K naléhavému právnímu zájmu na určení neplatnosti (nájemní) smlouvy

31.03.2017 10:26

§ 80 o. s. ř.

 

     Nejvyšší soud se neztotožňuje (jako s obecně uplatnitelným, resp. kategorickým) s právním názorem o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti nájemní smlouvy již z toho důvodu, že požadovaná deklarace neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) má toliko povahu předběžné otázky k určení neexistence nájemního vztahu samotného, bez toho aniž by soud při posuzování této otázky reagoval na žalobcova hmotněprávní tvrzení v řízení přednesená. Uvedený závěr lze přiměřeně vztáhnout i na materii týkající se obecního majetku (např. v případě žalobce – neúspěšného účastníka nabídkového řízení na pronájem obecního majetku).

 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4101/2016

 

     Z odůvodnění:     V rozhodovací praxi dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle § 80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz).

            Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.

       Ve sporu o určení neplatnosti právního úkonu nejde jen o to, zda konkrétní subjekt (žalobce) mohl mít podle hmotného práva vliv na vznik napadeného právního úkonu, resp. dotkl-li se jej právní úkon při svém vzniku, ale též o to, jak se následné určení, že úkon byl učiněn neplatně, promítne do jeho právních poměrů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96, uveřejněný pod č. 47/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3659/2008).

       V rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4005/2011, Nejvyšší soud se neztotožnil (jak s obecně uplatnitelným, resp. kategorickým) s právním názorem o absenci žalobcova naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy již z toho důvodu, že požadovaná deklarace neplatnosti právního úkonu má povahu předběžné otázky k určení existence nájemního vztahu samotného, bez toho aniž by soud při posuzování této otázky reagoval na žalobcova hmotněprávní tvrzení v řízení přednesená. Uvedený závěr lze přiměřeně vztáhnout i na materii týkající se obecního majetku.

     Jestliže ve skutkových poměrech posuzované věci dovolatel svou žalobu na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy konstruoval na základě tvrzení, že se účastnil nabídkového řízení vyhlášeného žalovaným 1), které se týkalo (tehdejšího) pronájmu (předmětného) obecního nemovitého majetku a jež bylo posléze zrušeno, aniž by následně probíhalo další nabídkové řízení k pronájmu téhož obecního majetku, přičemž následně byla mezi žalovanými 1) a 2) uzavřena předmětná nájemní smlouva, která (nejen) pro absenci zveřejnění záměru tohoto pronájmu je podle mínění dovolatele absolutně neplatná, pak dovolatelem sledovaná deklarace neplatnosti oné nájemní smlouvy se může – prokázala-li by se uvedená žalobní tvrzení - příznivě projevit z hlediska jeho pozice usilovat v případném dalším nabídkovém řízení o uzavření předmětné smlouvy s žalovaným 1).

        V judikatuře dovolacího soudu se přitom neprosadil právní názor, že namísto žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy (a v tomto směru lze danou materii přiměřeně vztáhnout i na problematiku řešenou v této věci) je třeba (zásadně) žalovat na určení (ne)existence právního vztahu, který (ne)byl založen touto smlouvou [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014, a v něm dále citovanou relevantní judikaturu; ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1559/2014, in https://nalus.usoud.cz); možno též s určitým zjednodušením vyložit, že žalobní formulace, aby bylo určeno, že označená kupní smlouva je či není neplatná, nepředstavuje určení právní skutečnosti, neboť kupní smlouva je v podstatě vyjádřením existence právního vztahu, který byl založen tímto – posuzováno v poměrech předchozí civilní úpravy – dvou či vícestranným právním úkonem, tedy vyjadřuje obsah práv a povinností v důsledku učiněného právního úkonu; v tomto nazírání tedy kupní smlouva představuje jakousi zkratku, resp. vyjádření právního vztahu, takže požadavku ve smyslu § 80 o. s. ř. bylo dosud v rozhodovací praxi učiněno zadost jak při formulaci na určení (ne)platnosti kupní smlouvy, tak i při formulaci znějící na určení (ne)existence právního vztahu založeného kupní smlouvou].

      Dospěl-li odvolací soud (byť nesprávně) k závěru o absenci žalobcova naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, byly další jeho závěry, v nichž se zabýval meritorní stránkou věci, zcela bezcenné, neboť tvrzená absence naléhavého právního zájmu přirozeně v daný okamžik (z povahy věci) vylučovala, aby se odvolací soud zabýval (mohl zabývat) meritorní stránkou případu.

      S přihlédnutím k výše uvedenému proto Nejvyšší soud nesdílí shora vyložený právní názor odvolacího soudu ohledně absence žalobcova naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné nájemní smlouvy ve smyslu § 80 o. s. ř.