Má se Nejvyšší soud otevřít akademikům?

Má se Nejvyšší soud otevřít akademikům?

Web Česká justice v pátek 31. 3. na svých stránkách (https://kuc.cz/zxntj8) informoval veřejnost, že se připravuje revoluční změna v souvislosti s obsazováním Nejvyššího soudu. Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal se prý dohodl s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem, že by „talár mohli obléci i akademici bez praxe z obecné justice“, neboť očekávané názorové spektrum by mohlo obohatit všechny tyto skupiny.

Především doposud nikdo členům občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu nesdělil výše uvedenou informaci a je opravdu smutným zjištěním, pokud se soudci této vrcholné instituce mají tak zásadní informaci, o níž by se mělo debatovat především na půdě Nejvyššího soudu, dozvídat z médií.

Ale k věci a bez emocí. Již dříve jsem (v debatě s bývalou předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou, u níž stále více oceňuji její nadčasový pohled na justici) zastával názor, že výjimečný vstup akademika na post přímo soudce Nejvyššího soudu může být pro tuto vrcholnou soudní instituci přínosem. Je ovšem podle mého názoru zapotřebí velmi pečlivě vážit jednotlivé kandidáty.

Má-li být validní informace webu Česká justice, že případná nominace osciluje též kolem jmen (akademiků) Petr Lavický (https://kuc.cz/wm5z28), Petr Tégl (https://kuc.cz/6h1gj8), Filip Melzer (https://kuc.cz/87lz0g, https://kuc.cz/56nh6p) či Milan Hulmák (https://kuc.cz/bwdgpu), pak si dovoluji upozornit, že všichni tito akademici s větší či menší mírou spojili své úsilí s tvorbou nového občanského zákoníku, a jeden z nich se pak v současné sobě intenzivně spolupodílí na tvorbě nového civilního řádu. A byl to především ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který v dřívější době prezentoval jistěže správný a uvážený názor (podporovaný např. Ivou Brožovou, Pavlem Rychetským, Josefem Baxou, Janem Vyklickým a dalšími významnými právníky), že by se soudci neměli podílet na normotvorbě (kuc.cz/rxyi3i).

Stejné měřítko by mělo být (a vysvětlím dále proč) uplatněno i v případě těch akademiků usilujících přímo o post soudce Nejvyššího soudu, kteří se podíleli či dosud podílejí na české normotvorbě, tedy těch právních předpisů, které sepisovali, posléze komerčně komentovali, a které by následně měli jako soudci Nejvyššího soudu aplikovat a z tohoto titulu se spolupodílet na rozhodovací činnosti a usměrňování rozhodovací praxe obecných soudů.

Je tomu téměř jeden rok, co jsem brojil proti obsazení pracovní skupiny k rekodifikaci občanského soudního řádu soudci. Tehdy jsem na svých stránkách prezentoval názor, že z pohledu demokratického a právního státu jde o defektní stav, jestliže se soudci podílejí na tvorbě právních předpisů, které posléze v rámci výkonu své soudcovské funkce vykládají a aplikují. Mnohdy navíc v situaci, kdy svůj právní názor [jak daný právní předpis, na jehož tvorbě se (spolu)podíleli, vykládat a aplikovat] bezprostředně po jeho přijetí zákonodárcem vyloží v komerčně vydaných komentářích, v nichž stabilita obsažených informací [spojená s osobností těchto soudců – (spolu)autorů], předurčuje jejich prodejnost a tím i výši autorských honorářů. I tato okolnost může (do jisté míry) zpomalovat názorovou pluralitu v konfrontaci s právní realitou, neboť právě (spolu)autorům je zřejmé, že každé zpochybnění takového jejich komentářového názoru (v případě soudců – spoluautorů – jde právě o téže osoby) se fakticky stává „hřebíčkem do rakve“ validity informací v takovém díle, což (postupně) může snižovat jejich prodejnost (neboť především praktičtí právníci zpravidla nemají zájem pořizovat si odborné publikace obsahující právní názory, jež se odchylují od judikovaných názorů v soudní praxi, resp. které byly v judikatuře překlenuty a proto v právní realitě neobstojí). Jinak řečeno, ve hře je také odborná strnulost a neochota měnit již v komentářích vyslovené právní názory, které v konfrontaci s realitou mohou pokulhávat a vykazovat názorový defekt.

Proto říkám, Nejvyšší soud lze otevřít výjimečně i pro akademiky, ale při výběru by mělo být pečlivě zvažováno, zda je vhodné, aby na místo soudce Nejvyššího soudu byli jmenováni ti z akademiků, kteří se podíleli na normotvorbě nového civilního kodexu, kteří jej dosud na podkladě jimi zpracovaných komentářů vykládají a do budoucna by jej měli ještě jako soudci aplikovat. V rámci zachování přirozené vyváženosti je – a nejsem o tom sám přesvědčen – vhodné oslovit pro výkon soudce Nejvyššího soudu, je-li zde opravdu snaha o názorovou pluralitu, ty akademiky, kteří stáli mimo tuto hlavní legislativní vlnu. Tedy oslovit osoby, jež nejsou nijak svázány svými právními názory vtělenými do nové (a já říkám, že velmi složité a značně problematické) soukromoprávní úpravy, a které by tak mohly být z pozice svého předchozího akademického působení vnést skutečnou názorovou invenci, ale také relevantní oponenturu k případným problémovým úskalím nové právní úpravy sepsané z rukou jejich kolegů – akademiků. V opačném případě lze stěží očekávat (a proč, naznačil jsem již shora) názorovou pluralitu, ale spíše „zakonzervování“ již vyslovených (a možná v řadě případů chybných) právních názorů. Jde tedy o mnohem více, než o pouhý další kariérní posun některých akademiků. Jde o zachování názorové plurality k nové civilní úpravě. Tesat moudrá slova bývalé předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové: „Kladu si sama otázku, jak může soudce nalézat právo, jestliže si ho sám vynalezl již tím, že ho napsal.“

----

MF DNES - Nejvyšší soudci "z ulice" - kuc.cz/de936h

    "Soudcovská unie zdůrazňuje, že bez existence kariérního řádu pro soudce obecných soudů a závazných pravidel pro jmenování externistů nelze osobu bez soudní praxe jmenovat soudcem Nejvyššího soudu. V opačném případě je zpochybněna nezávislost justice a záruka odborného rozhodování." 

Z prohlášení Soudcovské unie z 7. 4. 2017, in https://kuc.cz/sikapc

"Nejvyšší soud funguje tak, že rozličnou rozhodovací praxi nižších soudů sjednocuje. Jeho soudci tedy musí dobře znát praxi, vědět, co se v jednacích síních odehrává, a znát procesní pravidla. Důležité je ale i vědomí toho, jaká pestrost v souzení může na Nejvyšším soudě být s ohledem na to, co život přináší. Podstatná je zkušenost a pokora k této práci. Rozhoduje se o
lidech a jejich příbězích. Ne kvůli formulování pěkných právních názorů" (Tomáš Lichovník, soudce Ústavního soudu, in Mladá fronta DNES, 12. 4. 2017, "'Amatéři' na Nejvyšším soudu? Odpor je tuhý")