"Nemo plus iuris" aneb ani nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 663/15 nepřináší obrat pro judikaturu Nejvyššího soudu

      V otázce řešení problematiky nabytí vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí (pouze) na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí podle dosavadní civilní úpravy panuje v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky zásadní neshoda. To osvědčuje i aktuální (níže publikovaný) nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, kterým bylo mimo jiné zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3709/2014. Je ovšem otázkou, zda i u tohoto nálezu Ústavního soudu se mohou dostavit precedenční účinky, jakkoliv v dané věci je i dovolací soud vázán závazným právním názorem Ústavního soudu. Domnívám se, že ani v posledně zmíněném nálezu Ústavní soud nevytěsnil právní argumenty, které zastává Nejvyšší soud při řešení předmětné právní otázky. Takže pokud v obdobné věci příslušný tříčlenný senát Nejvyššího soudu nedospěje k závěru o nutnosti věc předložit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, jsem toho názoru, že právě pro nevytěsnění relevantní právní argumentace dovolacího soudu při řešení otázky nabytí nemovitostí od nevlastníka, nelze ani nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 663/15, považovat za klíčový v dané materii, jenž by měl znamenat nezbytný přelom pro rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

     Ale vše popořádku.

     Nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, došlo mimo jiné ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3709/2014, kterým bylo odmítnuto dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2014, č. j. 12 Co 25/2013-689, a to z těchto důvodů:

     „Dovolání žalovaných 4) a 5) proti meritornímu výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014, č. j. 12 Co 25/2013-689, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), jakož i s aktuálním rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále již „velký senát“) Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz.)]. V rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 velký senát Nejvyššího soudu - s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Ústavního soudu vztahující se k dané materii a v poměrech platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění - vyložil a odůvodnil právní názor, že neshledává důvod ke změně judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2010 (dále již „R 56/2010“), podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, neboť opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku. Velký senát Nejvyššího soudu v rozhodnutí dále uvedl, že s ohledem na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, senát č. 30 Cdo Nejvyššího soudu správně věc (spojenou s řešením otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka) předložil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu, který v řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí zaujal právní názor v již R 56/2010, leč tento jeho právní názor, z nějž vycházela ustálená judikatura Nejvyššího soudu, byl Ústavním soudem v předmětném nálezu shledán nesprávným s tím, že je věcí Nejvyššího soudu, aby respektoval Ústavním soudem v jím řešené právní otázce judikovaný právní názor ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Velký senát Nejvyššího soudu konstatoval, že za dané procesní situace je tudíž povolán opětovně k řešení předmětné otázky, byť se k ní vyjádřil již v R 56/2010, neboť tříčlenné senáty Nejvyššího soudu by jinak neměly relevantního podkladu při řešení otázky, zda v předmětných případech mají i nadále respektovat závěry obsažené v R 56/2010 a (především) ve zmíněném plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. 78/06, anebo mají stran řešení dané materie přisvědčit v mezidobí zčásti změněné rozhodovací praxi některých senátů Ústavního soudu. Velký senát zdůraznil, že Nejvyšší soud při rozhodování o dovoláních ve věcech, v nichž byla odvolacími soudy řešena právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, i nadále důsledně vychází z plenárních nálezů Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 750/04, uveřejněného pod číslem 452/2006 Sb., a ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem 307/2007. Jinými slovy řečeno, velký senát Nejvyššího soudu shora označeným rozhodnutím zdůraznil, že při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti přisvědčuje plenární judikatuře Ústavního soudu, jež je nadřazena i rozhodování malých senátů Ústavního soudu.

    Nejvyšší soud za takto vyložené situace přitom nenalézá důvod, aby se v dané věci od uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu jakkoli odchýlil, a tím se tedy odchýlil i od zmíněné plenární judikatury Ústavního soudu.“

        Proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost, k níž Nejvyšší soud zaslal vyjádření, v němž mimo jiné uvedl:

           „Po vydání nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12, v němž byl poprvé formulován nový způsob nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí (s přesným popisem skutkové podstaty tohoto originárního nabytí vlastnického práva) senátu 30 Cdo napadla věc původně vedená pod sp. zn. 30 Cdo 1168/2013, v níž byla k řešení právní otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka. Senát 30 Cdo, který se seznámil s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12, neprodleně věc předložil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též „velký senát Nejvyššího soudu“), když se chtěl odklonit od dosavadní judikatury dovolacího soudu s ohledem na závaznost předmětného nálezu Ústavního soudu a v něm (vy)řešené otázky mj. i s ohledem na jeho plenární judikaturu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06, na kterou Ústavní soud navazoval a prohluboval ji. Jak již bylo vyloženo v odůvodnění nyní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu, velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (a posléze i celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, které rozhodlo o publikaci tohoto rozsudku ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, když se s jeho právními závěry zcela ztotožnilo) zaujal právní názor, že přisvědčuje (shora již citované) plenární judikatuře Ústavního soudu a i nadále zaujímá právní názor, že v poměrech předchozí civilní úpravy nebylo možné – mimo zákonem stanovené způsoby – nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Zdůraznil rovněž, že tříčlenné senáty Nejvyššího soudu nemohou samy o sobě změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž tříčlenným senátem. Senát 30 Cdo tedy v naznačené procesní situaci postupoval zákonem předvídaným způsobem (§ 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011).

