K dovolání založeném na ústavněprávní argumentaci

     Přípustnost dovolání nelze založit na ústavněprávní argumentaci, v níž se dovolatel omezí na prostou skutkovou polemiku a z ní vyplývající právní oponenturu s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, a to při mechanickém odkazování na rozhodnutí Ústavního soudu, aniž by z dovolání vyplývalo, v čem konkrétně spočívá rozpor mezi dovoláním napadeným rozhodnutím a dovolatelem označenou judikaturou Ústavního soudu, a to ve vztahu k právní otázce, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu.

     Úkolem dovolacího soudu není domýšlet či snad dotvářet za dovolatele odpovídající část dovolací argumentace, při jejímž uplatnění (doplnění) by bylo možné zabývat se přípustností dovolání.

Usnesení Nejvyššího soudu z 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3822/2020

     K věci: Soud prvního stupně rozsudkem (ve znění opravného usnesení) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhal určení, že je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního ve věci samé potvrdil. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl.

      Z odůvodnění: Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž absentuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř., přičemž dovolatelkou uplatněná ústavněprávní argumentace v rámci vymezeného dovolacího důvodu není podle přesvědčení Nejvyššího soudu – jak dále bude rozvedeno – důvodná.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka v dovolání vymezila dovolací důvod následovně:

„Prvním dovolacím důvodem je skutečnost, že obecné soudy nevzaly v úvahu tvrzení žalobce z žaloby ze dne 2. 1. 2017 a navržené důkazy k těmto, směřující k prokázání rozhodné skutečnosti, a to, že kupní smlouva na nemovitosti, uzavření mezi žalobcem a žalovaným ze dne 9. 3. 2016 je neplatná.“ K tomu pak dovolatelka připojuje svou skutkovou verzi případu, konkrétně namítá, že: „další navržené důkazy k úmyslu žalovaného soud neprovedl, ačkoliv byly včas navrženy a jde o rozhodnou skutečnost…Odvolací soud tuto vadu nikterak nenapravil a odchýlil se tak od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR k prokázání rozhodných a důležitých skutečností, porušil zásadu řádného řízení, zkreslil skutkový stav a z takto zkresleného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry. Došlo k porušení stavem shora popsaným čl. 6 odst. 1 EULP (č. 209/1992 Sb.), a dále k založení dovolacích důvodů dle ust. § 241a o. s. ř. ve spojení s ust. § 237 o. s. ř.“

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti současně respektuje judikaturu Ústavního soudu, podle které dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 20156, sp. zn. I. ÚS 1600/15; poznámka: všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu vztáhnout na nerespektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2020, sp. zn. 24 Cdo 2935/2020).

Z posledně uvedeného mj. vyplývá, že pokud dovolatel přistoupí k vymezení dovolacího důvodu na podkladě ústavněprávní argumentace, tj. uvede, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v nerespektování právního názoru, který Ústavní soud zaujal v příslušném nálezu, postačí takové vymezení dovolacího důvodu k tomu, aby se na jeho podkladě Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání, i když dovolatel po formálně právní stránce konkrétně nevymezil některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř. O takový případ se jedná i v této věci.

Shora dovolatelkou vymezený dovolací důvod ovšem relevanci jejího dovolání z pohledu naplnění podmínek pro věcné přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá.

I podle Ústavního soudu „uplatněním způsobilého důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 není zpochybnění právního posouzení věci učiněného odvolacím soudem, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2020, sp. zn. II. ÚS 1882/20). Tento závěr se tak plně vztahuje k té části dovolací argumentace, v ní dovolatelka poukazuje na jí tvrzené vady řízení, případně na nedostatečné zjištění skutkového stavu.

