Není kritika jako kritika aneb ze slovníku jednoho akademika

20.10.2017 06:05

 

 

    „Řízný demotivační políček těm autorům, kteří píší pro radost a pro slávu v oboru občanského práva, dal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3894/2015. Soud v něm posuzoval notoricky známý problém: smluvní strany si ujednaly, že když jedna z nich poruší smluvní povinnost a druhá z toho důvodu vy­poví závazek, zaplatí porušující strana smluvní pokutu. To, co vědí rozumné strany při uzavírání smlouvy („když poruším smlouvu a druhá strana smlouvu vypoví, tak něco za­platím“), bohužel stále nedochází ani po letech soudu Nejvyššímu. Ten vyšel ze své obli­gátní mantry, že „není možno smluvní pokutu vázat na výkon práva“ a žalobu zamítnul.

 

    Tato judikatura je neobhajitelná. Je také oblíbenou potravou pro akademické dravce, kteří ji už několik let oprávněně cupují na kousky jako rozhodnutí pomíjející výklad právního jednání (a odmítající připustit, že strany toho o dané smlouvě vědí více než soud). Akademičtí kritici se ale po přečtení rozsudku snad museli štípat do ruky - aby si potvrdili, že existují. V odůvodnění samotném totiž není ani zmínka o nějakých dok­trinálních diskusích nebo odlišných názorech v odborné literatuře. Jako kdyby ti dravci žili v utajené rezervaci, kam soudci dovolacího soudu nemají přístup.

 

    Možná si ale tu soudcovskou slepotu i trochu zasloužíme: v naší komunitě není tajem­stvím, že někteří autoři jsou schopni jeden článek recyklovat donekonečna, dokonce pod stejným označením...“

 

doc. JUDr. Josef Kotásek, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, zdroj: https://kuc.cz/tdpsu0

