Právní posouzení soudem tzv. na výběr. K formulaci žaloby v řízení o určení spoluvlastnictví k nemovitosti. K simulování právního úkonu. K odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení

Právní posouzení soudem tzv. na výběr

K formulaci žaloby v řízení o určení spoluvlastnictví k nemovitosti

K simulování právního úkonu

K odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení

§ 157 odst. 2 o. s. ř.

§ 80 o. s. ř.

§ 37 odst. 1, § 41a odst. 2, § 46 odst. 1 obč. zák.

§ 11 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)

      1. Primární povinností soudu je v písemném vyhotovení odůvodnění rozsudku vyložit jednoznačnou právně kvalifikační úvahu představující srozumitelně vyznívající použití příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav.

     2. Je nepřijatelné činit tzv. „na výběr“ možné alternativní aplikační úvahy té které skupiny pravidel chování, jež se mohou na zjištěný skutkový stav podle soudu aplikovat, neboť takový závěr v podstatě představuje rezignaci soudu na zákonem vyžadovanou (zcela jednoznačnou) právní kvalifikaci (právní posouzení) učiněného závěru o skutkovém stavu věci.

    3. Jde o pochybení, jestliže soud na straně jedné dospěje k závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na podání určovací žaloby ve smyslu § 80 o. s. ř., avšak současně (tzv. „na výběr“) se případem zabývá věcně.

     4. Má-li dojít na základě soudního rozhodnutí (vkladové listiny) ke změně zápisu spoluvlastnického práva, je nezbytné, v situaci, kdy stav zápisů v katastru nemovitostí před navrhovaným vkladem do katastru nemovitostí svědčí spoluvlastníkům s vyjádřením jejich příslušných spoluvlastnických podílů na nemovitostech, aby uvedené rozhodnutí – vkladová listina – řešila hmotněprávní stav takovým způsobem, aby z ní bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, jaká má být napříště (má-li být vůbec) spoluvlastnická participace (a v jakém rozsahu) k předmětnému nemovitému majetku, neboť pochopitelně není v kompetenci katastrálního úřadu domýšlet či dotvářet obsah rozsudečného výroku.

     4. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že „vůle stran předmětné darovací smlouvy sepsané dne 12. února 2009 k uzavření smlouvy kupní nesměřovala“, bylo jeho povinností zabývat se důsledně otázkou neplatnosti uvedené smlouvy z pohledu toho, zda představuje simulovaný právní úkon (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016), a je tudíž ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná.

      5. V rozsudku ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že mění-li odvolací soud svým rozhodnutím odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo procesně příznivé pro účastníka, který v řízení v prvním stupni v rámci procesní obrany na podporu své právní argumentace poukazoval na konkrétní rozhodnutí, ve kterém příslušný soud měl ve skutkově obdobné věci vyložit určitý právní názor, je nezbytné, aby odvolací soud na takovou argumentaci, resp. právní názor obsažený v citovaném rozhodnutí reagoval a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku v odpovídajícím rozsahu vyložil, proč judikovaný právní názor nebylo možno při rozhodování v odvolacím řízení zohlednit, případně pro jaké důvody jej považoval za překonaný (např. s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu atd.). Uvedené požadavky lze přiměřeně vztáhnout i k odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016

     Z odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že „je spoluvlastníkem s podílem o velikosti ½ nemovitostí: pozemek parc. č. 990 o výměře 379 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba H. č. p. 1215, stavba pro výrobu a skladování v obci P., katastrální území H., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrální úřadu P., katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 175“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

      Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Soud zde vycházel ze závazného právního názoru plynoucího z předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého žalobce sice správně směřuje žalobu proti všem spoluvlastnicím zapsaným v katastru nemovitosti, ale aby výrok soudu byl způsobilý reálně ovlivnit ohrožené či nejisté právní postavení žalobce, musí také vystihovat úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu či vztahů, a to ohledně všech žalovaných. Jelikož „petit, který žalobce specifikoval ve svém závěrečném návrhu ze dne 23. 3. 2015, naprosto nerespektuje a nevystihuje jednak závazné stanovisko odvolacího soudu, a dále neodůvodňuje určovací žalobu a tím naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení“, soud předmětnou žalobu zamítl.

      Ačkoliv byla žaloba zamítnuta s ohledem na absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, soud prvního stupně přesto věc meritorně posoudil a vyložil svůj (hmotněprávní) názor na věc se závěrem, že darovací smlouva ze dne 12. 2. 2009, uzavřená mezi žalobcem a žalovanou 1) (která podle žalobce je absolutně neplatná, neboť představuje simulovaný právní úkon, jímž měl být disimulován převod předmětného nemovitého majetku), byla uzavřena platně, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se jednalo o simulovaný právní úkon.

     K odvolání žalobce odvolací rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku, v nákladovém výroku jej změnil potud, že výše nákladů řízení činí 93.654,- Kč, jinak jej potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

    Odvolací soud se předně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu žaloby na požadovaném určení, neboť žalobce správně svůj žalobní požadavek směřuje vůči všem aktuálně zapsaným spoluvlastníkům.

