K otázce složení (vrácení) zálohy na náklady důkazu v řízení o vypořádání SJM

K otázce složení zálohy na náklady důkazu v řízení o vypořádání SJM

K otázce vrácení spotřebované zálohy na náklady důkazu

K posuzování otázky nezákonnosti složené zálohy na náklady důkazu odvolacím soudem

§ 127 odst. 4, § 142 OSŘ

Je-li v řízení o vypořádání SJM v základu prokázáno, že ze SJM měly být vynaloženy finanční prostředky (investice) do výlučného majetku jednoho z bývalých manželů, je třeba i v takovém případě uložit povinnost složit zálohu na náklady důkazy znaleckým posudkem (za účelem zjištění rozsahu těchto investic) oběma účastníkům řízení.

Spotřebovaná záloha (zaplacená účastníkem) na náklady důkazu se zahrnuje do jím vynaložených nákladů, které se hradí podle úspěchu dle § 142 o. s. ř. a nemůže být objektivně účastníkovi vrácena.

Řešení otázky příp. nezákonnosti složené zálohy na náklady důkazu odvolacím soudem se může projevit až při řešení otázky konečných nákladů řízení mezi účastníky  a nákladů státu, nikoliv dříve, a to i s přihlédnutím k procesní situaci, kdy titul pro splnění povinnosti složit zálohu na znalečné nemůže být odvolacím soudem odklizen (zrušen).

(pravomocné) usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 2. 2026, č. j. 6 C 281/2022-498

K věci: Cit. usnesením okresní soud rozhodl, že se žalovanému nevrací záloha na náklady důkazu (na znalecký posudek posléze vypracovaný znalcem Ing. J. D.) ve výši 25 000 Kč, a dále rozhodl, že se žalovanému vrací přeplatek na náhradě nákladů řízení státu ve výši 6 527 Kč, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Z odůvodnění: Okresní soud usnesením ze dne 24. 2. 2025, č. j. 6 C 281/2022-482, schválil smír, který účastníci ohledně předmětu řízení uzavřeli (bod A, výroky I. až III.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvoinstančního a odvolacího řízení (výrok pod bodem B), a konečně rozhodl, že každý z účastníků je povinen zaplatit státu na účet soudu částku ve výši 22 115 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem C).

Proti výroku pod bodem C usnesení soudu ad 1 podal žalovaný včasné odvolání a současně požádal o vrácení (jím složené) zálohy na náklady důkazu ve výši 25 000 Kč.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 12. 2025, č. j. 13 Co 59/2025-495, usnesení soudu ve výroku pod bodem C změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 588 Kč, státu vůči žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 527 Kč nepřiznal, žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku ve výši 15 588 Kč, a státu vůči žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 6 527 Kč nepřiznal.

Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení mj. uvedl, že ze spisu plyne, že soud zaplatil znalci  znalečné z rozpočtových prostředků částku v celkové výši 13 054 Kč, když k ustanovení tohoto znalce přistoupil předčasně. Odvolací soud dále vyložil, že soud tak učinil: „V době, kdy nebylo prokázáno, že žalobkyní tvrzené investice byly provedeny a z jakých peněžních prostředků byly zaplaceny. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 1. 2022, č. j. 13 Co 94/2024-415.“ Podle odvolacího soudu „Tento nesprávný procesní postup soudu prvního stupně se pak projevil v jeho rozhodnutí o povinnosti žalobkyně a žalovaného zaplatit státu náhradu nákladů řízení na znalečné, které bylo vyplaceno z rozpočtových prostředků tomuto znalci.“ Konečně odvolací soud k tomuto výroku vyložil, že: „Výše popsané skutečnosti odůvodňují aplikaci § 150 o. s. ř., neboť se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele. Proto odvolací soud výjimečně náhradu nákladů řízení státu v rozsahu částky 13 054 Kč státu nepřiznal. Každý z účastníků měl zaplatit státu jednu polovinu těchto nákladů, a proto odvolací soud státu ve vztahu k žalobkyni na náhradě nákladů řízení nepřiznal částku 6 527 Kč a vůči žalovanému rovněž částku 6 527 Kč.

Jelikož tato věc může mít konsekvence v otázce případného uplatnění nároku některého z účastníků na náhradu škody způsobené státem v důsledku nezákonného rozhodnutí, považuje soud za nezbytné uvést následující.

