K povinnosti soudu reagovat na argumentaci účastníka

K povinnosti soudu reagovat na argumentaci účastníka obsahující též odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu

§ 157 odst. 2 o. s. ř.

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

     Jde o pochybení, jestliže se odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku nezabýval právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v rozhodnutí, na nějž v rámci své odvolací argumentace odkazoval odvolatel, ani případně v rozhodnutí nevyložil, proč se judikovaný právní názor na posuzovanou věc nevztahuje.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2218/2017

     K věci: Soud prvního stupně rozsudkem zamítl návrh posuzované na navrácení její svéprávnosti, změnil svůj předcházející rozsudek tak, že posuzovanou v předmětném rozsahu omezil v její svéprávnosti, jmenoval jí označeného opatrovníka, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

      K odvolání posuzované odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu omezení svéprávnosti způsobem vymezeným v meritorním výroku a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Právním názorem Nejvyššího soudu, obsaženým v odvolatelkou odkazovaném rozhodnutí, se odvolací soud nezabýval, neboť jde o rozhodnutí ojedinělé, které ani nebylo zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

      K dovolání posuzované Nejvyšší soud shora uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

      Z odůvodnění: Obsahové náležitosti písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku jsou stanoveny v § 157 odst. 2 o. s. ř. a vztahují se i na rozsudek odvolacího soudu.

      Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz a https://nalus.usoud.cz).

      I když za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu je třeba považovat rozhodnutí dovolacího soudu, které obsahuje předmětný právní názor na řešení příslušné právní otázky, a jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1072/2016), nezbavuje to soud povinnosti v odůvodnění rozhodnutí reagovat (alespoň stručně) na právní argumentaci účastníka, v níž je odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

      Znamená to tedy, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).

       Výše uvedené doléhá jak na prvoinstanční tak i na odvolací řízení. K tomu lze připomenout závěry, které dovolací soud vyložil v rozsudku ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016: „...absence vypořádání se s odvolacími námitkami dovolatele (v dané procesní fázi vystupujícího v pozici odvolatele) v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, ač jistou část z nich sám referuje v odůvodnění svého rozhodnutí, zcela naplňuje opodstatněnost té části dovolací argumentace, v níž dovolatel právně relevantním způsobem, s odkazem i na označenou judikaturu Nejvyššího soudu...dovozuje naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Již pro tento stěžejní procesní moment je naplněn shora dovolatelem vymezený předpoklad přípustnosti i důvodnosti jeho dovolání a za daného procesního stavu Nejvyšší soud – s vědomím své ustálené judikatury, ale i judikatury Ústavního soudu a z ní plynoucí všeobecné závaznosti jeho nálezů – neměl jinou procesní možnost, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.“

     Obdobná situace nastala i v posuzované věci.

     Ačkoliv dovolatelka v odvolacím řízení poukazovala též na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016), které podle jejího názoru podporovalo uplatněnou odvolací argumentaci (nešlo tedy o pouhý – bez průmětu do odvolacích námitek – judikatorní odkaz, nýbrž o zcela jasné zdůraznění, že v označeném rozhodnutí dovolacího soudu je obsažen právní názor, který podporuje v dané části uplatněnou odvolací argumentaci), odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení svého) rozsudku pouze uvedl, že „odkaz posuzované na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2016, č. j. 30 Cdo 944/2016-382 není případný, když se jedná o rozhodnutí ojedinělé, které ani nebylo Nejvyšším soudem ČR zařazeno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.“ Jinými slovy řečeno (a interpretovat danou pasáž odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nelze jinak) odvolací soud uvedl, že se právním názorem dovolacího soudu, obsaženým v předmětném rozhodnutí, zabývat nebude, neboť toto rozhodnutí nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a kromě toho se jedná o rozhodnutí ojedinělé.

       Přístup, který v daném případě zvolil odvolací soud z hlediska toho, jak se vypořádal s argumentací dovolatelky stran jejího odkazu na rozhodnutí dovolacího soudu, lze stěží v poměrech demokratického právního státu, v jehož rámci je nezbytné též plně respektovat právo účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, akceptovat. Zcela jiná situace by pochopitelně nastala, pakliže by odvolací soud - naznal-li by, že dovolací soud v označeném rozhodnutí vskutku řeší právní otázku, na jejímž vyřešení spočívá rozhodnutí i v dané věci - s judikovaným právním názorem dovolacího soudu vyslovil nesouhlas a současně podle svého přesvědčení vyložil konkurující právní názor (např. s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, změny v právní úpravě apod.). Případně v odůvodnění rozsudku vyložil, že dovolatelka nesprávně dovozuje argumentační podporu v uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu, které řeší (a zde by odvolací soud měl alespoň stručně vyložit podstatu svého závěru) právní otázku zcela jinou, která na daný případ nedoléhá atd.