K absolutní neplatnosti převodní smlouvy v důsledku obcházení zákona

K absolutní neplatnosti převodní smlouvy v důsledku obcházení zákona

§ 39 obč. zák.

     Smlouva o převodu spoluvlastnického podílu k nemovitému majetku je pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná, jestliže ji účastníci předložili katastrálnímu úřadu ke vkladu (který posléze vklad povolil), ačkoliv věděli (vědět mohli a měli), že není v důsledku uzavřeného (k návrhu na vklad však účastníky nepřipojeného) dodatku účinná, a že třetí osoba (v době podání návrhu na vklad podle této smlouvy) měla vůči převodkyni vymahatelnou pohledávku.

Rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5795/2017

K věci: Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná 2) je podílovou spoluvlastnicí v označeném rozsahu předmětného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Prvoinstanční soud vyšel ze zjištění, že žalovaná 2) jako prodávající uzavřela s žalovaným 1) dne 7. 5. 2013 kupní smlouvu, na základě které prodala svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu id. ½ na předmětných nemovitostech žalovanému 1) za kupní cenu 1.200.000,- Kč. Účastníci této smlouvy následně uzavřeli dne 3. 7. 2013 dodatek č. 1 k uvedené kupní smlouvě, podle kterého čl. II. kupní smlouvy zrušili a nahradili jej ujednáním o v této dohodě specifikované úhradě kupní ceny, v důsledku čehož došlo ke změně účinnosti převodní smlouvy. Poté účastníci, avšak bez uvedeného dodatku kupní smlouvy, podali u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad do katastru nemovitostí podle předmětné kupní smlouvy, přičemž katastrální úřad vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného 1) povolil. Soud prvního stupně neshledal, že by uvedená kupní smlouva byla postižena absolutní neplatností, byť konstatoval, že dodatek ke kupní smlouvě měl být předložen k návrhu na vklad. K naplnění odkládací podmínky kupní smlouvy došlo až dne 9. 8. 2013, takže je zřejmé, že ke dni 15. 7. 2013 (právní účinky vkladu), kdy se žalovaný 1) stal (po převodu předmětného spoluvlastnického podílu) výlučným vlastníkem nemovitých věcí, nebyla kupní smlouva ještě účinná a nemohla vyvolat žádné právní účinky. Posledně uvedená okolnost však podle soudu prvního stupně nečinila tuto smlouvu neplatnou, neboť kupní smlouva je i se sjednanou odkládací podmínkou smlouvou platnou. po nabytí účinnosti smlouvy (dne 9. 8. 2013) již nic nebránilo účastníkům, aby podali návrh na vklad vlastnického práva, čemuž by bylo s největší pravděpodobností vyhověno, neboť exekuce na majetek žalované 2) podle předmětného trestního rozsudku byla zahájena až dne 20. 9. 2013. Prvoinstanční soud dále konstatoval, že zájem žalobkyně na určení spoluvlastnického práva žalované 2) je veden výlučně snahou o získání možnosti postihnout nemovitou věc exekucí, aby mohla být uspokojena její pohledávka. Navíc kromě exekuce prodejem nemovité věci má žalobkyně k dispozici i jiné způsoby provedení exekuce. Přitom v řízení nebyl zjištěn společný úmysl obou účastníků kupní smlouvy obejít zákon nebo zkrátit práva žalobkyně jako věřitelky.

      K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem předmětný rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, byť se ohledně meritorního rozhodnutí zcela neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Podle odvolacího soudu kupní smlouva není postižena absolutní neplatností, jelikož kupní cena byla řádně sjednána a dodatkem byl jen sjednán nový způsobem výplaty částky 800.000,- Kč. Dále odvolací soud vyložil, že podle jeho názoru účastníci se v předmětném dodatku dohodli na tom, že žalovaný 1) se stane vlastníkem i druhé poloviny nemovitostí až po úplném zaplacení kupní ceny. Takové ujednání je svou povahou výhradou vlastnictví, kterou sice občanský zákoník č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, v § 601 připouštěl, ale pouze v případě prodeje movité věci, přičemž v případě prodeje nemovitosti byla takováto výhrada vlastnictví vyloučena. Vlastnické právo k nemovitosti se nabývalo se zákona zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž § 132 odst. 2 obč. zák. byl kogentním ustanovením a nebylo možno se od něj dohodou stran odchýlit. Pokud přesto účastníci kupní smlouvy se na této výhradě vlastnictví dohodli, je nutno mít na paměti, že tato dohoda učiněná dne 3. 7. 2013 je v rozporu s § 39 obč. zák., tedy absolutně neplatná, a to pouze v této části. Není proto důvod považovat za neplatnou celou kupní smlouvu, když účastníci této smlouvy se řádně dohodli na předmětu koupě, sjednali si i kupní cenu, a to zcela určitě a srozumitelně, a tato kupní smlouva pak byla následně vložena do katastru nemovitostí v souladu s vůlí obou účastníků smlouvy.

