K postupu nalézacího soudu, jestliže kasační rozhodnutí dovolacího soudu vychází z revize skutkového stavu zjištěného odvolacím (nalézacím) soudem

Nalézací soudce se ve své rozhodovací praxi vskutku setká s mnoha zajímavými případy a velmi často je vystaven různorodým i procesním problémům, které dosud v praxi nebyly (vůbec či uspokojivě) vyřešeny. Zcela jistě raritním, nikoliv však nemožným, je i případ, kdy nalézacímu soudci je předložen procesní spis, z něhož vyplývá, že jak rozhodnutí nalézacího soudu, tak i rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím dovolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení s ohledem na skutkovou revizi případu, kterou učinil dovolací soud. 

V tomto příspěvku se stručně vyjádřím k otázce, kdy nalézací soudce u vydaného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu (po seznámení se s jeho písemným odůvodněním) zjistí, že dovolací soud třeba svůj v rozhodnutí vyložený právní názor, který má být pro nalézací (ale i odvolací) soud závazný, založil na skutkovém stavu odlišném skutkového stavu, z něhož vycházel odvolací soud, respektive nalézací soud (pakliže odvolací soud ze skutkového stavu nalézacího soudu vycházel při meritorním rozhodnutí), a tedy jím učiněný závazný právní názor je založen na zrevidovaném skutkovém stavu.

Odpověď na tuto otázku je třeba v prvé řadě odvíjet od § 243f odst. 1 o. s. ř., jenž stanoví, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a dále s přihlédnutím k § 241a odst. 6 o. s. ř., dle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Pak je nezbytné přihlédnout k nálezové judikatuře Ústavního soudu, který mj. shledal za pochybení Nejvyššího soudu, pokud ten v kasačním rozsudku předestřel odlišné skutkové posouzení předmětné právní otázky, než ke kterému dospěly nalézací soud a odvolací soud, a pokud jejich rozhodnutí zrušil proto, že „nabízel“ jiný právně kvalifikační závěr, i když v kasačním rozsudku sám neučinil jednoznačné skutkové závěry a rozsudky obecných soudů nezměnil.

Ústavní soud v takovém postupu dovolacího soudu spatřuje nikoliv „jiné“ právní hodnocení totožné skutkové situace, nýbrž vyjádření právního názoru, který byl ve skutečnosti založen na přehodnocených skutečnostech.

Ústavní soud rovněž opakovaně ve své judikatuře připomíná, že v souladu s § 241 odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomenul také, že nedostatky skutkových zjištění obecně nejsou přípustným dovolacím důvodem. Uplatnění způsobilého dovolacího soudu dále není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posuzování věci nalézací soud. Konečně také vyložil, že v dovolání nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů nalézacím (odvolacím) soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů.

Ač to vyplývá z platné procesní úpravy, přesto je nezbytné připomenout i Ústavním soudem kategoricky vyznívající právní závěr, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění odvolacího soudu (případně soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud zcela při rozhodování vycházel). Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními, z nichž vycházel odvolací soud (nalézací soud), vázán a nemůže do zjištěného skutkového stavu zasahovat např. způsobem, že sám (navíc bez provedeného dokazování, které de lege lata v dovolacím řízení za tím účelem ani nemůže provést) učiní některá (ze svého pohledu pro rozhodnutí věci významná) dílčí skutková zjištění, která se posléze stanou základem pro skutkovou revizi skutkového základu, z nějž nalézací soud, respektive odvolací soud při rozhodování vycházel. Tomu ostatně odpovídá i výslovný zákaz, aby v dovolání byly uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Uvedený přístup podle Ústavního soudu odpovídá základním zásadám soudního řízení, podle nichž jsou ke zjišťování skutkového stavu nejlépe vybaveny nalézací soud, případně soudy odvolací; hodnotí-li však odvolací soud nalézacím soudem provedené důkazy jinak, je nezbytné znovu zopakovat dokazování. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soud především porušuje zásadu přímosti a bezprostřednosti dokazování. Dovolací řízení je obvykle neveřejné, tedy zásadně k přehodnocování skutkového stavu sloužit nemůže.

Ústavní soud dále ve shodě se svou předcházející judikaturou uvedl, že zásah Nejvyššího soudu je namístě jen ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V takovém případě nejde o přehodnocování skutkového stavu, podstata přezkumu leží v tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní (otázkou procesního práva). Příkladem je situace, kdy je skutkové zjištění soudu natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět (srov. např. aktuální nález Ústavního soudu k předmětné problematice ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2349/24).

