K odmítnutí dovolání

Není jistě žádným tajemstvím, že značná část dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů bývá Nejvyšším soudem vydaným usnesením odmítána. Povětšinou se tak děje z toho důvodu, že dovolatel v podaném dovolání právně relevantním způsobem, respektive vůbec nevymezil dovolací důvod  či (případně i) předpoklady přípustnosti dovolání.

Pokud jde o důvod dovolání, ten musí být vymezen tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně vyloží, v čem spořívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nepřichází v úvahu, aby si dovolatel takové vymezení usnadňoval např. tím, že odkáže na své dřívější podané vyjádření či odvolání s odůvodněním, že je v něm v zásadě obsažena právní argumentace, kterou nyní uplatňuje i v poměrech dovolacího řízení.

V praxi poměrně frekventovaně dovolatelé chybují při vymezení předpokladů přípustnosti svého dovolání. V dovolání totiž musí být vedle obecných náležitostí také vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání musí dovolatel učinit ve smyslu § 237 o. s. ř. Tzn. v dovolání musí uvést okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některých ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:

1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení nemůže jakkoliv revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, neboť způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. je pouze nesprávné právní posouzení věci, nikoliv též nesprávně zjištěný skutkový stav. V některých případech dovolatelé sice brojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem za vymezení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání, avšak jimi předkládaný „oponentní“ právní názor (v rámci vymezeného dovolacího důvodu) ve skutečnosti vyvěrá ze skutkové polemiky, neboť v dovolání preferují svou skutkovou verzi jejich případu (oproti odvolacímu soudu či soudu prvního stupně jinak hodnotí provedené důkazy, přikládají těm kterým důkazům různou informační validitu), tedy vycházejí z vlastního úsudku o skutkovém stavu a nikoli ze závěrů o něm přijatých odvolacím soudem; takováto dovolací argumentace ovšem nemůže vést (protože její základ vychází ze skutkové polemiky) k založení přípustnosti jejich dovolání.

Někteří dovolatelé přehlížejí, že  úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž že je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Nelze tedy od Nejvyššího soudu očekávat, že z dovolatelem chaoticky vyjádřené dovolací argumentace provede jakési shrnutí a výběr té části argumentace, jež se zdá být relevantní, a tuto pak podrobí posouzení z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud tedy nemůže zkoumat, zda místo dovolatele nalezne a argumentačně dokáže podložit alespoň jednu kombinaci korektně vymezené právní otázky a varianty předpokladu přípustnosti dovolání, která by na poměry konkrétního řízení dopadala.

Nicméně případné excesy odvolacího soudu na skutkovém poli nelze ani v dovolacím řízení přehlížet, poněvadž ve své podstatě by se řešení této materie přenášelo na Ústavní soud, který již tak čelí vysokému nápadu ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím obecných soudů.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, dále pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, nebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, případně za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014], anebo pokud své rozhodnutí nezaložil na žádné či seznatelné právně kvalifikační úvaze (typicky jde o případy, kdy v odůvodnění rozhodnutí zcela absentuje vlastní právní posouzení založené na interpretaci a aplikaci příslušného právního pravidla chování podle konkrétního právního předpisu, případně vyložení, že na zjištěný skutkový stav nelze aplikovat žádné právní pravidlo chování, neboť daný předmět řízení není z pohledu práva reglementován, a proto nelze rozhodnout o právech či povinnostech účastníků daného řízení).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje dovolacímu soudu posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Skutková nedostatečnost v rozhodování odvolacího soudu se může projevit ještě v jednom směru, který za určitých okolností může dospět k vydání kasačního rozhodnutí Nejvyšším soudem. Takový případ je zřejmý např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud mj. vyložil, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, ale neučinil tak, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, respektive doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu takovým postupem dotčeného účastníka řízení, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je i právo účastníka řízení na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.

Jinými slovy řečeno, pokud např. měnící rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na rozporných dílčích skutkových zjištěních, případně odvolacím soudem učiněný závěr o skutkovém stavu, který se stal finálním podkladem pro právní posouzení věci (právně kvalifikační úvahu), nemá v podstatné části oporu (není v souladu) s předcházejícími dílčími skutkovými zjištěními (něco jiného plyne z dílčích skutkových zjištění a něco jiného zase ze závěru o skutkovém stavu, přičemž se má jednat o skutkové zjištění, které je zásadně významné pro dané rozhodnutí), pak v procesní situaci, kdy dovolatel sice řádně vymezí dovolací důvod a některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání, povětšinou nezbývá dovolacímu soudu, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude respektován požadavek na řádně zjištěný skutkový stav a jeho promítnutí do odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí. Je tomu tak z toho důvodu, že Nejvyššímu soudu nepřísluší na skutkovém poli odstraňovat jakékoliv skutkové defekty, přičemž nevyplývá-li z napadeného rozhodnutí odpovídající skutkový základ, stěží může dovolací soud takové rozhodnutí při této vadě věcně přezkoumávat. Tento dovolacím soudem v mnoha jeho rozhodnutích prezentovaný právní názor byl jako správný shledán Ústavním soudem např. v nálezu ze dne  20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16. Kromě toho Ústavní soud v plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, vyložil, že otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyšším soudem v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.

