Otevřený dopis prezidenta SU (Mgr. J. Jirsy) předsedkyni Nejvyššího soudu

      Vážená paní předsedkyně, paní kolegyně,

     je pro mě velkou ctí, že si mohu veřejně dopisovat s tak vysokým ústavním činitelem, jakým je předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Jsem rád, že se tak děje na stránkách našeho časopisu, což svědčí o jeho významu a prestiži, kterou si vybudoval.

     Mohu Vás ujistit, paní předsedkyně, že jsem se vždy při výkonu funkce soudce a soudního funkcionáře snažil hájit zájmy justice. Snad by bylo možné tuto snahu nazvat "dennodenním usilováním, při kterém vedle vysoké odbornosti vstupuje do popředí také lidský rozměr soudce zahrnující spravedlnost a ostatní hodnoty uznávané západními civilizacemi, s cílem stavu, v němž budou soudci chápat svoji funkci ne jako povolání, ale jako poslání a službu spravedlnosti,", jak píšete ve svém dopise zveřejněném v minulém čísle tohoto časopisu. Nevím sice, zda jsem někdy usiloval také o hodnoty uznávané i východními civilizacemi, mám totiž dojem, že pojem spravedlnosti se dá ve svých základních obrysech vykládat stejně jak na východ, tak i na západ od naší republiky. Snažil jsem se být vždy spravedlivý a nezávislý a k témuž jsem vyzval kolegy ve svém projevu v Jindřichově Hradci, kde jste k mému zklamní chyběla.

     V jisté fázi svého  soudcovského života (kolega Vyklický to kdysi velice trefně nazval třetím soudcovským zastavením) jsem však dospěl k nezvratnému přesvědčení, že usilování o spravedlnost a nezávislost samo o sobě bude k ničemu, nebude-li podpořeno též na poli politickém. A v tomto ohledu si evidentně nerozumíme. Mám takový dojem, že u Vás vyvolává slovo politika jakousi negativní reakci, jako by toto slovo bylo stále poznamenáno stigmatem "vlády jedné strany", bylo něčím hanlivým a nemravným, něčím, s čím se soudce nemůže ani letmo setkat, pokud má být soudcem. I já si, paní předsedkyně, velice dobře pamatuji dobu před rokem 1989 a byl jsem dlouhou dobu poznamenán ve svém občanském i soudcovském životě klimatem, které v důsledku oné vlády jedné strany v naší společnosti panovalo, včetně odporu ke sdružování v politických stranách a spolcích.

     Žijeme však v roce 2005 a domnívám se, že politika není něco, nad čím by se měl soudce (a už vůbec ne předseda Nejvyššího soudu) otřásat odporem při pouhém vyslovení toho slova. Ba naopak. Politika není přeci nic jiného, než správa věcí veřejných, tedy i správa věcí soudcovských, které patří nikoliv k totalitní, ale k demokratické společnosti. Vzpomínáte snad na listopad 1989, když jsme aplaudovali Martě Kubišové, která zazpívala z balkonu Melantrichu to slavné Komenského: "vláda věcí Tvých se k Tobě navrátí, lide český"?

     Nyní nastala čas, aby se i soudci začali po vzoru "západních civilizací" emancipovat a ujali se vlády věcí svých, pokud jim vláda vnucovaná exekutivou a zákonodárci řadu let nevyhovuje. A já se Vás ptám: Vy si skutečně myslíte, že toho soudci dosáhnou pouze každodenním usilováním o hodnoty uznávané těmito civilizacemi? Každoddení dřinou v jednací síni, jako poctiví služebníci práva, nezávislé a silné osobnosti? Byl bych tomu rád. Výkon práva a spravedlnosti však je jedna věc a správa věcí soudcovských věc druhá.

      Soudcovská unie se  o emancipaci soudní moci snaží  řadu let a já se domnívám, že si jako její reprezentant dávám pozor na to, aby mé snažení nevyznívalo "agitačně a konfrontačně" (i když někdy je třeba i agitace a konfrontace). Nikdo také nechce, paní předsedkyně, aby byla soudní moc zpolitizována a stala se závislou. Tím, že soudci budou aktivně prosazovat své vize, justiční politiku, budou si naopak vytvářet daleko větší předpoklady pro skutečně nezávislý výkon spravedlnosti, než jaké jsou v současné době.

     K tomu však potřebují nějakého reprezentanta, lídra, žádného "politického protektora." Nebudou-li jej mít, nebudou důstojnými reprezentanty jedné ze tří demokratických ústavních mocí. Ve svém projevu jsem tedy pokusil podobného reprezentanta nalézt a podle Vás zřejmě mylně jsem vycházel z interpretace čl. 92 Ústavy, když jsem se domníval, že by to měl a mohl být předseda Nejvyššího soudu. Zřejmě můj logický výklad tohoto ustanovení nebyl správný, jestliže jsem dospěl k závěru, že je-li Nejvyšší soud »vrcholným soudním orgánem« a zároveň má být soudní moc jednou ze tří rovnoprávných ústavních mocí, měl by stát předseda nejvyššího soudu vedle předsedů komor parlamentu, ministerského předsedy a prezidenta, měl by být nejvyšším ústavním činitelem reprezentujícím soudce.

     Omlouvám se proto za svoji snahu učinit z Vás »politického protektora«, to jsem opravdu nechtěl. Váš dopis si tedy vykládám tak, že nemáte v úmyslu aktivně hájit a prosazovat justiční politiku a zájmy všech soudců. Budu s tím tedy počítat. Každopádně i nadále platí moje nabídka na spolupráci a doufám, že se budeme pravidelně setkávat na různých akcích, a vyměňovat si názory na právo, spravedlnost, nezávislost, justiční politiku. V tom je krása demokracie. Stejně jako ve vyměňování podobných otevřených dopisů.

     S ujištěním hluboké úcty a přáním všeho dobrého v roce 2005

Mgr. Jaromír Jirsa

prezident Soudcovského unie ČR

publikováno: časopis soudce č. 1/2005, str. 11-12