      K meritu věci odvolací soud uvedl, že s ohledem na soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění je toho názoru, že splnění zákonných podmínek (podle tvrzení žalobce ve smyslu § 41a odst. 2 obč. zák.) žalobce v řízení neprokázal. Žalovaná jednak odmítla se žalobcem uzavřít (ohledně převodu předmětných nemovitostí) kupní smlouvu, takže vůle stran darovací smlouvy sepsané dne 12. února 2009 k uzavření kupní smlouvy nesměřovala. A dále žalobce v řízení neprokázal ani druhou z kumulativně žádaných zákonných podmínek, za nichž by bylo možno uzavřít, že namísto navenek projevené darovací smlouvy byla mezi ním a žalovanou 1) uzavřena platná kupní smlouva, tj. došlo k realizaci písemné převodní smlouvy za úplatu ve smyslu § 46 odst. 1 a  § 588 obč. zák.

     Důvodnou však shledal odvolací soud argumentaci žalobce směřovanou do nákladového výroku, neboť „hodnota nemovitostí nebyla předmětem sporu, dokazování ani zájmu hodnocenému soudem, proto je namístě ohledně stanovení výše odměny za zastupování vycházet z ust. § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/96 Sb.“

     Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni účastníci prostřednictvím svých advokátů dovolání.

       Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovoláním účastníků nelze upřít – jak bude rozvedeno níže – opodstatnění.

     Pokud jde o dovolání žalobce, ten sice své dovolání vybudoval na své skutkové verzi, od níž formuluje právní názor, který posléze konfrontuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, nicméně z obsahu jeho dovolání je zřejmé, že v zásadě brojí (a tedy v tomto směru jako gros svého dovolání vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání) proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, které shledává nesprávným – s odkazem na citované rozhodnutí dovolacího soudu -  z toho důvodu, že (ve stručnosti shrnuto z užité dovolací argumentace) skutkový stav, z něhož odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, tomuto soudu neumožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, a pokud tak přesto odvolací soud učinil, pochybil.

     Takto vymezený předpoklad přípustnosti dovolání, též s přihlédnutím k žalobcem označené judikatuře Ústavního soudu, kterou je pochopitelně třeba též při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. reflektovat, konvenuje právnímu názoru dovolacího soudu, jak byl kupř. vyjádřen v rovněž žalobcem zmíněném rozsudku ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3980/2014. Lze tedy uzavřít, že v tomto směru žalobce zákonu odpovídajícím způsobem vymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř.

     Odvolací soud přistoupil k věcnému přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně v procesní situaci, kdy soud prvního stupně žalobu zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, přičemž současně se věcí zabýval meritorně, tedy své právní závěry vyložil tzv. na výběr. Navíc v tak skutkově exponované věci soud prvního stupně své rozhodnutí (jak bude dále uvedeno) odůvodnil způsobem, který nebyl učiněn zcela v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř.        

       K tomu je třeba uvést, že Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, vyložil, že je primární povinností soudu při rozsouzení věci v písemném vyhotovení odůvodnění svého rozsudku vyložit jednoznačnou právně kvalifikační úvahu představující srozumitelně vyznívající použití příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav, přičemž je nepřijatelné činit (tzv. na výběr) možné alternativní aplikační úvahy té které skupiny pravidel chování, jež se mohou na zjištěný skutkový stav podle soudu aplikovat, neboť takový závěr v podstatě představuje rezignaci soudu na zákonem vyžadovanou (zcela jednoznačnou) právní kvalifikaci (právní posouzení) učiněného závěru o skutkovém stavu věci.

      Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout také na případ, kdy soud na straně jedné dospěje k závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř., avšak současně (tzv. na výběr) se případem zabývá věcně. K takovému postupu – jak je zřejmé z odůvodnění prvoinstančního rozsudku – přistoupil soud prvního stupně, přičemž odvolací soud na procesní situaci odpovídajícím způsobem (vydáním kasačního rozhodnutí) nereagoval.

      V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo také opakovaně judikováno, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, příp. rozsudky téhož soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn.  30 Cdo 1381/2002, nebo ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008).

       Jestliže tedy odvolací soud v popsané situaci nepřistoupil k vydání kasačního rozhodnutí, pochybil.

       Neboť dovolání bylo shledáno přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř., plyne pro dovolací soud povinnost přihlížet k (jiným) vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou (dále uvedenou) jinou vadou bylo zatíženo i odvolací (stejně jako prvoinstanční) řízení.

     V judikatuře (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 1975/2015, a v něm citovanou judikaturu vztahující se k řešené právní materii).

     V posuzované věci se žalobce domáhá věcně právní deklarace svého tvrzeného spoluvlastnického práva (v rozsahu id. ½ vzhledem k celku) k vymezenému nemovitému majetku. Určovací žalobu sice směřuje proti žalovaným, které jako spoluvlastnice jsou zapsány v katastru nemovitostí, avšak s žalobní formulací, která jeho tvrzenou právní nejistotu (že není v katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník předmětného nemovitého majetku) v případě jejího převzetí do rozsudečného výroku (objektivně) odstranit nemůže.

