K prokázání smlouvy o převodu nemovitostí (která se již fyzicky nedochovala) nepřímými důkazy

30.12.2017 04:46

§ 125, § 132 o. s. ř.

 

      Existenci smlouvy o převodu nemovitosti, která se již fyzicky nedochovala, lze v občanském soudním řízení prokázat i nepřímými důkazy. To předznamenává, že v procesu dokazování musí být zjištěny takové skutečnosti, z nichž bude možné následně učinit právně kvalifikační závěr, že tímto (v minulosti učiněným) právním úkonem skutečně došlo (lze učinit závěr, že došlo) mezi označenými účastníky ke konkrétnímu převodu vlastnického práva ke specifikovanému nemovitému majetku, a byl-li učiněn úplatně, pak za zjištěnou kupní cenu.

 

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1471/2017

 

     K věci: Soud prvního stupně rozsudkem určil, že žalobkyně je vlastnicí označených pozemků. Po provedeném řízení nalézací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla pozemky do svého vlastnictví vydržením.

     K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť se neztotožnil s jeho závěrem, že k nabytí vlastnického práva došlo vydržením. Odvolací soud totiž vycházel ze závěru, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemkům na základě převodní smlouvy, která se sice nedochovala, avšak z dalších důkazů bylo možné učinit závěr, že taková smlouva musela být uzavřena.

      K dovolání žalovaných Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

      Z odůvodnění: Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].

      Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

    Popsaným deficitem je postiženo rozhodnutí odvolacího soudu, jelikož z něj nevyplývá nezbytný právně rozhodný výčet těch odvolacím soudem zjištěných skutkových okolností, při jejichž prokázání by bylo nezbytné přistoupit k dané právní kvalifikaci vedoucí k závěru o nabytí vlastnického práva žalobkyní; právní posouzení věci odvolacím soudem ovšem v odůvodnění jeho rozsudku rovněž absentuje.

       Je pravdou, že dovolací soud již dříve (např. v dovolateli zmíněném rozsudku ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 2001) vyložil, že pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo, respektive bylo převáděno již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy.

     Jinými slovy řečeno, nepřímými důkazy může být občanském soudním řízení též zjištěno, že mezi předmětnými účastníky byla uzavřena (i) smlouva o převodu nemovitosti, která se již nedochovala (a to ani v její kopii), což ovšem předznamenává, že v procesu dokazování musí být zjištěny takové skutečnosti, z nichž bude možné následně učinit právně kvalifikační závěr, že tímto (v minulosti učiněným) právním úkonem skutečně došlo (lze učinit závěr, že došlo) mezi označenými účastníky ke konkrétnímu převodu vlastnického práva ke specifikovanému nemovitému majetku, a byl-li učiněn úplatně, pak za zjištěnou kupní cenu.

    Právně kvalifikačnímu závěru o převodu nemovité věci (kupní smlouvou), s odkazem na příslušná hmotněprávní ustanovení ve vazbě na v předmětnou dobu fungující katastrální evidenci (z pohledu vyjasnění, zda k převodu takového vlastnictví postačovalo uzavřít kupní smlouvu anebo bylo zapotřebí další právní skutečnosti či rozhodnutí příslušného státního orgánu), tedy musí předcházet vyjasnění těch (s odkazem na důkazní prameny, respektive důkazy) zásadně významných skutkových okolností, které jsou podřaditelné pod právní normu, jež takovou občanskoprávní (majetkovou) dispozici připouští, respektive připouštěla.

     Popsané esence ovšem v odůvodnění dovoláním napadené rozhodnutí v přezkoumatelném rozsahu a kvalitě absentují, v důsledku čehož byla dovolacímu soudu upřena možnost se vůbec zabývat věcnou správností řešení dovolateli vymezené právní otázky, na níž spočívá napadené rozhodnutí.

      Lze uzavřít, že jelikož odvolací soud neměl zjištěn relevantní skutkový stav, neměl pochopitelně ani podkladu přistoupit k meritornímu rozhodnutí, navíc v procesní situaci, kdy v odůvodnění svého rozsudku ani nezprostředkoval (s odkazem na příslušná ustanovení aplikované právní normy či právních norem toho kterého právního předpisu) právní posouzení věci.

       Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu.

      Pokud jde o rozsudek soudu prvního stupně, v něm nalézací soud vyšel ze zjištění, že vydržecí doba uplynula v roce 2001. Z odůvodnění jeho rozsudku pak není zřejmé, proč bylo v daných skutkových poměrech věci přistoupeno k aplikaci § 1040 a § 1089 o. z. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014).

      Vytknout lze také, že ani v tomto prvoinstančním rozhodnutí nebyly zcela dodrženy limity stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř.