K legitimaci účastníků ve sporu o určení vlastnictví k nemovitosti, která tvoří nebo tvořila společné jmění manželů

§ 80 písm. c) o.s.ř.

§ 145 odst. 2 obč. zák.

§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.

     Spory týkající se nemovitého majetku povětšinou vykazují složitější skutkové a právní souvislosti, což činí značné nároky na advokáty, kteří v zastoupení svých klientů sepisují žaloby a formulují příslušné žalobní petity. V následujících řádcích bude ve stručnosti zaměřena pozornost na žaloby o určení vlastnictví k nemovitosti, která tvoří nebo tvořila společné jmění manželů (dále též „SJM“).

      Je výrazem ustálené interpretace § 80 písm. c) o.s.ř. a soudní rozhodovací praxe, že určovací žaloba ve smyslu cit. ustanovení je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, než když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002, in www.nsoud.cz).

     V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo opakovaně judikováno, že jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), může být žalobě vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci. Posuzuje-li však soud platnost nebo neplatnost právního úkonu (smlouvy) v jiném řízení jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako o předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný z účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od řízení, jehož předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), v němž je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy) právě proto, aby účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost) dopadly na všechny účastníky právního úkonu (smlouvy), nespojuje zákon s řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako předběžné otázky pro účastníky právního úkonu (smlouvy) žádný takový právní následek. V judikatuře dovolacího soudu bylo také opakovaně judikováno, že v řízení, jehož předmětem je určení, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, ten, kdo tvrdí, že je jejím vlastníkem rozdílným od osoby zapsané v katastru nemovitostí, a ten, kdo je jako její vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím – k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soud ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 1827/2005, a ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, in www.nsoud.cz).

      Lze tedy shrnout, že domáhá-li se žalobce prostřednictvím žaloby určení, že je vlastníkem v žalobě specifikované nemovitosti, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětné nemovitosti zapsána jiná osoba (žalovaný), svědčí žalobci na takovém určení naléhavý právní zájem, neboť žalobce se domáhá vydání deklaratorního (nikoliv konstitutivního) rozhodnutí s cílem dosažení souladu mezi jím tvrzeným právním stavem (tzv. právní realitou) a stavem zápisů v katastru nemovitostí. Jinými slovy vyjádřeno, v případě procesního úspěchu žalobce dosáhne příznivějšího právního postavení, jež tkví v tom, že soudním rozhodnutím bude deklarován žalobcem tvrzený existující věcněprávní vztah k předmětnému nemovitému majetku, přičemž vydaný rozsudek bude současně podkladem pro zápis takto deklarovaného žalobcova vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to ve formě záznamu (srov. § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů).

    Obdobné závěry lze učinit i v případě, pokud žalujícími budou manželé, kteří se domáhají vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že předmětná nemovitost (nemovitosti) je (jsou) v jejich SJM. V této souvislosti vzniká praktická otázka, zda z hlediska aktivní věcné legitimace může úspěšně takovou určovací žalobu po právu podat i jeden z manželů, případně zda tak může učinit in eventum i proti vůli druhého manžela. Při řešení této problematiky je v prvé řadě třeba přihlédnout k charakteru (žalobou navrhovanému) rozsudku, kdy v případě jeho právní moci by nebyl konstitutivně založen věcněprávní vztah manželů k vymezenému nemovitému majetku, nýbrž pouze a jen by byl takový již existující právní vztah deklarován. Z toho dále vyplývá, že právní mocí rozsudku, jímž by bylo určeno, že určitá nemovitost je v příslušném rozsahu (vlastnictví výlučné či podílové) ve společném jmění manželů, nedochází k žádnému nabytí nemovitostí manžely, nýbrž k soudní deklaraci již existujícího věcněprávního vztahu, tedy, že k datu vydání rozsudku určitá nemovitost (v případném rozsahu) vskutku tvoří SJM. Ve vazbě na tento závěr je dále třeba posuzovat, zda při aktivaci takového sporu se může vůbec uplatnit režim obsažený v § 145 odst. 2 obč. zák., a pokud ano, zda se uplatní ve smyslu věty první cit. ustanovení, jež stanoví, že obvyklou správu majetku náležejícího do SJM může vykonávat každý z manželů, anebo ve smyslu věty druhé, upravující, že v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

