Ode zdi ke zdi aneb další snaha o novelizaci dovolacího řízení

    O nezbytnosti novelizace dovolacího řízení bylo diskutováno především v souvislosti s odstraněním šestiměsíční lhůty vztahující se k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

     A jak už to tak bývá, níže publikovaným návrhem další novelizace dovolacího řízení bude nejeden soudce NS z OOK překvapen. Už jen z toho důvodu, že by se očekávalo, že se nejprve celá tato záležitost projedná na půdě NS, aby (právě) jeho soudci mohli sdělit své poznatky, názory, možnosti řešení k zamýšlené novelizaci dovolacího řízení. Nestalo se tak. Namísto toho je potřeba se ve velmi krátkém čase vyjádřit k předloženému návrhu novelizace dovolacího řízení.  

     Snad se mi podaří v daném termínu tak učinit, jakmile se seznámím s podklady jednání na MSp. Zatím jenom z průvodního dopisu vím, že někdo s někým na Msp jednal, ale výstup z tohoto jednání nikde publikován nebyl a soudcům OOK takový písemný výstup z jednání k dispozici není. 

      Již po letmém přečtení navrhovaného řešení dovolacího řízení je zřejmé, že nejde o zdařilé řešení. Další lhůtní šněrování norem upravujících dovolací řízení přinese do budoucna jen samé problémy . Přípustnost dovolání s vazbou na Jednací řád NS pak způsobuje ústavně právní brnění. Člověk by si položil otázku, zda v tak krátké době a při absenci předchozí diskuze na půdě NS má vůbec nějaký smysl se k podobným aktivitám vyjadřovat. 

VÝCHOZÍ TEZE – NOVELA D O V O L Á N Í

Obecná část

Navrhovaná změna spočívá v přenesení rozhodovací pravomoci o přípustnosti dovolání na soudy odvolací. Otázkou zůstává, v jaké míře je vhodné a potřebné přenést rozhodování o přípustnosti dovolání na soudy odvolací. Předkládaný text je rozdělen na část obecnou a zvláštní, ve které jsou nastíněny dvě varianty, které rozlišují na základě míry přenosu rozhodování o přípustnosti dovolaní na odvolací soudy, resp. míry prosazení zásady dispoziční v rozhodování o přípustnosti dovolání.

Výchozí tezí je, že odvolací soud je již seznámen se skutkovým a právním stavem věci a dokáže tak odhadnout, zda má věc po právní stránce zásadní význam a dovolací soud by se k ní měl vyjádřit. Aby si dovolací soud o tomto udělal obrázek, musí se s věcí seznámit a ztrácet mnohdy čas s něčím, co nakonec stejně odmítne bez meritorního projednání. Tento čas by však měl dovolací soud věnovat primárně posuzování těch právních sporů, které mají význam pro jednotný výklad právních předpisů.

1. Inspirační zdroje

Inspiraci lze v tomto ohledu hledat v zejména v Rakousku a též v Německu, kde o přípustnosti dovolání rovněž rozhodují soudy odvolací (srov. přiložené překlady). Toto řešení však není cizí ani našemu civilnímu řízení. O přípustnosti dovolání rozhodovaly odvolací soudy za účinnosti zákona č. 113/1895 ř. z., civilního řádu soudního. Tímto zákonem se pak ostatně inspiroval zákonodárce v novele současného občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 519/1991 Sb., která po změně politického režimu do českého právního prostředí institut dovolání znovu vrátila. Podle tehdy účinného znění o. s. ř. bylo dovolání přípustné bez dalšího, pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí změnil rozsudek soudu prvního stupně. Pokud však odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, bylo dovolání přípustné pouze, připustil-li jej soud druhého stupně v tomto svém potvrzovacím rozhodnutí. Názorem odvolacího soudu nebyl dovolací soud vázán. Zákonem č. 30/2000 Sb. pak došlo k rozsáhlé novele dovolání, která mj. přenesla rozhodování o jeho přípustnosti plně na dovolací instanci.

