Obavy z klientelismu při výběru státních zástupců a soudců

Žalobci o nové kolegy z advokacie nestojí, libují si prý v klientelismu

https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=7135

Zdeněk Koudelka, býv. náměstek NSZ, nyní doč. přid. k JA: Prostupnost právnických profesí

https://www.zdenekkoudelka.cz/www/article_detail.php?id=262

Pavel Vrcha: Malá poznámka k výběru kandidátů na funkci soudce (upravený text publikován v čas. právní rozhledy č. 23/2006):

         Doba, kdy severočeským soudům chyběl značný počet (do vyplnění tzv. tabulkových míst) soudců, se pomalu stává historií. O soudcovská místa začíná být i v tomto soudním regionu značný zájem, byť stále ještě ne v takovém rozsahu, jako je tomu kupř. v pražském obvodu. To, co ještě před několika léty zdálo se být utopií, stává se dnes realitou – zájem uchazečů o soudcovská místa převyšuje (plánovaný) počet soudcovských míst. Druhou otázkou je, zda z předmětného počtu těchto uchazečů lze vskutku vybrat i dostatečný počet kandidátů – budoucích soudkyň a soudců. Z informací, kterých se mi dostalo kupř. z (mého „domovského“) Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyplývá, že řada uchazečů (z různých důvodů) není vhodná pro výkon funkce soudce. Na tomto místě je pak třeba odlišit výběrové řízení na místa soudcovských kandidátů, od výběrového řízení na obsazení do pozice justičních čekatelů, kde výběr má přesná normativní pravidla skrze vyhl. č. 303/2002 Sb., o výběru, přijímání a odborné přípravě justičních a právních čekatelů a o odborné justiční zkoušce a odborné závěrečné zkoušce právních čekatelů. A pak je třeba též zohlednit další fenomén dnešní justiční reality, který bych (pracovně) označil jako „personální zdroj sui generis“ – totiž formování soudcovských kandidátů z řad soudcovských asistentů (viz kupř. avizované kandidatury na posty soudců Nejvyššího správního soudu).

     Tyto všechny popsané zdroje, z nichž se formují soudcovští kandidáti, mají své klady i do jisté míry (z hlediska sledovaného výkonu soudcovské činnosti) zápory. Hranice mezi těmito měřítky přitom nemusí být dána kupř. věkem uchazečů s předpokladem, že mladší uchazeč je v zásadě vždy i nezkušenější, ani  rozsahem předchozí právní praxe (zde zase s nesprávnou presumpcí, že zúženější výseč právnické působnosti u daného uchazeče předznamenává delší časovou prodlevu nezbytnou pro jeho adaptabilitu na požadovaný rozsah právních znalostí nezbytných pro řádný výkon funkce soudce), ani předchozím působení adeptů v pozicích asistentů soudců Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu České republiky nebo u toho kterého obecného soudu (to bude platit zejména pro futuro), či v různé kombinaci s jinými měřítky. Z mého pohledu je jen pro dobro justice, pakliže ze všech těchto personálních zdrojů budou do justičních řad přicházet další kandidáti na místa soudců, poněvadž i životní názorová pluralita (tedy nejen „sterilní“ právní prostředí bez znalosti životních zkušeností v mimo justičních oblasti) v tomto případě nepochybně představuje pozitivum, poněvadž právě vzájemné ovlivňování různých (jistěže společensky stále ještě akceptovatelných) názorů, postojů a koneckonců i osvojené metody při výkladu a aplikaci, resp. realizaci práva u toho kterého jednotlivce (budoucího soudce) jsou ve své podstatě pro justici pozitivním přínosem. Důsledkem těchto názorových střetů a metod práce je totiž zamezení tzv. „skleníkového efektu“, jehož negativním znakem je značná odtažitost justičních osob od životní reality, snížené schopnosti k přirozenoprávnímu náhledu a naopak sklony (zejména) k formalistickému rozhodování.