     Za této procesní situace proto senát 30 Cdo při rozhodování o dovolání ve věci sp. zn. 30 Cdo 3144/2014, vycházel ze shora označeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, který se vyjádřil i k dosavadní judikatuře Ústavního soudu a vyložil, proč nereflektuje judikaturu připouštějící shora popsaný nový způsob originárního nabytí vlastnického práva, aniž by tak učinil zákonodárce.

     V nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 se na straně jedné konstatuje, že předchozí právní úprava neobsahovala institut nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, na straně druhé se ovšem takový způsob tímto nálezem (v němž jsou poprvé vymezeny znaky skutkové podstaty nabytí nemovité věci od nevlastníka) zavádí, jako by tak činil zákonodárce (k tomu srov. např. i komentář Jiřího Spáčila k rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 2/2015, na str. 70), to vše v situaci, kdy úprava materiální publicity obsažená v § 11 zákona č. 265/1992 Sb., byla Ústavním soudem v jeho předcházející judikatuře shledána jako nedostatečná (a tedy vlastně za kolidující s ústavními předpisy).

     V plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, se mj. uvádí, že „Akceptace i dalších pramenů kromě práva psaného (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.“ A Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že „V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater legem.“ (k tomu srov. též např. usnesení Nejvyššího osudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014). V souvislosti s otázkou přijetí nové skutkové podstaty nabytí nemovité věci od nevlastníka, mimo zákonem předvídané způsoby, lze poukázat na další plenární nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 26/08, v němž se uvádí, že „Podle čl. 2 odst. 1 Ústavy je zdrojem veškeré státní moci lid a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o tom, jak ten který institut konkrétně upraví. Není tedy ve svých úvahách vázán stanoviskem aplikační praxe. Rozhodne-li se změnit nějaké pravidlo, byť je v povědomí právní veřejnosti zažito, nese za takové rozhodnutí leda politickou odpovědnost. Navrhovatel si musí uvědomit, že justice je realizátorem jednotné, normativně vyjádřené státní vůle. Jinak než vahou svých odborných argumentů na podobu zákona působit nemůže. A nemůže tak činit ani Ústavní soud, který je pouze negativním zákonodárcem, a to jen v souvislosti s kontrolou ústavnosti zákona, nikoliv též jeho ‚doktrinární čistoty‘“.

     Velký senát Nejvyššího soudu zdůraznil, že z plenárních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 75/04, a sp. zn. Pl. ÚS 78/06, vyplývá, že pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy mezi A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C, případně došlo-li v dané posloupnosti k dalším převodům, přičemž Ústavní soud (ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/06) zdůraznil, že dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy mezi A a B, převodce B v souladu s právem mohl převést vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcně právní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej (popsaným způsobem s ohledem na ochranu svého řádně nabytého vlastnického práva) nemůže pozbýt. Popsaný model je podle velkého senátu Nejvyššího soudu třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého začátku absolutně neplatná. Velký senát Nejvyššího soudu tedy nesdílí závěr, že soudem založená nová právní norma – nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis do katastru nemovitostí – představuje „prohloubení“ této judikatury (viz bod 53 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012), nýbrž naopak, že je s touto plenární judikaturou v (přímém) rozporu, a proto pro velký senát je i nadále relevantní právě ona plenární judikatura při řešení uvedené právní otázky.

      Pokud velký senát Nejvyššího soudu bude i nadále zachovávat tento právní názor, zatímco některé tříčlenné senáty Ústavního soudu budou zase zaujímat právní názor vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, že jde o prohloubení této plenární judikatury, pak bez předložení věci plénu Ústavního soudu tato judikatorní oscilace nemůže mít konce, pokud nebudou pravomocně rozsouzeny stovky dalších, dosud trvajících soudních sporů v dané materii. Senát 30 Cdo pak buď bude v konkrétní věci vázán právním názorem vyplývajícím z přísl. kasačního rozhodnutí Ústavního soudu, a v ostatních případech, pokud v pozdějších rozhodnutích Ústavního soudu bude reagováno na zmíněný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu (což pochopitelně nelze kupř. považovat v případě usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 315/15), bude muset opět podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. věc předložit velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí, který zřejmě opět rozhodne stejně, jako ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013.