Předkládaný návrh z výše uvedených důvodů přenáší rozhodování o přípustnosti dovolání zpět na odvolací soudy, tentokrát již bez ohledu na to, zda se odvolací soud ve svém rozhodnutí k názoru soudu první instance přiklonil nebo jeho rozhodnutí změnil. Tak je tomu ostatně i v Rakousku a Německu. Navrhuje se, aby odvolací soud o přípustnosti dovolání podle úpravy rakouské rozhodl již v rozhodnutí, kterým se řízení u odvolacího soudu končí. Jako alternativní řešení se podává, aby na rozdíl od těchto právních úprav a oproti řešení, které u nás platilo do roku 2001, odvolací soud o přípustnosti dovolání rozhodoval až poté, co jej účastník řízení podá. V takovém případ se přípustností dovolání odvolací soud nebude zabývat z moci úřední již při psaní svého rozsudku, ale až v situaci, kdy se účastník řízení sám rozhodne, že dovolání podá.

Varianta preferovaná, vycházející z uvedených zahraničních úprav, spočívá na myšlence, že již v průběhu řízení u soudu prvního stupně i u odvolacího soudu jsou sporné právní otázky dostatečně známy, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu musí respektovat zásadu zákazu překvapivého rozhodnutí. Odklon od zahraničních právních úprav v alternativě k preferované variantě je veden zejména snahou podpořit zásadu dispoziční, kdy by odvolací soud, rozhodoval-li by o přípustnosti dovolání již v rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, mohl účastníky svým názorem na přípustnost od dovolání odradit či je naopak k jeho podání přimět (byť by byl jeho postoj pro dovolací soud nezávazný). Rovněž by musel odvolací soud ex ante předjímat, jakých důvodů se bude účastník dovolávat.

2. Statistická data

Při otázce rozhodování o přípustnosti dovolání je vhodné a potřebné zkoumat ekonomickou realitu ve smyslu statistických dat pro Nejvyšší soud ČR. Je potřebné zkoumat změnu nápadu v souvislosti se změnou způsobu rozhodování o dovolání. Hlavním cílem novely by mělo být umožnění sjednocování judikatury. Pro tuto činnost by měl mít Nejvyšší soud ČR potřebný prostor; tuto tezi lze vyvrátit, či potvrdit za pomoci analýzy statistických dat.

Pokud jde o statistická data pro řízení o dovolání, lze srovnat rok 2000, kdy o přípustnosti dovolání rozhodoval zčásti odvolací soud, s rokem 2014, kdy tomu tak nebylo. Statistické údaje ze Statistického přehledu soudních agend 2001 (údaje za rok 2000) ukazují, že k 1. 1. 2001 v agendě C pracovalo 27 soudců a nápad za rok 2000 do občanskoprávního a obchodního kolegia, resp. věcí se spis. zn. začínající Cdo, činil 3076 věcí. Ze sp. zn. Cdo bylo v roce 2000 vyřízeno, včetně věcí z minulých období, 3262 věcí. Z toho vyplývá, že nápad na jednoho soudce činí v průměru přibližně 114 věcí/rok, jeden soudce v průměru vyřídil 121 věcí/rok.

Data za rok 2014, kdy o přípustnosti dovolání již nerozhodoval odvolací soud, jsou dostupná ze systému infoData a ukazují, že k 1. 1. 2015 bylo na Nejvyšším soudě ČR 44 soudců v agendě C. Statistické údaje za rok 2014 dále ukazují, že nápad za rok 2014 do občanskoprávního a obchodního kolegia, resp. věcí se spis. zn. začínající Cdo, činil 5465 věcí. Ze sp. zn. Cdo bylo v roce 2000 vyřízeno, včetně věcí z minulých období, 5267 věcí. Z toho vyplývá, že nápad na jednoho soudce činí v průměru přibližně 124 věcí/rok, jeden soudce v průměru vyřídil 120 věcí/rok.

Na základě tohoto srovnání lze konstatovat, že nárůst nápadu (přepočteného na soudce) ve zkoumané agendě, které by se především změna rozhodování o přípustnosti dovolání měla týkat, je přibližně desetiprocentní, srovnáváme-li roky 2000 a 2014. Je zřejmé, že v absolutních číslech je nárůst nápadu v dovolání téměř dvojnásobný a je známo, že musel být Nejvyšší soud z toho důvodu posilován. Pokud jde o vyřizování věcí, udržuje se shodný počet kolem 120 věcí/soudce/rok. Z tohoto důvodu i z důvodu, že nápad dovolání vztažený k počtu soudců vzrostl (o přibližně 10 %), je vhodné zvážit přesunutí rozhodování o přípustnosti dovolání na odvolací soudy. Vzhledem k tomu, že je zde rozdíl pouze nepatrný, neboť odvolací soud rozhodoval o přípustnosti dovolání jen v některých případech, navrhuje se dále, aby byla na odvolací soud přesunuta větší část rozhodování o přípustnosti dovolání. Vzhled ke konstantnímu počtu vyřizovaných věcí jedním soudcem za rok a nárůstu nápadu je nutné, za stávajícího počtu soudců Nejvyššího soudu, přesunout nemeritorní rozhodování na soudy nižších stupňů. Pokud by se tak nestalo, lze očekávat nárůst nedodělků a zablokování sjednocování výkladu práva.