    Ve vztahu k (bývalému) institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 30. září 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, sešit 2 – 3, pod pořadovým číslem č. 10, vyložil, že každý z bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž toto oprávnění má i v době, kdy bezpodílové spoluvlastnictví již zaniklo, avšak nebylo provedeno jeho vypořádání (k uvedenému závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 8, str. 393). V poměrech společného jmění manželů se s uvedeným závěrem ztotožnil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 28 Cdo 555/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H. Beck, 2002, svazek 17, pod pořadovým číslem C 1191, s tím, že ochrany vlastnictví k věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se
u soudu může domáhat i jen jeden z manželů, a to i tehdy, jestliže s tím druhý manžel nesouhlasí. Je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, naopak brání společný majetek proti zásahům třetí osob. Ve smyslu ustanovení § 496 obč. zák. je pak nutno analogicky přiznat právo na ochranu věcí ve společném jmění manželů každému ze spoluvlastníků i v období, kdy toto sice již zaniklo, avšak ještě nebylo provedeno jeho vypořádání, popřípadě nedopadla tu domněnka ve smyslu ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák. Při posouzení toho, zda a který z manželů (bývalých manželů) je oprávněn podat návrh na zahájení občanského soudního řízení v případě, že uplatňuje právo na ochranu věci, náležející do společného jmění manželů, je nutno respektovat, že nejde o užití ustanovení § 145 obč. zák. Podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení není totiž právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. a tedy ani ve smyslu ustanovení § 145 obč. zák.; je jen procesním úkonem, jímž se řízení zahajuje. Takto judikované závěry v rozhodovací praxi dovolacího soudu jsou ustálené, což mj. vyplývá např. z aktuálního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 (in www.nsoud.cz), v němž dovolací soud k posledně citovaným závěrům dále judikatorně rozvedl, že není důvodu z těchto zásad nevycházet i v případě, kdy se jedná o ochranu vlastnického práva uplatněnou prostřednictvím určovací žaloby, jestliže jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnice osoby, které vlastnické právo žalobkyně a jejího manžela popírají. Dovolací soud dále zdůraznil, že není důvod jen pro zvolenou formu právní ochrany odejmout žalobkyni právo samostatně se domáhat ochrany vlastnického práva samostatně, neboť i žalobkyni náleží v případě, že předmětný pozemek je podle jejího tvrzení ve společném jmění jí a manžela, vlastnické právo k celému pozemku.
S přihlédnutím k citované judikatuře proto Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009 judikoval, že žalobu o určení, že předmětná nemovitost je ve společném jměním manželů, může podat i jeden z manželů, a to i tehdy, kdy s tímto postupem druhý manžel nesouhlasí nebo kdy původně daný souhlas s podáním žaloby vzal zpět.

     Jistěže není povinností žalobce, který se žalobou domáhá určení vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru, a s ohledem na údaj v katastru žaluje toho, kdo je v katastru zapsán jako „katastrální“ vlastník žalobou dotčené nemovitosti, aby kromě toho ještě zkoumal, zda žalobou dotčená nemovitost není případně ve společném jmění „katastrálního“ vlastníka (tj. osoby, která podle stavu zápisů v katastru je jako vlastník v katastru zapsána) a jeho manžela (manželky). Podstatné je, že byl-li by ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitosti žalován ten, kdo je zapsán v katastru jako vlastník žalobou dotčené nemovitosti, pak v případě, že by soud této určovací žalobě vyhověl, by vydaný rozsudek představoval ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, tzv. záznamovou listinu, na jejímž základě by příslušný katastrální úřad provedl podle tohoto rozhodnutí zápis (ve formě záznamu) do katastru nemovitostí.

     Hmotněprávní a vlastně i procesně právní situace se však může v praxi komplikovat. Například v situaci, kdy žalobce svůj žalobní požadavek na určení, že je vlastníkem specifikované nemovitosti zapsané v katastru, bude odvíjet od skutkového tvrzení, že kupní smlouva je postižena absolutní neplatností, přičemž v řízení vyjde najevo, že právní realita je taková, že uvedenou nemovitost po právu nenabyl pouze žalovaný, nýbrž i jeho manželka, resp. že tato nemovitost tvořila (tvoří) společné jmění žalovaného a jeho manželky. K takové situaci by mohlo dojít tehdy, vystupoval-li by žalovaný pouze jako jediný účastník kupní smlouvy na straně kupující, ač by tuto nemovitost kupoval ze společných prostředků. Je zřejmé, že závěr o tom, že žalobou dotčená nemovitost podle právního stavu – oproti mínění žalující strany – tvoří SJM, by se promítl až při věcném rozhodnutí, nikoliv v rámci posuzování naléhavého právního zájmu při užité určovací žalobě. Je tomu tak z toho důvodu, že meritorní přezkum je právně naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, in www.nsoud.c); nesprávné je tedy, pokud soud v rámci posuzování otázky naléhavého právního zájmu se věcí zabývá i meritorně. Tvrdil-li by ovšem žalobce již v žalobě, že ač je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník žalobou dotčené nemovitosti žalovaný, přesto (pro ten který důvod, resp. s ohledem na nabývací titul), jde o nemovitost, která tvoří společné jmění žalovaného a jeho manželky, pak je pro naplnění naléhavého právního zájmu nezbytné, aby byla žalována i manželka tohoto „katastrálního“ vlastníka. Pokud by totiž měl platit požadavek, že v takové situaci lze žalovat pouze toho, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník této nemovitosti, nemohl by meritorní výrok takto případně vydaného rozsudku ve smyslu § 159a odst. 2 o.s.ř. zcela pokrýt svou závazností daný hmotněprávní vztah, neboť manželka žalovaného, pokud by vskutku nemovitost měla být původně nabyta do SJM žalovaného a jeho manželky, by tímto rozsudkem vázána nebyla, a to i kdyby na základě něj došlo k příslušenému zápisu do katastru nemovitostí, v jehož důsledku by byl jako její vlastník evidován žalobce. Jinak řečeno, při provedeném vylíčení rozhodujících skutečností, že předmětná nemovitost původně tvořila SJM žalovaného a jeho manželky, by tedy předjímaný soudní výrok byl způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu jen tehdy, pokud by v naznačených souvislostech bylo důsledně reflektováno subjektové hledisko v rámci již shora vyloženého zkoumání naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k nemovitosti (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 3659/2008).

      K posledně uvedenému možno ještě zmínit, že ve věci sp. zn. 22 Cdo 2614/2008 Nejvyšší soud zaujal právní názor, že ve sporu o určení, že nemovitost je v SJM, žalobce (manžel) – s ohledem na shora již vyložené závěry téhož soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 – je samostatně věcně legitimován k ochraně tvrzeného vlastnického práva, nicméně úspěšnost žaloby je podmíněna mimo jiné skutečností, že účastníkem řízení v daném případě musí být i manželka žalobce právě s ohledem na okolnost, že v daném případě se nejedná o ochranu vlastnického práva formou vindikační žaloby, ale formou žaloby určovací, která vystihuje právní důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí. Jinými slovy řečeno, pokud by žalovaná žalobci protiprávně zadržovala movitou věc, je žalobce legitimován k uplatnění požadavku na její vydání bez jakékoliv nezbytné účasti jeho manželky. Jestliže však předmětem řízení je určení, že předmětné nemovitosti tvoří součást společného jmění žalobce a jeho manželky s tím, že tento výrok má mít důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí, musí být manželka žalobce v řízení účastna ať již na straně žalobce nebo na straně žalované.

(zpracováno pro ASPI)