Nepředvídatelné rozhodnutí. K tísni coby jednomu ze subjektivních znaků lichevní smlouvy

29.12.2017 11:22

Nepředvídatelné rozhodnutí. K tísni coby jednomu ze subjektivních znaků lichevní smlouvy

 

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

§ 118a odst. 3 o. s. ř.

§ 39 obč. zák.

§ 1796 o. z.

 

     Založil-li soud prvního stupně své meritorní rozhodnutí na závěru, že se žalobci podařilo prokázat žalobní tvrzení o lichevním charakteru převodní smlouvy, pak odvolací soud vydaným rozhodnutím porušil právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dospěl-li v něm k opačnému závěru, aniž by zákonu odpovídajícím způsobem signalizoval žalobci, že předmětné právně rozhodné žalobní tvrzení nemá za prokázané. Z uvedeného důvodu nutno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné.

      Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.

     Pro závěr o naplnění stavu tísně nestačí např. pouhé zjištění, že tím, že převodce měl nějaké dluhy, nacházel se již objektivně ve stavu tísně, nýbrž až zjištění takových okolností, z nichž bude bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že v konkrétním případě takový stav skutečně nastal.

      Bez znalosti poměrů převodce, tedy i okolností, za jakých se převodce ocitl v takovémto (insolventním) stavu, zpravidla nebude možné přijmout závěr o naplnění subjektivního znaku lichevní smlouvy (např. dluhy osoby dříve vykazující podnikatelskou činnost, u níž je třeba presumovat vyšší míru právního vědomí a obezřetnosti, nemusejí ještě predikovat stav tísně, na rozdíl od osoby, jež takovou činnost nevykonává či nevykonávala).

 

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1500/2017

 

     K věci: Soud prvního stupně rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem označené bytové jednotky, neboť po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 31. 5. 2012, na základě které žalobce prodal žalovanému předmětnou bytovou jednotku za kupní cenu 470.000,- Kč, je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Žalobce totiž uzavíral smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, o čemž žalovaný věděl, zneužil toho a koupil žalobcův byt za mnohem nižší cenu, než se prodává. Reálná cena bytu v témže domě přitom dosahuje výše 2.100.000,- Kč. Nalézací soud shledal, že převodní smlouva má lichevní charakter, a proto podané žalobě vyhověl.

       K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu zamítl. Žalobce, ač byl soudem prvního stupně vyzván, aby doplnil skutková tvrzení k prokázání obvyklé ceny předmětného bytu v době uzavření kupní smlouvy a předložil minimálně vyjádření tří realitních kanceláří o tom, za jakou cenu se prodávaly byty stejného charakteru v rozhodné době, procesně nereagoval. Přitom soud prvního stupně toto přehlédl a při rozhodování vycházel pouze z výpovědi svědka P. K., předsedy společenství vlastníků jednotek, který se vyjádřil k hodnotě předmětného bytu. Podle odvolacího soudu ovšem tento důkaz nemohl prokázat žalobní tvrzení týkající se hodnoty bytu, neboť jde o laický názor. Odvolací soud za této procesní situace proto přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, tedy žalobu zamítl.

     K odvolání žalobce Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zrušil rozsudky odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

       Z odůvodnění: Je sice pravdou, že soud prvního stupně v řízení (při jednání dne 15. září 2015 – viz protokol o tomto jednání na č. l. 89-92) vyzval dovolatele, „aby doplnil skutková tvrzení k prokázání obvyklé ceny předmětné bytu v době uzavření předmětné kupní smlouvy, tj. 31. 5. 2012“ (č. l. 90), když (v reakci na návrh zástupkyně žalovaného, aby za účelem zjištění obvyklé ceny prodávaného bytu byl proveden důkaz znaleckým posudkem, dále vyložil, že) „pro zjištění, nikoliv přesné, ale pouze orientační, obvyklé ceny postačí důkaz dotazem na realitní kanceláře, minimálně 3, za kolik byl prodávány obdobné byty v době uzavření kupní smlouvy“, a že dovolatel v tomto směru žádná vyjádření či sdělení od realitních kanceláří nepředložil, avšak je již v rozporu s obsahem spisu tvrzení odvolacího soudu, že „žalobce na toto poučení do koncentrace řízení dne 1. 12. 2015 vůbec nereagoval.“ Jak se totiž podává z podání žalobce (učiněného prostřednictvím jeho advokáta) na č. l. 100, žalobce v něm mj. uvedl, že „Pokud se týká ceny bytu, pak dle realitních kanceláří byla v době uzavření kupní smlouvy v místě a čase obvyklém mezi 1,5 až 1,9 mil. Kč.“

      Pokud v nastalé procesní situaci soud prvního stupně, maje za to, že v řízení soustředil dostatek důkazů, neboť z nich zjistil právně rozhodné skutečnosti, podané žalobě vyhověl, pak v odvolacím řízení bez odpovídající procesní signalizace vůči žalobci – má-li být zachováno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – není možné zcela nepředvídatelně rozhodnout, že žalobce – jak uzavřel odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí – „své tvrzení o zásadní skutečnosti, od níž odvíjí názor, že kupní cena, za niž byt prodal, byla nepřiměřena nízká ve vztahu k ceně, za niž bylo možné byt prodat...že šlo o cenu lichevní, přes řádné poučení soudu I. stupně neprokázal, neunesl tudíž břemeno důkazní.“

       Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).