V následující části jsou shrnuty základní teze Varianty I. (viz příloha) a dále následuje Varianta II. (viz příloha).

Zvláštní část:

Varianta I.

Tento návrh se úpravami sousedních států a tím, co zde částečně platilo do roku 2001, inspiruje více nežli Varianta II. Umožňuje odvolacím soudům, aby se k přípustnosti dovolání vyjádřily již v rámci rozhodnutí, kterým se řízení ve druhém stupni končí. Toto řešení má oproti prvnímu návrhu několik drobných výhod, zejm. pokud jde o podpoření úlohy dovolacího soudu jako sjednotitele judikatury. Odvolací soud se předně musí přípustností dovolání zabývat již při rozhodování o odvolání – pokud při vypracovávání odvolacího rozhodnutí usoudí, že ve věci se vyskytuje otázka hmotného nebo procesního práva, k níž by se měl Nejvyšší soud ČR z důvodů uvedených v § 237 vyjádřit, sdělí to účastníkům řízení již v tomto svém rozhodnutí a nebude nucen se věcí v podstatě zabývat dvakrát.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze pak brát jako jakýsi návod - účastníci podle něj budou zvažovat, zda dovolání vůbec podají či nikoliv. Dospěje-li odvolací soud k názoru, že dovolání není přípustné, neboť je právní otázka již dostatečně řešena v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, účastníci budou motivováni uvažovat o tom, zda má za této situace vůbec smysl dovolání podávat. Pokud se bude naopak jednat o právní otázku, jejíž řešení si judikatura i praxe vyžaduje, bude kladné rozhodnutí odvolacího soudu způsobilé účastníky přimět, aby věc dovolacímu soudu předložili, a ten tak bude mít možnost se k předmětné právní otázce vyjádřit.

Na druhou stranu je touto variantou potlačena zásada dispozitivní a současně odvolací soud bude rozhodovat o přípustnosti dovolání, aniž by mu byla předestřena jakákoliv argumentace, proč je řešená otázka právního významu. Je nutné rovněž upozornit na to, že odvolací soud bude v konfliktu zájmů, neboť bude nucen a priori rozhodnout o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí. Naopak, bylo by spíše žádoucí, aby o přípustnosti dovolání z hlediska otázky právního významu rozhodoval jiný samosoudce či senát než ten, který rozhodoval o odvolání.

Dále návrh počítá se zavedením možnosti rozhodnout o zjevné bezdůvodnosti dovolání dovolacím soudem, a to po vzoru právní úpravy platné do 31. 12. 2012. Domníváme se, že je vhodné tuto možnost zavést znovu, neboť se právní úprava v praxi neosvědčila, jak mj. uvádí Nejvyšší soud.

Domníváme se, že navržená právní úprava akcentuje dvojstupňovost soudní soustavy a zároveň postavení Nejvyššího soudu jakožto sjednotitele judikatury. Současně již v rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, omezuje nápad na Nejvyšší soud ČR.

Tato právní úprava svěřuje rozhodovací pravomoc odvolacím soudům, což by mělo podpořit obecné vnímání v očích veřejnosti (jak laické tak odborné), že pravidlem je skončení věci u odvolacího soudu a Nejvyšší soud přezkoumává rozhodnutí odvolacích soudů jen výjimečně.

Varianta II.

Přípustnost dovolání by byl oprávněn zkoumat odvolací soud (§ 239).

Úkony soudu prvního stupně by i nadále prováděl soud prvního stupně (§ 241b s odkazem na §§ 208 odst. 1, 209,210).

Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v řízení pokračovat, by odvolací soud odmítl.

Usnesení o tom by odvolací soud vydal s největším urychlením.

Odvolací soud by rozhodoval následovně:

1)     K přijetí usnesení o odmítnutí dovolaní odvolacím soudem z důvodu, že dovolání není přípustné, by rozhodoval samosoudce, jde-li o rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.

