Civilní kolegium zatím nevydalo stanovisko ohledně příslušnosti soudu ve věci rozhodování o návrhu na vydání PO podaného v odvolacím řízení

Už to je několik měsíců, co jsem psal na téma zpracovávání stanoviska NS ve věci příslušnosti (zda prvoinstančního nebo odvolacího) soudu rozhodovat o návrhu na vydání předběžného opatření podané v průběhu odvolacího řízení (in https://vrcha.webnode.cz/news/ns-vyda-stanovisko-k-prislusnosti-soudu-ohledne-rozhodovani-o-navrzich-na-vydani-po-podanych-v-prubehu-odvolaciho-rizeni/).

Co se zprvu zdálo takřka jednoduché, postupně se začalo měnit na složité. Alespoň podle náhledu na probíhající diskuze v civilním kolegiu Nejvyššího soudu, do kterých se zapojili i někteří soudci z KS v Brně.

Začaly stále více prosakovat názory směřující k označování právě okresních soudů jako soudů příslušných rozhodovat o těchto návrzích. A také bylo opakovaně zmiňováno, aby takto podané návrhy byly neformálně postupovány prvoinstančním soudům, aby ty o nich bezodkladně rozhodly.

Stále mi ale uniká jedna podstatná záležitost. Jak může být mj. zachován ústavně právní rozměr, pakliže by měl převládnout názor, že krajský soud, který má u sebe procesní spis s odvoláním třeba více jak rok a jemuž napadne návrh na vydání předběžného opatření, spis (byť třeba ihned) vrátí prvoinstančnímu soudu s neformálním pokynem, aby ten neprodleně rozhodl o tomto návrhu. Při vší rychlosti s předložením takového procesního spisu ovšem minimálně jeden den ze zákonné lhůty pro rozhodnutí o takto podaném návrhu bude pro prvoinstanční soud nenávratně pryč. Prvoinstančnímu soudu se vrátí procesní spis třeba po tom více jak roce, co byl u odvolacího soudu zatím bez rozhodnutí o odvolání, a nyní se chce po prvoinstančním soudu, aby ten v extrémně krátké lhůtě o takto podaném návrhu rozhodl. Tento postup je ale přece (flagrantně) z ústavně právního hlediska absolutně neuchopitelný a neodůvodnitelný. Není možné takto účelově interpretovat zákonnou úpravu.

Svého času jeden z nejvýznamnějších českých soudců (dr. Drápal) v komentáři občanského soudního řádu celkem lapidárně uvedl, že: „k nařízení předběžného opatření je příslušný soud, který projednává věc samu.“ Tedy jinak řečeno uvedl, že napadne-li v odvolacím řízení odvolacímu soudu návrhu na vydání předběžného opatření, je o něm povinen rozhodnout jedině a pouze odvolací soud. Je to logické, odpovídá to smyslu a účelu zákona, i nezbytnosti dodržení poměrně krátké lhůty pro rozhodování o takovém návrhu. Přesto začínající sílit hlasy směřující k tomu, aby o takových návrzích odvolací soudy nerozhodovaly. Z mého pohledu jde o účelovou intepretaci.

V momentě, kdy se bude tato základní esence rozkližovat účelovým náhledem, vytrácí se z této debaty nadobro i ústavně právní rozměr celé věci.

Pro prvoinstanční soudce by v takovém případě měl být proto aktivován postup předvídaný v § 104a odst. 2 o. s. ř.

Jen na okraj, ač jsem Nejvyššímu soudu dával předmětný podnět k vydání předmětného stanoviska, dosud jsem neměl možnost se „dostat“ ani ke zpracovanému návrhu stanoviska, k němuž se pojí takřka bouřlivé diskuze na půdě Nejvyššího soudu. Jistěže, Nejvyšší soud nic takového přímo okresním soudům nepřeposílá, ale já jsem z materiálů, které přeposílá vedení brněnského krajského soudu (v mém případě) zase vedení vyškovského soudu, které pak tyto materiály  publikuje (jistěže jen pro soudce) na intranetu, se k tomu návrhu stanoviska takříkajíc nijak „nedostal“.  Protože tam ani není. Tož taková je zde praxe.