Nejvyšší soud se kriticky vyjádřil k věcnému záměru CŘS

01.05.2018 00:02

Civilní kolegium Nejvyššího soudu schválilo aktuální materiál, v němž se opět kriticky vyjadřuje k návrhu věcného záměru nového civilního řádu soudního

Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na svém dubnovém zasedání schválilo dokument stálé komise tohoto kolegia, zřízené právě za účelem vypracování připomínek k věcnému záměru nového civilního řádu soudního. Nově přijatý materiál navazuje na úvodní stručné vyjádření Nejvyššího soudu, které bylo zveřejněno už dne 14. prosince 2017 a Nejvyšší soud v něm konstatoval, že představený věcný záměr v částech týkajících se dovolacího řízení zjevně spoléhá na funkčnost takto pojatého institutu v zahraničních právních řádech, bez jakéhokoli zohlednění letitých zkušeností Nejvyššího soudu s nefunkční úpravou dovolacího řízení podle občanského soudního řádu, který prvky „oprášené“ připomínkovaným věcným záměrem obsahoval už v letech 1993 až 2000. Nejvyšší soud s těmito nově formulovanými a podrobněji rozvedenými připomínkami již také seznámil legislativní odbor Ministerstva spravedlnosti. Celý text uvedeného dokumentu je citován níže:


I.

Nezbytnost nového civilního kodexu?

Za více než spornou OOK považuje již samu deklarovanou potřebu rekodifikace civilního práva procesního. Zpracování věcného záměru nepředcházela ani důkladná analýza stávajícího stavu, ani (skutečná) diskuse nad tím, zda a pokud ano, z jakých důvodů a jakým způsobem procesní kodex změnit či nahradit. Již sama tato okolnost činí věcný záměr problematickým.

Teprve poté, kdy bude na základě pečlivé analýzy a věcných (nikoliv ideologických) argumentů postaveno na jisto, že stávající procesní úprava je naprosto nevyhovující a je nutné ji zcela nahradit, bude na místě zvažovat směr, jakým se má (nové) české procesní právo ubírat, včetně toho, která právní úprava a proč může být vzorem či inspirací pro případný nový český procesní kodex. Do té doby je třeba jakoukoliv snahu o „převzetí“ toho či onoho zahraničního procesního „modelu“ odmítnout jako nepodloženou a potenciálně nebezpečnou.


II.

Dovolání ve věcném záměru.

Shora uvedené lze velmi dobře ilustrovat na dovolání (dovolacím řízení). Stávající úprava dovolání, představující výsledek věcné odborné diskuse, na které se Nejvyšší soud významným způsobem podílel, je účinná teprve od roku 2013. Jakkoliv ji lze na základě dosavadních zkušeností považovat za funkční a zdařilou (s výhradami dále zmíněnými), přichází věcný záměr, bez jakékoliv rozumné argumentace odůvodňující takový postup, se zcela odlišnou koncepcí. A to navíc s koncepcí, jejíž významné prvky již byly jako nesprávné a nefunkční odmítnuty – na základě negativních zkušeností, které byly s obdobnou úpravou učiněny v období do roku 2000 – právě při přípravě stávající podoby dovolání. Tvrzení, podle něhož obdobná úprava „funguje“ v Rakousku, rozhodně neodůvodňuje změnu české úpravy dovolání. OOK považuje naprosté pominutí jím vyjádřeného odborného názoru na podobu dovolacího procesu, podepřeného jasnými argumenty a mnohaletými zkušenostmi, za politováníhodné.

Nehledě k uvedenému věcný záměr tají, že jím předestíraná úprava dovolání si vyžádá (mimo jiné) zajištění nové budovy pro Nejvyšší soud, v níž by bylo možné vyhovět (věcným záměrem prosazovanému) požadavku na nařizování ústních jednání za účelem dokazování (tvrzených zmatečnostních vad jakožto důvodu dovolání), resp. projednání dovolání (bod 351 věcného záměru). Ve stávající budově není možné těmto požadavkům vyhovět pro naprostý nedostatek jednacích síní. To vše v době, kdy Ministerstvo spravedlnosti investuje nemalé prostředky do rozšíření stávající budovy, jež s novými jednacími síněmi s patřičným zázemím (logicky) nepočítá. Případné setrvání na věcným záměrem prosazované koncepci dovolání by tak bylo nutné doprovodit i zdůvodněním smysluplnosti stávajících investic a samozřejmě vyčíslením nákladů, které si zajištění nové budovy Nejvyššího soudu vyžádá.

K jednotlivým „prvkům“ navrhované podoby dovolání uvádí OOK následující:

A) Dovolání jako řádný opravný prostředek.

Věcný záměr věnuje poměrně značný prostor „zdůvodnění“, proč má dovolání být řádným opravným prostředkem. Ve skutečnosti je však adorace koncepčního vnímání dovolání jako řádného opravného prostředku obsahově založena pouze na zdůrazňování historické kontinuity takové úpravy se stavem do roku 1948. Ideový základ navrhovaného řešení vyplývá z úpravy, která v českém procesním prostředí nepůsobí již 70 let. Pomocí snadno se nabízející kritiky komunistických deformací, které však současnou úpravu nijak neovlivňují, a pomocí dobových účelových argumentů a řešení dosažených při rozpadu federace věcný záměr s jedinou výjimkou nevyjadřuje žádné analytické důvody proti funkčnosti současné právní úpravy. Více než čtvrtstoletí účinnosti úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku je tak zpochybňováno toliko poukazem na narušení právní jistoty účastníků prolomením právní moci v jedinečné typové situaci, kdy dovolací soud zruší či změní rozhodnutí odvolacího soudu, na jehož základě již bylo plněno.

Jde přitom o situaci, k níž dochází výjimečně a jejíž důsledky již rozhodovací praxe Nejvyššího soudu výkladově sjednotila. Ostří popisovaného problému by nadto mělo být otupeno současnou úpravou § 96 odst. 6 o. s. ř. V soudní praxi v uvedených situacích dominuje spíše dopad této otázky do nákladových poměrů, nikoliv dopad do poměrů třetích osob (jak zcela nepřiléhavě uvádí věcný záměr); srov. ostatně i § 243g odst. 2 o. s. ř. Nehledě k řečenému platí, že ani úpravou dovolání jakožto řádného opravného prostředku by možnost vzniku popisované situace nebyla zcela eliminována [srov. zejména institut předběžné vykonatelnosti rozsudku, úpravu žalob pro obnovu a pro zmatečnost (s nimiž věcný záměr nadále počítá v části čtvrté), jakož i možnost zrušení rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem na základě individuální ústavní stížnosti].

Princip právní jistoty naopak oslabuje úprava dovolání jakožto řádného opravného prostředku, jež povede k oddálení vlastního výkonu rozhodnutí (popř. prosazení účinků napadeného rozhodnutí) i v těch případech, v nichž by k tomu za stávající procesní úpravy nemohlo dojít. Úprava „trestu pro svévoli“ (body 64 a 347 věcného záměru) na řečeném mnoho nezmění, neb až na výjimky v praxi nebude snadné prokázat, že podání dovolání je svévolným uplatněním práva. Jak zdůrazněno výše, argumentovat možným zásahem do práv třetích osob (jak činí věcný záměr) nelze, neboť jejich postavení zásadně nemůže být případným zrušením napadeného rozhodnutí dotčeno.

Věcný záměr v obdobném (nevyhovujícím) duchu upravuje (jako „řádný“ opravný prostředek) též „stížnost“ proti usnesení odvolacího soudu, jímž se nerozhoduje o věci samé (srov. body 359. a násl. věcného záměru).

Platná právní úprava dovolání je výsledkem legislativního vývoje, v němž byly po kritickém vyhodnocení postupně překonány prvky dovolacího řízení, které věcný záměr znovu – bez funkčního zdůvodnění – vnáší na pořad diskuse. Nyní účinné zákonné nastavení dovolání je systémem fungujícím a funkčním. Je vyjádřením dispoziční zásady, poskytuje jak individuální ochranu v potřebném rozsahu, tak i dostatečný potenciál pro plnění sjednocovací role Nejvyššího soudu. Za tohoto stavu je rozhodující otázkou nastavení přípustnosti dovolání a způsob vypořádání nepřípustných dovolání (viz dále), a nikoli ideové prosazení toho, aby dovolání nebylo mimořádným opravným prostředkem. Požadavek právní jistoty účastníků soudního řízení nemůže být založen na „fetišizaci“ pojmu právní moci a jejího dosažení až po rozhodnutí dovolacího soudu. Takové pojetí sice lze vnímat jako snahu o logickou a doktrinální čistotu, je však v přímém rozporu s vývojem upravovaného institutu v posledních takřka třech desetiletích, tedy s vývojem, jenž formuloval právní vědomí a právnické vědomosti a dovednosti odborné i laické veřejnosti. Šlo přitom o vývoj v demokratických společenských i právních poměrech. Oživení historických kontur druhého řádného přezkumu rozhodnutí v civilním soudnictví řešením navrženým věcným záměrem je (oproti výsledkům takového vývoje) prázdným a škodlivým krokem zpět.

B) Dovolání jen proti rozsudku?

Věcný záměr zřetelně proklamuje, že se předmět jeho úpravy vztahuje na civilní sporné řízení (viz bod 1. část 1., díl 1.). Autoři věcného záměru v reakci na stručné vyjádření Nejvyššího soudu k úpravě dovolání z prosince 2017 zpřesňují, že věcnému záměru v jeho úpravě dovolání nelze zřejmě ani potencionálně přičítat ambici být obecnou úpravou dovolacího řízení pro všechny případy civilního procesu. Jako by bylo možno očekávat, že budoucí samostatné úpravy nesporného řízení, exekucí a insolvenčního řízení budou obsahovat autonomní řešení podmínek a pravidel přezkumu dovolacím soudem. Taková, zřejmě jen polemikou vynucená dodatečná argumentace, je nepřijatelná, neboť by znamenala několikerou právní úpravu procesně právního institutu, a tudíž i několik forem dovolacího řízení. To by ve svém důsledku vedlo k vytvoření složitého právního prostředí, s nímž by se obtížně vypořádávali nejen čeští (zejména většinově nespecializovaní) soudci okresních, krajských a vrchních soudů, ale jež by tíživě dopadlo na veškerou právní veřejnost a vyžadovalo by vznik okruhu procesně úzce specializovaných kvalifikovaných advokátů.

Dovolání naopak musí být upraveno jednotně, bez ohledu na to, kolik případných procesních řádů (pro nesporná řízení, insolvence, exekuce….) má být podle představ předkladatelů věcného záměru přijato.

V této souvislosti považuje OOK za potřebné opětovně zdůraznit ještě jeden aspekt (naznačený již pod bodem I.). Z věcného záměru i následného vyjádření jeho autorů je patrné, že se zvažuje i zcela nová úprava řízení v tzv. nesporných věcech a insolvenčního řízení. A to v situaci, kdy stávající úprava je účinná teprve pátým, resp. dvanáctým rokem. Opravdu jsou tyto předpisy, přijaté před několika málo lety, natolik špatné, že je třeba je kompletně nahradit, a vystavit tak celou společnost, krátce po hlubokých otřesech vyvolaných rekodifikací civilního práva (z nichž se dosud nevzpamatovala), dalším významným změnám? Opravdu nemá právní jistota (jejíž podmínkou sine qua non je i relativní stabilita a neměnnost právních předpisů) žádný význam?

C) Vymezení přípustnosti dovolání.

Jak zdůrazněno již výše, úprava přípustnosti dovolání představuje (z pohledu funkčnosti celého institutu dovolání a naplňování základního poslání Nejvyššího soudu) příslovečný „úhelný kámen“.