2)     K přijetí usnesení o odmítnutí dovolaní odvolacím soudem z důvodu, že dovolání není přípustné, by rozhodoval senát jednomyslně, jde-li o rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud by byl oprávněn změnit rozhodnutí odvolacího soudu o (ne)přípustnosti dovolání, neboť by nebyl rozhodnutím odvolacího soudu vázán, měl-li by za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Změnu by byl oprávněn učinit ve lhůtě 3 měsíců od rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání.

Dovolací soud by mohl rozhodnout následovně:

1)     V případě, že odvolací soud usnesením odmítl dovolání:

a.      Dojde-li dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné, vysloví usnesením přípustnost dovolání, a to ve lhůtě 3 měsíce. Nabytím právní moci usnesení o přípustnosti dovolání zaniká ex lege rozhodnutí odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, v takovém případě by rozhodoval samosoudce.

b.     Nevydá-li dovolací soud usnesení podle písm. a), nabyde rozhodnutí odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání právní moci uplynutím 3 měsíců.

2)     V případě, že odvolací soud předložil věc k rozhodnutí dovolacímu soudu, neboť shledal, že je přípustné:

a.      Dojde-li dovolací soud k závěru, že dovolání je nepřípustné, usnesením dovolání odmítne, a to ve lhůtě 3 měsíce. V takovém případě by rozhodoval senát většinou hlasů.

b.     Neodmítne-li dovolací soud, postupuje podle § 243d o. s. ř.

Opravný prostředek proti rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání by nebyl přípustný. Účastníku řízení by tak nebyl dán prostor pro podání stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. V opačném případě bychom se dostali do situace paradoxně horší než v současné době, jelikož by byl do procesu rozhodování o dovolání zařazen jen další článek a stížnosti proti nepřípustnosti dovolání by se staly dalším úkonem, který „automaticky“ následuje po usnesení o odmítnutí. Byl by tak fakticky připuštěn opravný prostředek proti rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, což je nevhodné a zejména nepotřebné.

Dále návrh počítá se zavedením možnosti rozhodnout o zjevné bezdůvodnosti dovolání dovolacím soudem, a to po vzoru právní úpravy platné do 31. 12. 2012. Domníváme se, že je vhodné tuto možnost zavést znovu, neboť se právní úprava v praxi neosvědčila, jak mj. uvádí Nejvyšší soud.

Domníváme se, že tato právní úprava rovněž akcentuje dvojstupňovost soudní soustavy a zároveň postavení Nejvyššího soudu jakožto sjednotitele judikatury

NÁVRH PLATNÉHO ZNĚNÍ S VYZNAČENÍM ZMĚN

VARIANTY

I.

D O V O L Á N Í

PLATNÉ ZNĚNÍ S VYZNAČENÍM ZMĚN

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

§ 36a

(1) V řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát:

a) ve věcech pracovních,

b) v dalších věcech, o nichž to stanoví zákon.

(2) V ostatních věcech jedná a rozhoduje v řízení před okresním soudem samosoudce.

(3) V řízení před krajským soudem jako soudem prvého stupně jedná a rozhoduje samosoudce; senát jedná a rozhoduje v řízení v prvním stupni, stanoví-li tak zákon, a v odvolacím řízení, nestanoví-li tento zákon jinak.

§ 36c

Nestanoví-li tento zákon jinak, Nejvyšší soud jedná a rozhoduje v senátech.

Alternativa č. 1

§ 239

Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

(1) O přípustnosti dovolání podle § 237 a 238 rozhodne odvolací soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Dovolací soud není rozhodnutím odvolacího soudu o přípustnosti dovolání vázán.

(2) Přípustnost dovolání podle 238a je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

(3) Ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Alternativa č. 2

§ 239

Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

(1) O přípustnosti dovolání rozhodne odvolací soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Dovolací soud není rozhodnutím odvolacího soudu o přípustnosti dovolání vázán.

(2) Ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

§ 243c

(1) Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Usnesení o tom dovolací soud vydá do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (§ 241b).

(2) K přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle § 237 přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu. K přijetí usnesení dovolacího soudu o přípustnosti dovolání je třeba souhlasu většiny členů senátu. Nebylo-li dovolání připuštěno odvolacím soudem, rozhoduje samosoudce.