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

23 Cdo 3894/2015
Datum rozhodnutí: 07.06.2017
Dotčené předpisy: § 544 předpisu č. 40/1964Sb.



23 Cdo 3894/2015 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ALTAR s.r.o. , se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Gorkého 2085/7, PSČ 702 00, IČO 25634941, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PŠC 702 00, proti žalované ADC Blackfire Entertainment, s.r.o. , se sídlem v Praze 9 - Hostavice, Novozámecká č. p. 495, PSČ 198 00, IČO 25788418, o zaplacení částky 522 926,40 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. 2 Cmo 282/2011-144, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2009, č. j. 28 Cm 342/2006-102, zamítl žalobu na zaplacení částky 522 926,40 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena rámcová Smlouva o spolupráci a distribuci zboží ze dne 8. října 2001 (dále jako Smlouva o spolupráci). V článku IV. bodu 1 této smlouvy je obsaženo písemné ujednání o smluvní pokutě a to tak, že poruší-li jedna ze smluvních stran své povinnosti způsobem, který vyústí ve výpověď smlouvy druhou smluvní stranou pro opakované naplnění některého z výpovědních důvodů dle ustanovení článku V odst. 2 a 3 této smlouvy, je porušující strana povinna zaplatit druhé smluvní straně smluvní pokutu odpovídající součinu 50 000 Kč a počtu kalendářních dnů, o které byla níže dohodnutá činnost této smlouvy v důsledku výpovědi smlouvy zkrácena.
Soud prvního stupně dospěl výkladem ujednání o smluvní pokutě k závěru, že tato smluvní pokuta není vázána na porušení smluvní povinnosti, ale je vázána na výpověď smlouvy z určitého konkrétního důvodu, tedy v daném případě to, že se žalovaná dostala opakovaně do prodlení s plněním svých platebních povinností, které jí z uzavřené smlouvy vyplývají, které bylo delší než 14 dnů. Smluvní pokuta tedy není vázána na porušení povinnosti, ale na provedení úkonu žalobkyně, a to dání výpovědi žalované, kdy toto právo žalobkyně může využít, ale také nikoli.
S ohledem na uvedenou skutečnost, tj. že vznik smluvní pokuty není vázán na porušení povinnosti, je citované ujednání o smluvní pokutě neplatné, a tedy nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty nevznikl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 2 Cmo 282/2011-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel z toho, že v článku V. bodu 2 písm. a) rámcové distribuční smlouvy ze dne 8. října 2011 si mezi sebou účastníci sjednali, že pokud by se žalovaná jako kupující dostal opakovaně do prodlení s placením kupní ceny zboží, přičemž doba prodlení by překročila čtrnáct dnů, je žalobkyně oprávněna od distribuční smlouvy odstoupit.
Žalobkyně dne 27. září 2005 distribuční smlouvu vypověděla s odkazem na článek V bod 2 písm. b) smlouvy s právními účinky ke dni 30. září 2005.
Z jazykového a gramatického výkladu obsahu tohoto ujednání o smluvní pokutě dospěl odvolací soud k závěru, že povinnost porušující strany zaplatit sjednanou smluvní pokutu je vázána na podanou výpověď a to i vzhledem k tomu, že se ujednání o způsobu výpočtu výše smluvní pokuty váže k době, po kterou byla smlouva z důvodu výpovědi oprávněné strany zkrácena. Takový výklad citovaného ustanovení smlouvy odpovídá písemnému projevu účastníků a následnému chování žalobkyně, která teprve po učiněném úkonu výpovědi smlouvy mohla přistoupit k výpočtu smluvní pokuty podle doby, po kterou byl smluvní vztah zkrácen. V daném případě v souladu s ujednáním o smluvní pokutě právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo žalobkyni v okamžiku, kdy žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z uzavřené smlouvy, ale až v okamžiku učiněné výpovědi smlouvy žalobkyní, tj. právo na zaplacení smluvní pokuty vznikne oprávněné straně teprve v případě porušení smluvních povinností, které vyústí ve výpověď smlouvy druhou smluvní stranou.
Odvolací soud s ohledem na uvedené shledal předmětné ujednání účastníků za neplatné podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ). Žalobkyni proto nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládá žalobkyně na tom, že podle dovolatelky má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a věc nebyla odvolacím soudem správně posouzena.
Dovolatelka napadá názor odvolacího soudu, že předmětné ujednání (článek IV. bodu 1 Smlouvy o spolupráci) je neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák.
V tomto článku je jasně ujednáno, že nárok na smluvní pokutu vznikne v případě, že některá ze smluvních stran smlouvy poruší povinnosti ze smlouvy, kdy pak v tomto případě vzniká druhé smluvní straně nárok na zaplacení smluvní pokuty. Vznik nároku na smluvní pokutu není vázán na jiné jednání oprávněné strany. Vznik nároku na smluvní pokutu není podmíněn výpovědí smlouvy, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně i soud odvolací, ale takovým porušením smlouvy, které vyústí ve výpověď smlouvy. Vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty se tedy výslovně váže na porušení právní povinnosti, nikoli na úkon vypovězení smlouvy, kdy vypovězení smlouvy je pouze důsledkem porušení smlouvy.
