezprostředně poté ze školy odešla a následně projevila svou vůli nezahájit vzdělávání u žalované, nedala jí další prostor k případnému smírnému řešení.

     K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-228, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-254, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak uzavřel, že žalobkyně po absolvování pohovorů nastoupila v září 2013 ke studiu a výuky se účastnila, a proto se zabýval oprávněností požadavku žalované z hlediska antidiskriminačního zákona. Dovodil, že absence výslovné zákonné úpravy zákazu nošení muslimského šátku neznamená, že bylo porušeno právo žalobkyně svobodně projevovat své náboženské přesvědčení či došlo k porušení čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Řím, 4. XI. 1950, dále jen „Úmluvy“). S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že v České republice jsou (stejně jako ve Francii) viditelné náboženské znaky přijímány jako protiklad k roli škol, jejichž prostředí má zůstat neutrální, být místem pro rozvoj, včetně kritického myšlení, a že tyto symboly narušují principy rovnosti mužů a žen. Povinná tolerance náboženských symbolů nemá v České republice zákonný podklad a je dána pouze opakem práva na náboženskou svobodu, proto proti právu žalobkyně projevovat své náboženství navenek stojí právo být svobodně bez vyznání, náboženské symboly nemít, nebýt vystaven jejich působení a nemuset se zabývat jejich významem. Česká republika odděluje své instituce od náboženských a uznává i právo být bez náboženského vyznání; právo projevovat své náboženství kdykoli a kdekoli neexistuje. Uzavřel, že z uvedených důvodů žalobkyně nemá právo na užívání šátku jako projevu náboženského přesvědčení navenek bez jakéhokoliv omezení na půdě veřejné školy a nepovolení takovéto výjimky (dané obecnými zvyklostmi v České republice a školním řádem, vydaným ředitelkou školy v rámci zákonného zmocnění podle § 30 odst. 1 písm. c) zákona č. 561/2004 Sb. (dále jen „školský zákon“) není přímou ani nepřímou diskriminací z důvodu náboženského vyznání. V případě žalobkyně nedošlo k rozdílnému zacházení ve srovnání s ostatními studenty, žalobkyně nebyla nijak znevýhodněna, neboť bez pokrývky hlavy studovat mohla, naopak se domáhala výsady nosit pokrývku hlavy, kteroužto výsadu ostatní žáci nemají. Nešlo ani o diskriminaci nepřímou, neboť ustanovení školního řádu omezovalo v nošení pokrývky hlavy nejen žalobkyni, ale i všechny ostatní studenty, nejde proto o situaci, kdy je na základě zdánlivě neutrálního kritéria zacházeno s dotčenou osobou méně příznivě.

     Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.

     Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné „pro řešení otázky, zda je oprávněný požadavek školy, aby studentka muslimského vyznání nenosila při teoretickém vyučování muslimský šátek (hidžáb), která dosud nebyla řešena.“ Poté dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné. Odůvodnění rozsudku (specializovaného senátu 25 Cdo) Nejvyššího soudu je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsous.cz , kde se lze seznámit se všemi aspekty rozhodnutí a důvody, jež vedly uvedený senát k tomuto rozhodnutí. Přesto za připomenutí stojí  následující závěry uvedené v rozsudku:

     „Žalobkyně tvrdila, že neutrální požadavek školního řádu zakazující všem studentům školy nosit při výuce pokrývku hlavy a na to navazující jednání ředitelky žalované má v přístupu ke vzdělání oproti ostatním studentům rozdílný dopad na ženy (studentky) muslimského vyznání, konkrétně na žalobkyni.

     Žalobkyně je muslimského vyznání, které navenek projevuje zahalením vlasů, krku a poprsí. Jde o jeden (nejběžnější) ze způsobů zahalení muslimských žen zvaný hidžáb, při němž obličej zahalen není, na rozdíl od jiných způsobů zahalení jako je nikáb nebo burka, které zčásti nebo zcela obličej zakrývají. Zahalení, kromě ochrany ženy proti nežádoucím mužským pohledům, vyvolává v muslimských ženách zahalujících se dobrovolně pocit bezpečí, anonymity, soukromí a je považováno za symbol jejich náboženské identity, zbožnosti, statečnosti a vnitřní síly (srov. Davidová, M., Zahalování českých konvertitek k islámu, Diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze, filozofická fakulta, Praha, 2014, dostupné na webu https://is.cuni.cz). Sama žalobkyně považuje nošení hidžábu za projev svého náboženského přesvědčení a víry, vnímá je jako náboženské pravidlo, které jí její víra ukládá, přičemž toto její tvrzení nebylo v řízení zpochybněno.