Vlivem judikatury Ústavního soudu došlo k faktickému rozšíření dovolacího důvodu, respektive k rozšíření předpokladů přípustnosti dovolání ve směru k ústavně právním předpisům (Ústavě České republiky a Listině základních práv a svobod). Podle judikatury Ústavního soudu totiž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž může výjimečně dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/16, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15).

Např. v nálezu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17, Ústavní soud zaujal právní názor, že (z pohledu dovolací argumentace) nesprávné právní posouzení může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená  pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s povedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nicméně k věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavně právní argumentaci) je zapotřebí též právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná nálezová judikatura Ústavního soudu, případně že od této nálezové judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze citovat předmětné pasáže daného právního názoru Ústavního soudu, jak byl vyjádřen v jím vydaném příslušném nálezu, ale je nezbytné v rámci advokátem (notářem) učiněné právně kvalifikační úvahy předložit dovolacímu soudu vymezenou variantu předpokladu přípustnosti dovolání.

Lze tedy z pohledu sledování ústavně právní dovolací argumentace uzavřít, že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jeho ústavně garantovanými  základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Nelze totiž přijmout závěr, že existuje „dvojí právo“, tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv (srov. např. (nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Na druhé straně přípustnost dovolání nezakládá v dovolání učiněný pouhý odkaz dovolatele na příslušný článek Ústavy či Listiny základních práv a svobod, s nímž podle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu, pokud v dovolání není vymezena argumentace ve směru odkazu na příslušný nález Ústavního soudu. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. např. usnesení  Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. I. ÚS 2835/20).

Jak je zřejmé z výše uvedeného, vlivem judikatury Ústavního soudu dochází k faktickému rozšiřování možné dovolací argumentace dovolatelů, současně jsou však kladeny na Nejvyšší soud podstatně vyšší požadavky na odůvodňování tzv. odmítacích usnesení, nezávisle na tom, že podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, přičemž rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že ani řízení o dovolání se nevymyká garancím vyplývajícím z ústavně zaručeného základních práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle Ústavního soudu právo na spravedlivý proces může Nejvyšší soud v dovolacím řízení porušit např. v důsledku těchto pochybení:

1. Vnitřní nesourodost odůvodnění odmítnutí dovolání, zčásti pro absenci zákonem stanovených náležitostí, zčásti pro jeho nepřípustnost

V některých případech docházelo k situacím, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání zčásti z důvodu, že v něm absentují zákonem stanovené náležitosti (např. dovolatel v něm zákonu odpovídajícím způsobem, případně vůbec nevymezil některou v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání), a současně také zčásti pro jeho nepřípustnost (např. z důvodu, že předmětnou právní otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu). Takové odůvodnění ovšem na straně jedné vyvolávalo jeho vnitřní nesourodost (důvodovou nejednotnost, proč dochází k odmítnutí dovolání), na straně druhé určitou nelogičnost, neboť platí-li za a), že dovolání neobsahuje některou zákonem vyžadovanou náležitost (např. již zmíněné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), pak nemůže logicky dojít současně k situaci b), kdy zčásti je dovolání odůvodněno jeho nepřípustností, neboť závěr o nepřípustnosti předpokládá, že dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti, proto jej dovolací soud mohl podrobit (kvazi)meritornímu posouzení (např. zda v rozhodnutí odvolacího soudu řešená právní otázka, kterou dovolatel vymezil ve svém dovolání, je či není souladná s rozhodovací praxí dovolacího soudu). Platí tedy, že pokud dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, je třeba jej pro tyto neodstraněné vady odmítnutou, nelze jej však za popsané procesní situace odmítat pro jeho nepřípustnost.