     Přitom i zákonodárce např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. – stejně jako právní doktrína (včetně tvůrců nového občanského zákoníku) – zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala. Kromě toho lze zcela přisvědčit právnímu názoru soudce Nejvyššího soudu Jiřího Spáčila (vysloveném v již shora označeném publikačním zdroji), který mj. uvádí, že „Nový občanský zákoník, vycházející z principu materiální publicity, poskytuje naturálnímu vlastníkovi ochranu v § 985 a násl. a vyvažuje tak oprávněné zájmy obou stran. V tomto smyslu by bylo třeba právní názor Ústavního soudu ‚dotáhnout‘, aby bylo dosaženo žádoucí rovnováhy. Není totiž zřejmé, jak by se v poměrech občanského zákoníku 1964 – a navíc zpětně, zpravidla byl sporný převod učiněn v době, kdy judikatura o nemožnosti nabytí od nevlastníka ještě nepochybovala – mohl naturální vlastník bránit.“

      S přihlédnutím k výše uvedenému lze vyslovit názor, že nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/2012, došlo k posunutí hranice od výkladu a aplikace platných a účinným právních norem skrze ústavně právní principy a ideu spravedlnosti, k formování nového pravidla chování, jehož skutková podstata je s odůvodněním na tyto principy – mimo stávající právní předpisy – nově vytvářena, což komentované rozhodnutí činí (jak jinými slovy vyjádřil velký senát Nejvyššího soudu) značně problematickým, jakkoliv Ústavní soud sledoval zjednání nápravy v oblasti týkající se převodů nemovitého majetku a problémů plynoucích z polovičaté zásady materiální publicity (pak je skutečně otázkou, proč nedošlo ke zrušení předmětného ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.).

     Problematický dosah závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, lze zaregistrovat i při řešení otázky vydržení versus nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, což lze pochopit např. z této modelové situace:

    A převede nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy na B (zde podle závěru nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, přichází v úvahu při splnění zákonných podmínek toliko vydržení, nikoliv Ústavním soudem nově normovaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, jímž B být nemůže). Poté B (nevlastník) převede úplatně tuto nemovitost na C. Z jakého důvodu má být vytěsněn závěr, že na tuto situaci již nelze použít institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák.? Pouze proto, že nabyvatel C byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí? Nebo že důvěřoval ve správnost aktu příslušného katastrálního úřadu, který vklad podle převodní úplatné smlouvy ve prospěch nabyvatele C skutečně provedl a s ohledem na tuto okolnost je také C zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti? Anebo snad z důvodu, že právní úprava vydržení se v případě C neuplatní, neboť k jejímu naplnění chybí u C zákonem vyžadovaná desetiletá vydržecí doba, která je s ohledem na tyto okolnosti a dobrověrnost nabyvatele s ohledem na objektivní a subjektivní okolnosti (popsané v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012) nepřiměřeně dlouhá? Pak je ale třeba si položit a odpovědět na otázku, zda v tomto případě jinými slovy nedospíváme k závěru, že je právní úprava vydržení v obdobných věcech nepoužitelná (protože podle Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012) musí nastoupit aplikace nové normy nabytí nemovitosti dobrověrným nabyvatelem) a tedy v důsledku nově Ústavním soudem zavedené skutkové podstaty nabytí od nevlastníka v podstatě (pro řešení podobných případů) obsolentní.

      Tyto popsané souvislosti jsou jen jedním logickým kamínkem jinak uceleného argumentačního řetězce, jenž zpochybňuje problematičnost nově konstruované skutkové podstaty nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, k níž navíc došlo na samém sklonku existence starého civilního kodexu z roku 1964, kdy stávající právní úprava již obsahuje (nikoli v plné šíři a bezproblémově, ale přesto komplexněji) úpravu zásady materiální publicity též v oblasti katastru nemovitostí. Ještě jinak řečeno, pokud by na posledně zmíněnou modelovou situaci Ústavní soud směřoval aplikaci nabytí od nevlastníka, měl by také argumentačně propracovaným způsobem vyložit, z jakého důvodu není možné přistoupit k verifikaci, zda skutkové okolnosti lze podřadit pod skutkovou podstatu vydržení, resp. proč v těchto případech nelze setrvávat na požadavku vydržení. Zatím nikde a nikým nebylo racionálně uvedeno, proč popsanou modelovou situaci je nezbytné řešit ve prospěch skutkové podstaty nabytí od nevlastníka a proč pro takovéto případy je právní úprava vydržení zcela nepoužitelná (tedy proč takové žaloby není možné pro nesplnění podmínek vydržení zamítat).

     Odhlédnuvše od shora uvedeného je zapotřebí také zohlednit zjištění učiněné již soudem prvního stupně, že ještě před uzavřením dohody původních vlastníků (Františka Boháčka a žalované 2/) o vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů „došlo rozhodnutím Krajského státního zástupce v Plzni ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. 2 KZV 11/95, k zajištění celého majetku Františka Boháčka“, a že „Bez ohledu na toto rozhodnutí druhá žalovaná předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 27. 7. 2005 převedla na svoji dceru Natálii Šobotníkovou“, která posléze tyto nemovitosti prodala (na základě kupní smlouvy ze dne 21. ledna 2008) žalovaným 4) a 5).

