K uzavření smlouvy o převodu nemovitosti, kdy jeden z kupujících manželů neuměl číst ani psát

§ 40 odst. 1 a 5 ObčZ 1965

§ 582 ObčZ

    Smlouva o převodu nemovitosti, kterou na straně kupující uzavřeli manželé, z nichž jeden neuměl číst a psát, není absolutně neplatná.

Usnesení NS z 15. 10. 2014, sp. zn. 30Cdo 3640/2014

OS v Jeseníku rozsudkem mj. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že vlastnicí označených nemovitostí je žalovaná. Soud uzavřel, že bylo vůlí žalobců koupit předmětné nemovitosti, přičemž v řízení nebyla prokázána existence (žalobci tvrzeného) psychického donucení žalobců bezprávnou výhrůžkou, že jim budou odebrány děti, případně že jejich rodina „skončí na ulici.“ Nadto i v případě, že by byla prokázána existence takového psychického donucení, nebyl by takto vynucený právní úkon absolutně neplatný pro nesvobodu vůle, neboť žalovaná o existenci tohoto psychického nátlaku nemohla vědět, nevěděla a též jej nevyužila (OS svou právní argumentaci podepřel odkazem na rozsudek velkého senátu NS z 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007).

K odvolání žalobců KS v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ve věci samé potvrdil rozsudek OS. KS se ztotožnil se závěrem OS, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by město V. působilo na žalobce bezprávnou výhrůžkou a že by na straně žalobců chyběla vůle k uzavření kupní smlouvy. Soudní praxe nekvalifikuje jako bezprávnou výhrůžku chování osoby, která po předestření svých představ jaká situace v poměrech jednajících nastane, nebude-li jejímu přání vyhověno, naléhá na uzavření smlouvy s argumentací, že jiný způsob řešení nastalých těžkostí neexistuje.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala advokátka, která zastupovala žalobce v řízení před soudy obou stupňů dovolání, v tvrzeném zastoupení žalobců dovolání, k němuž na výzvu soudu prvního stupně předložila plnou moc pro zastupování v dovolacím řízení udělenou pouze žalobkyní a).

NS shora cit. usnesením řízení o dovolání žalobce b) zastavil a dovolání žalobkyně a) odmítl.

Z odůvodnění: Jak již NS uzavřel v R 30/2003, je-li dovolání podepsáno pouze zástupcem dovolatele na základě plné moci, který ani přes opatření soudu podle § 104 odst. 2, věty první, OSŘ, vůči němu učiněné, toto zastoupení nedoložil, Nejvyšší soud dovolací řízení dle § 104 odst. 2, věty třetí, o. s. ř. zastaví. Nejvyšší soud proto, v souladu s ustanoveními § 243c odst. 1 a § 104 odst. 2 OSŘ řízení o dovolání podaném žalobcem b) zastavil.

Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, dovolatelka převážnou část své dovolací argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, případně vytýká odvolacímu soudu, že nereagoval na její v řízení uplatněné námitky, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání – jak vyplývá z § 241a odst. 1 OSŘ - posuzovat nelze. Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek); důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody.

Nelze-li tedy v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání. Obdobně nelze posuzovat přípustnost dovolání skrze vytýkané vady řízení, ledaže by souvisely s řešením otázky z procesního práva odvolacím soudem (např. pokud by odvolací soud – v rozporu s judikaturou dovolacího soudu - zaujal právní názor, že k takovým námitkám není povinen přihlížet či se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí zabývat, ačkoliv by se jednalo o námitky zásadního významu pro rozhodnutí); taková situace ovšem v daném případě nenastala.

Brojí-li dovolatelka v dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení NS z 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).

Nad rámec výše uvedeného považuje dovolací soud za důvodné učinit několik poznámek k té části dovolací argumentace, v níž dovolatelka uvádí, že odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozhodnutí nereagoval na její námitku, že neměla možnost se seznámit s předmětnými listinami, neboť neumí část a psát, v důsledku čehož předmětná kupní smlouva je pro nedodržení písemné formy absolutně neplatná.

Je faktem, že z obsahu spisu vyplývá, že takovou námitku dovolatelka opakovaně v řízení uplatnila, což je ostatně obsaženo i v referenční části odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku OS, a že oba soudy na tuto námitku nijak v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly. Bylo však shora vyloženo, že za dané procesní situace dovolací soud nemá prostor k tomu, aby prostřednictvím této námitky posuzoval přípustnost podaného dovolání. Přesto lze uvést, že i kdyby přípustnost pro relevantně vymezený dovolací důvod založena byla a v rámci toho dovolací soud byl dle § 242 odst. 3 OSŘ povolán již z moci úřední přihlédnout i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo by nezbytné též zohlednit, že případné nedodržení písemné formy při nabývání vlastnického práva k nemovité věci jedním z manželů podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění k datu uzavření předmětné převodní smlouvy, by nemohlo mít vliv na platnost smlouvy z hlediska právního úkonu učiněného druhým manželem, neboť podle tehdejší civilní právní úpravy i na základě právního úkonu učiněného jedním z manželů mohlo dojít k nabytí věci do společného jmění manželů (což je třeba odlišovat od situace, kdy právní úkon, který učinil manžel bez souhlasu druhého manžela a netýkal-li se běžné správy majetku, byl postižen relativní neplatností, jíž se dle § 40a ObčZ 1964 tímto právním úkonem dotčený druhý manžel mohl dovolat, čímž – došlo-li po právu ke vznesení takové námitky – byl takový právní úkon zneplatněn ex tunc). S přihlédnutím k principu smluvní autonomie by totiž nebylo žádného rozumného důvodu, aby nebyla respektována projevená vůle druhého manžela získat vlastnictví k předmětnému majetku do společného jmění obou manželů a vůle prodávající strany převést úplatně své vlastnické právo k imobiliárnímu předmětu na kupující(ho). Proto samotná skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nereagoval na předmětnou námitku dovolatelky, by nemohla být považována za jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Poznámky: Právní názor obsažený v publikovaném rozhodnutí je uplatnitelný i v poměrech nového občanského zákoníku. Z právní úpravy SJM obsažené v § 708 a násl. ObčZ, především z § 714 odst. 1 ObčZ lze dovodit, že účastníkem smlouvy o převodu nemovitosti může být pouze jeden z manželů, i když jde o nemovitost v SJM, neboť se nejedná o absolutně neplatné právní jednání. Je proto věcí druhého manžela, zda se (relativní) neplatnosti předmětného právního jednání dovolá či nikoliv. Pokud by převodní smlouvu uzavřel platně pouze jeden z manželů, jako tomuto bylo v posuzovaném případě, nelze z této situace dovodit, že v důsledku toho je smlouva postižena absolutní neplatností, a to právě s ohledem na možnost druhého manžela věcně právně jednat.