2. Odmítnutí dovolání pro nesplnění podmínek jeho přípustnosti s odkazem na rozhodnutí, které řeší zcela jinou právní otázku, než jakou dovolatel ve svém dovolání předestřel, kdy dovolací soud zcela opomene na tuto předestřenou argumentaci dovolatele reagovat anebo se jí vyhne

Jedná se především o situace, kdy dovolací soud ve stručném odůvodnění odmítacího usnesení uvede, že dovolání není přípustné, jelikož dovolatelem uplatněná dovolací argumentace (dovolací důvod a vymezený příslušný předpoklad přípustnosti dovolání) není relevantní, a současně odkáže na jiná svá rozhodnutí či rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se řešení předmětné právní otázky zcela (v horším případě vůbec) nekryje s otázkou řešenou v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, a to navíc za stavu, kdy dovolací soud již explicitně nereaguje na dovolatelem odkazovanou judikaturu. V těchto případech pak Ústavní soud může přistoupit ke zrušení odmítacího usnesení dovolacího soudu.

3. Záměna procesní námitky coby vady řízení s nesprávným právním posouzením v řešení otázky týkající se procesního práva z ústavně právního pohledu

Obecně námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k vadám přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pokud však dovolatel jinak vyznívající námitku týkající se vad řízení pojme do dovolací argumentace z hlediska jejího řešení coby otázky týkající se procesního práva, a to s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, nelze již tuto dovolací argumentaci vytěsnit výše uvedenou aplikační úvahou o pouhé námitce vad řízení, kterou by dovolací soud mohl posuzovat toliko v případě přípustnosti dovolání, nýbrž je zapotřebí takto vymezenou právní otázku na podkladě příslušné varianty předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., respektive ve vztahu k nálezové judikatuře posuzovat obdobně, jako v případě řádně podaného dovolání. Tedy je zapotřebí se zabývat přípustností dovolání, tu z pohledu (ne)souladu s  dovolatelem označenou nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Pokud dovolací soud v takto naznačené situaci nepostupuje (dovolání odmítne s odůvodněním, že dovolatelem uplatněnou vadu řízení by bylo možné zohlednit, respektive se jí zabývat jen v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se v dané věci nejednalo) a dovolatel (stěžovatel) podá proti odmítacímu usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost, lze očekávat, že Ústavní soud může při splnění dalších podmínek přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.

4. Rezignace na úlohu sjednocovatele judikatury

Ve své podstatě jde o výjimečný případ zásahu Ústavního soudu, který lze zaznamenat např. v nálezu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 3236/18, v němž Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu, že pokud odmítl věcně projednat podané dovolání s dominantním argumentem, že jeho přípustnost je podle zákona založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nikoliv na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s jiným rozsudkem jiného odvolacího soudu, přičemž však prokazatelně již znal výsledek dovolacího řízení o tomto „jiném rozsudku jiného odvolacího soudu“, který ovšem konstatoval nesprávnost jeho právního názoru, dopustil se nepřípustného formalismu a odepření přístupu k soudu.  V tomto směru Ústavní soud na adresu Nejvyššího soudu zdůraznil, že povinnost sjednocovat judikaturu ve věcech týkajících se podústavního práva nepřísluší Ústavnímu soudu, ale obecným soudům, zejména a právě Nejvyššímu soudu, a že v pochybnostech a hraničních případech proto Nejvyšší soud má hledat způsoby, jakými sjednotí judikaturu obecných soudů, namísto hledání způsobů pro procesní odmítnutí dovolání.

5. Odmítnutí dovolání (pro jeho nepřípustnost), v němž dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu spočívající na právní otázce vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlí od judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud v nálezové judikatuře opakovaně zaujal právní názor, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Bylo již shora vyloženo, že dovolatel v takovém případě musí označit rozhodnutí Ústavního soudu, kterým podkládá tuto svou dovolací argumentaci.

6. Pochybení při interpretaci dovolání, v němž předpoklad přípustnosti dovolání – vycházeje z kontextu celého dovolání – obsažen je (je z obsahu dovolání vyvoditelný)

Jedná se o případy, kdy např. dovolání představuje obšírnou argumentaci založenou vesměs na prosté skutkové či právní polemice, leč přesto lze z kontextu dovolání vysledovat (vyvodit) dovolatelem sledovanou variantu předpokladu přípustnosti dovolání. Povětšinou jde ze strany dovolacího soudu, respektive předsedy senátu o určitý druh mechanického opomenutí, kdy dovolatel v dovolání mnohdy čítajícím několik desítek stran (byly i případy dovolání dosahujících takřka 200 stran) v určité formulaci naznačí variantu předpokladu přípustnosti, to vše v situaci, kdy v dovolání jsou prosté (bez jejich promítnutí do dovolací argumentace ve smyslu § 237 o. s. ř.) odkazy či desítky či stovky citací právních vět z rozhodnutí Nejvyššího soudu či z nálezové judikatury Ústavního soudu. Mnohdy vypracování takového odmítacího usnesení se časově kryje s vypracováním meritorního rozhodnutí.

7. Odmítnutí dovolání z důvodu, že na dovolatelem předložené právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, ačkoliv Ústavní soud dospěje k opačnému názoru.

