Další rozhodnutí Nejvyššího soudu k zásadě "nemo plus iuris..."

Senát 22 Cdo Nejvyššího soudu vydal dne 16. 5. 2013, pod sp. zn. 22 Cdo 961/2012, usnesení, ve kterém se při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka opět přihlásil k zásadě, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám. 

"Dovolatelé nezpochybňují neplatnost smlouvy, kterou mělo nabýt do vlastnictví předmětné nemovitosti družstvo U., jejich právní předchůdce; své právo opírají o to, že oni nabyli nemovitosti v dobré víře. K nabývání nemovitostí od nevlastníka v dobré víře se vyslovil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 56/2010, tak, že další nabyvatel nemovitosti (další kupující) převedené touto kupní smlouvou se nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Dovolatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/2011, podle kterého je třeba ochranu vlastnického práva poskytnout i tehdy, jestliže tomu, kdo nabude nemovitosti od nevlastníka, svědčí dobrá víra a nenese odpovědnost za neplatnost smlouvy. Podle nálezu téhož soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10, však nadále platí zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než sám měl (nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habet). " (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 961/2012)

  K zásadě "Nemo plus iuris..." se v aktuálním rozhodnutí - usnesení ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 3676/11 - přihlásil také Ústavní soud, který současně reflektuje nález ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (prolamující uvedenou zásadu) následujícím způsobem:

     "Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky došlo k pochybení ze strany orgánů veřejné moci. To lze spatřovat již v samotném rozhodnutí privatizační komise, která přes zákaz, obsažený v § 5 odst. 3 zákona o půdě dopustila prodej předmětných pozemků, k dalšímu neméně závažnému pochybení došlo neúměrně dlouhým vyřizováním nároku stěžovatelky. Rámec těchto pochybení vytvořil předpoklad pro nabytí originárního vlastnického práva Ing. Pavlem Hráchem a Pavlem Smrčkou, kteří sice nabyli nemovitosti do držby v důsledku absolutně neplatného úkonu, neboť je nepochybné, že převodu vlastnického práva k nemovitostem zde bránila zásada nemo ad alium plus iuris transferre potest quam ipse habet. Řádnému vydržení dotyčných nemovitostí to však nezabránilo. Kromě ad 2) a 4) uvedeným rozhodnutím odkazuje Ústavní soud i na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 26 Cdo 4024/2010 (dostupný na servru www.nsoud.cz): ,,Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod." Nelze odhlédnout ani od toho, že Ing. Pavel Hrách a Pavel Smrčka po celou vydržecí dobu byli v katastru zapsáni jako vlastníci. K tomu již v minulosti Ústavní soud uzavřel, že jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 dostupný na servru www.nalus.usoud.cz)."

   Pro zajímavost odkazuji na usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 2 M Cdo 20/2011, ve kterém se mj. uvádí:

     "Čl. 20 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky zaručuje každému právo vlastniť majetok a každému vlastníkovi rovnaký obsah a ochranu jeho vlastníckeho práva. Podľa konštantnej judikatúry Ústavného súdu Slovenskej republiky toto ustanovenie nezaručuje právo nadobudnúť určitú konkrétnu vec do vlastníctva, ale zaručuje naopak každému, kto v súlade s právnym poriadkom určitú konkrétnu vec do vlastníctva nadobudol, že svoje vlastnícke právo stratí opäť iba v súlade so zákonom. "