Klientelismus, protekce či personální korupce v justici?

   Před několika lety, v dobách éry výkonu funkce prvního „polistopadového“ prezidenta, se mi z příslušného místa dostalo od odpovědného úředníka informace, že skutečně někteří kandidáti na místo soudce – oproti ostatním zájemcům - nemusejí podstupovat psychologicko-diagnostické vyšetření. I shodl jsem se tehdy s dotčeným úředníkem, že takový přístup není nadále udržitelný, neboť stěží lze akceptovat (navíc právě v resortu spravedlnosti) podobné anomálie v personální politice. Jaké důsledky přivodil tento nestandardní přístup k zájemcům o práci v justici, nemůžeme dost dobře vyhodnotit. Nicméně stalo se, že u některých zájemců zmíněný požadavek vyžadován nebyl, takže můžeme konstatovat, že vstupní podmínky do justice byly různorodé (nerovné). A s tím jsem tehdy nesouhlasil a proto jsem v rámci svých možností usiloval o zjednání nápravy.

    Před několika dny jsem se v obdobném duchu rozlítil. Nejde ani o to, kterého soudu se následně popsaná záležitost týká, kdo v ní konkrétně vystupuje, nýbrž o pouhý fakt, že se tak – bohužel - stalo a že se již tato událost nedá „odestát.“

     Představme si situaci, že soudce po několik let (z osobních, rodinných) důvodů usiluje o přeložení k jinému soudu téhož stupně, který je ovšem po celá léta personálně obsazen. A představme si situaci, kdy tento soudce po získání informace, že se u onoho soudu má (v důsledku rezignace) uvolnit jedno místo soudce, učiní příslušný návrh na přeložení k tomuto soudu. V žádosti popíše své důvody a požádá o přeložení v určeném termínu, případně v termínu podle uvážení rozhodujícího subjektu (ministra spravedlnosti). Po několik měsíců příslušný úředník, který má v popisu práce zajišťovat podklady pro překládání soudců, je nečinný, aby najednou projevil neobvykle rychlou úřední činnost, avšak ve vztahu k později podané žádosti o přeložení jiného soudce k témuž soudu, který zřejmě z nějakého důvodu „preferuje“ druhého kandidáta, neboť (stejně jako jemu nadřízený soud) o zájmu prvně žádajícího soudce o přeložení moc dobře ví. Tento úředník dříve podanou žádost soudce o přeložení strčí do šuplíku a k rozhodnutí příslušnému subjektu předloží pouze tu druhou, později podanou žádost jiného soudce, o které nakonec je pozitivně rozhodnuto. K údivu soudce, jenž podal dříve žádost o přeložení k onomu soudu, dotčený úředník nepředkládá žádné racionální vysvětlení, především není schopen vysvětlit, z jakého důvodu dříve podanou žádost nepředložil ministru spravedlnosti rovněž k rozhodnutí, aby ten s konečnou platností rozhodl, které žádosti vyhoví a kterou (pro důvody, jež by vyložil ve svém rozhodnutí) zamítne. Dodejme, že přeložený „preferovaný“ soudce popsanou záležitost považuje za standardní; je mu sice známo, že požádal o přeložení později, ale vše si u dotčených soudů „předjednal.“ Je popsané projevem klientelismu, protekce, personální korupce nebo jen jakéhosi administrativního „nedopatření“? Každý ať si raději na tuto otázku odpoví sám.

     V zájmu justice je dosáhnout lepší přízně v očích veřejnosti. Ale o tu je potřeba poctivě, každodenní odpovědnou prací na všech úrovních v tomto resortu usilovat (počínaje ministerskými úředníky a konče předsedy jednotlivých soudů). Je nezbytné především dodržovat elementární pravidla slušnosti, transparentnosti a kontroly dotčených subjektů. Žádný zákon, ani žádná Zelená či Bílá kniha justice, ani žádný Etický kodex soudců totiž nemůže změnit prostředí, pokud se lidé na odpovědných místech nebudou chovat tak, jak by se správně chovat měli. Základní podmínkou ke změně, jež může iniciovat proces vedoucí ke zlepšení obrazu justice (nejen) v očích veřejnosti je, že odpovědní lidé budou morálně zdatní a svou činnost budou vykonávat transparentním způsobem. Jakékoliv projevy klientelismu, protekce či snad náznaků personální korupce vracejí malými krůčky justiční poměry zpět, k době, v níž se nám moc dobře nežilo. Proto je zapotřebí proti všem druhům nestandardního jednání s odsudkem vystupovat, aby k něčemu podobnému napříště nedocházelo.