Věcný záměr svěřuje v hodnotově méně významných věcech (podle předmětu řízení) oprávnění připustit dovolání do výlučné kompetence odvolacích soudů. Tím nejen výrazně modifikuje působení dispoziční zásady v jednotlivých případech, ale takovým řešením i kostrbatě a zbytečně limituje potenciál rozhodovacích možností dovolacího soudu, povolaného ke sjednocování judikatury. Má se tak stát na základě judikatorních znalostí českých odvolacích soudců, povětšinou nespecializovaných, kterým se ukládá, aby do svého přezkumného věcného rozhodování zakomponovali právě i (zatím do značné míry abstraktní) judikatorní přesah projednávané věci. Přenositelnost obdobné zahraniční úpravy do českého procesu již byla historicky vyvrácena, a proto od 1. 1. 2001 opuštěna. Jedním z důvodů takového vývoje byla i transformace českého právního řádu, která se po uvedeném datu spíše stupňovala a která vyvrcholila relativně nedávnou (co do své povahy ohlašovaně diskontinuitní) civilněprávní rekodifikací. K tomu budiž dodáno, že novela občanského soudního řádu provedená s účinností od 30. září 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. byla výsledkem podrobných debat, které Nejvyšší soud vedl o podobě dovolacího řízení s Ministerstvem spravedlnosti, v jejichž rámci též občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu jednoznačně odmítlo úpravu dovolacího řízení, jež by svěřovala rozhodování o přípustnosti dovolání „též“ odvolacím soudům. Nefunkčnost takové úpravy dokládá bohatá judikatura Nejvyššího soudu přijatá k výkladu obdobně formulovaného pravidla v ustanovení § 238 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 1995, a v ustanovení § 239 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2000. Negativní zkušenosti Nejvyššího soudu s takovou úpravou se promítly i v řešení otázky vázanosti výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání tam, kde pro připuštění dovolání nebyly vůbec splněny zákonné podmínky.

Věcný záměr zjevně nikoliv náhodou ze současné právní úpravy přijímá (doktrínou i praxí osvědčené) koncepční východisko současného § 237 o. s. ř., dle nějž je přípustnost dovolání založena na porovnání (srov. též § 13 o. z.) rozhodnutí odvolacího soudu se stavem judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud sám je v zájmu plnění svých zákonných rolí organizován na principu specializace, a jak potvrzuje rozhodovací praxe, je způsobilou institucí k poskytování individuální právní ochrany i ke sjednocování judikatury. K naplňování tohoto dvojjediného poslání napomáhá Nejvyššímu soudu relativně pružné procesní prostředí a organizační principy uspořádání jednotlivých rozhodovacích těles a kolegia. Věcným záměrem navrhovaná identifikace právních otázek odvolacím soudem za výrazného omezení možnosti dovolací argumentace účastníků (srov. pořadí identifikace sporné právní otázky – nejprve rozhodnutí odvolacího soudu a až poté procesní dovolací úkon) tuto potencialitu sjednocování a zjevně i judikatorní výstupy zřetelně omezuje. Jediným možným pozitivním přínosem navrhované úpravy je tak částečné odbřemenění dovolacího soudu při rozhodování o nepřípustnosti dovolání; tato problematika je však řešitelná i efektivním a kvalifikovaným rozhodováním k tomu specializované instituce (změny koncepce dovolání nevyžaduje).

Pro odvolací soudy nebude snadné (pro potřeby odůvodnění, že se dovolání připouští) zjišťovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání; jestliže se ale takového úkolu zhostí, pak nedává smysl, že takto zjištěné důvody přípustnosti se stanou bezcennými (jelikož dovolací soud nemají vázat – bod 344 věcného záměru). V minulosti se rovněž ukázalo, že odvolací soudy nerady (logicky) připouštěly dovolání, a tím přezkum vlastních rozhodnutí, když nemusely, což vedlo v důsledcích k formování „krajové judikatury“ a tím k popření požadavku judikatorní jednoty.

