Nepřezkoumatelnost rozsudku z důvodu absence právního posouzení věci

    Jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013

Z odůvodnění:

     Okresní soud v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 15 C 57/2010-135, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí označené bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech předmětného domu (dále též „bytová jednotka“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru o absolutní neplatnosti převodních smluv ze dne 14. srpna 2008 (uzavřené mezi žalobkyní a J. H., ve které byla simulována kupní cena) a ze dne 14. října 2010 (uzavřené mezi J. H. a žalovanou). Protože kupní cena je podle § 587 obč. zák. podstatnou náležitostí kupní smlouvy, nebylo možné uvažovat ani o platnosti disimulované kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od kupní ceny uvedené v písemném vyhotovení kupní smlouvy; v tomto směru soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, sp. zn. 22 Cdo 1513/2007, sp. zn. 32 Cdo 935/2008, sp. zn. 29 Odo 3/2005.

     K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti uvedených převodních smluv. Oproti soudu prvního stupně ovšem uzavřel, že žalovaná bytovou jednotku nabyla v dobré víře a proto je třeba jí poskytnout soudní ochranu. Odvolací soud odkázal na nálezy Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 3. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3601/2011, a ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 800/2012, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, zabývajících se ochranou dobré víry osob, jež nabyly nemovitý majetek od nevlastníků. Konstatoval, že žalovaná nijak neparticipovala na předchozím neplatném převodu vlastnictví, resp. absolutně neplatné smlouvě, kterou uzavřely žalobkyně a J. H. Žalovaná by v případě opačného rozhodnutí musela mít důvodný pocit nespravedlnosti, neboť za předmětný byt zaplatila 100.000,- Kč, nemá z něj žádný užitek a své peníze by od J. H. (která byt prodala kvůli dluhům, jež byla nucena zaplatit) s největší pravděpodobností nikdy nedostala, přestože jejímu jednání v dané věci nelze ničeho vytknout. I s ohledem na tyto úvahy dospěl proto odvolací soud k závěru, že je namístě rozsudek soudu prvního stupně změnit.

    Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem ve vyřešení právní otázky, zda může dojít k nabytí vlastnictví nemovitostí od nevlastníka. Tato otázka je odchylně od rozhodnutí odvolacího soudu vyřešena v dovolací praxi Nejvyššího soudu; dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 250/2009, podle něhož v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře. Dále dovolatelka poukázala na to, že i po vydání rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 165/2011, Nejvyšší soud opakovaně setrval na shora uvedeném právním závěru. Ústavní soud pak tento názor Nejvyššího soudu podpořil rozhodnutím ve věci sp. zn. I. ÚS 3391/10, když potvrdil tento právní názor vyslovený v dalším rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2881/2011. Obě rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrdila zásadu, že je-li neplatná smlouva o převodu nemovitostí, nemůže kupující platně převést nemovitosti dalšímu subjektu. Pokud tedy odvolací soud nerespektoval názor Nejvyššího soudu a připustil nabytí od nevlastníka při tzv. dobré víře nabyvatele, dopustil se nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka je přesvědčena, že dosavadní výsledky řízení umožňují dovolacímu soudu ve věci rozhodnout a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se podané žalobě v plném rozsahu vyhovuje, tj. aby určil, že dovolatelka je výlučnou vlastnicí předmětné bytové jednotky.

     Žalovaná prostřednictvím svého advokáta v písemném vyjádření k dovolání naopak uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl. K návrhu dovolatelky na změnu napadeného rozsudku žalovaná uvedla, že „meritorní rozhodnutí dovolacího soudu měnící napadený rozsudek vylučující další řádný, resp. mimořádný opravný prostředek, by zřejmě znemožnilo případné přezkoumání otázky platnosti kupní smlouvy v důsledku simulovaného právního úkonu, což je skutečnost, ze které žalobkyně dovozuje neplatnost kupní smlouvy.“ Žalovaná je přesvědčena o tom, že kupní smlouva byla uzavřena platně, neboť nebyla prokázána simulace právního úkonu mezi dovolatelkou a žalovanou, když simulovaný právní úkon byl chybně vztahován k třetí osobě, která nebyla účastníkem smluvního vztahu. K této žalovanou namítané skutečnosti se však soudy dosud podrobně nevyjádřily.

     Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

     Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že napadený rozsudek je třeba (z níže rozvedeného důvodu) zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

    Vzhledem k tomu, že v této věci je dovolání přípustné, byl dovolací soud povinen z moci úřední přihlédnout též k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

     V § 157 odst. 2 o. s. ř. jsou obsaženy zákonem vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku; soud v odůvodnění rozsudku je mj. povinen uvést, jak věc posoudil po právní stránce.

     Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces.

      Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz, zatímco citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zase veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

      V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příp. nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

       V posuzované věci se odvolací soud při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka ztotožnil s citovanou judikaturou Ústavního soudu odvíjející se od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 [pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, sluší se zde poznamenat, že předseda senátu 28 Nejvyššího soudu k cit. rozhodnutí, jakož i k rozsudku téhož soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2652/2011, mj. uvedl, že „Judikáty senátu 28 Cdo tedy nelze generalizovat a stavět je proti rozsudku velkého senátu Nejvyšší soudu (ve věci sp. zn. 31 Odo 1424/2006) nebo rozhodnutím jiných senátů téhož soudu (roz. nepřipouštějícím nabytí nemovitosti od nevlastníka mimo zákonem předvídané důvody); jsou jen variantním řešením problematiky za jiných (specifických) skutkových okolností…“ (David, L.: O dobré víře při nabytí nemovitosti od /eventuálního/ nevlastníka)], zcela však v odůvodnění svého rozhodnutí rezignoval na zprostředkování své právně kvalifikační úvahy jím zjištěného skutkového stavu věci. Nejvyšší soud musí proto na adresu odvolacího soudu připomenout notorietu, že sám odkaz na příslušné rozhodnutí Ústavního soudu ještě nezbavuje obecný soud dostát elementární zákonné povinnosti řádně odůvodnit vydaný rozsudek i v části právního posouzení věci. Jestliže odůvodnění rozsudku (jistěže s výjimkou situace, kdy se zamítá žaloba, resp. potvrzuje žalobu zamítající prvoinstanční rozhodnutí z důvodu, že tvrzený nárok nemá např. pro absenci právní reglementace žalobcem sledovaného chování zákonnou oporu a již z toho důvodu je podaná žaloba zjevně nedůvodná) takovou právně kvalifikační úvahu, resp. právní posouzení věci postrádá, jde o rozsudek nepřezkoumatelný a v poměrech dovolacího řízení o rozsudek, který je zatížen jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

      Protože taková vada v daném případě postihuje odvolací řízení, Nejvyššímu soudu nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Poznámky k rozhodnutí:

    Pokud se jedná o nabytí nemovitosti od nevlastníka, judikatura Nejvyššího soudu dosud setrvává na právním závěru, že mimo zákonem předvídané případy nelze vlastnické právo nabýt. Z aktuální judikatury lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 961/2012, ve kterém se dovolací soud při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka opět přihlásil k zásadě, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám: „Dovolatelé nezpochybňují neplatnost smlouvy, kterou mělo nabýt do vlastnictví předmětné nemovitosti družstvo U., jejich právní předchůdce; své právo opírají o to, že oni nabyli nemovitosti v dobré víře. K nabývání nemovitostí od nevlastníka v dobré víře se vyslovil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 56/2010, tak, že další nabyvatel nemovitosti (další kupující) převedené touto kupní smlouvou se nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Dovolatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/2011, podle kterého je třeba ochranu vlastnického práva poskytnout i tehdy, jestliže tomu, kdo nabude nemovitosti od nevlastníka, svědčí dobrá víra a nenese odpovědnost za neplatnost smlouvy. Podle nálezu téhož soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10, však nadále platí zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než sám měl (nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habet). "

    K zásadě „Nemo plus iuris...“ se v aktuálním rozhodnutí - usnesení ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 3676/11 - přihlásil také Ústavní soud, který současně reflektuje nález ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (prolamující uvedenou zásadu) následujícím způsobem: „Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky došlo k pochybení ze strany orgánů veřejné moci. To lze spatřovat již v samotném rozhodnutí privatizační komise, která přes zákaz, obsažený v § 5 odst. 3 zákona o půdě dopustila prodej předmětných pozemků, k dalšímu neméně závažnému pochybení došlo neúměrně dlouhým vyřizováním nároku stěžovatelky. Rámec těchto pochybení vytvořil předpoklad pro nabytí originárního vlastnického práva Ing. Pavlem Hráchem a Pavlem Smrčkou, kteří sice nabyli nemovitosti do držby v důsledku absolutně neplatného úkonu, neboť je nepochybné, že převodu vlastnického práva k nemovitostem zde bránila zásada nemo ad alium plus iuris transferre potest quam ipse habet. Řádnému vydržení dotyčných nemovitostí to však nezabránilo. Kromě ad 2) a 4) uvedeným rozhodnutím odkazuje Ústavní soud i na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 26 Cdo 4024/2010 (dostupný na servru www.nsoud.cz): ,,Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod." Nelze odhlédnout ani od toho, že Ing. Pavel Hrách a Pavel Smrčka po celou vydržecí dobu byli v katastru zapsáni jako vlastníci. K tomu již v minulosti Ústavní soud uzavřel, že jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 dostupný na servru www.nalus.usoud.cz)."

    Pokud jde o judikaturu senátu 28 Cdo (na kterou v publikovaném rozhodnutí KS činí také odkaz), je třeba též reflektovat názor jeho předsedající předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida obsažený v článku „O dobré víře při nabytí nemovitosti od (eventuálního) nevlastníka“, publikovaném v Právních rozhledech č. 2/2013, v tom směru, že „Judikáty senátu 28 Cdo nelze generalizovat a stavět je proti rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu nebo rozhodnutím jiných senátů téhož soudu; jsou jen variantním řešením problematiky za jiných (specifických) skutkových okolností…“ Proto zřejmě – pokud by soudci dohledali následující rozhodnutí a zabývali se otázkou nabytí nemovitosti od nevlastníka mimo zákonem předvídané důvody – do této kategorie lze zařadit i nedávný rozsudek téhož senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3028/2012 (proti němuž byla podána ústavní stížnost, o níž Ústavní soud dosud nerozhodl), který pro označené výjimečné skutkové okolnosti případu, kdy nebyly splněny podmínky pro vydržení, dospěl (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11) k závěru, že je zapotřebí „posoudit žalobu jako výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.“ K tomu lze snad dodat, že soudní praxe je ve výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. dlouhodobě jednotná potud, že na jeho základě lze jen omezit stávající právo, nikoliv založit (konstituovat) právo nové, které jinak z pozitivní úpravy nevyplývá (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998 a č. 5/2001, na tato rozhodnutí navazující další judikaturu dohledatelnou např. na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

      Netřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že zcela jiná (judikatorní) situace by nastala v případě, pokud by Ústavní soud v obdobných skutkových poměrech, při kterých je v soudní praxi poukazováno na nezbytnost poskytnutí ochrany dobrověrného nabyvatele, zaujal právní názor o přímé aplikovatelnosti příslušného ústavně právního předpisu; v takovém případě by ve skutkově obdobných věcech bylo povinností soudů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR předmětný nález, resp. jeho nosné důvody (o přímé aplikovatelnosti přísl. ústavně právního předpisu) respektovat a se vší důsledností a respektem k Ústavnímu soudu coby českému orgánu ochrany ústavnosti promítnout do rozhodovací praxe.