Zásadní otázkou tedy je, jak má nalézací soud postupovat v případě, kdy Nejvyšší soud v intencích shora připomenuté judikatury Ústavního soudu, která je dle čl. 89 Ústavy České republiky erga omnes závazná, důsledně nepostupuje, tedy v procesní situaci, kdy ve svém kasačním rozhodnutí např. uvedené rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně  nezrušil z důvodu jím zjištěného excesu soudů, tj. např. pro zaznamenaný extrémní rozpor s provedenými důkazy či vnitřní rozporností odůvodnění, a vydaným kasačním rozsudkem jednoznačně a v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu zasáhl do skutkových zjištění, jež bez dokazování zčásti revidoval a na tomto základě pak vyložil svůj právně aplikační závěr.

Rezonuje zde i otázka, jak má nalézací soud postupovat za situace, pokud závěr Nejvyššího soudu ohledně dílčího a pro rozhodnutí zásadně významného skutkového zjištění odvolacího soudu (případně nalézacího soudu, z jehož skutkového základu odvolací soud při rozhodování vycházel) má být rozporný, ač tomu tak – při reflektování kompletního odůvodnění rozsudku nalézacího soudu - není z důvodu, že Nejvyšší soud prostě ponechal stranou určitou významnou část odůvodnění rozsudku např. nalézacího soudu (z jehož skutkových zjištění odvolací soud v rozsudku vycházel). Jde tedy o situaci, zda nalézací soud má „bez dalšího“ přehlédnout či nereagovat na tento zaznamenaný defekt kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, nebo mi mohl či měl, anebo zda je doslova povinen na tuto vzniklou procesní situaci reagovat; a pokud ano, pak jakým vlastně způsobem (z pohledu procesního postupu v dalším nalézacím řízení a následně z pohledu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vydaného v dalším nalézacím řízení).

Tyto uvedené otázky, jak již bylo vyloženo shora, opravdu nemusejí být vysloveně akademické, ale mohou se stát reálnými, byť patrně půjde v praxi nalézacího soudce o případy zcela výjimečné.

V prvé řadě nalézací soud musí bezpodmínečně vycházet z erga omnes nálezové judikatury Ústavního soudu, která na takové případy doléhá, a jíž se musí podrobit v konečném důsledku i samotný Nejvyšší soud, jenž takovou judikaturu musí respektovat i v jím vydaném kasačním rozhodnutí.

Bylo by totiž absurdní přijmout, respektive v rozhodovací praxi prosazovat takový právní názor a postup nalézacího soudu, který by i s vědomím defektu kasačního rozhodnutí (třeba i) dovolacího soudu, jež je v přímém rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, erga omnes (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), plynoucí závěry nálezové judikatury Ústavního soudu přehlížel. Je-li takový právní názor již pro absurdní důsledek shora nepřijatelný, pak naopak přijatelný je takový postup nalézacího soudu, který primárně respektuje v dalším prvoinstančním řízení předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a současně i závazný právní názor dovolacího soudu v té části, která není přímo rozporná se zmíněnou nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Jen tímto způsobem lze ústavně souladným způsobem zachovat respekt k nálezové judikatuře Ústavního soudu a současně dostát povinnosti „ve zbytkové“ části, jež nálezovou judikaturou Ústavního soudu nebyla dotčena, respektovat závazný právní názor dovolacího soudu, jak je obsažen v odůvodnění jím vydaného kasačního rozhodnutí, pro které se celá věc opět procesně ocitla ve stadiu dalšího prvoinstančního řízení.

Z vyloženého tedy plyne, že dovolací soud nemůže jakýmkoliv způsobem revidovat skutkový stav, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, ledaže by byl natolik vadný, že by objektivně nemohl tvořit materiální základ pro odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr (např. v případě absence pro rozhodnutí zásadně významných skutkových okolností, jež jsou jinak předvídány v hypotéze příslušné právní normy, kterou odvolací soud i za takto defektně zjištěného skutkového stavu přesto aplikoval). Pokud tak dovolací soud učiní, pro nalézací soud v dalším řízení je v takovém případě primárně zavazující shora vyložená nálezová judikatura Nejvyššího soudu, přičemž v tzv. „zbytkové“ části, pokud to vůbec (objektivně) učinit lze, je třeba kasační rozhodnutí dovolacího soudu respektovat.

Jestliže by však nastala situace, že by dovolací soud přistoupil k vydání dalšího kasačního rozhodnutí a věc případně zase vrátil do stadia nalézacího řízení, pak v takovém případě nalézací soud již nemá žádný prostor pro případný odklon od kasačního rozhodnutí dovolacího soudu (v něm vyloženého právního závěru) s odkazem na nálezovou judikaturu, a je (z povahy věci) povinen zcela (bez dalšího) respektovat závazný právní názor dovolacího soudu, když případnou závěrečnou korekci může učinit (pakliže by po tako pravomocně skončeném řízení dotčeným účastníkem byla podána ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, případně dovolacího soudu) jen Ústavní soud.