Obtíž bude představovat i zjištění peněžité hodnoty nepeněžitého plnění, jež má být vyjádřeno výrokem (bod 342 věcného záměru); bude-li se zjišťovat znalecky, bude to znamenat ekonomickou zátěž i průtahy v řízení. O penězi neocenitelném předmětu řízení věcný záměr mlčí.

V hodnotově významnějších věcech věcný záměr přípustnost dovolání oproti současné úpravě fakticky neřeší, když se soustřeďuje na kosmetické prosazení principu řádného opravného prostředku.

Nevyargumentovaným se ve věcném záměru jeví i pokus o návrat přípustnosti dovolání založené (zásadně) na diformitě (otevřené či skryté) rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Tato konstrukce byla historicky a po zevrubné diskusi opuštěna s přesvědčivým důvodem neefektivity takové úpravy; dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu byla v těchto případech mizivě důvodná, nadto se v řadě případů rozcházel pohled odvolacích soudů i účastníků řízení na straně jedné a dovolacího soudu na straně druhé v tom, co se takovou diformitou rozumí (šlo o netransparentní kriterium). Věcný záměr tím podlamuje vlastní konzistenci a koncepčnost. Přiznává-li odvolacím soudům způsobilost přezkoumat prvostupňová rozhodnutí (a tím zpravidla zjednat nápravu v chybném právním posouzení), a nadto identifikovat důvod přípustnosti dovolání do vlastního rozhodnutí, je s takovým pojetím v rozporu, že do měnícího rozhodnutí odvolacího soudu bude dovolání přípustné vždy. Věcný záměr zde vychází ze zjevně mylného (a zkušenostmi vyvráceného) předpokladu, že u měnícího rozhodnutí odvolacího soudu je vyšší pravděpodobnost jeho nesprávnosti (kdyby tomu tak nebylo, nevyjímal by dovolací přezkum měnících rozhodnutí z obecných pravidel přípustnosti dovolání). Odvolací soud má za úkol napravovat vady rozhodnutí soudu prvního stupně, a když tak učiní, má být dovolání automaticky přípustné. Proč? Není přeci rozumného důvodu, aby dovolání bylo bez dalšího přípustné např. tehdy, napraví-li odvolací soud zjevný rozpor rozsudku soudu prvního stupně s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Ve světle nedávného vývoje žádná jiná instituce nežli dovolací soud sám neprokázala vyšší způsobilost rozhodovat o přípustnosti dovolání. Není racionálního důvodu tuto koncepci měnit či opouštět.

D) Dovolací důvody

Věcný záměr (srov. jeho body 350. a 356.) ignoruje jednoznačně negativní zkušenosti Nejvyššího soudu s úpravou, jež tzv. zmatečnostní vady řízení pokládala za způsobilý dovolací důvod, jenž mohl být dokazován [srov. ustanovení § 237, § 241 odst. 2 písm. a) a § 243a o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 1995 a ustanovení § 237 odst. 1, § 241 odst. 3 písm. a) a § 243a o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2000]. Důvod opuštění „zmatečnostních vad“ coby dovolacího důvodu, provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. dobře ozřejmuje důvodová zpráva k novele, konkrétně tato její pasáž:

„Podle dosavadní úpravy byla zmatečnost důvodem k podání dovolání (§ 237) nebo důvodem pro obnovu řízení. Tato úprava se v praxi neosvědčila. Obnova řízení je prostředkem ke zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci, který nemohl být v původním řízení náležitě zjištěn, a k posuzování zmatečností se nehodí. Účelem dovolání je přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska správnosti jeho právních, popřípadě i skutkových závěrů, především pro účely sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů; ke zrušování rozhodnutí z důvodů zmatečnosti není - zejména vzhledem k tomu, že o dovoláních rozhoduje Nejvyšší soud - vhodným nástrojem, neboť často předpokládá provedení dokazování, které není účelné a ani často možné u Nejvyššího soudu provádět, a představuje bezdůvodné (a neúměrné) zatížení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu“.

