K otázce, zda žalobu o určení ohledně majetku v SJM může podat jeden z manželů i přes nesouhlas druhého manžela

K otázce, zda žalobu o určení ohledně majetku v SJM může podat jeden z manželů i přes nesouhlas druhého manžela

    Žalobu o určení, že předmětná nemovitost je ve společném jmění manželů, může podat i jeden z manželů, a to i tehdy, kdy s tímto postupem druhý manžel nesouhlasí nebo kdy původně daný souhlas vzal zpět.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009, in https://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/47EEC250C29478C5C12576C50059172E?openDocument

Z odůvodnění:

Žalobkyně a původně též žalující její manžel PhDr. M. M., DrSc., který v průběhu řízení vzal za sebe žalobu zpět a řízení proti němu bylo zastaveno, se žalobou podanou proti žalovaným domáhali určení, že „jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV
pro obec P., okres P., katastrální území H., a to domu čp. 455, objekt bydlení, na parcele č. parc. 536/120 s pozemkem č. parc. 536/120 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 111 m2 a pozemku č. parc. 536/116 o výměře 377 m2 – ostatní plocha.“
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2008, č.j. 43 C 309/2003-157, výrokem I. rozhodl, že „Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným č. 1 se určuje, že žalobkyně a) a původní žalobce b) jsou spoluvlastníky (v SJM) nemovitostí vedených u Katastrálního úřadu pro město P., Katastrální pracoviště P., na LV pro obec P., katastrální území H. a to domu čp. 455 – objektu bydlení na pozemku parcelní číslo 536/120, pozemku parcelní číslo 536/120 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 111 m2 a pozemku parcelní číslo 536/116 o výměře 377 m2 – ostatní plocha.“ Dále v meritu věci výrokem II. rozhodl, že „Ve vztahu mezi žalobkyní a) (a) druhým žalovaný(m), se žaloba, podle které by soud určil, že žalobkyně a) a původní žalobce b) jsou spoluvlastníky (v SJM) nemovitostí vedených u Katastrálního úřadu pro město P., Katastrální pracoviště P. na LV pro obec P., katastrální území H. a to domu
čp. 455 – objektu bydlení na pozemku parcelní číslo 536/120, pozemku parcelní číslo 536/120 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 111 m2 a pozemku parcelní číslo 536/116 o výměře 377m2 – ostatní plocha, se zamítá.“ Navazujícími výroky III. a IV. soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání 1) žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl ve věci samé výrokem s formulací: „Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba zamítá.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje – jak vyplývá z obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku - dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „soud 1. stupně nesprávně posoudil již základní předpoklad pro rozhodnutí, kterým je věcná aktivní legitimace na straně žalobkyně“, poukazujíc na nalézací spis, v němž „jsou založeny kopie judikátů Nejvyššího soudu ČR, jichž se držel soud 1. stupně při posuzování otázky mé věcné aktivní legitimace“ a s výtkou, že žalobkyni „není známo, o co svůj odlišný názor opírá odvolací soud.“ Žalobkyně poukazuje dále na ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí dovolacího soudu bude mít zásadní význam vzhledem k tomu, že došlo k zásadně rozdílnému posouzení otázky aktivní legitimace dvěma soudy, z čehož vyvozuje, že soudy sice aplikovaly při posouzení otázky správný právní předpis, ale jeden z nich rozhodl chybně. Proti názoru odvolacího soudu opírá žalobkyně své právo vlastníka na ochranu vlastnictví ve společném jmění manželů i bez účasti manžela, neboť manželství žalobkyně dosud pravomocně nezaniklo a nebylo provedeno vypořádání společného jmění manželů. Podle žalobkyně ochrana vlastnictví ve společném jmění manželů je běžným úkonem účastníka spoluvlastnického vztahu, ke kterému souhlas druhého manžela není nutný. Z těchto vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, věc mu vrátil k dalšímu řízení, „uložil mu z novu s respektem k mé aktivní legitimaci vést řízení bez účasti manžela“ a současně jej „zavázal...aby při svém novém rozhodování přihlédl k výsledkům trestního řízení proti žalovanému.“
Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 o.s.ř.), že je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně) přípustné a je také i důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny.
Je výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný.