Ovšem ani ve zbytkové části dovolací argumentace, v níž dovolatelka namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. porušení práva na spravedlivý proces, nelze přisvědčit. Je tomu tak z toho důvodu, že pouhé vymezení dovolatelkou spatřovaných vad řízení samo o sobě nezakládá z ústavněprávního hlediska relevanci jejího dovolání. Jinými slovy řečeno, naplnění dovolacího důvodu, respektive přípustnost dovolání nemůže založit pouhý odkaz dovolatele na právo na spravedlivý proces, pakliže v této souvislosti nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by podřadil pod některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., případně pokud nebyly splněny podmínky k postupu předvídanému např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16. V posledně označeném nálezu totiž Ústavní soud vyložil právní názor, že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jeho ústavně garantovanými  základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Nelze totiž přijmout závěr, že existuje „dvojí právo“, tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv.

Jelikož dovolatelka v této části k jí uplatněnému dovolacímu důvodu neargumentovala ani ve smyslu posledně cit. nálezu Ústavního soudu (její dovolací argumentace nebyla dostatečně konkrétní, aby bylo možné zabývat se verifikací postupu odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou namítané judikatury Ústavního soudu), lze k této části jejího dovolání uzavřít, že na podkladě uvedené dovolací argumentace Nejvyšší soud neshledal důvod k věcnému přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Podle dovolatelky „druhým dovolacím důvodem je skutečnost navazující na první dovolací důvod. Kupní smlouva ze dne 9. 3. 2016 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným a následné chování žalovaného vůči žalobci je zjevným podvodem žalovaného na žalobce a právní vztahy zatížené lstí, podvodem či zlou vůlí nemohou požívat právní ochrany. Dovoláním napadený rozsudek je v rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže), napadený rozsudek Krajského soudu v Praze je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména v otázce řešení spravedlivého, tak (zjevně míněno „jak“) judikoval Ústavní soud ČR kupř. ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 50/03, sp. zn. Pl. 8/06, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010.

Stavem shora popsaným došlo k porušení základních práv a svobod žalobce rozhodnutím a postupem odvolacího soudu, neboť odvolací soud postupem shora popsaným spravedlivé řešení nehledal, žalobci spravedlnost odepřel a spokojil se pouze s vyřízením  věci ve smyslu údajného pozdního odstoupení žalobce od smlouvy s žalovaným a ke kterým byly navrženy důkazy) svědčící o podvodném či lstivém úmyslu žalovaného ohledně smlouvy ze dne 9. 3. 2016. Došlo tak postupem odvolacího soudu k založení dovolacího důvodu dle ust. § 237 o. s. ř. a dle ust. § 241a odst. 1 o. s. ř.“

Dovolatelka v prvé řadě odkazuje na nález ze dne 13. června 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, v němž Ústavní soud mj. vyložil následující právní názory:

1. Z obecného hlediska je úvodem na místě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy.

2. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod fyzické či právnické osoby. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).

K posouzení toho, zda odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem se v tom či onom rozsahu odklonil, respektive nerespektoval závěry plynoucí z připomenutého nálezu Ústavního soudu, bylo nezbytné, aby dovolatelka uplatněnou dovolací (de facto ústavněprávní) argumentací dostatečným způsobem vymezila jí sledovaný okruh problému, neboť zde nestačí pouze tvrdit, že: „ze skutkových okolností popsaných v žalobě je totiž zjevný úmysl žalovaného oklamat žalobce na  úkor žalobce se obohatit“, nýbrž je zapotřebí dostatečně seznatelně vyložit, z jakých konkrétních okolností, procesních souvislostí, a to ve vazbě na dosud v nálezové judikatuře Ústavního soudu přijaté právní závěry, lze vyvodit tvrzené pochybení odvolacího soudu.

S přihlédnutím k bodu č. 19 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze přitom shledat jakoukoliv kolizi s právními závěry plynoucími z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 50/03, jímž dovolatelka v dovolání argumentuje. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že: „za splnění náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. zpravidla nelze považovat jakýkoli odkaz na judikaturu, který se v podání dovolatele objeví, a že úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a složitě bádal nad tím, které podmínky přípustnosti asi tak považoval dovolatel za naplněné“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. května 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16), kterýžto náhled lze přiměřeně použít i za situace, pokud dovolatel své dovolání založil na pouhém vymezení dovolacího důvodu z ústavněprávního pohledu, aniž by již v dovolání dostatečně vyjasnil dosah jím odkazované nálezové judikatury Ústavního soudu na jeho případ.

