K právu manžela, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých příjmech a stavu svého jmění

Právo manžela, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých příjmech a stavu svého jmění

    V následujícím příspěvku bude zaměřena pozornost na výklad a aplikaci § 688 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále již „nový občanský zákoník“ nebo „o. z.“ – podle zkratky, kterou doporučilo používat občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky), který stanoví, že manžel má právo na to, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných právních, studijních a podobných činnostech.

     Ustanovení § 688 o. z. je zařazeno v dílu 4 oddílu I obecných ustanovení nového občanského zákoníku, kdy jemu předcházející § 687 stanoví, že manželé mají rovné povinnosti a rovná práva, jsou si navzájem povinni úctou, žít spolu atd., a po něm následující § 689 obsahuje, že manžel je povinen při volbě svých pracovních, studijních a podobných činností brát zřetel na zájem rodiny, druhého manžela a nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a které žije spolu s manžely v rodinné domácnosti a popřípadě dalších členů rodiny.

     Středem našeho zájmu bude ovšem pouze ustanovení § 688 o. z., k němuž se v médiích vyjádřili někteří právníci (také) v tom směru, že zakládá možnost podat příslušnou žalobu vůči druhému manželovi o sdělení příslušných informací např. ohledně jeho příjmu atd. Sama důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku ovšem popírá jakékoliv žalobní aktivity, neboť se v ní výslovně uvádí, že ustanovení § 687 až 689 (tedy i námi sledované ustanovení § 688) o. z. upravují osobní povinnosti a práva manželů, o nichž vesměs platí, že ve své obecnosti, resp. abstraktnosti nejsou přímo vynutitelné. Případné nesplnění povinností (i těch, které odpovídají výslovně uvedeným právům) může mít jistě zejména faktické důsledky, které pak ale mohou nalézt i své právní odrazy, např. mohou – jako skutečnost, která má zásadní vliv na existenci rozvodového důvodu – představovat relevantní zdůvodnění návrhu na zrušení manželství rozvodem, a posléze se mohou projevit i při rozhodování např. o výživném nebo o bydlení rozvedeného manžela.

    Komentářová literatura je s ohledem na absenci informací ze soudní praxe v souvislosti s výkladem a aplikací tohoto ustanovení očekávaně subtilní. Např. v komentáři nového občanského zákoníku vydaného nakladatelství Wolters Kluwer se (na str. 73, svazku II) se uvádí, že: „Princip, podle kterého mají manželé navzájem právo sdílet informace o sobě, svých osobních i majetkových poměrech, i svých záměrech, jako nutná podmínka zdravého soužití manželů, je součástí i obecně společenských trendů posledních let...Důležité je, že se nestanoví povinnost sdělovat, informovat, ale obráceně: mluví se o právu manžela vůči druhému manželovi.“ Právě z toho, že v ustanovení § 688 o. z. je obsažena nikoliv povinnost druhého manžela, nýbrž právo manžela požadovat po druhém manželovi předmětné informace, je někdy dovozováno, že toto ustanovení je pouze deklarující, nikoliv umožňující např. žalobou se u soudu domáhat proti druhému manželovi poskytnutí takových informací.

    V komentáři k novému občanskému zákoníku, který byl vydán nakladatelstvím C. H. Beck, se však k § 688 (na str. 90 a násl.) je pak obsažen právní názor, že: „manžel může tuto povinnost vymáhat soudně. Domáhat se bude ten manžel, který potřebuje informace o stavu příjmů a jmění druhého manžela proti manželu, který ani na výzvu tak dobrovolně neučinil...Žalobní petit však může znít jen na povinnost sdělit údaje, nikoli předložit výpis z účtu či výplatní pásky. Žalobní petit by tedy mohl znít takto: Manžel je povinen do 15 dnů od právní moci rozsudku sdělit údaje o svých měsíčních příjmech a současných majetkových poměrech. Určité nesnáze bude činit výkon tohoto rozhodnutí, který bude možný jen v rámci ukládání pokut.“