      Komentářová literatura k novému občanskému zákoníku – k uplatnění zásady materiální publicity - dokonce uzavírá, že pokud bude nakládající osoba omezena v nakládání s nemovitostmi, avšak v katastru nemovitostí nebyla o této skutečnosti vyznačena odpovídající poznámka, není nabyvatel nemovitostí chráněn principem materiální publicity, přestože ze zápisů v katastru nemovitostí omezení vlastníka nevyplývalo, a on se tak jevil jako osoba plně oprávněná s nemovitostmi nakládat (Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 37 a násl.). V případě trestně právních souvislostí by pak (již z povahy věci) mělo být vyloučeno nabytí nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí.“

     Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3709/2014, bylo zrušeno již shora konstatovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15, s tímto odůvodněním:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností ze dne 26. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2015, stěžovatelé brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž byl rozhodován spor o určení vlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem v k. ú. Město Žďár. Stěžovatelé namítají porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z vyžádaného spisového materiálu a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení před soudem prvního stupně se žalobce (Jaroslav Mrkvička) domáhal žalobou určení vlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem v k. ú. Město Žďár. Okresní soud
ve Žďáru nad Sázavou prvním rozsudkem ve věci ze dne 22. 12. 2009 č. j. 10 C 196/2004-183 žalobu zamítl. K odvolání žalobce byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 30. 8. 2010 č. j. 54 Co 319/2010-201 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že se má mj. zabývat okolnostmi uzavření kupních smluv a smluv o půjčkách, uzavřených dne 3. 11. 2003 mezi žalobcem a společností Rentier Group s. r. o., resp. zda těmito smlouvami nebyly sjednány tzv. propadné zástavy. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou druhým rozsudkem ve věci ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 10 C 196/2004-281 žalobu zamítl. Ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že stěžovatelé uzavřeli dne 6. 4. 2004 kupní smlouvu se společností STYL.REAL s. r. o., přičemž při prodeji nebyly zjištěny žádné pochybnosti ohledně vlastnického práva prodávající společnosti; ta byla jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí. Dále soud zjistil, že žalobce uzavřel smlouvy o půjčce se zástavou se společností Rentier Group s. r. o. a ve stejný den (3. 11. 2003) též kupní smlouvu, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva ze žalobce na společnost STYL.REAL s. r. o. Okresní soud tuto kupní smlouvu vyhodnotil tak, že jí byla sjednána tzv. propadná zástava, kterou právní řád nepřipouští; tato smlouva tedy byla posouzena jako absolutně neplatná (§ 39 občanského zákoníku). Okresní soud nicméně žalobu zamítl s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Odo 1424/2006, podle něhož vztahem mezi právními předchůdci, resp. vlastníky sporných nemovitostí, nemohou být dotčena práva třetích osob, které nemovitosti nabyli v dobré víře (ta nebyla v průběhu řízení zpochybněna).

3. K odvolání žalobce byl rozsudek okresního soudu změněn napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, a to tak, že žalobce se určuje vlastníkem předmětných nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Odo 1424/2006 byl ze strany soudu prvního stupně interpretován nesprávně, neboť podle tohoto rozsudku se další nabyvatel nemovitosti, převedené dříve na prodávajícího absolutně neplatnou kupní smlouvou, nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Jakkoli tedy stěžovatelé vzniklou situaci nezapříčinili, jejich dobrá víra nemůže mít jakýkoli vliv na závěr o neplatnosti kupních smluv, kterými předmětné nemovitosti nabyli. Krajský soud zároveň neshledal, že by stěžovatelé vlastnické právo nabyli jiným způsobem (vydržením).

4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Ve stručném odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení otázky nabytí nemovité věci od neoprávněného v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že do jejich práv obecné soudy zasáhly upřednostněním ochrany vlastnického práva žalobce před ochranou jejich dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí. Stěžovatelé nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na podkladě kupní smlouvy uzavřené s předchozím vlastníkem dne 19. 3. 2004. V době převodu nemovitostí byl předchozí vlastník (společnost STYL.REAL s. r. o.) v evidenci nemovitostí řádně zapsán jako výlučný vlastník.

6. Stěžovatelé mají za to, že soudy se dostatečně nezabývaly a nezkoumaly k námitce navrhovatelů jejich dobrou víru při uzavírání kupní smlouvy, na jejímž základě měli nabýt předmětné nemovitosti. V případě stěžovatelů jde nepochybně o tzv. jiný důvod zrušení kupní smlouvy mezi žalobcem a prodávajícím, na nějž poukazuje nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, tedy absolutní neplatnost dle § 39 občanského zákoníku účinného v rozhodné době (zákon č. 40/1964 Sb.). Důvodem absolutní neplatnosti je rozpor se zákonem z toho důvodu, že výše jmenované smluvní strany si sjednaly prostřednictvím uzavřených kupních smluv, ve spojení se smlouvami o půjčce uzavřenými s osobou jednající ve shodě s prodávajícím, tzv. propadnou zástavu, kterou právní řád k právnímu stavu k rozhodnému dni zakazoval. Obdobně by jednání žalobce, prodávajícího a obchodní společnost Rentier Group s. r. o., mohlo být dle stěžovatelů posouzeno jako absolutně neplatné z důvodu obcházení zákona zastřeným právním jednáním. V důsledku takto absolutně neplatného právního úkonu nemohlo na prodávajícího přejít vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Závěr obecných soudů, že vlastnické právo proto nemohlo dále přejít ani na stěžovatele, považují stěžovatelé za protiústavní.