     Ať již půjde o adepty ucházející se o post kandidáta na funkci soudce (zde bych rád zdůraznil, že to, zda kandidát na funkci soudce se stane skutečně soudcem, je pouze a jen na rozhodnutí prezidenta České republiky, jemuž Ústava České republiky přiznává ústavně právní oprávnění jmenovat soudce), či o uchazeče na místa justičních čekatelů, domnívám se, že by kritéria pro výběr těchto osob na uvedené justiční posty měla být v zásadě stejná a transparentní, resp. že výběrové požadavky by měly být přísnější u uchazečů na místa soudcovských kandidátů, když v případě uchazečů na místa justičních čekatelů (s ohledem na jejich poměrně nízký věk a nezbytnou justiční praxi ve vazbě na permanentní odborné přezkušování a fungování v justičním prostředí citlivém pro podchycení negativních vlivů) takového rigidního vstupního prahu není až tak zapotřebí (to platí i v otázce osobnostní vyzrálosti toho kterého jedince atd.). Realita je však – jak jsem měl možnost sledovat již po několik let – poněkud jiná. Zatímco u výběru uchazečů na obsazení míst justičních čekatelů je výběrový mechanismus nastaven (podle mého názoru) na nejpřísnější režim, u uchazečů na místa kandidátů na funkci soudce tomu tak není. Ostatně nahlédněme blíže do této personální politiky. V případě justičních čekatelů výběrové řízení probíhá (ve stručnosti shrnuto) v celkem pěti (gradujících) etapách. Prvá etapa je předznamenaná verifikací úplnosti a obsahu přihlášky a příloh. Je logické, že adept, který ani nedodrží termín do kterého jsou přihlášky přijímány, nebo přihlášku řádně nevyplní či nepředloží příslušné přílohy, již tímto přístupem může prezentovat svůj přístup k práci, neschopnost si věci zorganizovat atd. Ve druhé (velmi zásadní) etapě se uchazeči podrobují písemnému testu k ověření odborných znalostí a k jejich předpokladům pro přijetí do přípravné služby. Úspěšné absolvování testu je přitom podmínkou pro další účast uchazeče ve výběrovém řízení. Uchazeč, který při testu neuspěje, bude z výběrového řízení vyřazen. Testy, jak jsem měl možnost zjistit, nejsou nijak jednoduchou záležitostí, poněvadž i odborně zdatnému právníkovi se může stát osudným nějaká etapa z právní historie či z politického nebo kulturního přehledu. Třetí etapu vyplňuje přijímací pohovor uchazeče před komisí složenou ze zástupců justice, při kterém se zjistí i motivace, jeho vyjadřovací schopnosti atd. Ve čtvrté etapě se uchazeči, kteří úspěšně absolvovali etapy předchozí, podrobují psychologicko – diagnostickému vyšetření, které zajišťuje Ministerstvo spravedlnosti a jehož cílem je posouzení vlastností a dalších osobnostních předpokladů uchazeče pro výkon funkce soudce. Podle obecně dostupných informací a ohlasů z řad uchazečů jsou tyto testy velmi náročné a mnoho uchazečů není doporučeno pro výkon funkce soudce. Po těchto peripetiích uchazeči, kteří vše úspěšně absolvovali, mají předpoklady být přijati na pozici justičního čekatele. Dostávají se totiž do poslední páté etapy, v rámci které předseda příslušného krajského soudu přijímá uchazeče do přípravné služby a určuje místa jejich výkonu. Přihlíží přitom k výsledkům předchozích etap výběrového řízení a k vyjádření zástupců justiční akademie při přijímacím pohovoru. Přijetí nebo nepřijetí uchazeče do přípravné služby je konečné a nelze proti němu podat opravný prostředek.

       Dosavadní kandidáti na místa soudců ještě před několika málo lety povětšinou pocházeli z řad justičních čekatelů, kteří po absolvování právnické fakulty byli přijati do pracovního poměru jako justiční čekatelé, po dobu tří let vykonávali čekatelskou praxi u příslušného soudu a poté úspěšně vykonali justiční zkoušku. Ač justiční čekatelé nedosahovali v drtivé většině věku 30 let, přesto si v průběhu své čekatelské praxe osvojili tzv. soudcovskou techniku. Uměli tzv. číst ve spise, věděli, jak je třeba psát referáty, co je třeba vše učinit v rámci tzv. přípravy jednání, uměli věc nastudovat a dokázali si na věc vytvořit svůj právní názor se schopností takto jimi nastudovaný případ rozhodnout. V rámci výkonu čekatelské praxe pak ve stovkách případů sepisovali koncepty soudních rozhodnutí a předkládali je svým školitelům (soudcům) k hodnocení, kteří je posléze upozorňovali na příp. chyby, aplikační nedostatky atd. Šlo o velmi přínosnou a penězi neocenitelnou odbornou praxi, o každodenní předávání odborných zkušeností, které se u převážné většiny čekatelů v průběhu tříleté přípravné praxe střádaly, až dosáhly oné hranice, kdy bylo možno odpovědně říci, že předmětný justiční čekatel je schopen jako soudce soudit, poněvadž si osvojil určité soudní návyky, dostalo se mu „citu“ soudce a byl (řadou soudců i v rámci konání justičních seminářů) dostatečně prověřen i z hlediska odborných vědomostí a schopností právní předpisy interpretovat a aplikovat v konkrétních kauzách.. Je třeba také ještě zmínit, že dříve než tito (jak říkám povětšinou) mladí lidé mohli pracovat jako justiční čekatelé, museli nejprve projít náročnými psychologicko-diagnostickými testy, jimiž odborníci zjišťovali, zda adept na justičního čekatele a potažmo na budoucího soudce je osobnostně vyzrálý, je psychicky zdráv, nemá nějaké osobnostní výkyvy, je vyrovnané povahy atd. Po těchto mnohdy strastiplných letech čekatelské praxe za velmi nízký plat čekala adepty velmi náročná justiční zkouška, kdy zkoušejícími byli převážně soudci Nejvyšší soudu, uznávané autority v právní praxi. Všechny tyto odborné postupy justičních čekatelů pak dávaly vysokou záruku, že budou dobrými soudci.

    A jak jsem již shora naznačil, kromě toho se před několika lety vzestupně počala v praxi prosazovat (jinak dobrá) myšlenka, aby do soudnictví přicházeli i právníci z praxe, starší a životně jaksi zkušení lidé. Problém byl však v tom, že u některých z nich (kupř. jinak u justičních čekatelů obligatorně vyžadované) psychologicko – diagnostické vyšetření vyžadováno nebylo, u jiných zase bylo, ale i dokonce přes negativní závěr takového vyšetření se někteří z těchto uchazečů v pozicích soudcovských kandidátů přesto ocitli. Podle mých informací v současné době žádný předpis či instrukce není zpracována k výběru kandidátů na funkci soudce. S uchazeči z řad (jiné) právní praxe se realizují pohovory a u některých se psychologicko – diagnostické vyšetření vyžaduje, u jiných zase ne. Do skupiny uchazečů, u nichž se takové vyšetření nevyžaduje – jak jsem si ověřil na Ministerstvu spravedlnosti - , náleží uchazeči, kteří dříve v justici či prokuratuře (např. před listopadem 1989) již jednou pracovali. To je zásadně nesprávný (a vůči uchazečům z ostatních skupin nespravedlivý a někdo by mohl namítnout i diskriminační) přístup. Pokud je u těchto uchazečů předpokládáno, že pokud již jednou v justici pracovali (a posléze odešli např. z rodinných důvodů) a již tehdy splňovali podmínky pro výkon funkce soudce předpoklady, že v takovém případě není třeba dalšího jejich „prověřování“, pak bych k tomu rád namítl, že za těch kupř. deset či patnáct let, co daný uchazeč v justici již nepracuje, se mnohého změnilo a mnohého se mohlo změnit i u toho kterého uchazeče. Neshledávám jediný důvod, proč by zrovna takový adept měl být privilegován v tom směru, že se nepodrobí onomu psychologicko-diagnostickému vyšetření a proč by i tento adept neměl se podrobit odbornému přezkoušení např. právě i z oblasti ústavně právních předpisů, které tito adepti v době svého tehdejšího justičního působení znát nemohli, poněvadž taková úprava ještě neexistovala (existovala zde soustava socialistického práva s prvky totalitních právních institutů).