(3) Dovolací soud o přípustnosti dovolání může rozhodnout ve lhůtě 3 měsíců od předložení věci dovolacímu soudu, nerozhodl-li, nabývá rozhodnutí odvolacího o nepřípustnosti dovolání právní moci uplynutím této lhůty.

(3) (4) Ustanovení § 218 písm. b), § 218a, § 224 odst. 1 a 2 a § 225 platí pro řízení u dovolacího soudu obdobně. Vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.

§ 243d

Nepostupoval-li podle § 243c Nebylo-li dovolání odmítnuto, dovolací soud

a) dovolání zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, nebo

b) dovolání odmítne, jde-li o zjevně bezdůvodné dovolání, nebo

b) c) může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout.

II.

D O V O L Á N Í

PLATNÉ ZNĚNÍ S VYZNAČENÍM ZMĚN

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

§ 36a

(1) V řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát:

a) ve věcech pracovních,

b) v dalších věcech, o nichž to stanoví zákon.

(2) V ostatních věcech jedná a rozhoduje v řízení před okresním soudem samosoudce.

(3) V řízení před krajským soudem jako soudem prvého stupně jedná a rozhoduje samosoudce; senát jedná a rozhoduje v řízení v prvním stupni, stanoví-li tak zákon, a v odvolacím řízení, nestanoví-li tento zákon jinak.

§ 36b

Nestanoví-li tento zákon jinak, Vrchní vrchní soudy jednají a rozhodují v senátech.

§ 36c

Nestanoví-li tento zákon jinak, Nejvyšší soud jedná a rozhoduje v senátech.

§ 239

Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

(1) O přípustnosti dovolání rozhodne odvolací soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Dovolací soud není rozhodnutím odvolacího soudu o přípustnosti dovolání vázán.

(2) Ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

§ 243c

(1) Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací odvolací soud odmítne. Usnesení o tom dovolací soud vydá do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (§ 241b). Odvolací soud rozhoduje o odmítnutí dovolání s nejvyšším urychlením. Nejsou-li dány podmínky pro odmítnutí dovolání odvolacím soudem nebo odmítl-li odvolací soud dovolání, předloží předseda senátu (samosoudce) věc dovolacímu soudu.

(2) K přijetí usnesení odvolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle § 237 přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu. O odmítnutí dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhoduje samosoudce.

(3) K přijetí usnesení dovolacího soudu o přípustnosti dovolání je třeba souhlasu většiny členů senátu. Nebylo-li dovolání připuštěno odvolacím soudem, rozhoduje samosoudce. Dovolací soud o přípustnosti dovolání může rozhodnout ve lhůtě 3 měsíců od předložení věci dovolacímu soudu, nerozhodl-li, nabývá rozhodnutí odvolacího o nepřípustnosti dovolání právní moci uplynutím této lhůty.

(3) (4) Ustanovení § 218 písm. b), § 218a, § 224 odst. 1 a 2 a § 225 platí pro řízení u dovolacího soudu obdobně. Vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.

(5) Byl-li k přijetí usnesení odvolacího a dovolacího soudu o odmítnutí dovolání třeba souhlas většiny členů senátu, v odůvodnění usnesení soud zejména uvede ustanovení právního předpisu, podle kterých rozhodl, a rozhodovací praxi dovolacího soudu, z které vyplývá, že dovolání není přípustné.

(6) Rozhodoval-li o přípustnosti dovolání samosoudce, v odůvodnění usnesení soud uvede pouze ustanovení právního předpisu, podle kterého rozhodl; to neplatí, rozhodl-li o nepřípustnosti podle § 237.

§ 243d

Nepostupoval-li podle § 243c Nebylo-li dovolání odmítnuto, dovolací soud

a) dovolání zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, nebo

b) dovolání odmítne, jde-li o zjevně bezdůvodné dovolání, nebo

b) c) může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout.

III.

D O V O L Á N Í

PLATNÉ ZNĚNÍ S VYZNAČENÍM ZMĚN

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

§ 36c

            Nestanoví-li tento zákon jinak, Nejvyšší soud jedná a rozhoduje v senátech.

§ 237

            Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, dovolání proti každému rozsudku odvolacího soudu a proti každému usnesení odvolacího soudu je přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a jestliže zároveň jde o:

a) rozsudek nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno nebo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,

b) usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

c) usnesení odvolacího soudu, kterým se nerozhoduje o podaném odvolání za předpokladu, že jde o usnesení, proti kterému by bylo odvolání přípustné, kdyby je vydal soud prvního stupně.

