K výkladu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu

K výkladu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu v reakci na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16

     Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., se odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.

     V dosavadní praxi převládal právní názor, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení o určení vlastnictví k nemovitému majetku je zapotřebí - lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích - výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátní tarifu a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již „advokátní tarif“), stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, nebo ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014, ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1302/2015, ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 7. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016).

     Současně však Nejvyšší soud judikoval, že pro stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. ledna 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu podle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo ze dne 20. července 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015].

      Tento v judikatuře dovolacího soudu ustálený právní názor neshledává (z pohledu ústavně právní optiky) vadným ani Ústavní soud, a to ani ve svém aktuálním usnesení ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, v němž mj. vyložil, že „Jestliže v poměrech souzené věci nebylo možno bez obtíží zjistit hodnotu předmětného pozemku, byl soud povinen vyjít z tarifní hodnoty uvedené v § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“

     Nutno však dodat, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí (jako obiter dictum svého druhu) položil pro obecné soudy k řešení následující zásadní otázku: „Nebylo by vhodnější vždy aplikovat ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu?“  Dodal, že: „Přítomnost či absence takového údaje je totiž skutečností značně nahodilou. Nevypovídá vůbec nic o náročnosti soudního sporu či o náročnosti poskytované služby. Výše odměny advokáta se však v závislosti na této nahodilé skutečnosti může lišit v řádech. Před zahájením soudního sporu by přitom měl mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech řízení, a to opět alespoň v již zmíněných řádech, Tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc korun. V této věci se však Ústavní soud nemusel těmito úvahami zabývat a je nepochybně vhodnější, aby se jimi zabýval Nejvyšší soud.“

     Za stávajícího právního stavu ovšem nelze nalézt dostatečné právní argumenty k přijetí kategorického závěru, že ve všech sporech, respektive ve věcech, jde-li o (mj.) právní vztah k nemovité věci, je nezbytné aplikovat § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tedy je nezbytné vždy vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč.

     Jednak lze odkázat na závěry přijaté Nejvyšším soudem ve shora označených rozhodnutích, v nichž bylo přihlédnuto i k nejednotné rozhodovací praxi na půdě Ústavního soudu, v situaci, kdy „nálezová“ judikatura k předmětné materii absentuje, a proto se ani neuplatní režim ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Kromě toho sám Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 269/16 nenaznal, že by uvedená právní materie měla dosahovat ústavně právní kolize, jež by jej nutila odpovídajícím způsobem zakročit ve formě vydaného nálezu, v němž by případně přijal právní názor o nezbytnosti aplikovat v uvedených věcech vždy § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, a takto vydaným nálezem by napříště obecné soudy zavázal k výlučné aplikaci tohoto pravidla chování ve skutkově obdobných případech.

      Dále je třeba konstatovat, že přijetí právního názoru o výlučné aplikovatelnosti § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu by ostatně ani neodpovídalo smyslu a účelu přijetí vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., která s účinností od 1. ledna 2013 novelizovala v předmětném rozsahu i § 9 advokátního tarifu. V důvodové zprávě k označené novele advokátního tarifu se mj. uvádí, že: „Odměna advokáta je vždy bezprostředně spojena s odpovědností advokáta za škodu; čím vyšší odpovědnost (resp. čím větší škodu může advokát svým pochybením způsobit), tím vyšší by měla být odměna, aby advokátovi dostatečným způsobem saturovala podstoupené riziko a motivovala jej k podání bezchybných služeb na nejvyšší úrovni. Při stanovení mimosmluvní odměny je tedy vždy potřeba přihlížet nejenom k hospodářským zájmům klientů, popř. k možnostem veřejných rozpočtů, ale rovněž k oprávněným zájmům advokátů a riziku, které při výkonu své profese v dané věci podstupují.“

      Při vědomí do té doby soustředěné judikatury vztahující se k nyní sledované právní otázce přesto Ministerstvo spravedlnosti nepřistoupilo k novelizaci advokátního tarifu potud, že by napříště vyhláškou stanovilo, že ve věcech týkajících se právního vztahu k nemovitosti budou soudy při rozhodování o odměně advokáta vycházet pouze z fixní tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

      O zcela jinou situaci v duchu posledně zreferovaného usnesení Ústavního soudu by se jednalo, pakliže by měla v jakékoliv fázi soudního řízení pro účastníky plynout nejistota o tom, zda rozhodující soud – vzhledem k obsahu spisu – vychází, respektive při rozhodování o náhradě nákladů řízení bude vycházet (podle jeho závěru) z ověřitelného údaje o ceně sporného nemovitého majetku, dotčeného předmětnou určovací žalobou, či nikoliv.