    Odpověď na otázku, zda kupř. manželka, která (z různých důvodů) nemá ponětí o existenci bankovních účtů svého manžela, ačkoliv je zřejmé, že tento manžel má (vzhledem ke svému např. pracovnímu postavení měl by mít) poměrně vysoké příjmy (v soudní praxi byly i případy, kdy manžel neměl vůbec ponětí o příjmech svého druhého manžela), a potřeba znát výše uvedené informace vyvstane v souvislosti např. s narušeným manželským soužitím a obavou manželky o „ztrátu“ peněz, které by měly být ve společném jmění manželů, je nepochybně velmi významná. Nejde zde totiž o žádné teoretizování, ale v konečném důsledku o finanční stránku plynoucí z manželství a existenci společného jmění manželů, jehož součástí je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství (s výjimkou případů, které stanoví zákon – k tomu srov. § 709 o. z.). Tak kupř. v okamžiku, kdy druhému manželovi byly připsány peníze  - představující jeho mzdu či služební plat – na jeho účet, tvoří společné jmění manželů. Pak se logicky vkládá otázka, zda existuje nějaký mechanismus, jenž by dotčenému manželovi umožňoval získat takové údaje.

     Zjištění naspořených peněz druhým manželem, respektive zjištění stavu, ale také i pohybu finančních toků na účtu či účtech druhého manžela, zpravidla bude pro (takto z různých důvodů neinformovaného) manžela zásadní pro jeho další (procesní) postup. Půjde pochopitelně o situace, kdy druhý manžel odmítá manželovi sdělit údaje o finančních prostředcích, které získal z pracovní, služební podnikatelské atd. činnosti a je zřejmé, že tyto prostředky může mít uložené na (pro druhého manžela) dosud neznámém (neznámých) účtu (účtech). Informace přitom nemusejí mít pouze dopad v souvislosti se zahájeným či (prozatím) očekávaným řízením o rozvod manželství a na něj pak případně navazujícího řízení o vypořádání společného jmění, ale mohou být důležité i za samotné existence trvání manželství, které (opět z různých důvodů) nemusí vždy směřovat k rozvodu.

     Podle mého názoru ustanovení § 688 o. z. nezakládá přímý nárok druhého manžela k případnému podání žaloby, jíž by se domáhal po druhém manželovi sdělení předmětných (shora již uvedených) informací. Takový žalobní nárok z tohoto pravidla chování (tím, že se v něm neukládá povinnost druhého manžela takové informace manželovi poskytnout, nýbrž že se v něm toliko deklaruje právo druhého manžela na poskytnutí takovýchto informací) dovodit nelze. To ovšem ještě neznamená, že je zde pro dotčeného manžela patová situace, v jejímž důsledku by se nemohl (případně prostřednictvím soudu) domoci zjištění těchto informací, respektive údajů.

      Poněvadž žádný účastník občanského soudního řízení není povinen v žalobě svůj uplatněný nárok právně kvalifikovat, když jeho esenciální povinností je určitě a srozumitelně vymezit tzv. skutkový základ, tj. vylíčit právně významné skutečnosti, na jejichž základě se (žalobce) domáhá žalobou (tvrzeného) uplatněného nároku (v našem případě poskytnutí předmětných údajů týkajících se finančních prostředků druhého manžela), je věcí soudu, aby si z takto podané žaloby (řádně vymezeného skutku) sám ujasnil právní podstatu případu.

    Jak již bylo řečeno, podstatné totiž v této záležitosti je, jak dotčený manžel – podal-li již žalobu k soudu – vymezil skutková tvrzení a co z nich dovozuje. Jestliže se totiž záležitost dotýká společného jmění manželů (při tvrzení, že žaloba směřující ke sdělení údajů o peněžních prostředcích druhého manžela se týká pouze a jen těch peněz, které jsou součástí společného jmění obou manželů), pak je podle mého názoru zapotřebí vycházet také z § 712 o. z., podle kterého není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví.

