K formulaci rozsudečného výroku. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a dovolací přezkum. K určitosti smlouvy

     Z rozsudečného výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že "movité věci, které se nacházely v bytě v P....specifikované v žalobním návrhu na č. l. 9 až 28, jsou ke dni úmrtí B. V., zemřelého dne..., ve společném jmění B. V., nar. .., a B. V., nar....", není zřejmý (určitý) obsah rozhodnutí z hlediska jeho vypořádání s žalobou, když odkaz stran specifikace mobilií na žalobní návrh (petit) je nedostatečný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010).

      Esenciálním podkladem pro možný dovolací přezkum rozsudku odvolacího soudu, jímž se zrušuje rozhodnutí soudu prvního stupně se závazným právním názorem, je, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku zprostředkuje (zákonu odpovídajícím způsobem, tj. ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.), skutkový základ, z nějž při rozhodování a formulování svého kasačního rozhodnutí vycházel, a rovněž na něj navazující právně kvalifikační závěr, obsahující přezkoumatelnou právní argumentaci, jež právě vychází z onoho skutkového základu.

     V daném případě odvolací soud činil výklad předmětu kupní smlouvy, která byla uzavřena dne 30. 8. 2011 mezi označenými účastníky, bez toho, aniž by v odůvodnění svého rozsudku vyložil a se svou uplatněnou právní argumentací konfrontoval právně rozhodná skutková tvrzení. Přitom právě vyložení onoho skutkového základu, pro nějž nakonec odvolací soud přistoupil k právně kvalifikačnímu závěru o absolutní neplatnosti daného právního úkonu (pro jeho neurčitost) ve smyslu § 237 odst. 1 obč. zák., je nejen nezbytným elementem pro možný (dovolací) přezkum, resp. vůbec pro posouzení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ale především pro pochopení kategorického závěru odvolacího soudu o neurčitosti předmětu uvedené kupní smlouvy. Nejvyššímu soudu přitom pochopitelně nenáleží úloha, aby tyto základní elementy, od nichž se odvíjí vydané rozhodnutí, doplňoval a suploval tak úlohu odvolacího soudu.

      Při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na paměti, že vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektlů.

      Platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn.

      Výklad projevu vůle ve smlouvě se musí řídit logikou věci; bylo by totiž absurdní vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly.

     Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.

      Při výkladu právních norem nebo právních úkonů platí předpoklad, podle něhož zákonodárce a ten kdo uzavírá smlouvu, nezamýšlí dát právní normě a právním úkonům absurdní a nerozumné důsledky.

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5388/2015)