     Nemůže-li být zahalena hidžábem a projevit tak své náboženské přesvědčení a víru, což má pro ni zásadní význam, dopadá na ni zákaz nošení pokrývek hlavy ve škole ve srovnání s ostatními studenty tíživěji. Je tím znevýhodněna oproti ostatním studentům, kteří jsou jiného náboženského přesvědčení, jehož symbolika nebyla zákazem pokrývek hlavy dotčena, anebo nejsou věřící. Lze proto uzavřít, že žalobkyně prokázala předpoklad své nepřímé diskriminace z důvodu náboženství v přístupu ke vzdělání…

     Vyznávání islámu, jehož symbolem je u žen hidžáb, je sice náboženstvím v českých poměrech nezvyklým, vzbuzujícím v některých občanech paušalizující obavy, avšak za podmínek daných naším právním řádem by i tyto osobní a nikoho neohrožující projevy náboženského přesvědčení měly být většinovou společností tolerovány, a to zvláště v oblasti vzdělávání, jehož úkolem je mimo jiné i vést studenty k úctě a respektu k právům druhých a názorové snášenlivosti. Osoby bez náboženského vyznání či jiného náboženského přesvědčení by měly respektovat vnější projevy náboženského přesvědčení druhých (v daném případě žalobkyně, na níž je vzhledem k tomu, že jí byl v České republice udělen azyl, nutno pohlížet jako na občana tohoto státu) a není rozumného důvodu, proč by měly tyto projevy jiného, byť u nás nezvyklého náboženství tyto osoby omezovat nebo ztěžovat výkon jejich základních práv. Právě podnětem k rozvoji kritického myšlení, jež zmiňuje odvolací soud, může být konfrontace s projevy náboženského přesvědčení jiných. Ohledně narušování principu rovnosti mužů a žen lze odkázat na rozhodnutí ESLP ve věci S.A.S. proti Francii č. 43835/11 ze dne 27. 11. 2013, kde ESLP dovodil, že stát ve jménu rovnosti nemůže chránit ženu před vykonáváním jejího lidského práva. Zákaz nošení muslimského šátku při teoretickém vyučování tedy není odůvodněn ani tímto legitimním cílem.

     Lze uzavřít, že zákaz nošení pokrývek hlavy studentkám muslimského vyznání při teoretické výuce ve škole není odůvodněn legitimním cílem. Ve vztahu k žalobkyni došlo proto k nepřímé diskriminaci v přístupu ke vzdělání ve smyslu § 3 antidiskriminačního zákona.“

    Jak již bylo uvedeno, uvedené rozhodnutí (specializovaného senátu 25 Cdo) Nejvyššího soudu relevantní část členů civilního kolegia nepřesvědčilo svými argumenty pro publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, případně nebylo považováno za správné, aby rozhodnutí v této „zelené sbírce“ bylo (z jiných důvodů, než které byly některými členy kolegia na zasedání vyloženy) publikováno.

     Složitost dané problematiky a nevhodnost (z důvodů judikatorních a právně argumentačních) takové rozhodnutí publikovat v „zelené sbírce“ vyložil jeden z členů civilního kolegia v obšírně a velmi kvalitně zpracovaném písemném vyjádření, k němuž jsem se připojil pro případ, že by uvedené rozhodnutí bylo tzv. prohlasováno“ a byla zde možnost prezentovat odlišná stanoviska k tomuto rozhodnutí (tato procesní situace ovšem nakonec nenastala). Jelikož mi nepřísluší toto vyjádření na tomto místě publikovat, omezím se pouze na zreferování (zdůrazňuji) některých argumentů, které se ve vyjádření objevují, a to např.:

    - rozhodnutím zmiňovaná aplikace § 1 písm. i) antidiskriminačního zákona postrádá vazbu na právní otázku, která byla rozhodnutí primárně řešena;

     - dovolání předestírá otázku, jež je definována toliko skutkovými okolnostmi; rozhodnutí vychází z vágní formulace (dosud neřešené) právní otázky, kterou rozhodnutí převzalo z obsahu dovolání;

     - v rozhodnutí absentuje argumentace judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věcech omezování náboženských symbolů na veřejnosti a ve veřejných (státních) vzdělávacích institucí; není bez zajímavosti, že ESLP v rozhodnutí ve věci S. A. S. proti Francii ze dne 27. 11. 2013, č. stížnosti 43835/11, řešilo  problematiku zahalování stěžovatelky na veřejnosti búrkou a nikábem, rozhodl o nepřípustnosti stížnosti v rámci legitimního cíle ochrany práv a svobod druhých s ohledem na nově vymezené kritérium „minimálních požadavků na život ve společnosti“ a „společného soužití“;

     - v rozhodnutí absentuje reflexe ESLP zdůrazňované tzv. trojstupňové analýzy opatření, jímž došlo k omezení užívání náboženských symbolů;

     - rozhodnutí implicitně převzalo tvrzení dovolatelky, že úprava obsažená v Listině základních práv a svobod poskytuje vyšší míru ochrany práv než mezinárodní smlouva; limity výkonu náboženské svobody ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy pak nemají původ v textu mezinárodní smlouvy, ale vyplývající z judikatorní praxe ESLP.

     Závěrem nutno uvést, že dnešní výsledek civilního kolegia Nejvyššího soudu o nezařazení komentovaného rozhodnutí k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nemá žádný vliv na samotné rozhodnutí a právní názory v něm obsažené. Nicméně podává aktuální zprávu o náhledu civilního kolegia na argumenty, na nichž uvedené rozhodnutí spočívá.