Soudy uváděná nemožnost sjednání smluvní pokuty se v daném případě neuplatní z důvodu, že smluvní pokuta nepůsobí proti té straně, která vykonává právo ze smlouvy. Smluvní pokuta byla sjednána ve prospěch smluvní strany, která činí výpověď smlouvy, resp. smluvní strany, jež smlouvu neporušila.
Ani případné vázání nároku na smluvní pokutu na výpověď smlouvy není neplatným ujednáním a v tomto smyslu je nutno podle názoru dovolatelky změnit dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010). Závěr učiněný v tomto rozsudku, tj. že odstoupení od smlouvy není porušením smluvní povinnosti, nýbrž výkonem práva, a dále, že smluvní pokutu, kterou je nutno ve smyslu § 544 odst. 2 obč. zák. vázat vždy na případ porušení smluvní povinnosti, lze sjednat vždy jako nepodmíněnou, je v rozporu s logikou věci, jakož i s ochranou smluvní volnosti smluvních stran. I podle nového občanského zákoníku platí, že ujednali-li si strany, že dlužník zaplatí určitou částku pro případ, že nastane jiná skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde sice o smluvní pokutu, nicméně půjde o platné ujednání. Takové ujednání se pak má podle okolností posoudit jako ujednání o odstupném, případně jako nepojmenovaná smluvní klauzule.
Dovolatelka je toho názoru, že neexistuje žádný legitimní důvod vylučovat nárok na smluvní pokutu z důvodu učinění jiného dalšího úkonu poškozené smluvní strany, byť i směřující k zániku právního vztahu, kdy takové ujednání nijak neporušuje žádné zásady práva.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že povinnost zaplatit smluvní pokutu podmíněná nejen porušením smluvní povinnosti jednou stranou, ale i následným odstoupením od smlouvy, je ujednáním odporujícím ustanovení § 544 obč. zák. Odstoupení od smlouvy ve smyslu § 48 obč. zák., ať už ze zákona, nebo na základě ujednání účastníků, nepředstavuje porušení smluvní povinnosti, na něž by mohla být řádně navázána povinnost zaplatit smluvní pokutu. Je-li smluvní pokutou sankcionován v podstatě výkon práva odstoupit od smlouvy, je ujednání o povinnosti platit smluvní pokutu při odstoupení od smlouvy třeba považovat za absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 4/1999, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 234/2010, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), aniž by bylo rozhodující, že odstoupení od smlouvy bylo vyvoláno porušením povinností druhou smluvní stranou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, či ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ). Kumulativní vázanost povinnosti platit smluvní pokutu na porušení smluvní povinnosti i na následné odstoupení od smlouvy představující výkon práva, brání tomu, aby na smluvní pokutu bylo pohlíženo tak, jak si zákon (konkrétně § 544 obč. zák.) žádá, tedy jako na sankci za porušení povinnosti, pročež takové její sjednání nemůže obstát jako platné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2493/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Rozhodnutím většiny senátu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že senát Nejvyššího soudu se proto nehodlá odklonit od v tomto rozhodnutí uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 4/1999, a též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 234/2010, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, a rovněž ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, či ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), podle níž, je-li smluvní pokutou sankcionován v podstatě výkon práva odstoupit od smlouvy, je ujednání o povinnosti platit smluvní pokutu při odstoupení od smlouvy třeba považovat za absolutně neplatné, aniž by bylo rozhodující, že odstoupení od smlouvy bylo vyvoláno porušením povinností druhou smluvní stranou. Senát Nejvyššího soudu setrvává i na dosavadní ustálené rozhodovací praxi, že kumulativní vázanost povinnosti platit smluvní pokutu na porušení smluvní povinnosti i na následné odstoupení od smlouvy představující výkon práva, brání tomu, aby na smluvní pokutu bylo pohlíženo jako na sankci za porušení povinnosti, pročež takové její sjednání nemůže obstát jako platné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2493/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Za dané situace by bylo namístě dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Jelikož však toto rozhodnutí nebylo členy senátu přijato jednomyslně, nebylo možno dovolání odmítnout, protože podle § 243c odst. 2 o. s. ř. k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle § 237 přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu.
Nejvyšší soud proto rozhodl o zamítnutí dovolání [§ 243d písm. a) o. s. ř.], nemohl-li dovolání odmítnout, když s rozhodnutím nesouhlasili všichni členové senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřiznal žádné z účastnic náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalované (účastnici, která měla ve věci plný úspěch) podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2017

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)            Pavel Vrcha...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

23.01.2018 22:17

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou   § 55 odst. 2, § 465 odst. 1 o. z. § 39 z. ř. s.        Podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Autorovy knihy