K náležitostem odstoupení od smlouvy v žalobě

     K právně relevantnímu odstoupení od smlouvy z důvodu, že byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, může dojít i v žalobě doručené druhé smluvní straně, pokud z ní vyplývá, kdo, vůči komu, od které smlouvy a z jakého důvodu odstupuje. Pouhé sdělení právního názoru v žalobě, že smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, není odstoupením od smlouvy.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011

30 Cdo 1233/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalované J. T., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, o určení, že smlouva je zrušena, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 349/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č.j. 23 Co 199/2010-174, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č.j. 23 Co 199/2010-174, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č.j. 4 C 349/2008-111, zamítl žalobu „na určení, že je s účinky od počátku zrušena kupní smlouva ze den (dne) 14.4. 2008, kterou uzavřel žalobce, jako prodávající, se žalovanou, jako kupující, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí rekreační chaty č. ev. 353 na pozemku č. parc. 1742, dále pozemků č. parc. 1742, 1744/1, 1956/10, 2871/7, 2909/73, 2909/77(,) to vše v obci a katastrálním území M. p. B., zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj(,) katastrální pracoviště Praha – západ na listu vlastnictví 1430“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vzal za prokázané, že „žalobce a žalovaná uzavřeli dne 14.4. 2008 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej popsaných nemovitostí, žalovaná žalobci zaplatila kupní cenu tak, že se souhlasem žalobce tuto částku předala k rukám svědkyně P. Žalobce od smlouvy odstoupil z důvodu nedoplacení kupní ceny, takový důvod odstoupení byl...v kupní smlouvě dohodnut, odstoupení bylo žalované doručeno. Smlouva byla uzavřena podle vážné vůle účastníků, nebylo vůlí žalobce, aby byla uzavřena tak, že by v ní mělo být uvedeno, aby mu žalovaná zajistila jiné bydlení nebo jiné nemovitosti.“ Protože žalobce v řízení neprokázal, že by mu žalovaná nedoplatila kupní cenu (splátku ve výši 300.000,- Kč), není odstoupení žalobce od předmětné smlouvy platné, jeho nárok není po právu a žaloba byla proto zamítnuta. Soud prvního stupně současně zdůraznil, že přezkum důvodnosti odstoupení od smlouvy „je přitom omezen pouze na ty důvody, které jsou v hmotněprávním úkonu odstoupení uvedeny. Soud tedy nemá důvod zabývat se tím, zda smlouva byla žalobcem uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, tak, jak má na mysli § 49 obč. zák., neboť takový důvod v odstoupení uveden není.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že podané žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníky dohodnutý důvod pro odstoupení žalobce od kupní smlouvy nebyl po právu, neboť žalovaná, jak bylo prokázáno, splnila své platební závazky z kupní ceny (uhradila žalobci kupní cenu). Současně však uvedl, že „žalobce svým návrhem na změnu žaloby a doplněním skutkových tvrzení ze dne 10.3. 2009 uplatnil (kromě již v původní žalobě uvedeného dohodnutého důvodu) zákonný důvod k odstoupení od smlouvy, že uzavřel kupní smlouvu dne 14.4. 2008 v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Stejnopis změny žaloby a doplnění skutkových tvrzení byl žalované doručen dne 23.3. 2009.“ Žalobce tak „uplatnil zákonný důvod pro odstoupení od kupní smlouvy podle ustanovení § 49 kvalifikovaným způsobem, neboť tento zákonný důvod došel do dispoziční sféry žalované dne 23.3. 2009 a stal se účinným.“ S odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně a zjištění plynoucí z jediného v odvolacím řízení provedeného důkazu – zprávy Městského úřadu M. p. B., stavebního úřadu ze dne 9. července 2010 - odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobce uzavřel kupní smlouvu v tísni, neboť ji uzavíral v době, kdy věděl, že na základě shora uvedených exekučních příkazů je oznámeno konání veřejné dražby jeho nemovitostí (předmětných nemovitostí) a v tomto psychickém stavu...uzavřel kupní smlouvu se žalovanou, kterou by za normálních okolností pro sebe jako neprospěšnou neuzavřel. Tomuto závěru nasvědčuje ta skutečnost, že kupní smlouva byla uzavřena 10 dnů před konáním veřejné dražby proto, aby se realizaci dražby zamezilo....proto byl zákonný důvod, že žalobce uzavřel kupní smlouvu v tísni, naplněn. Zároveň byl naplněn i související zákonný důvod, že žalobce uzavřel smlouvu za nápadně nevýhodných podmínek. Z oznámení (o) konání veřejné dražby předmětných nemovitostí a z přípisů Městského úřadu M. p. B., stavebního úřadu je zřejmé, že tržní cena předmětných nemovitostí se pohybuje kolem 3.500.000,- Kč až 4.000.000,- Kč. Žalobce předmětné nemovitosti prodal žalované za kupní cenu 700.000,- Kč. Jedná se tedy o zjevný nepoměr vzájemně poskytnutých plnění, čímž byla porušena zásada ekvivalentnosti těchto vzájemných plnění.“

