O nechuti soudců proti povolání k nejvyššímu soudu

     "Kdybych chtěl býti zlomyslným, řekl bych, že demokracie má takový nejvyšší soud, jaký si udělala."

Dr. Václav Cícha, rada Nejvyššího soudu, 1930

    V roce 1930, na stránkách časopisu Právník (sešit IV, str. 106-110), reagoval tehdejší rada Nejvyššího soudu dr. Václav Cícha  (v článku nazvaném "Kritika nejvyššího soudu v parlamentu") na výtky, které na adresu Nejvyššího soudu pronesl dne 30. 1. 1930 prof. a poslanec Dr. Kafka  v tehdejším rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny.  Před citací některých zajímavých postřehů, názorů a sdělených faktů bych rád připomenul, že názory o přemístění sídla Nejvyššího soudu z Brna do Prahy (tu a tam) v předchozích (nedávných) letech rovněž zazněly, avšak situace na tomto poli je již poněkud jiná. To ovšem nic nemění na faktu, že mnoho zkušených soudců vyšších soudů v Čechách odradila od jejich příp. přeložení k Nejvyššímu soudu i vzdálenost NS od jejich bydliště a z toho pramenící problém zatěžujícího dojíždění. Přitom všem stávající budova NS prakticky již nevyhovuje potřebám tohoto soudu a tak se nelze ani divit, že občas lze zaslechnout i názory, které jakoby by byly místy opakováním toho, co zaznělo právě třeba v cit. příspěvku z r. 1930, byť ne v tak vyhraněné pobobě. Z mého pohledu nejzávažnější asi je, že se ne vždy podaří získat ty nejlepší soudce z vyšších soudů pro výkon soudce NS, takže pak dochází k oslovování dalších soudců při použití přísl. posloupnosti z hlediska jejich odborné erudice a zájmu vykonávat uvedenou funkci. I těchto souvislostí si česká justice všímá a zohledňuje je při utváření názoru na fungování Nejvyššího soudu. Výhledově by se měl (podle mého názoru) Nejvyšší soud (pokud jde o občanskoprávní a obchodní kolegium) podstatně zeštíhlit (čemuž by měla odpovídat relevantní právní úprava nejen dovolacího řízení) a věnovat se zásadním právním otázkám v rámci sjednocování judikatury, aniž by byl zatěžován (v dnešních poměrech převažující) agendou odmítání dovolání pro jejich nepřípustnost. Pro takto podstatně zeštíhlené a vysoce exkluzivní vrcholné soudní těleso, čemuž by odpovídalo i nově upravené materiální zabezpečení soudců NS, by nepochybně již neměl být  žádný problém získat ty nejerudovanější soudce (právníky). Opačný trend, tj. další navyšování soudců tohoto vrcholného tělesa s ohledem na agendní zatížení, není podle mého přesvědčení optimální cestou řešení problému.

    A nyní k předmětnému článku z r. 1930:

     "Kritika nejvyššího soudu v parlamentu

       Rada . s. Václav Cícha

       "Podle časopiseckých zpráv...vyjádřil se pan univerzitní profesor a poslanec Dr. Kafka v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny dne 30. ledna 1930 o nejvyšším soudě v Brně způsobem nelichotviým, uváděje, že »praxe nejvyššího soudu v civilních i trestních vcech jest v nejvyšší míře neutěšená a že dnes možno pevně mluviti o nechuti soudců proti povolání k nejvyššímu soudu«. Mnohem lichotivěji mluvil o nejvyšším správním soudě, pravě, že tento jest zajisté povšechně na výši svého úkolu. Také dřívější pan ministr spravedlnosti a poslanec prof. Dr. Mayer-Harting přímo pochválil při téže přžíležitosti nejvyšší správní soud slovy, že tento soud se právem těší veliké vážnosti a úctě. Tedy zase ten protiklad mezi dvěma rodnými bratry, mezi hodným Fridolinem v Praze a zlým Bedřichem v Brně. Budiž dovoleno členu nejvyššího soudu, který zná nejen zevnějšek, ale také vnitřek věci, aby na tuto kritiku reagoval.

     ...když jsme již při těchj sanačních prostředcích, nemělo by býti zapomínáno na jeden z nejdůležitějších, totiž na sídlo nejvyššího soudu, které bylo zvoleno jen z důvodů politických, nehledíc k zájmům této celostátní instituce. Nejvyšší soud měl by býti do Prahy vrácen, tato politická chyba měla by býti napravena. Připomínal jsem to již opětovně a připomínám to znova, neboť dobrá věc  se může vždy znova opakovati. Pro nynější sídlo nejvyššího soudu platí teskné ruské přísloví: »Bůh vysoko a car daleko«. Kdyby byl nejvyšší soud v hlavním městě, jako jsou tam všechny ostatní centrální úřady, odpadla by tak mnohá nesnáz a mnohá výtka a jistě by odpadla alespoň »nechuť soudců proti povolání k nejvyššímu soudu«.

     ...Jedním z důvodů, proč jest tak často nepříznivě kritizován nejvyšší soud a proč naopak jest schválen nejvyšší správní soud, jest podle mého mínění také okolnost, že z kritiků málokdo rozumí veřejnoprávní agendě nejvyššího správního soudu, ale naproti tomu největší jejich část si důvěřuje dokonalou znalost soukromoprávní agendy nejvyššího soudu i jeho agendy trestní.