7. Stěžovatelé poukazují na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, podle něhož měly (v právních vztazích posuzovaných dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) obecné soudy poskytovat spravedlivou ochranu účastníkům dotčených právních vztahů právě v těch případech, kdy bylo třeba chránit jejich dobrou víru. Stěžovatelé zdůrazňují, že o existenci jejich dobré víry při nabytí předmětných nemovitostí, jíž se dovolávali na všech stupních soudního řízení, nebyly vzneseny žádné pochybnosti. Obecné soudy v napadených rozhodnutích přesto daly přednost formálnímu pohledu na nezaviněnou (ne)platnost právních úkonů třetích osob, které navrhovatelé nemohli jakkoliv ovlivnit a neměli o nich ani přes vynaložení dostatečné pečlivosti a ostražitosti nejmenší tušení. Stěžovatelé rovněž zdůraznili, že se v případě předchozích kupních smluv, jimiž měl prodávající nabýt vlastnické právo od žalobce, a v případě smluv o půjčce ani nejednalo o stejné subjekty. I kdyby pak tyto osoby byly skutečně osobami jednajícími ve zjevné shodě, jak uvedl krajský soud, je dle stěžovatelů zcela mimo jakékoliv principy demokratického právního státu, aby byli poškozeni takovým jednáním. Domnívají se, že v tomto případě daný stav již hrubě přesahuje míru tzv. alokace rizik, která je přípustná v materiálním právním státě, a naopak se již zcela evidentně jedná o zjevnou nespravedlnost.
8. S názorem Nejvyššího soudu, že není možné nabýt vlastnictví od neoprávněného při "pouhé" existenci dobré víry, stěžovatelé nesouhlasí, poukazují na to, že dovolání se absolutní neplatnosti není časově omezené. Žádný vlastník by si tedy nemohl být jistý svým vlastnickým právem a byl by nucen zkoumat (ne)platnost převodů vlastnického práva v případě všech právních předchůdců, od nichž vlastnické právo nabyl, neboť absolutní neplatnost by mohla být založena v kterémkoliv stupni posloupnosti. Navrhovatelé jsou však přesvědčeni, že taková situace je v materiálním právním státě nepřijatelná a vyvolávala by nepřípustný stupeň nedůvěry veřejnosti a jeho občanů v takový systém.

9. Situace stěžovatelů je zjevně nespravedlivá a tíživá tím spíše, že navrhovatelé hradili kupní cenu za předmětnou nemovitost prostřednictvím hypotečního úvěru, který také pravidelně příslušné bance splácí, a to s nezanedbatelnou úrokovou sazbou. O tom, že ve vztahu k předmětné nemovitosti nebyly naprosto žádné pochybnosti ohledně vlastnických vztahů, svědčí ostatně i ochota příslušné banky poskytnout stěžovatelům na koupi předmětné nemovitosti úvěr a zřídit k ní zástavní právo. Za účelem poskytnutí úvěru museli navrhovatelé zřídit zástavní právo nejen k předmětné nemovitosti, ale také k další nemovitosti, která se v rozhodném okamžiku nacházela ve vlastnictví bratra stěžovatelky. Navzdory tomu, že stěžovatelé sami nejednali v rozporu s právními předpisy a dokonce ani v rozporu s obvyklou ostražitostí při uskutečňování koupě předmětné nemovitosti (spíše naopak byla míra jejich ostražitosti a bdělosti vyšší než bývá průměrem), je v současné chvíli jejich stav takový, že (i) na základě rozhodnutí soudu pozbyli vlastnické právo k předmětné nemovitosti; (ii) stále jsou zavázáni z hypotečního úvěru, který nadále pravidelně splácí, avšak bez jakékoliv vidiny získané protihodnoty; (iii) k dnešnímu dni vázne zástavní právo ve prospěch banky nejen na předmětné nemovitosti, ale také na nemovitosti, kterou původně vlastnil bratr stěžovatelky; (iv) jediný subjekt, na němž se navrhovatelé mohli domáhat určité peněžité částky, obchodní společnost STYL.REAL s. r. o. jako prodávající, od něhož předmětnou nemovitost v dobré víře koupili, zanikl s likvidací; (v) navrhovatelé jsou vystaveni riziku podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení ze strany dědiců žalobce z titulu platby nájemného nájemcem osobě, která k tomu nebyla oprávněna.

10. Stěžovatelé konečně poukazují i na rekodifikaci soukromého práva, resp. na úpravu dosavadních legislativních nedostatků řešenou v novém občanském zákoníku ve prospěch osob nacházejících se v podobné situaci jako stěžovatelé. Zmiňují jednak významný odklon jednak od koncepce absolutní neplatnosti obecně, a jednak od bezvýhradného zákazu sjednání propadné zástavy, kdy nový občanský zákoník již zakazuje sjednání propadné zástavy pouze v době, kdy ještě zajištěná pohledávka není splatná.