      S přihlédnutím k čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantujícímu účastníkům řízení právo na spravedlivý proces, jeví se proto žádoucí, aby rozhodující soud účastníkům řízení pro případ, že z obsahu spisu vyplývá informace o hodnotě nemovité věci, která je předmětem soudního sporu o určení právního vztahu k ní, zprostředkoval, respektive procesně odpovídajícím způsobem signalizoval tuto právně významnou okolnost, a odstranil tak případné pochybnosti ohledně očekávaného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tj. zda v daném sporu bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, anebo z předmětné ceny (z ověřitelného údaje o ceně) nemovité věci.

      V případě jakýchkoliv pochybností vztahujících se k ceně nemovitosti (a to např. i s o hledem na logicky vadné, nesrozumitelné, neurčité či jinak defektní závěry znalce obsažené v jím zpracovaném posudku o obvyklé ceně posuzované nemovitosti) budou zpravidla (nedojde-li k odstranění těchto pochybností) naplněny podmínky pro aplikaci § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

      Nejvyšší soud již dříve vyložil, že pouze cena obvyklá jako jediná může být právně relevantním podkladem pro závěr o hodnotě (nemovité) věci ve smyslu rozhodování o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1927/2015, ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 8. září 2015, sp. zn. 22 Cdo 22 Cdo 1176/2015, ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 22 Cdo 3082/2016, nebo ze dne 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 76/2017), přičemž kupní cena (bez dalšího) ještě nevypovídá o obvyklé ceně převáděné nemovitého majetku (kupní smlouva totiž může vyjadřovat i tzv. cenu zvláštní obliby, která se tak může značně odchylovat od obvyklé ceny nemovitosti, případně kupní cena může zohledňovat i jiné aspekty spoluurčují její výši, a může tak být oproti ceně obvyklé nižší anebo naopak vyšší).

     Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

     Z citovaného ustanovení vyplývá, že povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Právo na náhradu nákladů řízení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, a odpovídající povinnost k zaplacení této náhrady zatěžuje účastníka, který ve věci úspěch neměl. Úspěšný účastník ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

    Na základě výše uvedeného lze učinit následující závěry:

     I po účinnosti novely advokátního tarifu prostřednictvím vyhl. č. 486/2012 Sb. účinné od 1. 1. 2013, a s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, lze učinit závěr, že ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci, jejíž hodnotu lze v řízení (s poměrnými obtížemi) zjistit, se za tarifní hodnotu považuje (obvyklá) cena žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.

     II. Při rozhodování o mimosmluvní odměně advokáta ve sporu o určení vlastnictví k nemovitému majetku nelze vycházet z pouhého matematického výpočtu daného hodnotou nemovité věci z hlediska konečné výše odměny, ale je třeba vždy zohlednit další aspekty věci (např. obtížnost případu, princip proporcionality nákladů řízení s předmětem řízení, posouzení nezbytnosti jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam atd.).

     III. Je žádoucí, aby rozhodující soud účastníkům řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci, v situaci, kdy z obsahu spisu jsou zřejmé údaje o její hodnotě, takovou okolnost signalizoval a odstranil tak případné pochybnosti ohledně očekávaného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení [tj. zda v daném sporu bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, anebo z předmětné hodnoty (z ověřitelného údaje o obvyklé ceně) této nemovitosti.].

     IV. V případě pochybností vztahujících se k (obvyklé) hodnotě nemovitostí (a to např. i s ohledem na logicky vadné, nesrozumitelné, neurčité či jinak defektní závěry znalce ve zpracovaném posudku o ceně posuzované nemovitosti) budou zpravidla (nedojde-li k odstranění těchto pochybností) naplněny podmínky pro aplikaci § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.