     Ostatně jest pro povšechnosti kritiky Dr. Kafky nejasno, podle kterého měřítka posuzuje onu »neutěšenost« praxe nejvyššího soudu. Patrně má na mysli požadavek jednotnosti judikatury, formální bezvdanosti a vniterní oprávněnosti jednotlivých rozhodnutí. Kolísavost judikatury v některých právních otákzkách vyskytovala se a vyskytuje se dosud u všech nejvyšších soudů. Stačí jen otevříti kterýkoli ze zákoníků Manzova vydání, aby bylo seznáno, kolik odporujících si rozhodnutí bylo vydáno u Nejvyšších a kasačního soudního dvora ve Vídni, než došlo k plenárnímu rozhodnutí, jež uvedlo stabilitu do té které otázky. Nelze popírati, že kolísavost judikatury u nejvyššího soudu jest  velikou vadou, ale stejně nelze popírati, že při nejasnostech zákonů, komplikovanosti životních poměrů a při velkém počtu senátů, které často zasedají současně, jakož i při obtíži, za chytititi v onom přímo utlačujícím množství spisů v evidenční kanceláři všechny rozpory, jest zachování jednotnosti judikatury úkolem neobyčejně těžkým.  Nejvyšší soud věnuje této otázce plnou pozornost a přijímá do chystaneného jednacího řádu pro nejvyšší soud řadu předpisů, kterými by byly rozpory v rozhodování stlačeny na míru nejmenší.

     Formální bezvadnost rozhodnutí souvisí s přetížením referentů. Za nynějších poměrů, kdy se práce hromadí a kdy zůstatky vzrůstají do tisíců, snaží se přirozeně každy referent, aby vyřídil pokud možno mnoho. Na několikeré pročítání a minuciesní pulerování důvodů není prostě času. Jinak by nemohl každý referent nejvyššího soudu vypracovat z nejobtížnější agendy průměrně 210 kusů ročně, jak se nyní děje. Že tím někdy trpí zevnějšek důvodů, jest pochopitelné. Ale i v tom směru se snaží jeho předsedovíé, tak referenti, tak i ostatní členové senátů, aby byla výtkám v té příčině odňata půda.

    Jest nadevši pochybnost jisto, že vůdčí hvězdou všech rozhodnutí nejvyššího soudu jest snaha, zjednati průchod spravedlnosti v každém konkrétním případě. Veliká část výtek, které se činí v právnických a politických časopisech nejvyššímu soudu, jest vyvolána nedokonalou znalostí skutkového děje, neboť často se pokládá za totéž, co není totéž. Dále přehlížejí kritikové - zejména laici - velmi často, že nejvyšší soud nepřezkoumává správnost rozhodnutí nižších stolic ab ovo a se všech možných právních hledisek a že neprojednává věc znova, nýbrž že jest omezen jen na uplatněné důvody a návrhy opravných spisů a že zejména nemůže dbáti novot. V mnohých případech musí strany jen sobě přičísti, nemají-li úspěchu. Kdo si pečlivějši prohlédne některý z posledních svazků sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu jak civilních, tak trestních, sezná, že daleko největší část jest nejen spravedlivám, ale také formálně dokonalá. Vloudí-li se tam některé rozhodnutí méně podařené, neodůvodňuje to ještě tak přísný úsudek, jako by praxe u nejvyššího soudu byla v nejvyšší  míře neutěšená...

     Kdybychom se i my postavili na tak přísné stanovisko, jaké se zaujímá proti nejvyššímu soudu, musili bychom začíti od základů, na nichž nejvyšší soud buduje a na nichž jedině budovati může. Jsou to práce moci zákonodárné a výkonné, které nejsou bez vad a které jsou z valné části příčinou kolísavosti judikatury nejvyššího soudu. Ostatně byl by se tak mnohý zákon minul svým cílem, kdyby jej byl teprve nejvyšší soud nepřízpůsobil požadavkům skutečného života. Musili bychom dále kritisovati práci  právních zástupců, jichž opravné prostředky jsou jen nepatrným zlomkem prováděny podle zákona. A musili bychom konečně kritisovatu též práci nižších soudů, které dávají podnět k výtkám a dovolávání se pomoci u nejvyššího soudu. Této pomoci jest se dovoláváno tak vydatně, že se přichází k nejvyššímu soudu zpravidla nejen všude tam, kde to zákon dovoluje, ale i tam, kde to nedovoluje. To se nezdá býti známkou nedůvěry. Ale veřejnost si zvykla vše to přehlížeti a vrhati se jen na nejvyšší soud, protože jest vykonavatelem zákona v poslední stolici a protože podlehnuvší strana nemá již opravného prostředku, v němž by dala průchod své nevůli nad neúspěchem. ..

    Kdybych chtěl býti zlomyslným, řekl bych, že demokracie má takový nejvyšší soud, jaký si udělala...Špatná setba nemůže nésti dobrou žeň...Jsem dalek toho, abych chtěl veřejnosti namlouvati, že nejvyšší soud jest již na vrcholu své dokonalosti. Známť sám dosti dobře jeho bolavá místa. Al ejsou poměry, které nejvyšší soud nezmůže vlastní silou. Nelze se přece domnívati, že jsou právě pro nejvyšší soud vybírány síly neschopné a nedbalé. Jsou-li po ruce lepší, proč se jich nepoužijke? A nelze-li jich použíti, jest tím vinen nejvyšší soud? Bylo by na čase, aby se již přestalo s veřejným zlehčováním nejvyššího soudu a aby se takto nebrala jeho soudcům ona poslední špetka chuti k práci, která jim za nynějších neutěšených poměrů ještě zbyla."