Jako plnohodnotná náhrada opravného prostředku zabývajícího se „zmatečnostmi“ byla k 1. lednu 2001 zavedena žaloba pro zmatečnost. Věcný záměr se k zastaralému konceptu „zmatečností“ coby dovolacího důvodu (bez jakéhokoliv racionálního zdůvodnění) vrací, přičemž ale ponechává stranám i žalobu pro zmatečnost; srov. část čtvrtou, body 377 a násl. věcného záměru. Není od věci poukázat na to, že změnami dovolacího řízení provedenými s účinností od 30. září 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. byl zákaz „zmatečností“ coby dovolacího důvodu formulován výslovně v § 241a odst. 1 o. s. ř.

K praktickým důsledkům zavedení „zmatečností“ jakožto dovolacího důvodu v podobě nutnosti zajištění dostatečného počtu jednacích síní (fakticky tedy nové budovy Nejvyššího soudu) srov. výše.

E) Jednání o dovolání

Koncepce věcného záměru o povinném nařizování jednání o dovolání smysl nedává, jestliže se u dovolacího soudu neprovádí dokazování. Povinné nařizování ústního jednání k rozhodnutí o dovolání v případě, že na něm trvá alespoň jedna ze stran (bod 351 věcného záměru), povede k výraznému zvýšení zatížení Nejvyššího soudu, aniž by to bylo účelné, neboť skutkový základ věci se nemůže u ústního jednání změnit a měnit a doplňovat se po uplynutí dovolací lhůty nemůže ani podané dovolání. I Ústavní soud při přezkoumávání některých rozhodnutí Nejvyššího soudu přitakal závěru Nejvyššího soudu, že poučení o možném jiném právním posouzení věci má smysl jen tehdy, může-li vést k reakci účastníků v rovině skutkové (k dotvrzení potřebných skutečností a k nabídnutí důkazů rozhodných v rovině jiného právního posouzení věci). Taková reakce před dovolacím soudem možná není (Nejvyšší soud není skutkovou instancí). Dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že věc měla být v rovině právní posouzena jinak (a že v důsledku tohoto je třeba vést účastníky k dotvrzení potřebných skutečností a nabídce jiných důkazů než těch, které měl v důsledku chybného právního posouzení věci za podstatné odvolací soud), pak rozhodnutí odvolacího soudu zruší, čímž účastníkům zpravidla otevře možnost argumentovat k jinému právnímu posouzení věci i v rovině skutkové. Není od věci poukázat na to, že při posledních změnách zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, opustil obdobné pravidlo pro své poměry (jako neúčelné) Ústavní soud.

K praktickým důsledkům požadavku na nařizování ústních jednání v podobě nutnosti zajištění dostatečného počtu jednacích síní (fakticky tedy nové budovy Nejvyššího soudu) srov. výše.

F) Vázanost dovolacím návrhem

Ani koncepce věcného záměru o vázanosti dovolacím návrhem příliš smyslu nedává. Navrhne-li dovolatel (žalobce) aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že jeho žalobě bude vyhověno a dovolací soud dovodí, že je namístě rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, pak by měl v duchu navrženého řešení dovolání zamítnout (srov. bod 354 věcného záměru)?


III.

Měnit či neměnit procesní právo?

Potřeba rekodifikovat civilní právo procesní dosud nebyla zdůvodněna. Tím však nemá být řečeno, že procesní úprava nevyžaduje vůbec žádné změny. OOK je připraveno se podílet na odborné diskusi na toto téma a pomáhat hledat řešení, která přinesou co nejlepší procesní úpravu při zachování maximální možné míry právní jistoty adresátů právních norem (srov. výše, bod II, písm. B poslední odstavec).

