„Oficiální“ důvod ke zrušení mého soudního týmu mi byl sdělen až po 489 dnech

"Nezávislost soudů nikdo nezpochybňuje. Soudy jsou a budou nezávislé a žádný politik jejich rozhodování neovlivňuje. To však neznamená, že rozhodnutí soudů nemohou být předmětem veřejné diskuse. Řada rozhodnutí vyvolává silné emoce, často oprávněně… Otevřená debata o fungování justice není útokem na její nezávislost, ale přirozenou součástí demokratické společnosti."

Jeroným Tejc, ministr spravedlnosti

(zdroj citace: https://1url.cz/YeQ2E )

V justici se dějí někdy takřka neuvěřitelné věci. Mezi takové lze zcela jistě zařadit i případ zrušení mého soudního minitýmu v soudním oddělení 6 C Okresního soudu ve Vyškově (dále též „soud“)

O co vlastně šlo?

Dne 6. 11. 2024 mi sdělila (dnes již bývalá) předsedkyně soudu, že mi bude zrušen soudní minitým. Byl jsem velmi překvapen a pochopitelně ihned jsem se paní předsedkyně dotázal, z jakého důvodu míní k takovému významnému organizačnímu kroku přistoupit.

Paní předsedkyně mi sdělila, že tak činí pro vztahové věci, že jsou malý soud a dosud něco takového „u nich“ ještě neřešili.

Pokládám jí ihned další otázku: „Jaké vztahové věci, co je konkrétním důvodem, že mi chcete zrušit soudní minitým?“

Paní předsedkyně mi však na tuto otázku odpověděla stejně, jako na mou otázku první. A tuto shodnou odpověď pak zopakovala ještě několikrát. Pak již se mnou nekomunikovala vůbec, stejně jako místopředseda soudu.

Požádal jsem proto tehdejší soudcovskou radu soudu, aby návrh na změnu rozvrhu práce projednala s předsedkyní soudu a v mé přítomnosti. Předpokládal jsem totiž (jak se však ukázalo naivně), že předsedkyně soudu předloží soudcovské radě návrh na změnu rozvrhu práce a v něm  odůvodní (anebo soudcovské radě alespoň ústně sdělí), proč k němu vlastně přistupuje, a já se tak konečně dozvím konkrétní důvod, který vedl předsedkyni soudu ke zrušení mého soudního minitýmu.

Ovšem nastalo úplně něco jiného.

Soudcovská rada si začala jednotlivě předvolávat „aktéry“ údajné „vztahové“ věci. Byly slyšeny postupně dvě členky mého tehdejšího soudního minitýmu (asistentku a vyšší soudní úřednici).

I já jsem se zúčastnil jednání soudcovské rady, která mi však nesdělila nic k návrhu na rozvrh práce, protože ten nebyl ani vyhotoven a soudcovská rada jej neměla k dispozici.

Soudcovská rada tak neprojednávala návrh na změnu rozvrhu práce, nýbrž onu údajnou „vztahovou“ věc, a to takovým způsobem, že jsem jako vedoucí soudního minitýmu ani soudcovskou radou nebyl informován o tom, proč předsedkyně soudu (fakticky to byla „akce“ druhého soudního funkcionáře) hodlá přistoupit k tak zásadní organizační změně v mém soudním oddělení.  

A děly se poté ještě další věci.

Tehdejší předsedkyně soudu byla dne 20. 11. 2024 (toho měsíce) naposledy na svém pracovišti, protože pak odcestovala, respektive odletěla (dle mých informací) na dovolenou někam mimo Evropu.

Podstatné je, že předsedkyně soudu dne 20. 11. 2024 nepředložila soudcovské radě žádný (jí vypracovaný) návrh na změnu rozvrhu práce, v němž měla být řešena otázka zrušení mého minitýmu z pohledu toho, kam budou členky takto zrušeného mého minitýmu převedeny, a jaký bude algoritmus přidělování nových věcí v civilních odděleních. Ani takový návrh s členy soudcovské rady neprojednala ústně.

Na tomto místě malá vsuvka.

Podal jsem následně zásahovou žalobu, kterou jsem se proti předsedkyni soudu domáhal zrušení vydané změny rozvrhu práce, kterým byl můj soudní minitým zrušen. Krajský soud v Brně žalobu zamítl mj. s odůvodněním, že v podstatné části byl návrh na změnu rozvrhu práce v průběhu určitého období, které soud v rozsudku uvádí, projednán předsedkyní soudu ústně s členy soudcovské rady. Krajský soud v Brně tak v podstatě zaujal právní názor, že pokud (což se plně týkalo této věci) tímto způsobem návrh na změnu rozvrhu práce je předsedou soudu projednán s členy soudcovské rady ústně v rozsahu např. 50 %, je to plně dostačující pro závěr, že proces projednání změny rozvrhu práce dle zákona o soudech a soudcích byl učiněn po právu. Proti tomuto právnímu názoru (právně kvalifikačnímu soudnímu závěru) jsem také brojil v následně podané kasační stížnosti, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl, neboť se s právním názorem Krajského soudu v Brně prakticky zcela ztotožnil.

Jak Krajský soud v Brně, tak i Nejvyšší správní soud však ve svých rozhodnutích vůbec neobjasnily, jak může obstát zákonnost postupu při procesu vydání změny rozvrhu práce, pakliže návrh na změnu rozvrhu práce nebyl předsedou soudu z celých 100 % předložen k projednání soudcovské radě, respektive, který v rozsahu plných 100 % nebyl ani ústně projednán s členy soudcovské rady (tj. v mém případě 50 % - že dojde ke zrušení mého soudního minitýmu a zbylých 50 % - že bude upraveno, do kterých soudních oddělení budou zařazeny členky mého zrušeného minitýmu, a jaký bude nový algoritmus přidělování nového civilního nápadu mezi jednotlivá soudní oddělení).

A nyní konec vsuvky a pokračuji v popisu dalšího sledu událostí.

I když se několika e-maily soudcovská rada snažila vyžádat si od předsedkyně soudu předložení návrhu na změnu rozvrhu práce, kterým mělo dojít (a podotýkám nejen) ke zrušení mého soudního minitýmu, tak soudcovská rada takový návrh do nástupu předsedkyně na její dovolenou od předsedkyně soudu neobdržela (tedy v rozsahu 100 % ani písemně, respektive elektronicky, ani ústně). Soudcovská rada tak na základě shora popsaného postupného ústního projednávání návrhu rozvrhu práce s předsedkyní soudu ve skutečnosti disponovala pouze s informací, že má být v mém soudním oddělení zrušen soudní minitým. Ale kam budou členky takto zrušeného minitýmu přeřazeny, do kterého či kterých soudních oddělení, ale hlavně jaký bude nový algoritmus přidělování nového nápadu u všech civilních oddělení, to soudcovská rada stále nevěděla. Protože od předsedkyně měla jen těch pouhých 50 % informací. Ale podle rozhodujících soudů to pro řádné projednání změny rozvrhu práce podle zákona o soudech a soudcích postačovalo.

Názor pravomocných rozhodnutí nutno pochopitelně respektovat, ale v žádném ohledu se s ním nelze ztotožnit, neboť není v tomto směru vůbec vyargumentován. Prostě k takto významné otázce shora obě vydaná rozhodnutí doslova mlčí. A rozhodnutí, které nereaguje na právně významnou námitku účastníka, je stiženo defektem nedostatečného odůvodnění. K tomu existují stovky nálezů, jimiž jsou soudy dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky erga omnes vázány. V tomto případě takový trám v oku ale viděn nebyl. Ani Nejvyšším správním soudem a poté ani Ústavním soudem.

Ale zpět k popisu dalších událostí referovaného justičního příběhu.

Dne 21. 11. 2024 předsedkyně soudu byla již první den na své dovolené a pravděpodobně již byla mimo evropský kontinent.

A najednou se začaly dít podivné věci.

Dne 21. 11. 2024, tj. v době nepřítomnosti předsedkyně soudu, která byla na dovolené (mimo Evropu), byl jiným soudním funkcionářem, který nebyl předsedkyní soudu, vypracován návrh na změnu rozvrhu práce. Zásadní podivností je, že tento návrh obsahoval údaj, že jej vypracovala nepřítomná předsedkyně soudu. Podotýkám, že tento materiál byl skutečně vytvořen dne 21. 11. 2024, tzn. v době nepřítomnosti předsedkyně soudu.

Dne 22. 11. 2024 pak místopředseda soudu elektronicky zasílá členům soudcovské rady dokument - návrh na změnu rozvrhu práce, který obsahuje nepravdivou informaci, že byl vypracován předsedkyní soudu, a to k jeho vyjádření soudcovskou radou, která prakticky obratem s tímto návrhem vyslovuje souhlas. Ještě týž den je pak vydána tato změna rozvrhu práce mj. rušící můj soudní minitým, v níž  je teprve upraveno, kde budou zařazeny mé dvě členky zrušeného minitýmu a jaký je algoritmus nápadu věcí podle této změny, tedy zásadně významné okolnosti, které předsedkyně soudu před svým odjezdem na dovolenou se členy soudcovské rady ani ústně neprojednala. Na vydané změně byla  uvedena předsedkyně a pod ní místopředseda jednající z pověření. Takže připomínám: návrh na změnu rozvrhu práce, k němuž se vyjadřovala soudcovská rada, byl podvrh, protože jej nevypracovala předsedkyně soudu. A vydaná změna rozvrhu práce byla „spolupodepsána“ místopředsedou soudu s dovětkem, že jedná z pověření předsedkyně.

