K překročení obvyklé správy majetku v SJM jedním z manželů a k posouzení ochrany nabytých práv v dobré víře při dovolání se neplatnosti právního úkonu

Jestliže de lege lata právní úkon učiněný jedním z manželů, kterým došlo k překročení obvyklé správy majetku náležejícího do společného jmění manželů, není stižen absolutní neplatností, nýbrž se ve smyslu § 40a ObčZ považuje za právní úkon platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá, je v takovém případě zapotřebí zvažovat poskytnutí ochrany nabytých práv nabyvateli jednajícímu v dobré víře (např. v situaci, kdy podle stavu zápisů v katastru nemovitostí měla být převáděná nemovitost ve výlučném vlastnictví převádějícího manžela, ač podle právního stavu byla ve společném jmění převodce a jeho manželky, která o tomto nesouladu věděla).

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010

     K věci: Soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem (když jeho první rozsudek, jímž byla zamítnuta žalobu pro absenci naléhavého právního zájmu podle § 80 písm. c/ OSŘ, odvolací soud usnesením zrušil a věc nalézacímu soudu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v této věci žalobkyně na požadované soudní deklaraci věcně právního vztahu má naléhavý právní zájem) určil, že předmětné pozemky „jsou součástí zaniklého společného jmění“ žalobkyně a žalovaného 1). Po provedeném řízení uzavřel, že tyto nemovitosti byly zakoupeny žalovaným 1) za trvání jeho manželství s žalobkyní a tvořily jejich společné jmění. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) označenou kupní smlouvou převedl bez souhlasu žalobkyně (manželky) uvedené pozemky na žalované 2) a 3), přičemž žalobkyně se vůči žalovaným dovolala neplatnosti tohoto právního úkonu, je předmětná kupní smlouva neplatným právním úkonem s účinky ex tunc.

       K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 OSŘ (jako věcně správné) potvrdil.

     Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) dovolání, v němž mimo jiné (v rámci vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ OSŘ) namítali, že při uzavírání kupní smlouvy vycházeli v dobré víře ze stavu zápisů v katastru nemovitostí v tom směru, že žalovaného 1) považovali za výlučného vlastníka předmětných nemovitostí.

       Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvnímu stupně s následujícím odůvodněním.

     Z odůvodnění:  Podle § 145 odst. 2 ObčZ obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

     Podle § 40a, věty první a druhé, ObčZ, ve znění účinném k datu uzavření kupní smlouvy (20. května 2004), jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

    Podle § 11 zákona ZápPrNe, ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.

     Právní úkon, u něhož je dá důvod tzv. relativní neplatnosti podle § 40a ObčZ, se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, nesplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu (smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007, jež je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) .

     Při posuzování důsledků spojených s (po právu) dovoláním se tzv. relativní neplatnosti právního úkonu ovšem nelze pouze vystačit s (mechanickou) verifikací právně rozhodných skutečností stran posouzení jejich případné (ne)podřaditelnosti pod shora již citované ustanovení § 40a ObčZ, nýbrž je nezbytné též pečlivě zohlednit všechny okolnosti souzeného případu a přihlédnout též i k judikatuře Ústavního soudu, in concreto k Ústavním soudem vykonatelným rozhodnutím, jimiž byly (z ústavně právního hlediska) řešeny (skutkově či právně) obdobné věci, neboť tato rozhodnutí českého orgánu ochranu ústavnosti jsou ve smyslu § 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány i osoby.

     Vztaženo na posuzovaný případ je podle názoru Nejvyššího soudu zapotřebí rozlišovat, zda v době uzavření kupní smlouvy dne 20. května 2004 mezi prodávajícím - žalovaným 1) a kupujícími – dovolateli, byl převodce vlastníkem těchto nemovitostí či nikoli. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při rozhodování vycházel ze závěru, že převáděné nemovitosti v době uzavřené zmíněné převodní smlouvy tvořily společné jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1). Žalovaný 1) byl tedy v době převodu vlastníkem předmětných nemovitostí, byť uvedený právní úkon, který nebyl realizací obvyklé správy majetku náležejícího do společného jmění manželů, učinil bez souhlasu žalobkyně (své tehdejší manželky); ve smyslu § 145 odst. 2, poslední věty za středníkem, ObčZ byl tento právní úkon tedy postižen (pouze) relativní neplatností.  Žalobkyně se neplatnosti tohoto právního úkonu dovolala až poté, kdy podle této převodní smlouvy byl již povolen vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaných 2) a 3), kteří při uzavírání smlouvy vycházeli ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, tzn. z informace, že jako vlastník převáděných nemovitostí je v katastru zapsán (výlučně) prodávající – žalovaný 1), aniž by věděli nebo vědět měli, resp. při vynaložení obvyklé míry opatrnosti vědět mohli, že převáděné nemovitosti ve skutečnosti jsou předmětem společného jmění žalovaného 1) a žalobkyně, a že tedy stav zápisů v katastru nemovitostí neodpovídá právnímu stavu (tzv. právní realitě).

    Za této skutkové konstelace je pak Nejvyšší soud toho názoru, že při právním posouzení této věci je nezbytné reflektovat i princip právní jistoty a ochrany nabytých práv (iura quaesita) dovolatelů, a to při obdobném nazírání, k jakému dospělo plénum Ústavního soudu České republiky v nálezu ze dne 31. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (in www.nalus.usoud.cz) při řešení důsledků spojených s odstoupením od smlouvy o převodu nemovitosti. Podle tohoto nálezu odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák.  se – není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.

      Jestliže de lege lata právní úkon učiněný jedním z manželů, který není spjat s výkonem práva při obvyklé správě majetku tvořícího společné jmění manželů, není postižen absolutní neplatností, nýbrž se ve smyslu § 40a obč. zák. považuje za právní úkon platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá, je v takovém případě zapotřebí zvažovat poskytnutí ochrany nabytých práv nabyvateli jednajícímu v dobré víře. I když důsledkem (po právu) dovoláním se relativní neplatnosti právního úkonu je neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – nezbytné mít také na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatností postiženého právního úkonu nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatného právního úkonu práva a povinnosti z něho vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly. Bylo by však očividně v rozporu s principem právní jistoty a ochranou nabytých práv v dobré víře apriori odmítnout ochranu těm nabyvatelům, kteří při uzavírání předmětné převodní smlouvy (objektivně) nemohli ani při dodržení náležité opatrnosti vědět, že převáděné nemovitosti nejsou (pouze) ve vlastnictví prodávajícího (byť ten byl jako jejich výlučný vlastník evidován v katastru nemovitostí a z pozice vlastníka také vystupoval vůči nabyvatelům), nýbrž že tvoří společné jmění převádějícího a jeho manželky (která naopak mohla před předmětným převodem právem předvídaným způsobem dosáhnout zápisu v katastru nemovitostí o tom, že pozemek je ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1/), a že tedy přistupují k uzavření tzv. relativně neplatného právního úkonu, jehož neplatnost – s účinky ex tunc – nastane v případě, že se této neplatnosti (právně relevantním způsobem) dovolá manželka převádějícího.

     Poněvadž odvolací soud se uvedenými otázkami při právním posouzení věci nezabýval, ač dovolatelé v řízení poukazovali na okolnosti, za kterých přistupovali k uzavření předmětné kupní smlouvy, je třeba konstatovat, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 OSŘ.).

     V dalším řízení se tedy odvolací soud bude zabývat relevancí shora připomenutých okolností z pohledu principu právní jistoty a (poskytnutí) ochrany nabytých práv v dobré víře s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu. Při rozhodování neopomene také zohlednit okolnosti na straně žalobkyně.