(Nejen) o šíření špatné nálady

    V posledních dnech média zveřejnila řadu reakcí v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci žaloby státního zástupce proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o jeho odvolání (https://www.euro.cz/id/1js2n68w5kkb2pccs5atmccfw/servlets/cz.acron.euro.servlet.DownloadBinaryDoc/107176/10/5%20A%20310-2011.pdf). Zaujalo mne, že se (navíc ještě před zveřejněním předmětného soudního rozhodnutí) k tomuto případu vyjadřovala veřejnosti známá státní zástupkyně, a to v tom směru, že „jeho (roz. žalujícího státního zástupce) návrat...může být pro veřejnost dost nevěrohodný.“ (https://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-54793110-rampula-by-mel-svuj-navrat-zvazit-soudi-sefka-unie-statnich-zastupcu-bradacova).     

      Šíření špatné nálady v odborných kruzích může být ovšem nakažlivé; může totiž dojít k jejímu přenosu na laickou veřejnost, která v posledním období velmi kriticky vnímá sektor justice a státního zastupitelství, ačkoliv ten (ve svém celku) funguje dobře a případné excesy, pramenící z občas zaznamenaného (zjištěného) lidského selhání, je schopen poměrně rázně řešit. To ovšem přirozeně nemůže platit tam, kde jsou označovány věci a problémy na bázi jakýchsi domněnek, spekulací či neověřených informací. Dojde-li totiž k aktivaci řešení věci v zákonem předvídaném procesu, nikoliv výjimečně se stává, že uvedené počáteční konstrukce pod tíhou zjištěných skutečností se stávají neudržitelnými a případy podle toho také standardním způsobem končí. Tyto informace už nejsou natolik „lákavé“ pro média, která se k nim v těchto fázích mnohdy nevracejí a nekladou otázky, jež se s takovým výsledkem logicky nabízejí. Zbytky špatné nálady však u mnohých občanů přetrvávají, čímž se jejich nedůvěra ve funkčnost systému jaksi utvrzuje. Nejen u justičních osob, policistů, či státních zástupců atd. by ovšem mělo platit, že mají postupovat tak, aby posilovali důvěru občanů ve funkčnost našeho systému - státu, především z pohledu moci soudní a výkonné. Ostatně kupř. sám zákon o státním zastupitelství v § 24 odst. 4 ukládá státním zástupcům povinnost zachovávat náležitou úctu k ostatním státním zástupcům,  jiným osobám vykonávajícím právnické povolání, k ostatním zaměstnancům státního zastupitelství a dalším osobám, s nimiž při výkonu své funkce jedná, přičemž státní zástupce je povinen zejména zdržet se nepřiměřené veřejné kritiky státního zastupitelství a výkonu jeho působnosti, jiných státních zástupců, soudců, advokátů a notářů. Obdobnou konstrukci obsahuje zákon o soudech a soudcích. Tyto elementární povinnosti je proto vhodné (žádoucí, resp. nezbytné) dodržovat.

     Jiná je (může být) zase situace u různých občanských sdružení, obecně prospěšných společností, nadací atd. (jež zaměřují svou činnost na tzv. boj proti korupci, korupčnímu prostředí, právní osvětu atd.). Zde mohou být hroty k používání kritiky (bez odpovědnosti shora) pronikavější.