Ač jsem na tyto posledně zmíněné okolnosti upozornil jak ve své zásahové žalobě, tak i ve své kasační stížnosti, na tuto mou námitku spojenou s argumentací a právním posouzením posléze rozhodující soudy, tj. jak Krajský soud v Brně, tak i Nejvyšší správní soud, vůbec nereagovaly. Mlčely k tomu tak, jako bych takovou námitku ve svých podáních vůbec neuplatnil. To je podle mého názoru významný defekt jejich písemných odůvodnění rozhodnutí. Jednoznačně. Bez diskuze.

Ani posléze Ústavní soud na tuto argumentaci, jistěže přetavenou do řádného ústavněprávního vymezení, nereagoval. Takže zatímco kupř. můžeme nahlédnout do nálezů Ústavního soudu, kde jsou řešeny otázky týkající se třeba náhrady nákladů řízení, tak tato dle mého názoru významná (zjevně přesahová) kauza nebyla předmětem ústavněprávní pozornosti orgánu ochrany ústavnosti. Tedy mj. věci týkající se celé řady zásadních otázek. Např., zda může být několikastránkový návrh na změnu rozvrhu práce objektivně a podle zákona o soudech a soudcích projednán pouze ústně. Nebo zda vydaní změny rozvrhu práce nebrání návrh na změnu rozvrhu práce, který byl vlastně podvrhem, protože nebyl vydán v souladu se zákonem o soudech a soudcích předsedou soudu, nýbrž osobou jinou, jiným soudním funkcionářem. A celá řada dalších otázek. Ústavní stížnost byla odmítnuta a přesahové otázky tak řešeny nebyly.

Během této poměrně dlouhé doby, ale i během soudního projednávání shora uvedené věci mi stále nebyl sdělen, ani já sám jsem u soudu od žádné osoby nezjistil, jaký byl skutečný, konkrétní důvod, proč mi byl zrušen soudní minitým.

Plynuly dny, týdny, měsíce a stále žádná informace.

Teprve dne 10. 3. 2026 jsem v souvislosti s projednáváním mé žádosti o příp. jmenování asistenta, abych měl posilu v soudním oddělení, mi nová paní předsedkyně našeho soudu sdělila, že moje původní (sdílená) asistentka, která mi vydanou změnou rozvrhu práce byla „odebrána“ (ona mi totiž tehdejší předsedkyní soudu nebyla ani odvolána, což je v podstatě jediný důvod dle zákona o soudech a soudcích, kterým lze okresnímu soudci „odebrat“ asistenta) z toho důvodu, že byla z práce v mém soudním oddělení prý ve stresu a chtěla ukončit pracovní poměr. Prý jsem měl na ní vysoké pracovní nároky.

A právě až v úterý dne 10. 3. 2026 jsem pochopil, proč mi konkrétní důvod zrušení mého soudního minitýmu, zde ve vztahu k asistence, nebyl původním vedením soudu sdělen. Nejednalo se totiž o žádný relevantní důvod, pro který by bylo možné - pakliže by takto byl prezentován a oficiálně sdělen  - mi asistentku „odebrat“ či správně podle zákona o soudech a soudcích odvolat. Faktický důvod (jednalo se v podstatě o moje „vytrestání“ asi za moje projevené kritické názory k fungování managementu soudu) byl podle mého názoru disimulovaný tvrzenou obecnou frází o „vztahových věcech“. A ten „oficiální“ důvod, který mi byl sdělen teprve dne 10. 3. 2026, byl snadno zpochybnitelný.

Kdybych totiž byl tehdejším vedením soudu konfrontován s tím „oficiálním“ důvodem „odebrání“ asistentky, respektive s důvodem zrušení mého soudního minitýmu, pak bych jej zcela jistě vyvrátil a mohl bych k tomu nabídnout i důkazy, aby tato věc byla skutečně vedením soudu řádně prošetřena.

Tehdejšímu vedení soudu bych totiž předně odpověděl asi následující otázkou:

Domníváte se, že pokud soudce svému asistentovi připraví ve své kanceláři, do níž má asistent neomezený přístup, na předem vyčleněném místě spisy týkající se sepisu konceptů či vyřízení jednoduchých právních věcí typu rozhodování o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, o přiznání znalečného, konceptů rozsudků v typových sporech o plnění ze spotřebitelských úvěrů, a to s pokynem, aby (v daném případě) asistentka tyto věci vyřizovala jednotlivě, podle svých časových možných a odborných schopností, aniž by byla soudcem jakkoliv (ve vztahu k té které věci) časové či jinak úkolována, že tímto delegovaným postupem ze strany soudce na asistentku  došlo či mohlo dojít k vytvoření stresového prostředí negativně působícího na asistentku? A tedy že se asistentka tímto stylem práce mohla opravdu ocitnout ve stresové situaci, ve stresu, pro který by vážně zvažovala ukončení pracovního poměru?

