Odvolání nemovitého daru pro nevděk a zápis do katastru nemovitostí

    Nový občanský zákoník č. 86/2012 Sb. (dále též „o. z.“; tuto zkratku doporučilo používat občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu) v ustanovení § 2072 odst. 1 stanoví, že ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-l dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny.

    V souvislosti s odvoláním nemovitého daru tak vyvstává praktická otázka, jak konkrétně postupovat, respektive jaké právní možnosti má dárce, aby dosáhl toho, že v katastru nemovitostí bude opět zapsán jako vlastník nemovitosti, kterou původně daroval, avšak později (po právu) od darovací smlouvy (pro nevděk) odstoupil.

    Inspiraci lze najít v judikatuře Nejvyššího soudu, který řešil následující případ. Soud prvního stupně (ještě v poměrech předchozího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce (dárce) je vlastníkem označených pozemků, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi stranami byla v roce 1994 uzavřena smlouva o vrácení daru a zřízení věcného břemene, na základě níž žalovaná (obdarovaná) převáděla (za účelem vrácení daru) předmětné pozemky zpět na žalobce (dárce). Soud vycházel z právní úvahy, že jelikož se jednalo o smluvní převod vlastnického práva, bylo k jeho nabytí zapotřebí provést vklad do katastru nemovitostí. Návrh na vklad byl podán 31. 10. 1994, nicméně pochybením katastrálního úřadu bylo o vkladu rozhodnuto až 13. 11. 2001. Podle názoru soudu prvního stupně ovšem v té době již katastrální úřad nebyl oprávněn vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce (dárce) provést, neboť mu bylo doručeno předběžné opatření zakazující žalované (obdarované) s předmětnými pozemky nakládat. Žalobce byl jako vlastník pozemků do katastru zapsán 14. 11. 2001, když do té doby byla jako vlastnice těchto pozemků v katastru vedena žalovaná. Soud dále vycházel z toho, že předmětný vklad ve prospěch žalobce byl zpochybněn, žalobce nebyl v dobré víře a nemohl tudíž pozemky nabýt ani vydržením. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem potvrdil prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné. Odvolací soud uzavřel, že k nabytí vlastnického práva žalobcem k předmětným pozemkům na základě uzavřené smlouvy se žalovanou nedošlo, neboť i pro katastrální úřad bylo v řízení o povolení vkladu závazné předběžné opatření, jímž byly žalované zakázány dispozice s předmětnými pozemky. Správně proto soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na skutkové poměry dané věci žalobce nemohl pozemky ani vydržet.

     K dovolání žalobce se věcí zabýval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2644/2014, rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud předně připomenul svou předcházející judikaturu, podle které okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v § 630 občanského zákoníku z roku 1964, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému; dárce může svůj právní úkon učinit jakoukoliv formou (písemně nebo ústně, výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl projevit), a to i tehdy, byla-li předmětem darovací smlouvy nemovitost. Byla-li darovaná věc projevem vůle dárce a odvoláním daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci s účinky ex nunc, a obdarovaný, který se tak stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat. Protože vydání daru dárci není zvláště upraveno, řídí se analogicky ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.

Nejvyšší soud vytkl oběma soudům, že při rozhodování nevycházely ze shora připomenutého a v judikatuře dovolacího soudu ustáleného právního názoru, když nesprávně považovaly předmětnou dohodu o vrácení daru za smlouvu o převodu nemovitosti, kdy k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem (v tomto případě k vrácení nemovitého daru dárci) je zapotřebí vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud zdůraznil, že z právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013 ve světle k ní se vztahující judikatury je ovšem zřejmé, že pokud byly splněny podmínky pro vrácení daru a dárce vůči obdarovanému učinil právně relevantní projev vůle k vrácení daru, obnovilo se tím (bez dalšího) vlastnické právo dárce k předmětnému nemovitému majetku. Přitom skutečnost, že stav zápisů v katastru nemovitostí neodpovídal těmto hmotněprávním poměrům, zde byla (z hlediska vlastnického práva dárce) nerozhodná. Souladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí bylo možno dosáhnout buďto vytvořením relevantní součinnosti ze strany obdarovaného tím, že s dárcem by uzavřel souhlasné prohlášení o uvedené skutečnosti za podmínek stanovených tehdejšími katastrálními předpisy (zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a jeho prováděcí vyhlášky č. 26/2007 Sb.), kdy tehdejším katastrálním předpisům obsahově korespondující souhlasné prohlášení by bylo předloženo k provedení zápisu do katastru nemovitostí ve formě záznamu, anebo na základě rozsudku soudu, vydaného v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, případně na podkladě uzavřeného soudního smíru, neboť jak kupříkladu připomenul Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 626/2013, i ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitosti lze uzavřít soudní smír, kdy podkladem pro zápis (ve formě záznamu) vlastnického práva do katastru nemovitostí bude usnesení soudu, jímž byl takový smír schválen.