(2) Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným odvolacími důvody dle § 241a odst. 3 písm. b) a c) se nepřihlíží.

§ 238

(1) Dovolání podle § 237 není přípustné

a) ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku, je-li řízení o nich vedeno podle tohoto zákona a nejedná-li se o manželské majetkové právo,

b) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, je-li řízení o nich vedeno podle tohoto zákona,

c) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,

d) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce,

e) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4,

f) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném nebo o návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§ 78d),

g) proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě z rušené držby.,

h) jde-li o rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků (§ 138),

i) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu^62g), nebo podle přímo použitelného předpisu Evropské unie^62h).

            (2) U opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [odstavec 1 písm. c)], rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění.

§ 238a

            Dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

§ 239

            Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Nejde-li o případ uvedený v § 238 odst. 1 písm. i), lze dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné podle § 237 a 238, podat také tehdy, jestliže to na základě zmocnění obsaženého ve zvláštním právním předpisu*) připouští jednací řád Nejvyššího soudu.

*) § 22 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změněn některých dalších zákonů ve znění zákona č. …/… Sb.

§ 241a

            (1) Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

            (2) V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, v čem dovolatel spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

(2) Prováděcí právní předpis stanoví, které z náležitostí dovolání a v jaké podobě musí být obsaženy ve formuláři, který musí být k dovolání připojen jako jeho nedílná součást. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

            (3) Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

(3) Dovolání lze podat jen z těchto důvodů:

a)     rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,

b)     řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci,

c)     rozhodnutí ve věci samé vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

            (4) V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.

            (5) K obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241, se nepřihlíží.

            (6) V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Úkony soudu prvního stupně

§ 241b

            (1) Ustanovení § 208 odst. 1, § 209 a 210 platí obdobně.

            (2) Není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné.

            (3) Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá a to, v čem dovolatel spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, nebo k němuž není připojen řádně vyplněný formulář (§ 241a odst. 2), v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

§ 243b

            Pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení § 43, 92, 95 až 99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí.

(1) Jsou-li splněny všechny zákonem požadované předpoklady pro projednání dovolání a rozhodnutí o něm, a směřuje-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému může být přípustné podle § 237 nebo podle jednacího řádu Nejvyššího soudu, rozhodne dovolací soud o tom, zda dovolání připouští nebo je odmítá usnesením vydaným nejpozději do 6 měsíců poté, co mu bylo dovolání předloženo soudem prvního stupně; nestane-li se tak, má se po uplynutí této lhůty za to, že dovolací soud vydal usnesení, jímž dovolání připustil.

(2) Usnesení vydané podle odstavce 1 nemusí být odůvodněno, ve výroku usnesení o odmítnutí dovolání však musí být uvedeno, že dovolání bylo odmítnuto podle odstavce 1.

(3) Dovolání, které připustil, dovolací soud zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné; jinak napadené rozhodnutí zruší.

(4) Zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení. Platí-li důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zruší dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě věc postoupí k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.

(5) Zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně pro vady uvedené v § 229 odst. 1 písm. a), b) a d) a v § 229 odst. 2 písm. a) a b), rozhodne též o zastavení řízení, popřípadě o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží.

(6) Ustanovení § 218, 218a, § 221 odst. 2, § 224 odst. 1 a § 225 platí pro řízení u dovolacího soudu obdobně. Vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.

(7) Dovolací soud rozhoduje rozsudkem, jestliže zamítá dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo jestliže zrušuje rozsudek odvolacího soudu; jinak rozhoduje usnesením.

§ 243c

            (1) Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Usnesení o tom dovolací soud vydá zpravidla do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (§ 241b).

            (2) K přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle § 237 přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu.

(2) Nejde-li o rozhodnutí vydané po jednání dovolacího soudu, rozhodne dovolací soud o zastavení dovolacího řízení pro zpětvzetí dovolání nebo proto, že nebyla splněna podmínka uvedená v § 241, samosoudcem. Obdobně se postupuje, odmítá-li dovolací soud dovolání proto, že bylo podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo proto, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž nemůže být dovolání připuštěno ani rozhodnutím dovolacího soudu vydaným podle § 243b odst. 1. Na žádost samosoudce rozhodne o dovolání i v těchto případech senát, jehož je samosoudce členem.