DISKUSE

Ústavní soud ve svém nálezu z 15. listopadu 2010 stručně řečeno otevřel cestu k informování o členství (nynějších) soudců v (tehdejší) KSČ ke dni 17. 11. 1989. Důležitý je nejen výrok tohoto nálezu, ale také jeho odůvodnění. V něm je totiž obsažena také argumentace, která účastníky soudních řízení, občany, může nepochybně inspirovat k tlumočení jejich názorů a výhrad. A v probíhajících soudních řízeních i k uplatňování námitek podjatosti vůči konkrétním soudcům, pakliže by účastníci dovozovali, že tehdejší členství soudce v KSČ je vskutku podstatnou okolností, která jej z projednávání a rozhodnutí konkrétní věci vylučuje.

Nález Ústavního soudu lze v základní rovině rozlišit na dvě (podstatné) části. Zaprvé na část týkající se poskytování informací o členství soudců v KSČ ke dni 17. listopadu 1989, k čemuž se upíná věcná stránka odůvodnění. A zadruhé na tu další část odůvodnění, v níž je rozebírána otázka členství soudců v bývalé KSČ ve vztahu (nejen) k nynějšímu „způsobu soudcovského rozhodování“. Právě tato druhá část obsahuje značné množství argumentů, které nepochybně budou motivovat občany a účastníky k vyjadřování jejich postojů.

Kromě toho – z mého pohledu – Ústavní soud jde ve své argumentaci ještě dále, když uvádí, že „prostřednictvím předmětného údaje (roz. informace o členství přísl. soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989) pak bude otevřen prostor k diskusi kupříkladu k otázce, zda po pádu komunistického režimu nebylo vhodnější (...) stanovit určitá omezení výkonu soudcovské funkce se zřetelem na vztah soudce ke komunistickému režimu, např. právě vzhledem k členství v KSČ“. K tomu Ústavní soud dodává, že „závěry plynoucí z této diskuse by mohly být brány v úvahu při v blízké budoucnosti realizovaném přidělování soudců k soudům vyššího stupně (zejména vrcholným soudním institucím)“. Jinými slovy to znamená, že prostřednictvím dané věci se Ústavní soud vyjádřil i k otázce dalšího personálního obsazování instančně vyšších soudů, což mnozí občané mohou vnímat jako určitý vzkaz orgánu ochrany ústavnosti, že by nebylo vhodné či žádoucí, aby na soudy vyšších instančních stupňů byly přidělováni, resp. překládáni soudci, kteří ke dni 17. listopadu 1989 byli členy KSČ.

Nepřípustná praxe Jiné části odůvodnění, jak sám Ústavní soud v nálezu opakovaně uváděl, jdou směrem k možnosti reflexe, občanských postojů, ke kladení otázek a nalézání řešení. Problém týkající se poskytování informací uvedeného druhu je vydaným nálezem vyřešen. Otázky další, jdoucí nad tento rozsah, pochopitelně budou vyvolávat zásadní názorové střety. Argument ve prospěch faktického znemožnění profesního postupu soudce (k 17. 11. 1989 členovi KSČ) je z mého pohledu, v dnešních poměrech společnosti a právního státu, neakceptovatelný. Asociuje, resp. předznamenává jakousi novou formu kádrování.

Pokud by zde měly platit ostřejší personální výběrové mantinely, bylo v uplynulých letech, resp. krátce po listopadu 1989, dostatek možností i času něco podobného v samém zárodku tvořícího se demokratického právního státu prosadit. Pokud se tak nestalo, jeví se z mého pohledu takové téma za fakticky „konzumované“ proběhnuvším časem potud, že samotný dosavadní bezproblémový výkon funkce soudců s uvedenou „minulostí“ (v opačném případě by jinak „dotčené“ osoby funkci soudce nevykonávaly) je jasným a nezpochybnitelným „důkazem“ svědčícím o jejich objektivní schopnosti soudcovskou funkci i nadále vykonávat. Tedy jinými slovy řečeno: jako nepřípustná by měla být již nyní odmítnuta praxe, která by bez zákonné opory byla založena na znemožnění profesního růstu soudců jen a výhradně z důvodu jejich tehdejšího členství v KSČ ke dni 17. listopadu 1989.

O autorovi| Pavel Vrcha, soudce Nejvyššího soudu České republiky