Proti (meritornímu výroku) rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.

K dovolacímu důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) namítá, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s § 132 a násl. o. s. ř., když vzal za prokázané skutečnosti, které z provedených důkazů žádným způsobem nevyplývaly, a jež posléze subsumoval pod § 48 odst. 1 a § 49 obč. zák. s tím, že žalobce měl právo od smlouvy odstoupit z důvodu podle § 49 obč. zák.

Další dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu ohledně odstoupení od smlouvy a jeho nedůvodnosti. Namítá, že z provedeného dokazování žádným způsobem nevyplynula právě ta rozhodná skutečnost, že žalobce od kupní smlouvy odstoupil z důvodu uvedeného v § 49 obč. zák., neboť v odstoupení od smlouvy ze dne 21. května 2008, na které žalobce zcela jednoznačně a nepochybně odkazuje, od smlouvy z tohoto důvodu neodstoupil, což sám přiznal. Žádné jiné odstoupení od smlouvy žalobce neučinil, a pokud odvolací soud dospěl k závěru, že je tomu jinak, postupoval v rozporu s § 132 o. s. ř., neboť vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly.

Konečně dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) spatřuje dovolatelka v nesprávném výkladu a následné aplikaci § 48 a § 49 obč. zák. Odvolací soud zaujal v napadeném rozsudku stanovisko, že žalobce od předmětné kupní smlouvy odstoupil řádně v souladu s § 49 obč. zák. tím, že podáním ze dne 10. března 2009 doplnil žalobu ohledně skutkových tvrzení, kde uvedl, že důvodem odstoupení byla i skutečnost, že kupní smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, kdy toto podání bylo dovolatelce doručeno dne 23. března 2009. Žalobce jako důvod odstoupení od smlouvy neuvedl její uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, ani z těchto důvodů od smlouvy neodstoupil, jak ve svém doplnění skutkových tvrzení uvádí. Žalobce v předmětné změně žaloby pouze uvádí, že důvodem odstoupení byla i skutečnost, že uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (což je v rozporu s objektivní skutečností), k čemuž dodává, že to, že tato skutečnost nebyla v uvedeném dopise výslovně uvedena, nemůže na oprávněnosti tohoto odstoupení nic změnit. Opak je však pravdou. Žalobce (účastník smlouvy) je povinen v odstoupení od smlouvy uvést důvody, pro které tak činí, a to tak, aby nemohly být zaměněny s důvody jinými. Neznamená to, že by v odstoupení musel výslovně citovat zákonné ustanovení § 49 obč. zák., ale je povinen uvést okolnosti a skutečnosti, které by tento důvod odstoupení naplňovaly. To však žalobce nikdy neučinil a z důvodu, že uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek od smlouvy neodstoupil. Z vyložených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Ačkoliv v dané věci dovolatelka uplatnila též dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. založený na tvrzené vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze s přihlédnutím k jeho vymezení v dovolání uvést, že jím byl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Vady, k nimž za řízení došlo, jsou totiž způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Tento dovolací důvod je tak naplňován zejména tím, že a) při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, b) nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř., c) v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodní pro posouzení věci, nebo d) účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle § 118a o. s. ř. V tomto směru dovolatelka dovolací argumentaci neuplatnila. Přesto však – nebýt naplnění (níže uvedeného) dovolacího důvodu ve smyslu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – by odvolací řízení bylo zatíženo (jinou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jak totiž vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud v odvolacím řízení provedl dokazování pouze jedním listinným důkazem (zprávou Městského úřadu v M. p. B., stavebního úřadu ze dne 9. července 2010 – založeného na č.l. 147 spisu), když jinak zčásti navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud však zcela pominul, že soud prvního stupně skutková zjištění ohledně důvodu odstoupení od předmětné smlouvy žalobcem ve smyslu § 49 obč. zák. nečinil, neboť podle jeho závěru takový důvod v odstoupení žalobcem uveden nebyl. Pokud snad soud prvního stupně provedl některé důkazy, z nichž by bylo lze (podle následné úvahy odvolacího soudu) činit právně relevantní skutková zjištění z hlediska právního posouzení věci ve smyslu § 49 obč. zák., bylo v takovém případě povinností odvolacího soudu zajistit si skutkový základ pro rozsouzení věci způsobem předvídaným v § 213 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud ovšem tímto způsobem nepostupoval, když v odvolacím řízení provedl důkaz pouze jedním (shora cit. listinným) důkazem. Tento postup by tedy – nebýt naplnění níže cit. dovolacího důvodu – představoval zatížení odvolacího řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k (dalším dovolatelkou) uplatněným dovolacím důvodům správný, znamená přezkoumat (pro meritorní rozhodnutí zásadně významný) závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce „svým návrhem na změnu žaloby a doplněním skutkových tvrzení ze dne 10. 3. 2009 uplatnil (kromě již v původní žalobě uvedeného dohodnutého důvodu) zákonný důvod k odstoupení od smlouvy, že uzavřel kupní smlouvu dne 14. 4. 2008 v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.“ Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. tato skutková zjištění zpochybňuje a namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1920).

Jak se podává z obsahu žaloby (podané u soudu prvního stupně dne 3. listopadu 2008), žalobce v rámci její narativní části uvedl tato skutková tvrzení a (zákonem nevyžadované) právní posouzení vylíčeného skutkového stavu:

„Účastníci uzavřeli dne 14. dubna 2008 kupní smlouvu, podle které žalobce jako prodávající převedl na žalovanou jako kupující pozemky parc. č. 1742, 1744/1, 1956/10, 2871/7, 2909/73 a 2909/77 a dále rekreační chatu č. ev. 353 na pozemku parc. č. 1742 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ, na LV č. 1430, obec a katastrální území M. p. B...

Po podání návrhu na vklad žalobce dopisem ze dne 21.5. 2008 odstoupil od kupní smlouvy uvedené v čl. I. žaloby z důvodů v této smlouvě výslovně uvedených. Toto odstoupení bylo odesláno dne 23.5. 2008 doporučeným dopisem žalované a, protože se dopis žalobci nevrátil, byl žalované doručen. To ostatně i sama žalovaná následně potvrdila...

Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán tím, že bez určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy za situace, kdy mezi účastníky vznikl v průběhu vkladového řízení spor, by příslušný KÚ pokračoval v řízení a povolil vklad vlastnického práva ve prospěch žalované. Navíc byla smlouva žalobce uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. K podání žaloby pak byl žalobce vyzván Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, ze dne 17.10. 2008.“

Text dopisu ze dne 21. května 2008 (viz jeho kopie na č.l. 46 spisu), který žalobce odeslal dovolatelce a na nějž v žalobě odkazuje v souvislosti s tvrzením, že od předmětné kupní smlouvy odstoupil, je přitom tohoto znění:

„Věc: odstoupení od kupní smlouvy ze dne 14. dubna 2008

Vážená paní T.,

podle článku IX. odst. IX.2. kupní smlouvy ze dne 14.4. 2008 odstupuji od této smlouvy pro nesplnění Vašeho platebního závazku z kupní ceny uvedeného v článku III. odst. III. 2.2., tj. zaplatit mně jako prodávajícímu druhou splátku 300.000 Kč bez odkladu po splnění veškerých mých závazků uvedených v čl. III. odst. III.2.1.1. uvedené kupní smlouvy.

K tomuto splnění došlo dne 14.4. 2008.“

V podání ze dne 10. března 2009 označeném jako „Změna žaloby ze dne 31. října 2008 a doplnění skutkových tvrzení“ (viz č.l. 31-32 spisu) žalobce učinil návrh na změnu žaloby, a to jak ohledně skutkových tvrzení, tak i žalobního petitu (na určení, že předmětná kupní smlouva „byla s účinky od počátku zrušena“). V tomto podání mj. uvedl:

„Kupní smlouvu s žalovanou uzavřel žalobce dne 14.4. 2008 za okolností, které jsou detailně popsány v jeho písemném stanovisku ze dne 16.2. 2009.

Po poradě se svým zástupcem, s ohledem na tyto okolnosti a jak již uvedeno v žalobě samotné, žalobce doporučeným dopisem ze dne 21.5. 2008 (odeslán dne 23.5. 2008) od kupní smlouvy odstoupil. Tím zanikl právní důvod nabytí vlastnického práva s účinky od počátku.

Uvedené pak má mimo jiné za následek, že žalobce jako převodce je nadále (nikdy nepřestal být) vlastníkem převáděných nemovitostí.

Žalobce upřesňuje, že důvodem odstoupení byla, jak již uvedeno a odůvodněno v jeho stanovisku ze dne 16.2. 2009, i skutečnost, že kupní smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 o. z.). Že tato skutečnost nebyla v uvedeném dopise výslovně uvedena nemůže na oprávněnosti tohoto odstoupení nic změnit.“

Pokud jde o žalobcovo předchozí podání – „Stanovisko žalobce k vyjádření žalované ze dne 5. prosince 2008“ - ze dne 16. února 2009, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 26. února 2009 (založené na č.l. 27-29 spisu) – žalobce v něm podrobně popisuje okolnosti předcházející uzavření předmětné kupní smlouvy a zdůrazňuje, že „je osobou labilní, důvěřivou a snadno manipulovatelnou, zvláště když je vystavena psychickému nátlaku. Pak se u něj projevuje neschopnost soustředění a v důsledku toho i neschopnost vnímání vážnosti situace a následků jeho dalšího jednání.“ V závěru tohoto podání pak žalobce uvádí skutečnosti, které „o těchto jeho vlastnostech (až psychóze) svědčí...“

Soud prvního stupně při svém jednání dne 7. dubna 2009 vyhlásil usnesení s výrokem: „Soud připouští změnu žaloby ve znění žalobního petitu tak, jak je nyní žalobcem navržen podáním z 10. 3. 2009.“ (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně na č.l. 55).

Z citovaných podání je zřejmě, že žalobce v nich neuvedl, resp. netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit závěr, že odstupuje od předmětné kupní smlouvy z důvodu, že ji uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uzavírá, že „Žalobce svým návrhem na změnu žaloby a doplněním skutkových tvrzení ze dne 10. 3. 2009 uplatnil...zákonný důvod k odstoupení od smlouvy, že uzavřel kupní smlouvu dne 14. 4. 2008 v tísni za nápadně nevýhodných podmínek“ s tím, že „tento zákonný důvod došel do dispoziční sféry žalované dne 23. 3. 2009 a stal se účinným“, lze citovaný závěr odvolacího soudu interpretovat pouze a jen v tom smyslu, že žalobce v těchto svých podáních odkázal (ještě jednou opakováno slovy odvolacího soudu) na „zákonný důvod pro odstoupení od kupní smlouvy“, nikoliv též (jak nesprávně dovozuje dovolatelka), že by do těchto svých podání pojal svůj projev vůle představující odstoupení od uvedené kupní smlouvy pro zmíněný „zákonný důvod.“

Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. založený na tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, v posuzované věci nebyl naplněn.

Zbyl proto k posouzení dovolatelkou uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. založený na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V daném případě je Nejvyšší soud toho právního názoru, že odvolací soud při své aplikační činnosti pochybil, pokud shora zjištěný skutkový stav podřadil (subsumoval) po ustanovení § 49 obč. zák. stanovící, že účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.

Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 27. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 2503/2008 (jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) vyložil, že občanský zákoník zakládá možnost odstoupení od smlouvy pro vady právního úkonu, které jsou předvídány v ustanovení § 49 obč. zák. Odstoupení přitom představuje jednostranný adresovaný právní úkon oprávněného účastníka, v jehož důsledku – jsou-li splněny zákonem předvídané podmínky (smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), přičemž oprávněný účastník od smlouvy odstoupil a tento jím projevený právní úkon byl doručen druhému účastníkovi) – dochází k právnímu účinku předvídanému v ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák., tj. ke zrušení smlouvy s právními účinky ex tunc (tzn. zpětně od doby, kdy byl právní úkon učiněn), není-li právním předpisem stanoveno nebo dohodnuto jinak.

Přitom údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu; bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení od právního úkonu za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, in www.nsoud.cz; k tomu srov. též např. právní názor prof. Lubyho: „Odstúpenie od zmluvy sa uskutečňuje vo všetkých zákonom alebo zmluvou stanovených prípadoch jednostranným, druhému účastníkovi adresovaným právnym úkonom, prejavujúcím vôľu zrušiť zmluvu týmto spôsobom na základe uznaného dôvodu.“ – in Luby, Š.:Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, Bratislava, 1998, str. 210).

V již shora (citací textů) připomenutých podáních nebyl obsažen projev vůle žalobce představující jím učiněné a dovolatelce adresované odstoupení od předmětné kupní smlouvy z důvodu předvídaného v ustanovení § 49 obč. zák., nýbrž byl učiněn – jak ostatně skutkově uzavřel odvolací soud – pouze odkaz na „zákonný důvod k odstoupení od smlouvy.“ Ve skutkových poměrech dané věci ovšem tento „zákonný dod k odstoupení od smlouvy“ nelze spojovat, resp. zaměňovat s odstoupením od smlouvy coby již s vpředu připomenutým jednostranným právním úkonem, při jehož projevení a doručení do dispoziční sféry jeho adresáta (druhému účastníkovi smlouvy, resp. druhé smluvní straně), nastává – pokud odstupující účastník uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a tato smlouva není (pro jinou vadu) absolutně neplatným právním úkonem – právní účinek spojený s (po právu) odstoupením do smlouvy (zrušení smlouvy). Jestliže odvolací soud tyto (hmotněprávní) souvislosti při právním posouzení věci nerozlišoval a nesprávně měl za to, že již sama okolnost, že žalobce v podání, jež bylo doručeno dovolatelce, uvedl zákonný důvod k odstoupení od smlouvy (aniž by z obsahu jeho podání vyplývalo, že odstupuje od předmětné smlouvy z důvodu, že ji uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek), a že jde o právní úkon, jímž žalobce vůči dovolatelce projevuje svou vůli odstoupit od uvedené kupní smlouvy, pochybil.

Z vyloženého je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.