Z obsahu spisu plyne, že odvolací soud v kasačním usnesení ze dne 8. 1. 2025, č. j. 13 Co 94/2024-415, zaujal právní názor, že žalovaný, který se nezúčastnil prvního nařízeného jednání před soudem, jež se konalo dne 30. 1. 2023 (odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého kasačního usnesení – viz bod 18 nesprávně uvádí, že se tohoto jednání účastnili oba účastníci, ačkoliv tohoto jednání se zúčastnila pouze žalobkyně), může přesto relevantně (z pohledu odvolacího přezkumu) namítat, že nebyl soudem poučen o koncentraci řízení, přičemž v judikatuře dosud panoval právní názor, že účastník nemůže namítat absenci poučení, pakliže se předmětného jednání nezúčastnil.

Podstatná je rovněž také okolnost plynoucí z protokolu o jednání před soudem konaném dne 30. 1. 2023, že soud při tomto jednání sdělil obsah žaloby (žalovaný se k žalobě předtím písemně nevyjádřil a soud pro jeho nepřítomnost u tohoto jednání jej nemohl ani vyzvat, aby se k žalobě vyjádřil), žalobkyně tvrdila zcela jasně a určitě, že ze společného jmění manželů účastníků (dále již „SJM“) byly investovány finanční prostředky ve výši cca 2 mil. Kč do rekonstruovaného rodinného domu č. p. 36 v O., jehož id. ½ byla v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a druhá id. ½ byla (v době projednávání věci před soudem) součástí zaniklého SJM účastníků. K tomuto tvrzení žalobkyně navrhla provést dokazování stavebním a kolaudačním povolením a výslechy účastníků, přičemž soud měl v průběhu řízení k dispozici obsah stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí. Těmito listinami soud provedl dokazování a zjistil, že ze strany účastníků došlo k rekonstrukci předmětné stavby a tedy (z povahy věci muselo dojít) k investování prostředků ze SJM, když žalobkyně netvrdila nic o jiném zdroji financování této rekonstrukce. Přitom otázka skutečných nákladů v dané fázi byla spojena s otázkou znaleckou (tj. zjistit, v jaké výši došlo k rekonstrukci ke zhodnocení předmětné stavby).

Z protokolu o jednání konaném před soudem dne 30. 1. 2023 dále plyne, že soud při tomto jednání provedl dokazování mj. výpisem z katastru nemovitostí na č. l. 7 a k žalobkyní tvrzeným investicím peněžních prostředků SJM do majetku v podílovém spoluvlastnictví žalovaného provedl důkaz již zmíněným stavebním povolením (ze dne 19. 5. 2003, tj. vydaným již za trvání manželství účastníků) na č. l. 10-11, a dále kolaudačním rozhodnutí na č. l. 12 (ze dne 25. 5. 2015, tj. rovněž vydaným za trvání manželství účastníků). Soud tedy při uvedeném jednání provedl dokazování, z něhož existence investic ze SJM do (také) výlučného majetku žalovaného vyplývala a za této procesní situace bylo jeho povinností tuto otázku verifikovat (co do rozsahu těchto investic) prostřednictvím ustanoveného znalce.

Tak jako odborná verifikace (stran zjištění aktuální obvyklé ceny) nemovitých věcí, které jsou součástí zaniklého a vypořádávaného SJM, a představují jednu ze (stěžejních) položek aktiv SJM, je nezbytná k meritornímu rozhodnutí a povinnost složení zálohy na znalečné zatěžuje oba účastníky, byť jeden z nich tuto položku pojal do žaloby stran vypořádání (pročež druhý z manželů již vzájemným návrhem tak učinit nemusel a relevantně ani nemohl), a tuto praxi reflektuje jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud, naprosto stejná situace panuje tehdy, pakliže je tvrzeno a v základu prokázáno, že ze SJM měly být vynaloženy (dosud se však neví přesně v jakém rozsahu) finanční prostředky do výlučného majetku jednoho z bývalých manželů (účastníků o vypořádání SJM). I v této situaci je v soudní praxi shoda na tom, že v takovém případě povinnost složit zálohu na náklady důkazů, jehož smyslem a účelem je zjistit rozsah, respektive výši nákladů vynaložených např. na určitou rekonstrukci (podle soudem učiněného znaleckého zadání), doléhá na oba účastníky, neboť se rovněž jedná o aktivum zaniklého SJM, které je třeba vypořádat a jež pozitivně (protože se jedná o aktivum SJM, které se v konečném důsledku kladně projeví ve vypořádacích podílech účastníků vypočtených z čisté hodnoty SJM) doléhá, respektive doléhat bude do poměrů obou účastníků. Nedávalo by absolutně žádného smyslu, aby v případě položky např. u nemovitých věcí byla oběma účastníkům ukládána povinnost složit zálohu na náklady důkazu, zatímco ohledně jiné položky, rovněž tvořící aktivum zaniklého SJM, nikoliv.