      Pokud zůstaneme u události týkající se činnosti státních zastupitelství, mnohým určitě neunikla tisková zpráva Transparency International – Česká republika, o. p. s. (dále též „TIC“) ze dne 21. února 2012 (https://www.transparency.cz/doc/aktuality/TZ_Justice_21_2_2012_2.doc).  V této tiskové zprávě se mj. uvádí, že TIC se znepokojením sleduje vývoj kolem situace na jmenovaném státním zastupitelství a připomíná, že podstatou celé kauzy (roz. z pohledu TCI) je snaha nejvyššího státního zástupce vrátit státnímu zastupitelství důvěru veřejnosti.  Další formulace v tiskové zprávě ovšem čtenáři nepřinášejí žádné konkrétní informace. Jsou pouze předkládány hodnotící závěry obecně popisované situace. Čtenář proto bez relevantních informací není schopen si údaje ověřit a konfrontovat s předkládanými závěry. Je to ke škodě věci, neboť občané TCI stále více vnímají či registrují, jelikož představitelé TCI velmi často vystupují v médiích a vyjadřují se k tzv. korupčnímu prostředí. Mnozí však již nemají informace o struktuře tohoto subjektu, jeho poslání, zázemí, jeho počátcích atd. Mimochodem v souvislosti s činností osob jinak vykonávajících funkci soudce jsem byl překvapen tím, že zakladatelem Transparency International – Česká republika, o. p. s. bylo občanské sdružení TIC – Transparency International, se sídlem v Praze 7, Františka Křižíka, které (alespoň podle veřejně dostupných informací) mělo zaniknout dne 31. srpna 2005 bez právního nástupce, přičemž práva a povinnosti TIC přešly v souladu s ustanovením § 8 odst. 7 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, v platném znění, na základě rozhodnutí správní rady ze dne 27. dubna 2011 na fyzické osoby – Mgr. Václava Lásku (https://www.ak-laska.cz/002.php, https://www.vaclavlaska.cz/), JUDr. Jana Vyklického (https://www.psp.cz/eknih/1981cnr/tisky/t0050_00.htm, https://www.nssoud.cz/Soudci-docasne-prideleni/art/486?menu=203), Bohdana Dvořáka a na Libora Vávru. TCI přitom deklaruje, že k naplnění svého účelu bude poskytovat služby typu např. pořádání konferencí, seminářů, či poradenství v oblasti aplikace právních předpisů a ekonomiky. Postavení uvedených zakladatelů (z nichž dva – pokud se nemýlím – jsou činní soudci) ovšem není nijak nevýznamné, neboť podle zakládací smlouvy participují v rámci tzv. volebního shromáždění (což je společné zasedání správní rady, dozorčí rady a zakladatelů společnosti) na volbě členů správní a dozorčí rady (zakladatelé ostatně byli prvními členy správní rady společně např. se Stanislavem Barnardem, který je nyní činný v Nadačním fondu proti korupci - https://www.nfpk.cz/cz/spravni-dozorci-rada).

     Co tím vším chci naznačit či vyjádřit? Pouze a jen to, jaké informace nás obklopují, v jaké nebývalé míře se v posledním období zvedá vlna občanské participace v boji proti korupci, korupčnímu prostředí, klientelismu atd. a s jakou vzestupnou tendencí jsou šířeny negativní nálady o míře korupce v České republice. Z pohledu oficiálních výsledků a činnosti státních orgánů ovšem můžeme zaznamenat údaje poněkud, resp. výrazně odlišné. Z toho všeho uzavírám, že při stále zesilujícím informačním ataku z různých míst je  zapotřebí vnímat věci v souvislostech a dát si velký pozor na laciné šíření špatné nálady.

Z judikatury:

"Právo na svobodu projevu pak musí ustoupit právu na spravedlivý proces, jehož imanentní součástí je nestrannost orgánu povolaného rozhodovat o právech a povinnostech (k tomu srov. rovněž rozsudek ze dne 16. 9. 1999 ve věci Buscemi proti Itálii, číslo stížnosti 29569/95)...Evropský soud pro lidská práva považuje státní zástupce (veřejné žalobce, prokurátory) za součást justice v širším slova smyslu (srov. rozsudek ze dne 13. 11. 2008 ve věci Kayasu proti Turecku, číslo stížnosti 64119/00 a 76292/01, § 77 a § 91a tam citovaná prejudikatura), pročež pro ně platí zásada vyslovená již v případu Willeproti Lichtenštejnsku (rozsudek ze dne 28. 10. 1999 ve věci Wille proti Lichtenštejnsku, číslo stížnosti 28396/95, § 64) osoby působící v oblasti justic, totiž, že pro ně povinnosti a odpovědnost nabývají zcela zvláštního významu: „…vskutku lze oprávněně očekávat od osob v justičních funkcích, že budou svou svobodu projevu užívat se zdrženlivostí pokaždé, kdy by mohla být ohrožena autorita a nestrannost soudní moci“ (pozn. překlad kárného soudu). Právo na svobodu projevu pak musí ustoupit právu na spravedlivý proces, jehož imanentní součástí je nestrannost orgánu povolaného rozhodovat o právech a povinnostech (k tomu srov. rovněž rozsudek ze dne 16. 9. 1999 ve věci Buscemi proti Itálii, číslo stížnosti 29569/95)...Obraz nestranného a důvěryhodného státního zastupitelství vyžaduje, aby se státní zástupce zdržel takových výroků učiněných vůči tisku, jež spolu s kontextem, v němž byly vysloveny, mohou vést k obavám veřejnosti, pokud jde o důvěryhodnost, vážnost a nestrannost jednotlivce i instituce jako celku (k obecné schopnosti veřejných prohlášení členů justice zasáhnout pravidla spravedlivého procesu v otázce práva na nestranný soud srov. kupř. již výše citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Buscemi proti Itálii).“

(rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 12 Ksz 2/2008