     Podle § 1118 o. z. spoluvlastníku náleží (mimo jiné) vyúčtování, jak bylo se společnou věcí (roz. obdobně tedy i s finančními prostředky ve společném jmění manželů) nakládáno. Účelem takového práva je zajistit spoluvlastníkovi, který se na výkonu správy nepodílí, přístup k informacím, jež se k věci vztahují a ke kterým nemá přímý přístup z důvodu výkonu správy jiným spoluvlastníkem [srov. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 428].

     Pokud finanční prostředky, jež tvoří společné jmění manželé, jsou uloženy na bankovním účtu, jehož majitelem je pouze jeden z manželů, pak – s přihlédnutím k výše uvedenému – druhý manžel má právo na informace o stavu a pohybu finančních prostředků na tomto účtu.

      Podle § 1119 o. z. vyúčtování se lze domáhat po uplynutí doby obvyklé povaze správy společné věci, při zániku spoluvlastnictví nebo při zániku účasti v něm, anebo z jiných důležitých důvodů. Takovým důležitým důvodem jistěže bude i situace, pokud druhý manžel „tuneluje“ finanční prostředky ve společném jmění a odmítá manželovi přístup k těmto prostředkům, nebo mu odmítá sdělit informace o stavu a pohybu na takovém účtu, kde jsou uloženy finanční prostředky v režimu nyní zákonného společného jmění.

      Právo na vyúčtování a informace o nakládání se společnou věcí představuje právo jednoho každého spoluvlastníka na získání informací týkajících se společné věci. Ústavněprávní judikatura ještě v souvislosti s občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyložila – a z těchto závěrů lze přiměřeně vycházet i v poměrech nového občanského zákoníku – že odmítnutí tohoto práva je zásahem do majetkových práv dotčeného spoluvlastníka. Povaha nároku na získání informací o nakládání se společnou věcí má specifický charakter, neboť z pohledu spoluvlastníka jsou tyto informace klíčové pro úvahu o dalším nakládání s předmětem spoluvlastnictví a volbu strategie ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům, dalším osobám či orgánům veřejné moci. Hmotněprávně se pak projevuje jako právo kteréhokoli spoluvlastníka na to, aby mu ostatní spoluvlastníci informace týkající se společné věci nezadržovali (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09).

     Ústavní soud v posledně označeném nálezu také zaujal právní názor, že každý z podílových spoluvlastníků musí mít ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům právo na získání informací, které mu umožní zajištění majetkového profitu ze společné věci. Nepřiznání tohoto práva je zásahem do majetkových práv dotčeného podílového spoluvlastníka. Žalobu na podání informace o hospodaření se společnou věcí stačí vymezit obecně, neboť v podrobnostech nebývá žádající spoluvlastník o předmětných dokumentech zpraven. Spoluvlastník má právo na předložení komplexního, věcně a časově souvisejícího na sebe navazujícího souboru listin, týkajících se hospodaření s nemovitostmi. Právo na informace přitom nelze chápat formálně, doklady musí být předloženy za takových podmínek, aby měl spoluvlastník reálnou možnost se s jejich obsahem seznámit a řádně je prostudovat.

    Na základě výše uvedeného lze se tedy domnívat, že tyto právní závěry je třeba ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy respektovat i v případě žaloby manžela vůči druhému manželovi o poskytnutí předmětných údajů týkajících se např. finančních prostředků v režimu společného jmění, které se nacházejí na účtu, jehož majitelem je žalovaný manžel, který dosud nyní žalujícímu manželovi odmítal a i nadále odmítá takové informace poskytnout. Patrně jen tímto postupem bude manželovi zachována reálná možnost, aby měl přístup k relevantním údajům, jež se týkají např. finanční stránky společného jmění. „Konečné slovo“ ovšem budou mít v konkrétních věcech soudy, které ve svých rozhodnutích vyloží právní podstatu dané problematiky; nelze přitom vyloučit protichůdné právní názory soudů nižších stupňů či soudů odvolacích; bude pak opět věci Nejvyššího soudu, aby takto rozpornou judikaturu svým rozhodnutím sjednotil a opět tak naplnil princip předvídatelnosti soudního rozhodování.