Dále dovolatelka ve svém dovolání odkazuje na dosah nálezu Ústavního soudu (na její případ) ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, opět bez konkrétního rozvedení v tomto nálezu vyložených právních závěrů na její případ. V posledně označeném nálezu se Ústavní soud věnoval mj. respektování principů předvídatelnosti, proporcionality či právní jistoty při rozhodování. Vyložil také, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, jedním z jeho základních pilířů je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzován i obsah normativních právních aktů, včetně prováděcích předpisů (jejich nejasné a neurčité konstrukce ve svých důsledcích mohou vést též k porušení práva na spravedlivý proces chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a působení právních předpisů do doby minulé, resp. jejich vliv na minulé právní skutečnosti, protože případná nepřípustná retroaktivita je též v rozporu s postuláty demokratického právního státu.

Při takto vágní dovolací argumentaci nelze v porovnání s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, který obsahuje zcela zřetelné nosné skutkové a právní důvody rozhodnutí, a splňuje zákonem stanovené náležitosti odůvodnění rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., zaregistrovat dovolatelkou tvrzené porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Posledně uvedené závěry se uplatní i s ohledem na tu část dovolací argumentace, v níž dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, v němž Ústavní soud připomenul, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 o. z., které je v rovině jednoduchého - podústavního - práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob.

Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy i zásada předvídatelnosti postupu soudu v řízení ve věci samé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06).

Při popsané absenci právně relevantního vymezení obsahu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu jí zvolené ústavněprávní argumentace, jež se de facto omezila na prostou skutkovou a z ní pak vyplývající právní oponenturu s rozsudkem odvolacího soudu při mechanickém odkazování na jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu, nezbývá Nejvyššímu soudu, než konstatovat, že ani v tomto ohledu se dovolatelce nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání. Jinak vyjádřeno, na podkladě dovolatelkou uplatněné dovolací argumentace Nejvyšší soud neshledal pochybení odvolacího soudu, které by dosahovalo intenzity porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces či jiné (ve smyslu dovolatelkou odkazované judikatury Ústavního soudu) pochybení, k němuž by ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu bylo nezbytné přihlédnout.

K pouhému výčtu uvedených rozhodnutí Ústavního soudu dovolatelkou na str. 3 a 4 jejího dovolání možno uvést, že v dovolání (z hlediska naplnění dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání) nestačí  provést jakýsi soupis judikatury Ústavního soudu nebo Nejvyššího soudu, ale je zapotřebí též seznatelně vyložit, v čem konkrétně spočívá rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí s dovolatelem předloženou judikaturou, a to ve vztahu k právní otázce, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití toho kterého soudního rozhodnutí vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osob (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2019, sp. zn. 24 Cdo 3409/2018).

Ani prostřednictvím dovolací argumentace v rámci bodů č. 7 a násl. dovolání se dovolatelce nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání. V této části dovolatelka argumentuje tím, že odvolací soud v napadeném rozsudku:

a) „zčásti ignoroval a zčásti nesprávně vyřešil včas podané návrhy žalobce na prokázání důvodů žalobního návrhu“, čímž měl porušit právo dovolatelky na spravedlivý proces, a

b) „odvolací soud …se odchýlil nedůvodně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR k prokázání rozhodných a podstatných skutečností, kteréžto důkazy stěžovatel k prokázání rozhodných a důležitých skutečností ve svých podáních včas navrhl a řádně odůvodnil, ale Krajský soud v Praze tyto bezdůvodně neprovedl a ani nevyložil, z jakého důvodu. Došlo tak k nesprávnému zjištění skutkového stavu…“

