Kárné řízení je taková roznětka

Kárné řízení je jako roznětka. To v poslední měsíce zakouším „na vlastní kůži“. Někteří účastníci, kteří nebyli úspěšní ve skutkově či právně složitějších věcí (a právě s ohledem na mou specializaci se v mém soudním oddělení takové případy kumulují), přistupují k podání tu kárného podnětu u soudu, tu zase na Ministerstvo spravedlnosti či přímo k rukám samotného ministra spravedlnosti. Nespokojenost s prováděním důkazů, s poučováním, s vydaným rozhodnutím, s rozsahem důkazů, to vše jim slouží jako důvod k podání kárného podnětu.  

Prostě kárné řízení na soudce působí jako roznětka, která postupně iniciuje předem blíže neznámý počet proti němu podávaných kárných podnětů, které jsou často nesmyslně odůvodňovány, nicméně mají za cíl stále více rozkládat osobu soudce, působit proti němu jako stresové roje, které jsou pak do jisté míry (svým způsobem) zesilovány dotazy rezortního dohledového orgánu či soudních funkcionářů jeho domovského soudu.

A do toho všeho si soudce musí pochopitelně plnit řádně své zákonem stanovené náležitosti, nastudovat věci z nového nápadu, projednat věci již nařízené a plynule rozhodovat a upisovat rozhodnutí.

Je to velmi dobrá praxe na posilování práce v ještě větší zátěži než dosud, je to neskutečný přísun nových poznatků, ale i žití v nově takto vytvářené, vesměs negativní, atmosféře (nejen) na pracovišti.

V mém případě onou pomyslnou roznětkou byla v podstatě sjetina mých náhledů do informačního systému okresního soudu (ISAS), bez jakékoliv možnosti se k ní vyjádřit. Bývalá ministryně spravedlnosti a přístup jejího tehdejšího dohledového orgánu byl zcela vůči mé osobě nemilosrdný. V podstatě byl zrealizován tak, že mi bylo upřeno právo se k této jejich sjetině mých náhledů vyjádřit. Bylo jim v podstatě úplně jedno, zda tyto mé náhledy byly učiněny z pracovních či studijních důvodů. Kárný návrh byl i tak proti mé osobě podán zřejmě s předpokladem, abych se já případně „vyvinil“ z jednotlivých skutků, neboť „oni již mají tzv. odpracováno.“ Anebo budu „uznán vinným“…

A prosím pěkně v této atmosféře nejen já, ale mnozí další soudci, rozuměno s takovým přístupem k nim, mají pracovat a řádně vykonávat svou soudcovskou funkci.

Nedivím se těm o něco málo starším kolegům či kolegyním, pakliže v nějaké podobné (také jimi nespravedlivě vnímané) situaci, již pár let před dosažením věku spojeného se skončením soudcovského mandátu, rezignují na post soudce.  

Již dříve jsem zastával názor, že veškeré konce všeho druhu jsou vesměs smutné, někdy i tragické. Tak se kupř. dočteme, jak bardi z  toho či onoho divadla doslova dostali „padáka“, jinde dřívější významný sportovec skončí pomalu jako bezdomovec, tam zase bývalému zkušenému a pracovitému staršímu soudci je kupř. vedením soudu naznačeno, aby raději ze soudu odešel (o tom jsem v r. 2020 psal ve své knize o stresu soudce a syndromu jeho vyhoření).

Konce jsou většinou nemilosrdné. Ale kdo se bojí konce (něčeho zásadního), ten nemůže mít radost z nějako dalšího začátku. Začátku něčeho nového a jiného. Každý by měl mít „záložní plán“ a nespoléhat se pouze na jednu věc. To platí především o práci, nikoliv však o zdraví, kde je člověk v podstatě jeho poslušným otrokem a pouze v nepatrném rozsahu jej může do jisté míry a na nějaký čas v dobrém korigovat.

Podstatné je, aby si člověk zachoval soudnost, reálný pohled na současnost i budoucnost, a aby byl také do jisté míry připraven třeba i na nemilé stíny svého života. Někdy se to vše „unáší“ lépe, jindy hůře. Ale takový je život.

A do života soudce patří i možnost, že může být kárně stíhán a že v tomto pro něj nelehkém období se mnozí ještě se svou zjevnou zlovolností, žlučovitostí a typicky též „českým přístupem“ takříkajíc přidají. Taková etapa v životě soudce je mimořádně zajímavá. Povětšinou totiž postupně odhaluje soudcovo okolí, nejen to pracovní, ale vůbec klima, které se kolem něj vytvořilo a v němž má  jedinečnou možnost poznávat a zakoušet všechno to dění kolem něj.

Ale i negativní zkušenosti mohou posilovat a vést i k jistému sebepoznání sebe sama a „lidiček“ kolem vás. Je to prostě život, takový, jaký je. A jsou to zkušenosti takové, jaké právě vy a v tuto chvíli zakoušíte „na vlastní kůži.“ A ten, kdo se třeba nyní směje či má radost, může být časem v situaci, kdy je tím, kdo má smutek a pláče.

A tak se ptám, na kolik ještě kárných podnětů, stížností a všech těch jízlivých psaníček budu zde či tam odpovídat, reagovat, vyjadřovat se. Asi do doby, než kárné řízení nějak skončí a ještě k tomu uplyne i nějaká další doba poté. Pakliže ještě budu soudcem, protože v opačném případě by již důvod k nějakému vyjadřování jistěže vůbec nebyl.