I k takové situaci může výjimečně dojít, pakliže Ústavní soud (v případě řádně podané ústavní stížnosti) v uvedeném směru nesdílí názor dovolacího soudu obsažený v jeho odmítacím usnesením stran závěru o stěžejní právní otázce, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu.

8. Odmítnutí dovolání z důvodu, že právní otázka vymezená dovolatelem, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, byla již Nejvyšším soudem v jeho rozhodování vyřešena, aniž by však Nejvyšší soud se zabýval tím, proč není třeba se od tohoto řešení odchýlit, jak v dovolání argumentoval dovolatel

Ústavní soud např. v nálezu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 700/16, vytkl Nejvyššímu soudu, že v odůvodnění odmítacího usnesení pouze odkázal na dosavadní judikaturu významnou pro rozhodnutí projednávané věci, nicméně nijak nezdůvodnil, proč je tato judikatura správná, respektive proč nejsou správné závěry stěžovatele (dovolatele) o nutnosti změny současného přístupu k řešení uvedené otázky. Ústavní soud sice odkázal na § 243f odst. 3 o. s. ř., který stanoví minimální nároky na odůvodnění odmítacího usnesení, současně však zdůraznil, že to v žádném případě neznamená upuštění od základního požadavku srozumitelnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí. Opačný výklad by podle Ústavního soudu vedl k nedůvodné svévoli nebo libovůli při rozhodování. Ústavní soud rovněž dovodil, že i pro rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je třeba trvat na tom, aby z odůvodnění tohoto rozhodnutí (byť i stručného ve smyslu § 243f odst. 3 o. s. ř.) bylo pro dovolatele seznatelné, z jakého důvodu dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti jeho dovolání, a aby toto odůvodnění bylo pro dovolatele předvídatelné, srozumitelné a vnitřně bezrozporné. V tomto směru pak Ústavní soud zformuloval právní názor, že je povinností dovolacího soudu zdůvodnit, proč je dosavadní rozhodovací praxe správná a naopak proč je nesprávná argumentace dovolatele.

Uvedený právní názor je ovšem diskutabilní, neboť měl-li by Nejvyšší soud v každém tomto typu odmítacího usnesení – byť i jen stručně – odůvodňovat, proč nepovažuje za důvodné odchylovat se od své dosavadní judikatury či dokonce judikatury svého velkého senátu (roz. ve smyslu předání věci k rozhodnutí velkému senátu), fakticky by tím byl v tom kterém případě byl zatěžován, neboť by musel reagovat na různé argumentační konstrukce dovolatele, v procesní situaci, kdy se nehodlá od uvedených závěrů své judikatury odchýlit, neboť k tomu nenalézá žádnou přesvědčivou argumentaci. Je ovšem pravdou, že s tímto přístupem stěží lze vystačit např. v situaci, kdy dosavadní judikatura neřešila situaci, jež nastala např. po určité novelizaci dané právní úpravy, nebo pokud v mezidobí se k předmětné problematice odlišně (nemuselo se však jednat o vyznívající nesouhlasný závěr s dosavadní judikaturou dovolacího soudu) vyjádřil Ústavní soud. V těchto a jim podobných případech si zpravidla Nejvyšší soud nevystačí s formulací, že nemá důvodu se ani v tomto případě odchylovat od své dosavadní rozhodovací praxe, ale – pakliže se vskutku od své judikatury odchýlit nemíní (tj. nemíní věc předložit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu) – bude povinen se s touto argumentací dovolatele, především s její částí odkazující např. na poněkud odlišnou judikaturu Ústavního soudu či s ohledem na určité změny právní regulace, dostatečným způsobem (v závislosti na její závažnosti) v odůvodnění svého odmítacího usnesení vypořádat.

Z uvedeného stručného vhledu do aktuální dovolací problematiky vyplývá, že advokáti (notáři) při koncipování dovolání musejí zohlednit a do dovolání promítnout celou řadu zákonných a judikatorních informací, neboť si nemohou dovolit poskytnout nekvalitní právní službu ve formě špatně koncipovaného dovolání, které dovolací soud pro jeho vady odmítne. Na druhé straně se těmto osobám znalým práva při koncipování dovolání otevírá i díky nálezové judikatuře Ústavního soudu celá plejáda variant, které mohou uplatnit v rámci předmětné dovolací argumentace. Nepochybně odbornou erudicí (vyzrálostí) autora dovolání je koncipovat obsahově stručná, leč informačně věcná dovolání, z nichž je zřejmé konkrétní vymezení jak dovolacího důvodu, tak i příslušné varianty předpokladu příslušnosti dovolání, a to ať již z pohledu § 237 o. s. ř., tak i z pohledu nálezové judikatury Ústavního soudu.