III.
Vyjádření účastníků

11. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Nadto předestřel postup Nejvyššího soudu po vydání nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/12, na nějž stěžovatelé odkazují a v němž byl údajně formulován nový způsob nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Senát 30 Cdo předložil věc (původně vedená pod sp. zn. 30 Cdo 1168/2013), v níž byla k řešení právní otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též "velký senát Nejvyššího soudu"), když se chtěl odklonit od dosavadní judikatury dovolacího soudu s ohledem na závaznost předmětného nálezu Ústavního soudu a v něm (vy)řešené otázky mj. i s ohledem na plenární judikaturu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06, na kterou Ústavní soud (jak bylo uvedeno v citovaném nálezu) navazoval a prohluboval ji.

12. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (a posléze i celé občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, které rozhodlo o publikaci tohoto rozsudku ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, když se s jeho právními závěry zcela ztotožnilo) zaujal právní názor, že přisvědčuje (shora již citované) plenární judikatuře Ústavního soudu a i nadále zaujímá právní názor, že v poměrech předchozí civilní úpravy nebylo možné - mimo zákonem stanovené způsoby - nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Zdůraznil rovněž, že tříčlenné senáty Nejvyššího soudu nemohou samy o sobě změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž tříčlenným senátem.

13. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 se dle Nejvyššího soudu na straně jedné konstatuje, že předchozí právní úprava neobsahovala institut nabytí nemovitostí zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, na straně druhé se ovšem takový způsob tímto nálezem (v němž jsou poprvé vymezeny znaky skutkové podstaty nabytí nemovité věci od nevlastníka) zavádí, jako by tak činil zákonodárce, to vše v situaci, kdy úprava materiální publicity, obsažená v § 11 zákona č. 265/1992 Sb., byla Ústavním soudem v jeho předcházející judikatuře shledána jako nedostatečná (a tedy vlastně za kolidující s ústavními předpisy).

14. Velký senát Nejvyššího soudu zdůraznil, že z plenárních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 75/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 vyplývá, že pouze zákonem stanovené způsoby nabytí vlastnického práva jsou ústavně souladné, což je plně uplatnitelné i pro případy, kdy dojde (po právu) k odstoupení od převodní smlouvy mezi A a B poté, co B převedl své vlastnické právo na nabyvatele C, případně došlo-li v dané posloupnosti k dalším převodům, přičemž Ústavní soud (ve věci sp. zn. Pl. ÚS 78/06) zdůraznil, že dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy mezi A a B, převodce B v souladu s právem mohl převést vlastnické právo na nabyvatele C atd., takže případně následné odstoupení jednoho z účastníků převodní smlouvy mezi A a B již nemůže ovlivnit věcně právní vztah náležející subjektu C, D atd., jenž v mezidobí předmětný nemovitý majetek řádně nabyl, a proto jej (popsaným způsobem s ohledem na ochranu svého řádně nabytého vlastnického práva) nemůže pozbýt. Popsaný model je podle velkého senátu Nejvyššího soudu třeba důsledně odlišovat od situace, kdy převodní smlouva je již od samého začátku absolutně neplatná. Velký senát Nejvyššího soudu tedy nesdílí závěr, že soudem založená nová právní norma - nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis do katastru nemovitostí - představuje "prohloubení" této judikatury (viz bod 53 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12), nýbrž naopak, že je s touto plenární judikaturou v (přímém) rozporu, a proto pro velký senát je i nadále relevantní právě ona plenární judikatura Ústavního soudu při řešení uvedené právní otázky.

15. Pokud velký senát Nejvyššího soudu bude i nadále zachovávat tento právní názor, zatímco některé tříčlenné senáty Ústavního soudu budou zase zaujímat právní názor vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, že jde o prohloubení této plenární judikatury, pak bez předložení věci plénu Ústavního soudu tato judikaturní oscilace nemůže mít konce, dokud nebudou pravomocně rozsouzeny stovky dalších, dosud trvajících soudních sporů v dané materii. Senát 30 Cdo pak buď bude v konkrétní věci vázán právním názorem vyplývajícím z příslušného kasačního rozhodnutí Ústavního soudu, a v ostatních případech, pokud v pozdějších rozhodnutích Ústavního soudu bude reagováno na zmíněný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu (což pochopitelně nelze kupř. považovat v případě usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 315/15), bude muset opět podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. věc předložit velkému senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí, který zřejmě opět rozhodne stejně jako ve věci sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, neboť nelze předpokládat, že předmětná plenární judikatura Ústavního soudu by mohla být Nejvyšším soudem interpretována jinak. Ostatně i zákonodárce např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb., stejně jako právní doktrína (včetně tvůrců nového občanského zákoníku), zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala.

16. Nejvyšší soud má za to, že nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/12 došlo k posunutí hranice od výkladu a aplikace platných a účinných právních norem skrze ústavněprávní principy a ideu spravedlnosti k formování nového pravidla chování, jehož skutková podstata je s odůvodněním na tyto principy - mimo stávající právní předpisy - nově vytvářena, což komentované rozhodnutí činí značně problematickým, jakkoliv Ústavní soud sledoval zjednání nápravy v oblasti týkající se převodů nemovitého majetku a problémů plynoucích z polovičaté zásady materiální publicity. Problematický dosah závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 lze zaregistrovat i při řešení otázky vydržení versus nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem.

17. Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 nově zkonstruovaná skutková podstata nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem byla přijata na samém sklonku existence starého civilního kodexu z roku 1964, kdy stávající právní úprava již obsahuje (nikoli v plné šíři a bezproblémově, ale přesto komplexněji) úpravu zásady materiální publicity též v oblasti katastru nemovitostí. Nejvyšší soud též uvedl, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 na uvedenou právní argumentaci vůbec nereagoval, odmítá proto precedenční účinky u tohoto a jemu obsahově podobných nálezů u skutkově obdobných případů.

18. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Při řešení střetu ochrany dobré víry stěžovatelů na straně jedné a ochrany vlastnického práva původního vlastníka na straně druhé vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

19. Vedlejší účastnice řízení, které vstoupily do práv po zemřelém žalobci, k výzvě o vyjádření uvedly, že se ztotožňují s rozhodnutími obecných soudů jako konformními. Skutečnost, že pro navrhovatele byla rozhodnutí obecných soudů nepříznivá, nemůže být sama o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť ve svých konečných důsledcích by jedna majetková újma byla kompenzovaná vznikem nové majetkové újmy na straně nových nabyvatelů předmětné nemovitosti, kteří ji nabyli jako právní nástupci původního vlastníka rovněž v dobré víře na základě rozhodnutí soudního komisaře.

IV.
Formální předpoklady projednání návrhu

20. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

21. Ústavní stížnost byla jako soudci zpravodaji v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu přidělena soudci Vladimíru Kůrkovi. Vzhledem k tomu, že při jejím projednání senát Ústavního soudu dospěl k podstatně odlišnému právnímu závěru, určil předseda senátu postupem podle § 55 zákona o Ústavním soudu nového zpravodaje.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

22. Ústavní stížnost je důvodná.

23. Podstatou sporu je v judikatuře Ústavního soudu již několikrát posuzované působení principu ochrany dobré víry při nabývání nemovité věci od neoprávněného (nevlastníka). Přestože rozhodovací činnost Ústavního soudu lze v tomto ohledu považovat za konzistentní a ustálenou (byť v minulosti prošla názorovým vývojem), a stěžovatelé na ní oprávněně odkazují, v judikatuře Nejvyššího soudu stále nedošlo k odpovídající reflexi této skutečnosti.

24. Při posouzení této věci je tedy nutno vyjít z dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu [zejména nálezy ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359), ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 77/2000 (N 14/21 SbNU 101), ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (N 162/47 SbNU 145), ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1747/2007 (N 216/47 SbNU 845), ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 143/07 (N 35/52 SbNU 359), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 3061/11 (N 138/66 SbNU 123), ze dne 2. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 3314/11 (N 165/67 SbNU 27)], jejíž podrobný přehled byl proveden v nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (body 12 - 15). Pro účely tohoto rozhodnutí je možné ve stručnosti parafrázovat klíčová východiska a závěry, která Ústavní soud ve vztahu k předmětné problematice, a zároveň ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, konzistentně zastává [viz nálezy ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 800/12 (N 198/67 SbNU 555), ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4905/12 (N 105/69 SbNU 719) či ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4684/12 (N 194/71 SbNU 319)].

25. Princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana; toto právo nezaniká, dojde-li k zániku kupní smlouvy - ať již z jakéhokoli důvodu - která byla uzavřena jako první v řadě, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně ("s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence"), nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s pojetím materiálního právního státu. Otázkou dobré víry takového nabyvatele vlastnického práva se tak obecné soudy mají zabývat nejen v případě relativní, ale též absolutní neplatnosti smlouvy, která předcházela smluvnímu vztahu, na jehož základě došlo ke zpochybňovanému nabytí vlastnického práva - k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí - posledním nabyvatelem v řadě.

26. Princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, a - s ohledem na zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet - s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Je přitom "nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti". Vzhledem k tomu, že právní úprava účinná do konce roku 2013 byla Ústavním soudem vyhodnocena jako "neslučitelná s ústavněprávními maximami, neboť v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů", obecné soudy musí samy poskytovat ochranu vlastnickému právu osob jednajících v dobré víře. To samozřejmě neznamená, že by obdobná ústavní ochrana nemusela být poskytována rovněž původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí nebylo s ohledem na absolutní neplatnost provedeného převodního úkonu na jinou osobu nikdy převedeno (viz např. usnesení ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 1670/15, dostupné na https://nalus.usoud.cz).

27. Po srovnání vlastních judikaturních závěrů a přístupu Nejvyššího soudu k této problematice Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 mj. uvedl: "podle relevantní rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, oba jmenované soudy (respektive v rámci Nejvyššího soudu senát 30 Cdo) zastávají zásadně opačné názory na otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a potřeby ochrany osob jednajících v dobré víře v akty a údaje ve veřejné evidenci státu. (...) Ústavní soud však ani při uvážení argumentačně bohaté a nikoliv nepodložené kritiky Nejvyššího soudu nevidí důvod k upuštění od svých závěrů (...)". Ve vztahu k závěrům v napadeném rozhodnutí, jakož i ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu ve věci řešené naposled uvedeným nálezem, které je v klíčových bodech shodné i v nyní posuzované věci, byť mezitím došlo k rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, lze rovněž v podrobnostech odkázat na naposled citovaný nález Ústavního soudu, který na výtky a výhrady tohoto obecného soudu adekvátně reagoval (zejména body 28, 30, 43, 44-57), ostatně činil tak se znalostí právního názoru v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Odo 1424/2006, který byl rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 potvrzen. Ve vztahu k nyní řešené věci není účelné zde tyto argumenty opakovat, neboť jsou Nejvyššímu soudu známy.

28. Ze shora uvedeného pro nyní posuzovaný případ vyplývá, že stěžovatelé, kteří při nabytí nemovitostí evidovaných v katastru jednali v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byla do katastru jako vlastník předmětné nemovitosti zapsána osoba, která na stěžovatele vlastnické právo převedla, byť tak ve skutečnosti jako neoprávněný vlastník předmětných nemovitostí učinit nemohla, požívají ústavní ochrany. Nutno uvést, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla zpochybněna dobrá víra stěžovatelů při nabývání nemovitostí; ostatně soud prvního stupně se touto otázkou zabýval. Z rozhodnutí krajského soudu, jakož i Nejvyššího soudu, je však zřejmé, že otázka dobré víry stěžovatelů při nabývání nemovitosti (s ohledem na judikaturní postoj Nejvyššího soudu) nebyla vůbec jako relevantní zohledněna.

29. S odkazem na již uvedenou nálezovou judikaturu, jakož např. i na pozdější nálezy Ústavního soudu v obdobných věcech (nálezy ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 a ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 415/15, dostupné na https://nalus.usoud.cz), tak nelze než konstatovat, že napadená rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu otázku dobré víry stěžovatelů nevzala v úvahu, a to s ohledem na absolutní neplatnost právních úkonů předcházejícího neoprávněného vlastníka při absenci jiných zákonných možností nabytí vlastnického práva od neoprávněného (vydržení). Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitostem, nabytých od neoprávněného, byla náležitě zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku. Pominutím této okolnosti se postup obecných soudů dostal do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku, či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka.

30. Je proto nutno přisvědčit stěžovatelům, jakožto dobrověrným nabyvatelům, že napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces (a v jeho důsledku i vlastnického práva), neboť byl neopodstatněně upřednostněn princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Tento postup tak fakticky představuje aplikaci nesprávné právní normy, respektive opomenutí jiného pravidla (vyplývajícího z ústavních principů), jež na danou věc obecně také dopadá. Z tohoto důvodu tak musel Ústavní soud přikročit ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

31. Napadenými rozhodnutími zároveň došlo k porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy, a to s ohledem na opakovanou neochotu Nejvyššího soudu respektovat názor Ústavního soudu (srov. bod 69 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, kdy byl shledán postup Nejvyššího soudu ještě oprávněným, a nikoli rozporným s čl. 89 odst. 2 Ústavy, rovněž nález ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15, nález ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 415/15). K problematice závaznosti svých rozhodnutí, včetně závaznosti precedenční, se Ústavní soud podrobně vyjádřil zejména v nálezu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), na nějž lze v podrobnostech odkázat, k jeho souhrnu viz též v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (body 66 a 67). Takové chování obecného soudu má nežádoucí dopady nejen na rozhodování sporů, jak se stalo v této věci, ale též obecně na celý soudní systém demokratického správního státu, který tak selhává ve svém poslání ochránit základní práva jednotlivce. Argumentaci Nejvyššího soudu, z níž vyplývá případná ochota se podřídit názoru Ústavního soudu uvedenému shora pouze za předpokladu jeho aprobace plénem Ústavního soudu, je nutno odmítnout; k tomuto stanovisku se již Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15 (souhlasně též nález ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 415/15).

32. Výše uvedená pochybení jsou dostatečným důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů. Na obecných soudech je, aby v dalším řízení zohlednily dobrou víru stěžovatelů jakožto princip stojícího v kontrapozici k ochraně vlastnického práva (dnes již zemřelého) žalobce s tím, že zohlední všechny konkrétní okolnosti případu (např. doba uběhnuvší od vadného zápisu, okolnosti, za nichž došlo k absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí, investice dobrověrných nabyvatelů do nemovitostí, příp. způsob užívání nemovitosti apod.), tj. v souladu se shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu, při respektování ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány všechny orgány i osoby.

33. S ohledem na výše popsaný zásah do práv stěžovatelů, na ochranu majetku a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížností napadená rozhodnutí podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.

Odlišné stanovisko k tomuto nálezu zaujal soudce JUDr. Vladimír Kůrka; je tohoto znění: