Obiter dictum k rozhodčím doložkám

   V poslední době bylo možno zaregistrovat, že Ústavní soud se ve svých rozhodnutích vyjádřil i k otázce rozhodčích doložek. Ve svém nálezu ze dne 1.11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, mj. - jako obiter dictum - vyložil:

"25. Ústavní soud připojuje nad rámec výše uvedeného a toliko jako obiter dictum rozšiřující komentář, neboť mu připadá vhodné se k problematice rozhodčích doložek blíže vyjádřit, i s ohledem na existující rozdílné nazírání na tuto problematiku jak v právní praxi (poznámka pod čarou č. 1), tak v soudní judikatuře (poznámka pod čarou č. 2), teprve nedávno v otázce náležitostí a platnosti rozhodčí doložky bez přímého určení ad hoc rozhodce sjednocené usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010). Odhlédneme-li od výše uvedeného, že je třeba na rozhodčí doložky uzavřené ve spotřebitelských smlouvách pohlížet přísněji, nebyly by dle názoru Ústavního soudu splněny podmínky pro rozhodování rozhodčím soudem (tedy i pokud by se nejednalo o spotřebitelskou smlouvu), z toho důvodu, že rozhodčí doložka neumožňuje transparentní výběr rozhodce, který by měl spor rozhodovat.

26. Zákon o rozhodčím řízení upravuje podmínky, za kterých stát deleguje svou jurisdikční pravomoc soukromoprávním subjektům, rozhodcům, stanoví věcný rámec arbitrability sporů, stejně jako i základní zásady řízení před rozhodci a jejich rozhodování. Přestože jde v rozhodčím řízení o dotváření právního vztahu mezi účastníky smlouvy soukromoprávními subjekty, není možno rezignovat na jakákoliv pravidla. Tak, jak je pro řízení soudní zakotvena jako jedna ze základních zásad právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), lze obdobný požadavek vztáhnout i na řízení rozhodčí. Byť je vedeno zjednodušenou formou, cílem by mělo být rovněž dosažení spravedlivého rozhodnutí ve věci, což v prvé řadě předpokládá i transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce.

27. Je třeba vycházet z toho, že pokud má ve věci rozhodovat subjekt (právnická osoba), který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (viz § 13 zákona o rozhodčím řízení), měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením způsobu jeho volby. Ustanovení § 1 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zní, že majetkové spory jsou rozhodovány nezávislými a nestrannými rozhodci. Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení si strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Konečně podle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení platí, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Právní úprava tak ve svém slovním vyjádření jednoznačně preferuje požadavek individualizace (konkretizace) osoby rozhodce (srov. "...spory jsou rozhodovány nezávislými a nestrannými rozhodci.", "...má rozhodovat jeden nebo více rozhodců..." anebo "rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců"), přičemž vždy platí, že se musí jednat o fyzickou osobu. Teprve v případě, že nedojde ke jmenovitému určení rozhodce, je možné stanovit způsob určení počtu i osob rozhodců.

28. Požadavek na konkretizaci a individualizaci rozhodce je zvýrazněn ve světle toho, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. § 31 zákona o rozhodčím řízení). Nebude-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nebude pak ani výsledek tohoto rozhodování akceptovatelný.

29. Ve stávající věci byl výběr rozhodce ponechán na vůli účastníka s tím, že žalující strana jej vybere ze seznamu, který vede rozhodčí společnost (Asociace arbitrů), jež nebyla a není stálým rozhodčím soudem, přičemž takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). To znemožňuje transparentní výběr rozhodce. Pokud byla v právní praxi v souvislosti s uzavíráním rozhodčích doložek zdůrazňována smluvní autonomie stran, Ústavní soud k tomu opakovaně podotýká, že tato není zcela neomezená. Právo na výběr rozhodce totiž nemůže být zneužito ve prospěch jedné ze stran. Limitem autonomie vůle je v tomto případě čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na jedné straně zde tedy vystupuje právo svobodně si určit, jakému způsobu přezkumu bude konkrétní právní vztah podroben, na straně druhé je toto právo omezeno základními procesními pravidly a zásadami.

30. Za přípustný by případně mohl být považován takový postup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného účastníka, neboť jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky."

     Domnívám se, že by bylo vhodné (při další příležitosti) reagovat i na velmi zásadní otázku platosti rozhodčích doložek mezinárodní obchodní arbitáže, poněvadž se různí názory na jejich platnost ve světle (nejen) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 (srov. např. Pospíšil, P.: K současné situaci v českém rozhodčím řízení, in https://www.epravo.cz/top/clanky/k-soucasne-situaci-v-ceskem-rozhodcim-rizeni-60981.html).

      Závažnost situace je nasnadě - pokud budeme konfrontovat právní závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, velkého senátu Nejvyššího soudu a některá  rozhodnutí Ústavního soudu z poslední doby k otázce rozhodčích doložek (i mimo spotřebitelské smlouvy) kupř. s následujícími dokumenty.

„Všechny spory vzniklé z této smlouvy a nebo v souvislosti s ní budou řešeny s konečnou platností podle Pravidel rozhodčího řízení Mezinárodní obchodní komory jedním nebo více rozhodci jmenovanými podle těchto Pravidel...

1. Mezinárodní rozhodčí soud (dále jen „soud“) Mezinárodní obchodní komory (dále jen „ICC“) je rozhodčí orgán přidružený k ICC. Statut soudu je uveden v Příloze I. Členy soudu jmenuje Světová rada ICC. Úlohou soudu je zajišťovat řešení obchodních sporů mezinárodní povahy cestou rozhodčího řízení, v souladu s Pravidly rozhodčího řízení Mezinárodní obchodní komory (dále jen „Pravidla“). Je-li k tomu soud oprávněn rozhodčí smlouvou, zajišťuje také řešení cestou rozhodčího řízení v souladu s těmito Pravidly u obchodních sporů, které nejsou mezinárodní povahy.

2. Soud samotný neřeší spory. Jeho úkolem je zajistit aplikaci těchto Pravidel. Soud si vytváří vlastní Vnitřní pravidla (Příloha II).

3. Předseda soudu, případně místopředsedové v jeho nepřítomnosti či na jeho žádost, jsou oprávněni přijímat naléhavá rozhodnutí jménem soudu pod podmínkou, že to oznámí soudu na jeho příštím zasedání.

4. Soud může přenést pravomoc přijímat určitá rozhodnutí na jeden nebo více výborů složených z jeho členů v souladu s Vnitřními pravidly, avšak pod podmínkou, že výbor každé takové rozhodnutí oznámí soudu na jeho příštím zasedání...

Článek 9

Jmenování a potvrzení rozhodců

1. Při potvrzování nebo jmenování rozhodců soud zváží státní příslušnost rozhodce, místo jeho pobytu a další vztahy k zemím, jichž jsou sporné strany a ostatní rozhodci státními příslušníky, jakož i dosažitelnost případného rozhodce a jeho schopnost vést rozhodčí řízení v souladu s těmito Pravidly. Stejná pravidla platí v případech, kdy generální tajemník potvrzuje ve funkci rozhodce v souladu s článkem 9(2).

ICC 05/2010 8 / 29 Pravidla rozhodčího řízení

2. Generální tajemník může potvrdit jako spolurozhodce, jediné rozhodce a předsedy rozhodčích senátů osoby navržené stranami nebo na základě jejich vzájemné dohody pod podmínkou, že potenciální rozhodci předloží neomezené prohlášení o nepodjatosti, případně pokud okolnosti uvedené v omezeném prohlášení o nepodjatosti nevyvolávají žádné námitky. Potvrzení rozhodců musí být oznámeno soudu na jeho příštím zasedání. V případě, že se generální tajemník domnívá, že některý spolurozhodce, jediný rozhodce nebo předseda rozhodčího senátu by neměl být potvrzen ve své funkci, předá tuto záležitost rozhodčímu soudu.

3. V případě, že soud hodlá jmenovat jediného rozhodce nebo předsedu rozhodčího senátu, učiní tak na základě návrhu toho Národního výboru ICC, který považuje za vhodný. V případě, že soud tento návrh nepřijme, nebo pokud Národní výbor ICC takový návrh neučiní v časové lhůtě stanovené soudem, může soud svůj požadavek zopakovat, případně požádat o návrh jiný Národní výbor ICC, který považuje za vhodný.

4. Domnívá-li se soud, že to vyžadují okolnosti, může vybrat jediného rozhodce nebo předsedu rozhodčího senátu ze země, která nemá žádný Národní výbor ICC, pod podmínkou, že žádná ze stran nepodá proti tomuto rozhodnutí námitku ve lhůtě stanovené soudem.

5. Jediný rozhodce nebo předseda rozhodčího senátu musí být jiné státní příslušnosti než strany v rozhodčím řízení. Za vhodných okolností může být však jediný rozhodce nebo předseda rozhodčího senátu státním příslušníkem stejné země jako kterákoli ze stran, pokud proti tomu žádná ze stran nevznese námitku ve lhůtě stanovené soudem.

6. V případě, že soud hodlá jmenovat rozhodce jménem strany, která žádného nenavrhla, jmenuje tohoto rozhodce na základě návrhu Národního výboru ICC státu, jehož je tato strana státním příslušníkem. V případě, že soud nepřijme daný návrh, nebo pokud Národní výbor nepředloží požadovaný návrh v časové lhůtě stanovené soudem, případně pokud stát, jehož je výše uvedená strana státním příslušníkem, nemá Národní výbor ICC, má soud možnost vybrat za rozhodce kteroukoli osobu, kterou považuje za vhodnou. Sekretariát je povinen informovat Národní výbor ICC země, jejímž je daná osoba státním příslušníkem, pokud má tato země Národní výbor ICC."