Krátce k dnes vyhlášenému nálezu Ústavního soudu sp. zn. 247/14

    Domníval jsem se, že v dnes vyhlášeném nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 247/14 (https://kuc.cz/jyenxa), budou Nejvyšším soudem zaujímané právní argumenty (1. nevyjasněnost, kdy lze a kdy nelze posuzovat případ nabytí nemovitosti od nevlastníka právním pravidlem vydržení, a kdy zase lze privilegovat Ústavním soudem nově do právního řádu zavedený institut nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, 2. vůle zákonodárce obsažená v důvodové zprávě nového katastrálního zákona, že podle dosavadní úpravy nabytí nemovitosti od nevlastníka nepřicházelo v úvahu, a 3. nemožnost, aby obecný právní princip, jehož prostřednictvím byl Ústavním soudem do právního řádu zaveden právní institut nabytí nemovitosti od nevlastníka, vytěsnil platné právní pravidlo /§ 134 obč. zák./) vypořádány. Nestalo se tak s tradičním odkazem na předchozí judikaturu, která ovšem tyto právní argumenty rovněž neřeší. Mimo Nejvyšší soud ovšem nejsem sám, kdo marně v judikatuře Ústavního soudu hledá odpovědi na podobné otázky. Možno vzpomenout např. bývalého ústavního soudce JUDr. Vladimíra Kůrku, který k nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 415/15, připojil své odlišné stanovisko:

     "Ústavní soud zastává názor, že ochrana dobré víry je ústavněprávním principem, a s tím není důvod polemizovat; občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen 'občanský zákoník' nebo 'obč. zák.'), jí také přirozeně 'ochranu' poskytoval. Není však vůbec samozřejmé, že tato 'ochrana' má (musí) vést i (resp. až) k založení právního důvodu nabytí vlastnictví, který zákon nepředpokládá, a který prolamuje doktrínou tradičně přijímanou zásadu, že nikdo nemůže převést více práv, než má sám. Převodce, který nabyl nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy, právě pro tuto neplatnost, se vlastníkem nestal, a převést na další osobu nemá co.

       Dobrověrný nabyvatel, jak jej označuje Ústavní soud, nadto není v pozitivním právu bez ochrany; má stejná práva jako vlastník, zejména právo na plody a užitky z věci a na náhradu nákladů, které vynaložil po dobu oprávněné držby. Ačkoli je povinen věc vlastníku vydat, svědčí mu nároky z absolutně neplatné (kupní) smlouvy proti svému předchůdci, zakotvené v ustanovení § 457 obč. zák. pro režim bezdůvodného obohacení, a konečně i potencionalita nabytí vlastnictví cestou vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

      Ačkoli Ústavní soud zhusta deklaruje požadavek výkladu podústavního práva, který směřuje k vnitřně bezrozpornému a homogennímu právnímu řádu, v dané věci se mu očividně zpronevěřuje již tím, že činí nesrozumitelným, resp. nezpůsobilým sourodého výkladu vzájemný vztah jím konstituovaného nabývacího titulu na straně jedné a v předchozím zmíněného institutu vydržení na straně druhé; zjednodušeně řečeno, k čemu je 'dobrověrnému nabyvateli' nabytí vlastnictví vydržením za podmínky držby v dobé víře po dobu deseti let, jestliže na základě dobré víry je vlastníkem již v okamžiku uzavření absolutně neplatné smlouvy? Úvahy o 'souběžné' existenci obou institutů, vtělené do bodu 56 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, nepůsobí přesvědčivě právě ve smyslu tam tvrzeného rozlišení, kdy 'první' nabyvatel z neplatné smlouvy by se mohl těšit toliko z vydržení, zatímco jeho nástupci (další nabyvatelé) již z 'výhodnějších' pozic 'dobrověrného nabytí'; ostatně přec i prvonabyvatel by měl mít výsadu příležitosti k dobré víře, vycházející z důvěry ve správnost 'konstitutivního' (vkladového) aktu veřejné moci (viz též níže).

      Nabytí od nevlastníka sice obecně vzato možné je, ale právě proto, že je v občanském právu výjimečným, vymezeným jen pro speciální případy, se tak mohlo stát jen na základě zvláštní - a to výslovné - zákonné úpravy (viz kupříkladu nabytí od nepravého dědice), jejíž smysl by byl tudíž nutně oslaben, pakliže by bylo možné dovozovat existenci takového nabývacího titulu i mimo tuto úpravu, resp. bez přímé opory v ní. Formulace zákonného titulu nabytí vlastnictví patří zákonodárci, tj. tomu, kdo právo tvoří, nikoli tomu, kdo je má vykládat a aplikovat. Nehledě na to, že Ústavní soud k formulaci a prosazení opačného názoru přistupuje po téměř padesáti letech dominance - jemu kontrérní - a konsolidované teorie i soudní praxe (což nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 v bodu 52 i uznává), čímž však to, co má vetknuto ve svém praporu, totiž "právní jistotu", evidentně destabilizuje.