     S přihlédnutím k tomu, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností dovolacího soudu při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout k námitkám týkajícím se porušení základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16), a s ohledem na okolnost, že dovolatel ve svém dovolání argumentoval stran porušení jeho práva na spravedlivý proces, k němuž došlo popsaným způsobem ze strany odvolacího soudu, Nejvyššímu soudu nezbylo, než konstatovat, že napadené rozhodnutí z popsaného důvodu obstát nemůže, a nezbývá, než jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit.

       Nemůže však obstát ani rozsudek soudu prvního stupně, který pro svůj závěr o lichevním charakteru předmětné kupní smlouvy, a tudíž její absolutní neplatnosti ve smyslu § 39 obč. zák., nesoustředil všechny právně rozhodné skutkové okolnosti, na jejichž základě by mohl k takovému závěru dospět.

     K charakteru tzv. lichevní smlouvy se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 12. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 3122/2011, v němž mimo jiné uvedl, že objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.

      V posuzovaném případě ovšem soud prvního stupně zjištění hodnoty převáděného bytu učinil pouze a jen z výslechu svědka P. K., předsedy společenství vlastníků jednotek v domě, kde se byt nachází, aniž by svědek disponoval odbornými znalostmi v uvedeném směru, případně v rámci své výpovědi zprostředkoval soudu právně relevantní informace, z nichž by bylo možné činit závěr o hodnotě posuzovaného bytu. Soud prvního stupně pak ani v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval na důkazní návrh žalovaného, aby za tím účelem bylo přistoupeno k důkazu znaleckým posudkem, ale ani nevyložil, proč již nesetrvává na svém původním procesním postoji, že ke zjištění „orientační, obvyklé ceny postačí důkaz dotazem na realitní kanceláře, minimálně 3, za kolik byl prodávány obdobné byty v době uzavření kupní smlouvy.“

      V situaci, kdy žalovaný zpochybňoval tvrzení žalobce o hrubém nepoměru protiplnění podle kupní smlouvy ve vztahu k hodnotě (ceně) převáděného bytu, bylo ovšem zjevné, že ani případné předložení (v tom kterém počtu) odborných vyjádření či stanovisek realitních kanceláří k uvedené otázce, nemůže vyjasnit danou situaci, stejně jako informace získané od svědka P. K., který se pokusil analyzovat z pohledu laika tehdejší situaci na realitním (bytovém) trhu. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamená, že např. ve svém usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, vyložil, že za odborné posouzení, respektive zjištění hodnoty nemovité věci nelze považovat kupř. „vyjádření nezávislé kanceláře.“

       Ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku citoval i relevantní právní závěry z již shora připomenutého rozsudku dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3132/2011, dostatečně si neujasnil, respektive v poměrech jím souzené věci nepostupoval důsledně ani v otázce verifikace subjektivních znaků lichevní smlouvy, mezi něž náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. V tomto ohledu nestačí k naplnění tohoto znaku např. pouhé zjištění, že tím, že převodce měl nějaké dluhy, nacházel se již objektivně ve stavu tísně, nýbrž až zjištění takových okolností, z nichž bude bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že v konkrétním případě takový stav skutečně nastal. Jinými slovy řečeno, bez znalosti poměrů převodce, tedy i okolností, za jakých se převodce ocitl v takovémto (insolventním) stavu, zpravidla nebude možné přijmout závěr o naplnění subjektivního znaku lichevní smlouvy (např. dluhy osoby dříve vykazující podnikatelkou činnost, u níž je třeba presumovat vyšší míru právního vědomí a obezřetnosti, nemusejí ještě predikovat naplnění některého ze shora popsaných subjektivních znaků lichevní smlouvy, na rozdíl např. od osoby, jež takovou činnost nevykonává či nevykonávala). Rovněž závěr soudu prvního stupně o „rozumové slabosti žalobce ve finančních záležitostech“, není ničím podložen a do jisté míry vyznívá rozporně s faktem, že žalobce absolvoval úplné střední všeobecné (gymnaziální) střední vzdělání s maturitou (viz sdělení žalobce ze dne 13. listopadu 2012 na č. l. 20). 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi soudního oddělení 30 Cdo Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)              ...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý anděl21017079.pdf (225148)

 

 

twitter.com/Nejvyssisoud

 

Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/

 

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

23.01.2018 22:17

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou   § 55 odst. 2, § 465 odst. 1 o. z. § 39 z. ř. s.        Podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Autorovy knihy