     K dovolání žalobců Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem změnil rozhodnutí obou soudů tak, že určil, že žalovaná 2) je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu id. ½ označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

     Z odůvodnění: Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně předesílá, že pro daný případ rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

     Dále Nejvyšší soud zohlednil, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

      Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

      Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je - jak bude dále vyloženo – podle § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné.

     Nejvyšší soud současně shledal, že v daném případě jsou dány podmínky k tomu, aby přistoupil ke změně rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, neboť dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

      Nejvyšší soud sdílí závěr soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu (§ 80 o. s. ř.) dovolatelky na požadované soudní věcně právní deklaraci k nemovitému majetku, jelikož dovolatelka má vůči žalované 2) vymahatelnou pohledávku a požadované určení může zlepšit její právní postavení z hlediska reálného uspokojení její pohledávky. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015, vyložil a odůvodnil právní názor, že věřitel může mít podle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví dlužníka k nemovitosti, jestliže jejím prodejem ve vykonávacím (exekučním) řízení hodlá uspokojit svou vykonatelnou pohledávku. Taková situace panuje i v tomto případě.

     Nejvyšší soud pro své meritorní rozhodnutí vychází z následujících (právně rozhodných) soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění (formulačně zcela převzatá zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou nyní psána kurzívou):

     Žalovaní 1) a 2) byli před uzavřením níže uvedené kupní smlouvy a jejího dodatku manželé, přičemž jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 7. 2012, č. j. 8 C 45/2012-18 (uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 13. 7. 2012).

     „Smlouvou ze dne 7. 5. 2013 (na č. l. 42-43) byla mezi žalovaným 1) jako kupujícím a žalovanou 2) jako prodávající uzavřena kupní smlouva o prodeji spoluvlastnického podílu ve výši ½ k domu XY na pozemku XY a k pozemkům XY a XY v k. ú. XY. Strany si v čl. II. sjednaly kupní cenu ve výši 1.200.000 Kč, kterou se žalovaný 1) zavázal uhradit v hotovosti 2 x 200.000 Kč (dle smlouvy došlo k úhradě 200.000 Kč dne 2. 5. 2013 a k úhradě dalších 200.000 Kč mělo dojít při podpisu smlouvy). Doplatek ve výši 800.000 Kč se žalovaný 1) zavázal uhradit do 31. 7. 2013 z úvěru poskytnutého žalovanou 3) na účet prodávající...Smlouva je opatřena úředně ověřenými podpisy a vklad práva byl dle razítka Katastrálního úřadu (pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY) zapsán do katastru nemovitostí dne 29. 7. 2013 s právními účinky (vkladu vlastnického práva) ke dni 15. 7. 2013.

      Dodatkem č. 1 ke kupní smlouvě uzavřené 7. 5. 2013, datovaným dne 3. 7. 2013 (č. l. 44) se strany dohodly, že článek II. kupní smlouvy se ke dni podpisu Dodatku ruší a nahrazuje se tak, že strany sjednávají úhradu kupní ceny tak, že žalovaný 1) se stane výlučným vlastníkem nemovité věci (nemovitých věcí) po splnění následujících podmínek:

a. žalovaný 1) vyplatí žalované 2) doplatek kupní ceny ve výši 31.716,25 Kč na účet XY, VS XY, čerpáním z hypotečního úvěru od Komerční banky, a. s.;

b. žalovaný 1) vyplatí žalované 2) doplatek kupní ceny ve výši 36.160,94 Kč na XY, VS XY, čerpáním z hypotečního úvěru od Komerční banky, a. s.;

c. žalovaný 1) vyplatí žalované 2) doplatek kupní ceny ve výši 732.122,81 Kč na účet č. XY do 31. 8. 2013, čerpáním z hypotečního úvěru od Komerční banky, a. s.

     V bodě 3. Dodatku bylo dohodnuto, že Kupní smlouva ve znění Dodatku nabývá účinnosti po splnění podmínek uvedených pod písmeny a), b), c) a dle bodu 4. nebudou-li podmínky pod písmeny a), b) c) splněny do 31. 8. 2013, kupní smlouva se od počátku ruší, nedohodnou-li se strany jinak.

    Dle výpisu z katastru nemovitostí, LV (číslo) XY vedeným u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY, je žalovaný 1) veden jako výlučný vlastník pozemků XY, jehož součástí je rodinný dům XY, parc. XY, jehož součástí je stavba bez čp./č.e, a p. č. XY, nacházejících se v katastrálním území XY. Nabývacím titulem byla kupní smlouva ze dne 7. 5. 2013 s právními účinky vkladu práva ke dni 15. 7. 2013.

     Interním účetním dokladem žalované 3) je prokázáno, že dne 9. 8. 2013 byly na účet XY, VS XY, vyplaceny částky 31.716,25 Kč a 36.160,94 Kč a na účet č. XY byla vyplacena částka 732.122,81 Kč, to vše z poskytnutého úvěru ve výši 800.000 Kč.“

     Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, č. j. 44 To 63/2013-769, byla žalovaná 2) uznána vinnou, že: „nejméně dne 31. 5. 2010 v XY, ve společnosti M. P. a. s. jako obchodní referentka této společnosti za pomoci jí vytvořených padělaných dokumentů neoprávněně vyskladnila a přivlastnila si letecké přístroje vyrobené ve společnosti M. P. s. v hodnotě 1.551.153 Kč, s těmito přístroji naložila nezjištěným způsobem a svému zaměstnavateli nepravdivě nahlásila, že přístroje byly převzaty firmou T. EU, a. s. k dodání objednavateli firmě A. I. a. s., avšak objednavateli dodány nebyly a tímto svým jednáním poškozené společnosti M. P. a. s. způsobila škodu ve výši 1.551.153 Kč“, čímž spáchala zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, v důsledku čehož jí byla mj. také uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě škody částku 1.551.153 Kč; tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 4. 2013 (č. l. 15-19).

    Pověřením soudního exekutora vydaným Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 20. 9. 2013, č. j. 33 EXE 1217/2013-21, byla k návrhu žalobkyně (oprávněné) vedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 44 To 62/2013, pověřena JUDr. J. S., soudní exekutorka Exekutorského úřadu v Příbrami (č. l. 20).

     Podle stavu zápisů v katastru nemovitostí výlučným vlastníkem předmětného nemovitého majetku je žalovaný 1); z obsahu spisu nevyplývá, že by v mezidobí podle stavu zápisů v katastru nemovitostí došlo v dané věci ke změně rozhodných údajů (list vlastnictví na č. l. XY ve vazbě na aktuální zjištěný údaj k datu rozhodnutí odvolacího soudu).

     Nejvyšší soud současně přihlédl k vyjádření žalovaného 1) při jednání před soudem prvního stupně dne 16. 9. 2016, že: „uznává nepřesnost zmíněného dodatku (roz. dodatek kupní smlouvy) a uvádí, že došlo pouze ke změně výplaty částky 800.000 Kč a nikoliv ke změně celé kupní ceny, ta zůstala 1.200.000 Kč...dodatek...nebyl předložen k návrhu na vklad vlastnického práva“ (č. l. 101 verte).

     Dále Nejvyšší soud vzal na zřetel vyjádření žalované 2) v rozvodovém řízení, ve kterém jmenovaná mj. uvedla, že žalovaný 1) měl ke konci manželství obavy, že ho žalovaná 2) chce „připravit o dům nebo nás a dům zadlužit“, jakož i ke skutečnosti, že v tomto období byla již žalovaná 2) trestně stíhána pro skutek, jehož se měla dopustit na majetku žalobkyně (obvinění a posléze obžaloba ze spáchání zločinu zpronevěry).

     Konečně dovolací soud zohlednil, že žalovaná 2) ke svému vyjádření k žalobě ze dne 1. 2. 2017 (na č. l. 135 a násl.) připojila (na podporu svého tvrzení o jejích poměrech v inkriminovaném období) mj. kopii rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 29. 1. 2013, č. j. MPSV-UP/1174660/13/AIS-ZAM (na č. l. 157), kterým byla žalované 2) ode dne 2. 1. 2013 přiznána podpora v nezaměstnanosti, přičemž uvedený správní orgán v odůvodnění tohoto rozhodnutí vycházel také ze zjištění, že žalovaná 2) naposledy před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání vykonávala samostatnou výdělečnou činnost, a to v období od 7. 6. 2011 do 21. 12. 2012 (z veřejně dostupné databáze živnostenského rejstříku pak vyplývají mj. následující informace: „Subjekt: A. K., datum narození: XY, adresa sídla: XY, předmět podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obory činnosti: přípravné a dokončovací práce, specializované stavební činnosti, zprostředkování obchodu a služeb...realitní činnost, správa a údržba nemovitostí, služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy...“).

     Z vyloženého lze po skutkové stránce uzavřít, že žalovaná 2) kupní smlouvou ze dne 7. 5. 2013 prodala žalovanému 1) svůj spoluvlastnický podíl (v rozsahu id. ½ vzhledem k celku) na předmětných nemovitostech, kdy dodatkem k této smlouvě ze dne 3. 7. 2013 uvedení účastníci si sjednali způsobem vyloženým v tomto dodatku úhradu kupní ceny s tím, že kupní smlouva nabývá účinnosti až po splnění sjednaných dílčích plateb (v celkové výši 800.000 Kč). Tento dodatek však netvořil neoddělitelnou část předmětné kupní smlouvy, na základě které byl dne 15. 7. 2013 podán vkladový návrh shora uvedenému katastrálnímu úřadu, jenž posléze tento vklad vlastnického práva podle uvedené smlouvy ve prospěch žalovaného 1) povolil, a to s právními účinky ke dni 15. 7. 2013. Vklad byl povolen v situaci, kdy žalovaný 1) podle dodatku kupní smlouvy žalované 2) sjednané částečné plnění kupní ceny neuhradil ke dni podání návrhu na vklad, nýbrž až ke dni 9. 8. 2013. Žalovaná 2) na základě shora označeného trestního rozsudku Městského soudu v Praze, který nabyl právní moci dne 30. 4. 2013, byla pravomocně uznána vinou ze spáchání zločinu zpronevěry za skutek spáchaný shora (zpronevěra mobilií vyrobených žalobkyní) a byla jí mj. uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě škody částku 1.551.153 Kč. Dne 20. 9. 2013 došlo k pověření shora označené soudní exekutorky k vedení exekuce na majetek žalované 2) pro uspokojení pohledávky podle shora označeného trestního rozsudku Městského soudu v Praze (náhrada škody způsobené trestnou činností žalované 2/).

     Nejvyšší soud dospěl k právnímu závěru, že žalovaní 1) a 2) tím, že:

     a) příslušnému katastrálnímu úřadu předložili s návrhem na vklad neúčinnou kupní smlouvu, ačkoliv věděli či vědět měli a mohli, že bez splnění platebních povinností žalovaného 1) vůči žalované 2) podle účastníky sjednaného dodatku kupní smlouvy je uvedená kupní smlouva právně neúčinná a tudíž nemůže na jejím základě dojít ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného 1),

     b) to vše v kontextu toho, že žalované 2) byla mj. shora uvedeným trestním rozsudkem uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.551,153,- Kč z titulu náhrady škody za způsobenou zpronevěru,

     c) přičemž žalovaný 1) jako bývalý manžel žalované 2) věděl anebo vědět mohl a měl, že popsaným nestandardním majetkovým převodem se žalovaná 2) zbavuje svého lukrativního majetku, čímž se objektivně ztěžuje vymahatelnost vykonatelné pohledávky žalobkyně (vzhledem k tomu, že např. z rozvodového spisu shora plyne, že žalovaný 1/ měl obavy majetkového charakteru v důsledku tehdejší panující situace na straně žalované 2/, mohl a měl si před uzavřením předmětné kupní smlouvy opatřit validní informace, jejichž znalost se mu nabízela v souvislosti s vedením trestního řízení proti žalované 2/ ještě za trvání jejich manželství),

se dopustili obcházení zákona ve smyslu § 39 obč. zák.

     Podle § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

     Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.

     Podle § 44 odst. 1 věty první obč. zák. smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.

      Podle § 36 odst. 1 věty první obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky.

     Podle § 36 odst. 2 věty první obč. zák. podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou.

     Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že podmínka (condicio) ve smyslu ustanovení § 36 občanského zákoníku je vedlejší ustanovení, kterým se účinky právního úkonu (vznik, změna nebo zánik občanskoprávního vztahu) činí závislým na skutečnosti, o níž jednající neví, zda se splní. Je-li účinnost právního úkonu vázána na podmínku tak, že splněním podmínky tato účinnost teprve nastane, jde o podmínku odkládací. Do doby splnění této podmínky právní úkon, byť platný, nezpůsobuje (s výjimkami vyplývajícími z ustanovení § 36 odst. 3, odst. 4 občanského zákoníku) vznik, změnu či zánik práv a povinností, které s ním právní předpisy spojují (§ 34 občanského zákoníku). Dále se ztotožnil s právním názorem právní doktríny, že účelem podmínek je, aby měl jednající možnost učinit právní úkon i v době, kdy nejsou známy všechny skutkové předpoklady, za nichž se právní úkon uplatní. To platí jak v případě, kdy se na podmínku váže vznik právních následků, tak i jejich zánik (Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, třetí opravené a doplněné vydání, vydala Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk v r. 2002, s. 44).

     S přihlédnutím k posledně uvedenému Nejvyšší soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, že ujednání (podle odvolacího soudu ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatné) obsažené účastníky v dodatku č. 1 ke kupní smlouvě je svou povahou výhradou vlastnictví ve smyslu § 601 věty první obč. zák., který stanovil, že: „Má-li vlastnictví k prodané movité věci přejít na kupujícího až po zaplacení ceny, musí být tato výhrada dohodnuta písemně.“

     Odvolací soud zjevně podcenil jazykové vyjádření předmětného ustanovení, jak bylo zakotveno v předmětném dodatku a vyloženo, respektive zjištěno soudem prvního stupně na str. 6 odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho rozsudku a z nějž také vychází Nejvyšší soud při svém rozhodování v této věci. Účastníci totiž v dodatku explicitně formulovali, že: „Tato kupní smlouva ve znění dodatku č. 1 nabývá účinnosti po splnění podmínek uvedených pod písmenem a) b) c) předchozího odstavce tohoto článku“, kteréžto ujednání (právě ve vazbě na jeho formulační ukotvení a vyjádření účastníků) i podle mínění dovolacího soudu nelze interpretovat jinak, než jako stanovení suspenzivní (odkládací) podmínky vyjadřující, že teprve po splnění předmětných platebních povinností žalovaným 1) vůči žalované 2) nastanou právní následky (účinky právního úkonu) jimi uzavřené kupní smlouvy.

     Žalovaní 1) a 2) tedy uzavřeli kupní smlouvu ohledně úplatného převodu spoluvlastnického práva k nemovitému majetku z prodávající – nyní žalované 2) na kupujícího – nyní žalovaného 1) za kupní cenu 1.200.000 Kč, přičemž následně shora již zreferovaným dodatkem stran úhrady části kupní ceny v celkové výši 800.000 Kč (která měla být hrazena z hypotečního úvěru poskytnutého žalovanému 1/) si sjednali ve smyslu § 36 odst. 2 obč. zák. odkládací podmínku ohledně účinnosti kupní smlouvy až po splnění sjednaných platebních povinností žalovaným 1) vůči žalované 2), které žalovaný 1) splnil teprve dne 9. 8. 2013.

     Z uvedeného vyplývá, že kupní smlouva ke dni 15. 7. 2013, kdy byla účastníky s návrhem na vklad předložena příslušnému katastrálnímu úřadu, nebyla v důsledku nesplnění žalovaným 1) sjednané odkládací podmínky právně účinná.

     Podle § 133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

     Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění rozhodném k datu podání návrhu na vklad podle předmětné kupní smlouvy, katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin.

     Podle § 5 odst. 2 uvedeného zákona č. 265/1992 Sb. jestliže jsou podmínky vkladu splněny, příslušný orgán republiky rozhodne, že se vklad povoluje; v opačném případě, jakož i tehdy, ztratil-li návrh podle zvláštního zákona své právní účinky, návrh zamítne.

     Podle § 39 neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

     Z doktrinálního pohledu o obcházení zákona právním úkonem jde v případě, pokud se zákon neporušuje přímým překročením jeho zákazu, ale když se úkon příčí jeho cíli, a tedy jeho zákaz pouze obchází; to je úkon obcházející zákon (negotium in fraudem legis). Zákon zakazuje obcházení, neboť kdyby ho připustil, ztratily by význam přímé zákazy některých úkonů a podkopaly by se základy zákonnosti a umožnilo by se hrubé porušování norem morálky. Převládá správný názor, že rozhoduje objektivní fakt obcházení anebo neobcházení zákona, a nikoli záměr obcházet zákon, neboť občanské právo nestíhá samo o sobě záměr, ale pouze objektivně dané porušení práva (Luby, Š.: Právne úkony v československom občianskom zákonníku, Právnické štúdie, vydala Slovenská akadémia vied 1969, s. 183).

     Rovněž Švestka a kol. v komentáři k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, zaujímá právní názor, že při obcházení zákona jde o případy, kdy právní úkon sice v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem není, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporuje, neboli obchází jej, popř. použije prostředek, který není sám o sobě zakázaný, takže se sice chová podle práva, avšak s cílem záměrně dosáhnout výsledek, který není právní normou předvídán a není žádoucí. Soulad práva s dobrými mravy patří ke stěžejním právním zásadám, které přispívají k tomu, aby právo v konkrétním případě napomáhalo k prosazování spravedlnosti (aeguum et bonum). Tuto zásadu je však třeba v každém konkrétním případě používat vždy obezřetně, aby v systému platného psaného práva (lex scripta) nedocházelo k oslabování ochrany občanských práv, která jsou zakotvena zákonem, a tím k nežádoucímu narušování zásady právní jistoty. Není přitom rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu této neplatnosti, tj. obcházení zákona, věděli (Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 257).

     K pojmu právního úkonu, který obchází zákon, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. 4. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněném v Soudní judikatuře č. 12/99 pod č. 121 tak, že: „právními úkony, jimž se zákon obchází, jsou - na rozdíl od úkonů zákonů odporujících - právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, které však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu.“ Ke shodnému právnímu názoru dospěl již dříve Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 31. 1. 1974, sp. zn. 2 Cz 113/73, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 1975, když uvedl, že: „smlouva, která svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti (nyní rozpor s dobrými mravy) je absolutně neplatná; není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli.“

     Jednáním in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, že záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředpokládaného a nežádoucího. Jinými slovy vyjádřeno, k obcházení zákona dojde v případě, kdy sice právní úkon není v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíle a smysl (ratio legis) obchází (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2516/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1430/2007).

      Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 47, svazek 30, nakladatelství C. H. Beck) vyložil, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázán, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Současně vyložil, že při posuzování neplatnosti právního úkonu pro obcházení zákona je třeba situaci posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených.

     Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud neposuzovaly žalovanými 1) a 2) učiněné právní úkony (kupní smlouvu, její dodatek a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí) v kontextu všech shora uvedených okolností, byť se otázkou neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro obcházení zákona ve smyslu § 39 obč. zák. zabývaly; v dovolacím řízení tedy nejde o nový (nyní dovolacího soudu) právní náhled na právně kvalifikační posouzení věci, který by měl být nyní (v dovolacím řízení) pro účastníky překvapivý.

     Žalovaná 2) byla ještě za trvání manželství s žalovaným 1) trestně stíhána pro skutek, jímž se měla dopustit zločinu zpronevěry movitého majetku žalobkyně, u které v předmětnou dobu pracovala. Jak připustila žalovaná 2) již v rozvodovém řízení, žalovaný 1) ještě za trvání manželství měl obavy ze „zadlužení“ či „ztráty“ jejich nemovitého majetku, když jako manžel tehdy věděl, že proti jeho manželce - žalované 2) je vedeno předmětné trestní stíhání. Rozsudek v předmětné trestní věci, jenž žalované 2) mj. uložil povinnost uhradit žalobkyni na náhradě škody částku 1.551.153,- Kč, nabyl právní moci 30. 4. 2013, přičemž žalovaný 1) a žalovaná 2) uzavřeli předmětnou kupní smlouvu dne 7. 5. 2013 a následně - dne 3. 7. 2013 - dodatek k této kupní smlouvě, v němž se dohodli na odkládací podmínce, podle které účinnost převodní smlouvy nastane až po splnění v této dohodě sjednaného částečného plnění na kupní cenu žalovaným 1) vůči žalované 2).

     I když žalovaní 1) a 2) věděli, že jimi uzavřená kupní smlouva ke dni 15. 7. 2013 není právně účinná, neboť její účinnost byla odložena uvedenou odkládací podmínkou, a podle ní by nebylo možné vklad vlastnického práva povolit, přesto za této situace podali příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad podle této kupní smlouvy, k němuž (ať již úmyslně nebo z nedbalosti) nepřipojili předmětný dodatek.

     Uvedený postup žalovaných 1) a 2), respektive jimi učiněný právní úkon - předmětnou kupní smlouvu - shledává Nejvyšší soud ve smyslu § 39 obč. zák. za právní úkon obcházející zákon, neboť tím, že uvedení účastníci ke vkladovému řízení nepředložili jimi uzavřený dodatek ke kupní smlouvě (ať již úmyslně či v důsledku své nedbalosti) příslušnému katastrálnímu úřadu, objektivně tak vytvořili situaci, že jejich vkladovému návrhu bylo vyhověno, ačkoliv věděli či vědět měli a mohli, že v případě předložení dodatku kupní smlouvy by vkladový návrh musel být zamítnut (jelikož by v takovém případě bylo katastrálním úřadem zjištěno, že vklad je navrhován podle neúčinné převodní smlouvy), a že se tím zvyšuje potencionalita možného dalšího znemožnění jimi zamýšleného převodu, a to s ohledem na vykonatelnou pohledávku žalobkyně vůči žalované 2), kdy o možném dluhu žalované 2) vůči žalobkyni žalovaný 1) z titulu předchozího manželství s žalovanou 2) věděl či (s ohledem na trestní stíhání žalované 2/ za trvání tohoto manželství) vědět mohl a měl.

     V této souvislosti dovolací soud odkazuje na své usnesení ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1182/2006, v němž vyložil, že jestliže si účastníci kupní smlouvy na nemovitost dohodli v této smlouvě odkládací podmínku, např. zaplacení celé kupní ceny, tak na splnění této odkládací podmínky závisí, zda právní následky (účinnost) kupní smlouvy nastanou, a dále, že z okolnosti, že právní účinky vkladu, tedy přechod vlastnického nebo vznik jiného věcného práva, nastávají zpětně ke dni podání návrhu na vklad, vyplývá, že pokud je ve smlouvě uvedena odkládací podmínka, musí být ke dni podání návrhu na vklad splněna; jinak by totiž právní účinky k tomuto dni nemohly nastat, neboť smlouva by ještě účinná nebyla, a návrh na vklad by musel být zamítnut.

     Oba žalovaní tedy důvodně mohli očekávat, že tím, že žalovaná 2) nesplnila svou platební povinnost ve smyslu shora uvedeného trestního rozsudku vůči žalobkyni (Nejvyšší soud presumuje, že žalovaný 1/ tuto okolnost věděl anebo vědět mohl a měl, přistoupil-li k uzavření kupní smlouvy minimálně s vědomím, že jeho bývalá manželka byla v předchozím období trestně stíhána za předmětnou majetkovou trestnou činnost, aniž by si – jak si daná situace vyžadovala z hlediska uvážlivého postupu rozumem disponujícího průměrného člověka – vyjasnil, jakým způsobem skončilo předmětné trestní stíhání jeho bývalé manželky a jaké z toho explicite plynou či plynout mohou pro jimi zamýšlený majetkový převod případné majetkové konsekvence), že předmětnou pohledávku ve výši 1.551.153,- Kč bude žalobkyně po žalované 2) exekučně vymáhat, a že v důsledku toho může být exekucí postižen právě předmětný spoluvlastnický podíl žalované 2) na uvedených nemovitostech.

     Nelze také ponechat bez povšimnutí, že žalovaná 2) v červnu 2011 začala (alespoň podle zjištění shora uvedeného územního orgánu Úřadu práce) vykonávat samostatnou podnikatelskou činnost. Dovolací soud zde odkazuje na svůj právní názor (byť učiněný v poměrech posuzování naplnění znaků lichevní smlouvy), že u podnikatelů lze presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých situací souvisejících (povětšinou nejen spojených) s jejich podnikatelkou činností, a že v převážně většině případů nebude možné dovozovat, že by podnikatel v popsaných okolnostech mohl být poměřován jako „slabší“ smluvní strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod nemovitého majetku zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery provázené dalšími smluvními ujednáními atd.) nebude (nemůže být) o nic složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k realizaci různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těch právních jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé pochopitelně využívají předmětných právních služeb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).

    Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v kontextu shora vyložených právních úkonů a zjištěných okolností, je nutno žalovanými 1) a 2) dne 7. 5. 2013 uzavřenou kupní smlouvu považovat podle § 39 obč. zák. za právní úkon obcházející zákon.