No pochopitelně takové pracovní podmínky jsou snad snem mnoha asistentů, kteří si tak dle svého tempa mohou jednotlivě vyřizovat věci, aniž by je soudce úkoloval např. „v této věci ještě dnes vyhotovíte koncept“ či „v této věci nejpozději do pozítří zajistíte to či ono.“

Vedení soudu vědělo, že tyto skutečnosti by mohl prokázat zcela jistě i druhý soudce (moje manželka), s níž sdílím stejnou kancelář, a která by tak mohla popsat, zda se moje asistentka shora popsaným stylem práce mohla ocitnout ve stavu stresového vypětí, když evidentně žádným stresorům alespoň v mém soudním oddělení objektivně nečelila. Pokud něco takového tvrdilo vedení soudu, tak jsem měl právo se k tomu vyjádřit. Ale v tom mi vedení soudu zabránilo právě tím, že mi nesdělilo výše uvedený („oficiální“) důvod, který měl údajně tížit mou asistentu a jenž jsem se dozvěděl až po neuvěřitelných 498 dnech od sdělení tehdejší předsedkyně soudu, že přikročí ke zrušení soudního minitýmu. Pochopitelně neoficiální, tzv. pravý a v tomto případě disimulovaný důvod byl zcela jiný.

Takže shrnuji.

Po neuvěřitelných 489 dnech jsem zjistil, že žádný relevantní důvod k „odebrání“ mé asistentky a zrušení mého soudního minitýmu vlastně neexistoval, nebyl dán.

Popsaným jednáním jsem byl výrazným způsobem poškozen na své reputaci a jako soudce, který prý není schopen vést svůj soudní minitým, což byla ohromná lež. V mém případě systém selhal a já se cítím značně poškozen tímto přístupem (nejen) bývalého vedení.

Tento neuvěřitelný příběh sděluji na svém právním blogu především ze dvou důvodů.

Zaprvé, abych uvedl, že se cítím značně poškozen chováním předchozího vedení soudu. A jsem také zklamán z toho, že soudy na shora popsanou zásadní námitku či námitky vůbec nereagovaly.

A zadruhé, o tomto příběhu se zmiňuji i z toho důvodu, že pokud by něco podobného mělo platit i pro jiné soudce, pak si nikdo z řadových soudců, pokud se někdy dostane do „hledáčku“ stejně přemýšlejícího předsedy (či fakticky jiného soudního funkcionáře) soudu, jako tomu bylo v mém případě, nemůže být jist, zda něco podobného nenastane i v jeho soudním oddělení. Postačí totiž sdělit soudci jakýsi obecný, nekonkrétní důvod pro „odebrání“ jeho asistenta a tedy zrušení jeho soudního minitýmu, a v podstatě i dle závěrů soudů shora je vše dostačující k tomu, aby taková změna byla v souladu se zákonem o soudech a soudcích provedena. Tímto postupem bude dotčený soudce velmi účinně tzv. „vytrestán“.

Takový postup pochopitelně v souladu se zákonem o soudech a soudcích správný není. Stejně jako shora popsané (ne)jednání soudního managementu.

Soudy měly jedinečnou možnost do této oblasti vnést jasno, což neučinily a podle mého názoru si nesplnily svou úlohu.

Je potřeba na podobné věci upozorňovat, už jen z toho důvodu, že k nim skutečně došlo a že soudce, pokud se podobným způsobem bude bránit, může očekávat stejný či podobný výsledek.

Nejsem si však jist, jak by ale soudce měl v podobné situaci, jaká nastala v mém případě, vlastně postupovat. Pokud totiž asistent bude tímto postupem „kooperovat“ s dotčeným soudním funkcionářem, a navíc nebude-li zájem soudci sdělit skutečný důvod, který v mém případě pro „odebrání“ asistenta a tedy zrušení minitýmu dán vůbec nebyl, tak meze skutečné reálné procesní obrany takto stiženého soudce jsou vskutku omezené a z hlediska prognózy mizivé z hlediska dosažení zjednání nápravy ve prospěch daného soudce.

Ale třeba někdy jindy, na podkladě jiného případu, se jinému soudci podaří tento zapouzdřený moloch obnažit a na otázky, jež jsem nastínil shora, prostřednictvím rozhodujících soudů konečně získat konkrétní odpovědi. Ve prospěch řadového a řádně funkci vykonávajícího soudce.