     Ústavní soud sice nepřehlíží, že ochrany si zaslouží i 'původní vlastník', avšak v třetím kroku testu proporcionality (viz body 39 a násl. nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12) však zásadně vítězí 'dobrověrný nabyvatel', a tak se také stalo ve všech nálezech, jimiž rušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu (stejně jako v nálezu nynějším); tvrzení obsažené v bodu 43 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 pak není doložitelné potud, že ani původní vlastník nemusí mít 'silný' vztah k důvodům neplatnosti smlouvy, resp. že jej nemusí mít také žádný. Pouze ve vztahu 'k podvodnému převodu ... z původního vlastníka' se v bodu 46 tohoto nálezu uvádí, že by 'následný dotčený dobrověrný nabyvatel měl vůči původnímu zpravidla velmi oslabenou pozici', a to vzhledem k hlediskům 'obecné idey spravedlnosti', což však je zjevně protichůdné celkové konstrukci, na níž Ústavní soud jím sledovaný nový nabývací titul založil, jestliže i takovému 'dobrověrnému nabyvateli' svědčila, stejně jako nabyvatelům ostatním, jinak 'konstitutivní' dobrá víra a důvěra v akty veřejné moci. Není od věci ani připomenout, že zvolené měřítko 'spravedlnosti' je nejen mimořádně subtilní, nýbrž stejně tak i subjektivní.
     Zvláštní (a rozhodující) váhu dobré víře přičítá Ústavní soud (ve prospěch 'dobrověrných nabyvatelů') zájmu na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci a presumpci správnosti jejích aktů, a odtud plynoucích požadavků šetření principů 'právní jistoty a ochrany nabytých práv'. Nedoceňuje však, jaké povahy tyto - zde rozhodné - akty (katastrálního úřadu) byly, resp. jakou 'jistotu' pro jejich adresáty tehdejší právní úprava (provedená zákonem č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) poskytovala, jestliže katastrální úřad ve vkladovém řízení povolávala k posouzení - jen - skutečností vyjmenovaných v jeho ustanovení § 5 odst. 1, a jestliže v ustanovení § 11 výslovně deklarovala - opět jen - že 'ten, kdo vychází ze zápisu v katastru ... , je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci...'. Právě v tomto zákonném kontextu totiž nutno vnímat i Ústavním soudem dovolávaný znak 'konstitutivnosti' (vkladového) aktu (viz body 33, 40 a 41 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12), jímž má být posílen úsudek o jeho 'důvěryhodnosti', neboť je zřejmé, že o 'pravou' konstitutivnost nejde, neboť aktem katastrálního úřadu žádné vlastnictví konstituováno (zřízeno) být nemohlo. Podobné platí i o rovněž uvažované povaze tzv. legitimního očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (bod 34 téhož nálezu), jejímž důsledkem je obhajitelný úsudek, že - naopak - za daných právních poměrů s ním počítat možné nebylo (srov. výklad podaný Evropským soudem pro lidská práva ve věci 'Glaser', na který upozorňuje Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1168/2013). A není konečně od věci připomenout, že Ústavním soudem dovolávaná 'dobrá víra' (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb.) je toutéž, již jako (pouhou) podmínku vydržení zakotvuje shora zmíněné ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák.
     Stesky nad zvolenou koncepcí tzv. materiální publicity mohou být i oprávněné, nicméně takto stanovil zákonodárce, a odpovídající interpretace je v právu možná jen v jejím rámci.
     Jinak řečeno, rozhodnutí katastrálního úřadu nebyla objektivně způsobilá založit až takovou "důvěru v akty veřejné moci", že z nich vycházející dobrá víra (§ 11 zákona shora) by mohla být konstituantou Ústavním soudem založeného zvláštního titulu nabytí vlastnictví, který zákon nepředvídal.

     Byl to ostatně sám Ústavní soud, kdo v nálezu sp. zn. II. ÚS 349/03 ze dne 1. 8. 2006, předtím, než 'válka soudů vypukla', uzavřel, že "ochrana, jež poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo', a že 'pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem'.
     Ústavní stížnost stěžovatelů tedy měla být zamítnuta; samozřejmě až poté, co by plénum Ústavního soudu přijalo stanovisko, jímž by se od dosavadní judikatury distancovalo, resp. ji překonalo."

     I přes absenci vypořádání se s velmi zásadními právními argumenty Nejvyššího soudu jsem ovšem dospěl k závěru, že by se jeho judikatura měla změnit a odklonit se od rozsudku velkého senátu R 16/2015, jenž stojí na právním názoru o nemožnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (v poměrech platnosti a účinnosti "starého" občanského zákoníku). V tomto směru jsem tedy pochopil náhled kolegy dr. Spáčila, v jehož kontextu lze vysledovat, že nedostává-li se prostoru pro vytěsnění právní argumentace (v důsledku aplikace tzv. odkazové judikatury), je moudré v takto specifické judikatorní situaci vycházet z toho, že pokud jsou rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětné oblasti Ústavním soudem opakovaně rušena, pak již není důležité, že v těchto rozhodnutích není překlenuta Nejvyšším soudem zaujímaná právní argumentace, ale je třeba vycházet z toho, že taková je realita. Ostatně reálně již málo právníků dohledává ony judikatorní odkazy na předchozí rozhodnutí a porovnává, zda vůbec či s jakou kvalitou byla ta či ona právní argumentace překlenuta.

      Proto se domnívám, že i když právní argumenty Nejvyššího soudu nebyly Ústavním soudem vypořádány (a za tímto názorem si opravdu stojím), měl by Nejvyšší soud - pokud k tomu budou splněny procesní podmínky pro rozhodování ve velkém senátě (a já se domnívám, že ano) - se cestou rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia odklonit od své judikatury a ve shodě s Ústavním soudem zaujmout právní názor, že i v poměrech platnosti a účinnosti "starého" občanského zákoníku bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Obecné soudy by při posuzování, zda konkrétní případ je podřaditelný pod skutkovou podstatu nabytí nemovitosti od nevlastníka, měly vycházet z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž jsou precizovány znaky této skutkové podstaty; zcela jistě by ovšem soudy neměly samy o sobě rozšiřovat či nějak měnit v tomto nálezu popsané znaky nabytí nemovitosti od nevlastníka.