Pro oblast dovolacího řízení lze vycházet z dosavadní právní úpravy, která se v praxi osvědčila a která představuje vhodný model umožňující Nejvyššímu soudu plnit jeho základní poslání v podobě sjednocování rozhodování soudů v době turbulentních změn civilního hmotného práva.
Má-li Nejvyšší soud plnit roli „sjednocovatele“ judikatury, musí být možné (přípustné) podat dovolání zásadně do všech (konečných) rozhodnutí ve věci samé, bez ohledu na formu rozhodnutí (rozsudek v. usnesení). Rozumný (z pohledu snížení zatížení Nejvyššího soudu) je zřejmě určitý majetkový census, s výjimkami či změkčeními pro některé typy sporů (pracovní, spotřebitelské). Vylučování určitých oblastí z dovolacího přezkumu (odůvodněné snížením zatížení Nejvyššího soudu) vede k tomu, že tyto oblasti nejsou sjednocovány (s nežádoucím důsledkem v podobě vzniku „krajového práva“), popř. je fakticky sjednocuje Ústavní soud, což s ohledem na odlišnou roli Ústavního soudu není koncepční ani žádoucí.

Naopak dovolání proti procesním rozhodnutím má být odůvodněnou výjimkou.

Optimální nastavení dovolacího řízení, jež by umožnilo Nejvyššímu soudu plnit jeho poslání sjednocovat judikaturu a současně nevedlo k jeho přetížení, je nutné hledat zásadně nikoliv ve vyjímání rozličných oblastí z dovolacího přezkumu (z důvodů výše popsaných), či v komplikovaných (a nefunkčních) pravidlech přípustnosti dovolání (předestíraných věcným záměrem), nýbrž ve zjednodušení způsobu, jakým je nakládáno s nepřípustnými dovoláními.

V tomto kontextu je třeba vnímat, že obecně neplatí rovnice „čím více instancí, tím více spravedlnosti“ (viz výslovně stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, odst. 30). Usnesení o odmítnutí dovolání nemá pro účastníky sporu větší význam než ten, který je vyjádřen ve výroku takového rozhodnutí, totiž že dovolání nebylo shledáno přípustným. Jeho odůvodnění zpravidla nijak nepřispívá k ochraně individuálních práv, a tím méně pak ke sjednocování judikatury. Jinak řečeno, jakkoliv nelze pomíjet roli Nejvyššího soudu i v oblasti ochrany individuálních práv (bez níž by ostatně nemohl efektivně plnit své poslání „sjednocovatele“ judikatury), plnění této role není odvislé od (podrobného) odůvodňování závěru, proč dovolání nebylo shledáno přípustným. To platí tím spíše pro sjednocování judikatury; zaplňování „odborného prostoru“ mnoha tisíci usnesení vysvětlujících, proč v dané věci nebylo dovolání přípustné, naopak judikaturní výstupy Nejvyššího soudu činí spíše nepřehlednými (viz obdobně v poměrech Ústavního soudu řadu usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti, označujících tato usnesení za „výpustní ventil“, jakož i závěry Ústavního soudu o judikaturní nezávaznosti těchto usnesení).

Na místě je tedy hledat ústavně konformní řešení, jež umožní naložit s nepřípustnými dovoláními co nejracionálnějším způsobem. Beze sporu zde lze hledat inspiraci i v řadě zahraničních právních řádů a v pravidlech, podle kterých tamní Nejvyšší soudy nakládají s nepřípustnými dovoláními. Pouze takový přístup lze považovat za koncepční a systémový, neboť umožní racionálně fungovat a plnit svěřené poslání nejen Nejvyššímu soudu (aniž by dovolací řízení trvalo neúměrně dlouho, popř. aniž by bylo nutné dramaticky zvyšovat počty soudců a odborného aparátu Nejvyššího soudu), ale taktéž Ústavnímu soudu, na něhož nebudou přenášeny úkoly, jež má plnit soud Nejvyšší.


Mgr. Petr Tomíček,
vedoucí oddělení styku s veřejností Nejvyššího soudu
Brno, 30. dubna 2018

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi soudního oddělení 30 Cdo Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)              ...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý anděl21017079.pdf (225148)

 

 

twitter.com/Nejvyssisoud

 

Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/

 

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

23.01.2018 22:17

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou   § 55 odst. 2, § 465 odst. 1 o. z. § 39 z. ř. s.        Podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Knihy autora (příp. spoluautorství)