Z obecného hlediska pak otázka posuzování (ne)zákonnosti složení zálohy jedním z účastníků odvolacím soudem je poněkud složitější, což v daném případě rezonuje i v té procesní (a nyní zjevně obnažené) souvislosti, že usnesení soudu ze dne 3. 4. 2023, č. j. 6 C 281/2022-61, coby titul k uložení platební povinnosti (také) žalovanému složit na náklady důkazu (pro podání znaleckého posudku ustanoveným znalcem Ing. D. J.) ve výši 25 000 Kč, nebyl (a ani z procesního hlediska nemohl ani nemůže být) odklizen. Z toho pak plyne (je nasnadě) odpověď na otázku posuzování (ne)zákonnosti složené zálohy na náklady důkazu odvolacím soudem, která je totiž ve skutečnosti konzumována, respektive konzumována být může až řešením otázky konečných nákladů řízení mezi účastníky a nákladů státu, nikoliv však z pohledu přezkumu (ne)zákonnosti tím kterým účastníkem složené zálohy na náklady důkazy, v procesní situaci, kdy titul pro splnění této platební povinnosti nebyl (a ani z procesního hlediska nemohl a ani nyní nemůže být) odvolacím soudem odklizen. 

Nicméně z pohledu tohoto řízení je pochopitelně soud povinen shora učiněný právní názor odvolacího soudu plně respektovat.

V usnesení shora odvolací soud pak vyložil, že k rozhodnutí o žádosti žalovaného o vrácení zaplacené zálohy je příslušný soud prvního stupně. Další částí odůvodnění svého usnesení pak odvolací soud předznamenal výsledek takového rozhodnutí. Konkrétně odvolací soud uvedl, že: „Žalovaný tuto zálohu zaplatil a záloha byla následně spotřebována (bylo z ní zaplaceno znalečné znalci). Tato skutečnost má za následek, že takto spotřebovaná záloha zaplacená účastníkem se zahrnuje do jím placených nákladů, které se platí podle úspěchu (§ 142 o. s. ř.). Protože byla záloha tzv. spotřebována, nelze ji žalovanému vrátit.“

Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. soud přizná státu jen náklady, jež nebyly kryty zálohami na důkazy ve smyslu § 141 odst. 1 o. s. ř. Pokud soud uloží účastníkům povinnost složit zálohu, rozhoduje o povinnosti nahradit náklady státu jen v rozsahu, v jakém náklady složenou zálohu přesáhly. Spotřebovaná záloha zaplacená účastníkem se zahrnuje do jím placených nákladů, které se hradí podle úspěchu dle § 142 o. s. ř., a nemůže být objektivně účastníkovi již vrácena.

Z vyloženého je zřejmé, že žalovaný požaduje vrácení zálohy jím složené na náklady důkazu ve výši 20 000 Kč, z níž ovšem bylo již znalečné hrazeno, pročež takto spotřebovanou zálohu mu již nelze vrátit, čemuž odpovídá výrok I. tohoto usnesení.

Jelikož žalovaný v průběhu odvolacího řízení uhradil státu dle výroku pod bodem C usnesení soudu ze dne 24. 2. 2025, č. j. 6 C 281/2022-482 (které bylo následně usnesením odvolacího soudu ad 1 zrušeno) částku ve výši 22 115 Kč, přičemž dle výroku I. písm. b) cit. kasačního usnesení odvolacího soudu je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení pouze částku ve výši 15 588 Kč, bylo výrokem II. tohoto usnesení rozhodnuto o vrácení rozdílu
(22 115 Kč – 15 588 Kč =), tj. o vrácení částky ve výši 6 527 Kč žalovanému, který současně nechť obratem sdělí soudu účet, na který požaduje tuto částku vrátit.