Nejvyšší soud rozhodl o děčínské stravenkové kauze

Skupina děčínských soudců nesouhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu v tzv. stravenkové kauze, která byla (ve stručnosti shrnuto) postavena na závěru, že poskytnutí stravovací poukázky soudcům je podmíněno jejich (minimální) účastí v budově soudu s doložitelnou evidencí jejich přítomnosti.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2026, č. j. 21 Cdo 1896/2025-393, právní argumentaci skupiny dědčínských soudců - dovolatelů nepřisvědčil. 

Rozsudek Nejvyššího soudu je publikován na jeho stránkách zde: 1url.cz/JeENh

V rozsudku především dominuje tento právní názor dovolacího soudu:

Podmínění vzniku práva soudce na poskytnutí  stravovací poukázky výkonem jeho pracovní činnosti v určitém minimálním časovém rozsahu přímo v soudní budově a elektronickou evidencí jeho přítomnosti v budově soudu zákonnému vymezení obsahu jeho funkce neodporuje. 

Moje poznámka:

Rozhodnutí Nejvyššího soudu není přesvědčivé již z toho důvodu, že v předmětné oblasti není praxe stejná. Např. Nejvyšší správní soud podle mého názoru zcela správně zaujímá právní názor a dodržuje zavedenou praxi, že stravenky jsou soudcům poskytovány i za práci z domova, bez dalšího (vizte odkaz zde: https://1url.cz/YeENO).

Je to logické, neboť soudce, který pracuje doma, pracuje stejně, jako v případě, pokud pracuje v budově soudu. Podmiňovat poskytnutí stravenkového benefitu soudci evidencí jeho docházky na soud či sjednáním režimu práce doma smluvně s vedením soudu je podle mého názoru nesprávné již z toho důvodu, že soudce vykonává ústavní funkci a - jak správně poznamenává Nejvyšší správní soud (vizte odkaz shora) - nemá pracovní dobu v běžném slova smyslu. Proto soudce práci z domova může vykonávat dle svého uvážení, pokud není jeho přítomnost na soudě nebo na jiném místě vyžadována z důvodů plynoucích z povahy výkonu funkce soudce.

U nalézacího soudce jsou specifika jeho práce jiná než u soudce např. dovolacího soudu. Pokud si pamatuji, tak za svého působení u Nejvyššího soudu byl režim v zásadě stejný jak popisuje v odkazu shora Nejvyšší správní soud. A podobně to musí platit třeba také i u nalézacích soudců. Nelze přitom poskytování stravenek podmiňovat ani sjednáním dohody s předsedou soudu, dle které může soudce za stanovených podmínek vykonávat svou práci z domova. Jednak to odporuje ústavnímu postavení funkce soudce, není to zcela u všech soudů v tuzemsku dodržováno, a konečně je to i značně nepraktické. Vysvětlím. Tak např. v mém případě mám tři jednací dny v týdnu, přičemž dva dny věnuji přípravám na jednání, studiu nových věcí, upisování rozhodnutí a celé řadě dalších úkonů. Pokud mi některá nařízená věc tzv. „odpadne“, jednání se nekoná a já zrovna musím upisovat složitější rozhodnutí, tak se může stát, že např. i odpoledne v jinak můj jednací den se odeberu domů a sepisuji předmětné rozhodnutí. Tak se někdy stane (např. ve sporech o vypořádání SJM či ve složitějších vlastnických sporech), že při psaní plynule pokračuji až do pozdních večerních hodin a zhusta též o víkendech. Pokud nahlédneme na tento styl práce soudce, pak je krajně nespravedlivé, aby i takto pracujícímu soudci nebyl poskytován stravenkový benefit, neboť na tento režim nelze v podstatě uzavřít dohodu s předsedou soudu, která je závislá na nahodilých okolnostech. To je právě ten faktický výkon funkce soudce, který - pokud si svou funkci řádně vykonává - se elasticky přizpůsobuje momentálním podmínkám tak, aby soudce naplno využíval své pracovní možnosti k řádnému plnění své funkce, a to v zásadě v tzv. režimu 24/7.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu výše uvedené okolnosti nezohledňuje, prakticky je přehlíží, především přechází praxi u jiných vyšších soudů, což jde na vrub jeho přesvědčivosti. Proto by jasno v této záležitosti měl učinit Ústavní soud, pakliže k tomu budou splněny podmínky, aby taková věc před orgánem ochrany ústavnosti mohla být přezkoumána z pohledu ústavního práva.

Každopádně se nyní vznáší zásadní otázka. Tou je, zda i Nejvyšší soud dodržuje poskytování stravenek způsobem, jak vyplývá z jeho rozhodnutí. A zda i jiné vyšší soudy tento Nejvyšším soudem vyložený režim dodržují. Pokud tomu tak není, tak něco v české justici není v pořádku a měla by i v tomto směru být zjednána náprava. Z mého pohledu náprava ve směru praxe Nejvyššího správního soudu, který je velmi uvážlivý k poctivé práci soudců a k jejich ústavní funkci. V justici jsou přece pojistky, pokud soudce si neplní své soudcovské povinnosti. Ostatně soudce, který by pracovně „klempíroval“, by s tímto stylem dlouho vydržet nemohl a poměrně brzy by čelil kárné žalobě. Tak nechápu ten dosavadní přístup.

Nikdo nemíní prosazovat nějaký chaotický režim, ale je třeba si uvědomit, že soudce je ústavní činitel a nelze jeho práci a případně poskytování i stravenkového benefitu podmiňovat režimem, který jej v podstatě může pracovně omezovat, případě se raději soudce tohoto benefitu ve prospěch řádného výkonu své funkce vzdá (to je i můj případ). Mnozí soudci totiž raději zvolí přizpůsobení jejich pracovnímu režimu podle situace, která nastane v jejich soudním oddělení dle specifických okolností, jež nelze předvídat, nikoliv režimu administrativnímu, jenž je do jisté míry může v tomto směru omezovat.