Nad rozsah odůvodnění pak Nejvyšší soud pro poměry (od 1. 1. 2014) nové právní úpravy vyložil, že soudní rozhodnutí, jímž je určeno vlastnické právo k nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí, kterým byl schválen soudní smír o uznání existence vlastnického práva k takovému majetku (srov. § 11 odst. 1 písm. a) nového katastrálního zákona č. 256/2013 Sb.), představuje vkladovou veřejnou listinu ve smyslu cit. katastrálního zákona. Zápis vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí podle takto vydaného soudního rozhodnutí se provádí podle § 11 odst. 1 katastrálního zákona vkladem, přičemž ve vkladovém řízení katastrální úřad podle  § 17 odst. 4 katastrálního zákona zkoumá, zda rozhodnutí soudu splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru, a dále, zda je toto rozhodnutí i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno.

Z toho vyplývá, že i podle nové právní úpravy (od 1. 1. 2014) není zapotřebí uzavírat dohodu o vrácení nemovitého daru, nýbrž opět postačí, pokud obdarovaný (bude-li chtít vytvořit dárci patřičnou součinnost) s dárcem uzavře souhlasné prohlášení, jež nyní bude obsahovat náležitosti podle § 66 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška). Při splnění stanovených náležitostí katastrální úřad provede zápis, ovšem nikoliv (jako tomu bylo za právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013) formou záznamu, nýbrž nyní již vkladem práva.

Vklad práva do katastru nemovitostí je totiž podle nové právní úpravy (s účinností od 1. 1. 2014) obsahově odlišný od vkladu do katastru nemovitostí podle právní úpravy do konce roku 2013. Vkladem se do katastru zapisují vznik, změna, zánik, promlčení a uznání existence nebo neexistence práv vymezených v § 11 katastrálního zákona, ať už tyto skutečnosti ke dni podání návrhu na vklad existují, či teprve s právními účinky k okamžiku podání návrhu na vklad vznikají. V novém pojetí tedy vklad má buďto konstitutivní nebo deklaratorní účinky, přičemž rozlišení, zda má vklad ty či ony účinky, je nutné odvozovat od toho, jakým způsobem zapisovaná práva vznikla, změnila se anebo zanikla.

V souvislosti s odvoláním nemovitého daru tak uzavřené souhlasné prohlášení bude představovat soukromou vkladovou listinu, přičemž vklad podle této listiny bude mít (protože věcně právní účinky v důsledku po právu učiněného odvolání daru již nastaly a nyní je ještě potřeba splnit podmínky k tomu, aby se promítly i do stavu zápisů v katastru nemovitostí) deklaratorní účinky.

Lze tedy závěrem zrekapitulovat, že vyzval-li podle právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013 po právu dárce obdarovaného k vrácení nemovitého daru, nebylo zapotřebí za účelem dosažení souladu právního stavu se stavem zápisů v katastru nemovitostí uzavírat dohodu o vrácení tohoto daru, neboť k právní perfekci zcela postačilo uzavřít (mezi dárcem a obdarovaným) souhlasné prohlášení podle § 40 prováděcí katastrální vyhlášky, jež podléhalo zápisu do katastru ve formě záznamu. Obdobně lze postupovat i v poměrech od 1. 1. 2014, tj. za platnosti a účinnosti nového občanského zákoníku a nového katastrálního zákona, avšak s tou změnou, že (mezi dárcem a obdarovaným) uzavřené souhlasné prohlášení již podléhá vkladu do katastru nemovitostí; bez povolení vkladu dárce není schopen dosáhnout souladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí, tj., aby v katastru byl opět zapsán jako vlastník (původně darovaných) nemovitostí.