      Již tento letmý nástin mechanismu justiční personální politiky naznačuje jakousi (přístupovou) nevyváženost ve výběru uchazečů na místa (funkce) budoucích soudců a dává i tušit, že leckdy uchazeč, jenž kupř. absolvoval „volnější přijímací režim“ může se v soudcovském taláru ocitnout ve velmi tíživé situaci, To když zjistí, že vlastně není schopen zorganizovat si práci se spisy, se soudní kanceláří, neví, jak má, komu a kdy formulovat soudní referáty, zná sice hmotné právo a procesní normy „zvenku“, činí mu však značné problémy je aplikovat přímo v procesu, není schopen čelit nárůstu soudní agendy, což se projevuje nervozitou, nevyvážeností v rozhodování, jednání s účastníky, vedením soudu atd. Co potom s takovými soudci ? Co potom se zjištěním, že tito soudci nejsou schopni zvládnout soudní agendu ? Je na tom justice skutečně tak dobře, aby nový soudce (bez justiční praxe a jakékoli přípravné justiční průpravy) si teprve při výkonu své soudcovské funkce osvojoval elementární návyky, které např. justiční čekatel musel nutně zvládnout, aby s ním bylo možno počítat jako s budoucím soudcem ? Příliš mnoho nejen otázek, ale také poznání z praxe, o kterých by řada soudců mohla vyprávět příběhy mnohdy hodné literárního ztvárnění.

    Podle mého názoru by tedy i u uchazečů na kandidáty na funkci soudců z řad jiné právní praxe mělo být zásadně vyžadováno, aby se podrobili:

1. písemnému testu či ústnímu přezkoušení za účelem posouzení odborných znalostí;
2. psychologicko- diagnostickému vyšetření, a to včetně uchazečů, kteří již dříve v justici pracovali či pracují na jiném justičním postu (situace i v osobnostních vlastnostech každého jednotlivce se může během několika let změnit, může dojít k osvojení různých negativních návyků, vyšetřením mohou být zjištěny i různé negativní okolnosti, pro které je zapovězeno, aby takový uchazeč mohl vykonávat funkci soudce); a
3. alespoň krátkodobé justiční praxi (protože je pochopitelné, že uchazeč např. z řad advokátů by neukončil výkon své činnosti v pro něj nejisté situaci, zda se soudcem skutečně stane či nikoliv, bylo by možno tento požadavek vyřešit stanovením minimálního počtu hodin praxe u přísl. (úseku) soudu pod vedením soudce – školitele – tak, aby se uchazeč seznámil s činností soudu, měl možnost si alespoň v základních obrysech osvojit určité návyky, práci se spisem, s chodem soudní kanceláře, aby měl možnost zpracovat alespoň několik soudních rozhodnutí, resp. jejich koncepty, které by byly školitelem vyhodnocovány včetně závěrečného hodnocení tohoto uchazeče).

    Realizací těchto výběrových kritérií – jsem o tom přesvědčen – mohou být eliminovány negativní případy, kdy soudcem je jmenována osoba, která pro výkon této funkce nemá faktické předpoklady a kdy za stávající právní úpravy je problematické dosáhnout toho, aby takový (již) soudce nadále tuto funkci nevykonával.