Podle § 152 odst. 1 věty první o.s.ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé.
Podle § 155 odst. 1 věty první o.s.ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.
K výkladu § 155 odst. 1 o.s.ř. uvedl Nejvyšší soud ČSSR již ve své směrnici
z 23. listopadu 1968 publikované pod R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, od které není důvod se odchylovat, že „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo jednoznačně patrno,
jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku formulován odkazem na obsah žalobního návrhu slovy »návrhu se vyhovuje« nebo »návrh se zamítá«.“ V rozsudku
ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, Nejvyšší soud vyložil, že za vadu řízení, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat též formulaci výroku jeho rozhodnutí. Nezbytnou náležitostí výroku totiž musí být určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především
z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání,
zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté
ve smyslu § 159a odst. 4 o.s.ř.
Je třeba si také uvědomit, že byla-li na základě podané žaloby v katastru nemovitostí zapsána poznámka ve smyslu § 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, informující o napadnutí žaloby, resp. o zahájení soudního řízení ve vztahu k příslušné nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, pak takovou poznámku zruší katastrální úřad mj. na základě doručeného soudního rozhodnutí [(srov. § 10 cit. zák. ve vazbě
na § 47 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška) a pozdějších předpisů a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška)], z jehož výrokové části (z povahy věci) musí vyplývat obsah vydaného rozhodnutí tak, aby bylo zřejmé v jakém rozsahu, resp. ke kterým nemovitostem byla určovací žaloba zamítnuta a že poznámka coby informační instrument pro uživatele Katastru nemovitostí České republiky, resp. úkon katastrálního úřadu k vyznačení příslušné skutečnosti nebo poměru vztahujícího se k nemovitosti nebo osobě, již ztratila své opodstatnění a musí být proto katastrálním úřadem způsobem předvídaným katastrálním zákonem a jeho prováděcí vyhláškou zrušena. Není-li z výrokové části soudního rozhodnutí v případné spojitosti s odůvodněním jeho písemného vyhotovení zřejmé, v jakém obsahovém rámci se zamítnutí žaloby dotýká poměrů k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, není zde přirozeně ani právně relevantního podkladu ke zrušení předmětné poznámky (srov. § 10 ve vztahu k § 9
odst. 2 a § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). I z tohoto aspektu ve vztahu ke Katastru nemovitostí České republiky je tedy třeba dbát na důsledné naplnění shora citovaného ustanovení § 155 odst. 1 věty první o.s.ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž se musel zabývat dovolacími námitkami týkajícími se právního posouzení věci, podle § 243b odst. 3 věty prvé o.s.ř. dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Nad rozsah tohoto odůvodnění Nejvyšší soud ovšem považuje za žádoucí k předmětné materii z obecného hlediska uvést následující poznatky a judikatorní souvislosti.
Domáhá-li se žalobce prostřednictvím žaloby určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsána jiná osoba (žalovaný), svědčí žalobci na takovémto určení naléhavý právní zájem, neboť žalobce se domáhá vydání deklaratorního (nikoliv konstitutivního) rozhodnutí s cílem dosažení souladu mezi jím tvrzeným právním stavem (tzv. právní realitou) a stavem zápisů v katastru nemovitostí. Jinak řečeno, v případě procesního úspěchu žalobce dosáhne příznivějšího právního postavení, jež tkví v tom, že soudním rozhodnutím bude deklarován žalobcem tvrzený existující věcněprávní vztah k předmětnému nemovitému majetku, přičemž vydaný rozsudek bude současně podkladem pro zápis takto deklarovaného žalobcova vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to ve formě zápisu (srov. § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů).
Obdobné závěry lze učinit i v případě, pokud žalujícími budou manželé, kteří se domáhají vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že předmětná nemovitost (nemovitosti) je (jsou) v jejich společném jmění manželů. Vzniká tak otázka, zda z hlediska aktivní věcné legitimace může úspěšně takovou určovací žalobu po právu podat i jeden z manželů, případně zda tak může učinit in eventum i proti vůle druhého manžela. Při řešení této problematiky je v prvé řadě třeba přihlédnout k charakteru (žalobou navrhovanému) rozsudku, kdy v případě jeho právní moci by nebyl konstitutivně založen věcněprávní vztah manželů k vymezenému nemovitému majetku, nýbrž pouze a jen by byl takový již existující právní vztah s účinky erga omnes deklarován. Z toho dále vyplývá, že právní mocí rozsudku, jímž by bylo určeno,
že určitá nemovitost (nemovitosti) je (jsou) v příslušném rozsahu (vlastnictví výlučné
či podílové) ve společném jmění manželů, nedochází k žádnému nabytí nemovitostí manžely, nýbrž k soudní deklaraci již existujícího věcněprávního vztahu, tedy že k datu vydání rozsudku určitá nemovitost či nemovitosti (v případném rozsahu) vskutku tvoří společné jmění manželů. Ve vazbě na tento závěr je dále třeba posuzovat, zda při aktivaci takového sporu se může vůbec uplatnit režim obsažený v § 145 odst. 2
obč. zák., a pokud ano, zda se uplatní ve smyslu věty první cit. ustanovení, jež stanoví, že obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů, anebo ve smyslu věty druhé, upravující, že v ostatních záležitostech
je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

Ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 30. září 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, sešit 2 – 3, pod pořadovým číslem č. 10, vyložil, že každý z bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž toto oprávnění má i v době, kdy bezpodílové spoluvlastnictví již zaniklo, avšak nebylo provedeno jeho vypořádání (k uvedenému závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil
i v rozsudku ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 8, str. 393). V poměrech společného jmění manželů
se s uvedeným závěrem ztotožnil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2002,
sp. zn. 28 Cdo 555/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H. Beck, 2002, svazek 17, pod pořadovým číslem C 1191, s tím, že ochrany vlastnictví k věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se
u soudu může domáhat i jen jeden z manželů, a to i tehdy, jestliže s tím druhý manžel nesouhlasí. Je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, naopak brání společný majetek proti zásahům třetí osob. Ve smyslu ustanovení § 496 obč. zák. je pak nutno analogicky přiznat právo na ochranu věcí ve společném jmění manželů každému ze spoluvlastníků
i v období, kdy toto sice již zaniklo, avšak ještě nebylo provedeno jeho vypořádání, popřípadě nedopadla tu domněnka ve smyslu ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák.
Při posouzení toho, zda a který z manželů (bývalých manželů) je oprávněn podat návrh na zahájení občanského soudního řízení v případě, že uplatňuje právo na ochranu věci, náležející do společného jmění manželů, je nutno respektovat, že nejde o užití ustanovení § 145 obč. zák. Podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení není totiž právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák. a tedy ani ve smyslu ustanovení § 145 obč. zák.; je jen procesním úkonem, jímž se řízení zahajuje.
Takto judikované závěry v rozhodovací praxi dovolacího soudu jsou ustálené, což mj. vyplývá např. z aktuálního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 (in www.nsoud.cz), v němž dovolací soud k posledně citovaným závěrům dále judikatorně rozvedl, že není důvodu z těchto zásad nevycházet i v případě, kdy se jedná o ochranu vlastnického práva uplatněnou prostřednictvím určovací žaloby, jestliže jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnice osoby, které vlastnické právo žalobkyně a jejího manžela popírají. Dovolací soud dále zdůraznil,
že není důvod jen pro zvolenou formu právní ochrany odejmout žalobkyni právo samostatně se domáhat ochrany vlastnického práva samostatně, neboť i žalobkyni náleží v případě, že předmětný pozemek je podle jejího tvrzení ve společném jmění
jí a manžela, vlastnické právo k celému pozemku.
Lze proto z publikované judikatury Nejvyššího soudu na základě výčtu právní argumentace sumarizovat, že žalobu o určení, že předmětná nemovitost je ve společném jměním manželů, může podat i jeden z manželů, a to i tehdy, kdy s tímto postupem druhý manžel nesouhlasí nebo kdy původně daný souhlas s podáním žaloby vzal zpět.
Na úplný závěr a ve světle shora judikovaných závěrů je třeba také uvést,
že právní závěr odvolacího soudu, jenž se stal určující z hlediska meritorního posouzení věci, a to v části, v níž odvolací soud uvádí, že „rozhodnutím o žádaném určení není nově konstituováno vlastnické právo žalobců, nýbrž toliko deklarováno, že své vlastnické právo nikdy nepozbyli...Není proto správný závěr...že tuto žalobu může podat i jen jeden z manželů, protože rozhodnutím soudu se teprve tyto nemovitosti nabývají do společného jmění manželů“, je zatížen obsahovou rozporností a tudíž v relevantní části nepřezkoumatelností, neboť z hmotněprávního hlediska není souladný závěr odvolacího soudu, že sledovaným deklaratorním rozhodnutím by teprve mělo dojít k nabytí vlastnictví do režimu společného jmění manželů. Jestliže de lege lata má být v dané věci uvedeným soudním rozhodnutím dosaženo deklarace již existujícího věcněprávního vztahu žalobkyně a jejího manžela k předmětným nemovitostem (tedy autoritativního potvrzení již existujícího právního vztahu), je pojmově vyloučeno takovémuto soudnímu aktu aplikace práva přisuzovat konstitutivní účinky (opačný názor, byť byl vytýkán jako nesprávný soudu prvního stupně, ve svém důsledku implicite zaujal v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud - viz arg. odvolacího soudu „rozhodnutím soudu se...nemovitosti nabývají...“). Poněvadž odvolací soud takto jím kategoricky zaujatý právní názor nepodložil odkazem na právní úpravou, která explicitně takové právní účinky, resp. důsledky má vyvolávat, je nasnadě, že v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu – s ohledem na neslučitelnost obsahového pojetí zmíněných institutů – vykazuje procesní vadu (nepřezkoumatelnost), pro kterou, nebýt prvně uplatněného kasačního důvodu, by nezbylo, než tento rozsudek rovněž zrušit
a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.