I v tomto ohledu, ať již jde z ústavněprávního pohledu o dovolací důvod či z hlediska § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř. o vymezení některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání z obsahu dovolání nelze dovodit, pro jaké konkrétní okolnosti by mělo z toho kterého pohledu dojít k nerespektování dovolatelkou vyložené (nálezové) judikatury Ústavního soudu anebo Evropského soudu pro lidská práva. Dovolatelka totiž v dovolání pouze obecně namítá, že odvolací soud  „zčásti ignoroval a zčásti nesprávně vyřešil včas podané návrhy“ dovolatelky, aniž by tato tvrzená pochybení byla odpovídajícím způsobem vyložena a zasazena z pohledu argumentace dovolatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu odkazované judikatury. Z tohoto důvodu proto závěry dovolatelky, jež se upínají k mechanickému odkazování na judikaturu, a to bez náležitého promítnutí do konkrétně vymezené dovolací argumentace, jsou zcela nedostatečné, přičemž za tohoto stavu není úkolem dovolacího soudu domýšlet či dotvářet za dovolatelku odpovídající část dovolací argumentace, při jejímž uplatnění by bylo možné zabývat se přípustností dovolání.

      Úkolem Nejvyššího soudu ani není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20.  října 2020, sp. zn. I. ÚS 2835/20).

Dovolací soud přitom opětovně zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem (usnesení ÚS ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 1882/20), ledaže by skutková zjištění byla pro meritorní rozhodnutí neúplná,  nesrozumitelná či neurčitá (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 2496/2019), což se netýká (jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu) této věci.

Poznámky: Stále častěji dovolatelé (jejich advokáti) ve svých dovoláních přistupují k ústavněprávní argumentaci, ne vždy však při zachování řádné precizace zákonu odpovídajících náležitostí dovolání. Mnohdy stěžejním bodem jejich argumentace je prostá skutková polemika, na jejímž základě pak přistupují k formulaci právního názoru s příslušnou argumentací, jíž oponují právně kvalifikačnímu závěru odvolacího soudu, který vyplývá z dovoláním napadeného rozhodnutí. V této souvislosti je přehlíženo, že dovolací soud nemůže  v dovolacím řízení jakýmkoliv způsobem revidovat skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a je-li tento skutkový základ z pohledu jeho vyložení v odůvodnění rozhodnutí určitý a srozumitelný (tzn. lze-li skutkový základ věci zjistit z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu či z odůvodnění soudu prvního stupně, na které ohledně skutkových zjištění odvolací soud odkazuje), pak je povinností dovolacího soudu z tohoto skutkového základu při posuzování přípustnosti dovolání vycházet.

      K tomu, aby dovolací soud mohl na podkladě ústavněprávní argumentace přistoupit k posuzování přípustnosti dovolání, tj. de facto nad rozsah vymezených předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a to s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, je nezbytné, aby dovolatel v dovolání vymezil příslušnou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí  a která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s příslušnou nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Nestačí tedy v dovolání poukázat na odlišný skutkový základ věci a z něj plynoucí oponentní právní názor (jak by podle dovolatele měla být věc správně po právní stránce posouzena), nýbrž je zapotřebí alespoň stručně vyložit, se kterým rozhodnutím Ústavního soudu je rozhodnutí odvolacího soudu v řešení dané právní otázky v kolizi. Pouhý mechanický odkaz dovolatele na (byť i více) rozhodnutí Ústavního soudu, aniž by z dovolání byl zřejmý průmět této judikatury ve vztahu k odvolacím soudem řešené (a dovolatelem v dovolání zformulované) právní otázce, nestačí k tomu, aby se dovolací soud mohl vůbec zabývat posuzováním přípustnosti (takto zkoncipovaného) dovolání. Podchycení takového rozporu právního názoru odvolacího soudu s příp. nálezem Ústavního soudu lze přitom v dovolání často zrealizovat formou jedné, dvou vět, aniž by bylo zapotřebí přistupovat k sáhodlouhým opisům z rozhodnutí odvolacího soudu, ke směšování skutkové polemiky s polemikou právní, neboť všechny tyto nedostatky v často obšírně koncipovaných dovoláních zbytečně dovolací soud zatěžují.