     Jelikož absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě kupní smlouvy) ve smyslu § 39 obč. zák. (v daném případě pro obcházení zákona) působí přímo ze zákona (ex lege), znamená to, že subjektivní práva a povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou, respektive v poměrech reglementace dosavadní civilní hmotněprávní úpravy v takovém případě vzniknout nemohla. V daném případě tudíž žalovaná 2) - byť uzavřela s žalovaným 1) kupní smlouvu, na základě které byl dokonce povolen vklad (spolu)vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku ve prospěch žalovaného 1) - nepozbyla své spoluvlastnické právo na předmětných nemovitostech a žalovaný 1) naopak předmětný spoluvlastnický podíl do svého vlastnictví nenabyl, a tudíž se v důsledku toho nemohl ani stát výlučným vlastníkem předmětného nemovitého majetku.

     Nepřichází přitom v úvahu možnost nabytí převáděného spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalovaným 1) na základě Ústavním soudem do právního řádu (pro poměry dosavadní civilní úpravy) zavedené skutkové podstaty nabytí vlastnictví od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Jednak by tomu z principu bránila okolnost postupu (i) žalovaného 1), který společně s žalovanou 2) navrhoval povolení vkladu podle kupní smlouvy, ač věděl (věděli) či vědět mohl (mohli) a měl (měli), že tato kupní smlouva není ještě právně účinná a byl-li by k ní připojen uvedenými žalovanými dodatek ke kupní smlouvě, navrhovanému vkladu by nemohlo být vyhověno. Především však takové nabytí ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (srov. např. bod č. 56 odůvodnění nálezu) nepřichází v úvahu, jelikož Ústavní soud zcela jasně vyložil, že k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi). Znamená to tedy, jak se zdůrazňuje např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, že: „byla-li absolutně neplatná převodní smlouva k nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí, kterou uzavřely smluvní strany A (převádějící) a B (nabývající), pak u B se nemohl uplatnit princip dobré víry ve smyslu skutkové podstaty nabytí od nevlastníka, zavedené do právního řádu judikaturou Ústavního soudu (tato skutková podstata byla precizována v již shora uvedeném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012), nýbrž takový (originární) způsob nabytí vlastnického práva by se mohl (při splnění podmínek definovaných judikaturou Ústavního soudu) naplnit případně až u nabyvatelů (v pořadí) C, D, E atd.“

     Zjištěný rozpor mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí (kdy v katastru nemovitostí je jako výlučný vlastník předmětného nemovitého majetku zapsán žalovaný 1/) a právní realitou (kdy žalovaná 2/ je stále podílovou spoluvlastnicí uvedených nemovitostí v rozsahu id. ½), bude tedy dán do souladu vkladem uvedeného spoluvlastnického práva ve prospěch žalované 2) podle tohoto rozsudku [jinak vkladové veřejné listiny – k tomu srov. § 567 o. z., § 14, § 15 odst. 1 písm. a) a § 17 odst. 2 písm. a) až c) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) ve znění pozdějších předpisů] do katastru nemovitostí; za účelem povolení takového vkladu bylo proto - s ohledem na § 4 odst. 2 písm. b) katastrálního zákona - nezbytné v záhlaví tohoto rozsudku uvést též rodná čísla žalovaných 1) a 2).

     Shora učiněným odůvodněním považuje dovolací soud současně za vypořádané právní námitky, respektive tu právní argumentaci, kterou žalované 2) vyložila ve svém písemném vyjádření k dovolání a jež se vztahuje k nyní užitému právně kvalifikačnímu závěru.

     Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud změnil podle § 243d písm. b) o. s. ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu způsobem, jak se podává z meritorního výroku shora.

     Poznámky: Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu podal žalovaný 1) ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 7. 1. 2020, č. j. I. ÚS 440/19, odmítl. Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení mj. vyložil, že pokud právní závěry dovolacího soudu vycházejí ze skutkových zjištění, není třeba provádět dokazování ani nařizovat jednání. V rozporu se spravedlivým procesem není ani takový postup, kdy dovolací soud při rozhodování vyjde ze skutkových zjištění obecných soudů a na jejich základě dojde k odlišnému právnímu názoru. V popsaném nelze tedy shledat ani překvapivost nebo nepředvídatelnost rozhodnutí dovolacího soudu, a to ani za situace, kdy rozsudky obou soudů dovolací soud změnil a nikoli zrušil, neboť tato možnost je mu dána při splnění podmínek § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.