      Oba soudy totiž při posuzování otázky naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. zcela ponechaly stranou katastrální aspekt věci. Jde totiž o to, že k právní perfekci žalobcem sledované realizace věcně právní deklarace je nezbytné, aby podle žalobcem zamýšleného vydaného rozsudku byl proveden příslušný zápis (a to formou vkladu práva) do katastru nemovitostí [srov. § 11 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „katastrální zákon“)]. Žalobce totiž usiluje o to, aby byl v katastru nemovitostí zapsán jako podílový spoluvlastník (v rozsahu id. ½ vzhledem k celku) předmětného nemovitého majetku. V tomto směru žalobce formuloval svůj žalobní petit (pouze) na určení, že je spoluvlastníkem id. ½ (vzhledem k celku) uvedených nemovitostí, avšak ponechal zcela stranou, že v katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastnice těchto nemovitostí zapsány žalované, a to žalovaná 1) v rozsahu id. 1/5, žalovaná 2) v rozsahu id. 2/5 a žalovaná 3) v rozsahu id. 2/5, a že bez odpovídající reflexe uvedeného vztahu v petitu žaloby katastrální úřad by jen stěží mohl přistoupit – při převzetí takového petitu do rozsudečného výroku - k povolení vkladu práva, poněvadž by vznikly pochybnosti, v jakém rozsahu by v důsledku takového vkladu měly doznat změny spoluvlastnické participace žalovaných na předmětném nemovitém majetku, když případné právní závěry vyložené (jen) v odůvodnění rozsudku by pochopitelně pro katastrální úřad neměly (nemohly mít) právní relevanci [pokud je totiž vkladovou listinou veřejná listina (např. pravomocný rozsudek soudu o určení /spolu/vlastnického práva), katastrální úřad ve vkladovém řízení mimo jiné podle § 17 odst. 2 písm. a/ až c/ katastrálního zákona zkoumá, zda ke vkladu předložená listina a) splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru, b) její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad, a c) navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru].

     Z posledně uvedeného vyplývá, že má-li dojít na základě soudního rozhodnutí (vkladové listiny) ke změně zápisu spoluvlastnického práva, je nezbytné, v situaci, kdy stav zápisů v katastru nemovitostí před navrhovaným vkladem do katastru nemovitostí svědčí spoluvlastníkům s vyjádřením jejich příslušných spoluvlastnických podílů na nemovitostech, aby uvedené rozhodnutí – vkladová listina – řešila hmotněprávní stav takovým způsobem, aby z ní bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, jaká má být napříště (má-li být vůbec) spoluvlastnická participace (a v jakém rozsahu) k předmětnému nemovitému majetku, neboť pochopitelně není v kompetenci katastrálního úřadu domýšlet či dotvářet obsah rozsudečného výroku. Jinými slovy řečeno, není-li z pravomocného (jeho výroku) rozsudku (veřejné vkladové listiny) zřejmé, kdo a v jakém rozsahu má být nadále zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník, nemůže být podle takové listiny povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí [např. znázorněno ve světle tohoto posuzovaného případu: katastrální úřad by stěží mohl povolit vklad podle rozsudku, kterým by bylo určeno, že žalobce je spoluvlastníkem v rozsahu id. ½ vzhledem k celku předmětného nemovitého majetku při současném zanechání (poněvadž rozsudek – vycházeje z jeho výrokového části - by již v dalším nic jiného v tomto ohledu neřešil) stávajících zápisů dalších spoluvlastníků: žalovaná 1) v rozsahu id. 1/5, žalovaná 2) v rozsahu id. 2/5 a žalovaná 3) v rozsahu id. 2/5].

      Oba soudy jistěže neměly za povinnost žalobce poučovat o tom, jak má v daném směru svůj žalobní petit in concreto formulovat, nicméně bylo jejich povinností formou procesního poučování vést žalobce k tomu, aby svou žalobu (v tomto směru též v rámci žalobního petitu) doplnil tak, aby bylo zřejmé, na podkladě jakých tvrzení a při jaké formulaci žalobního petitu dovozuje svůj naléhavý právní zájem na podání této určovací žaloby ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť ze stávající formulace žaloby (jejího petitu) není zřejmé, jak pro futuro má z pohledu stavu požadovaných zápisů v katastru nemovitostí, o což žalobce podanou žalobou také usiluje, obstát jím zvolená formulace žalobního petitu při současném tvrzení, že podle stavu zápisů v katastru nemovitostí jsou žalované spoluvlastnicemi předmětného nemovitého majetku v uvedeném rozsahu. Jestliže by tedy při přivzetí stávající formulace žalobního petitu takto vydaný rozsudek zjevně nemohl (coby veřejná vkladová listina) podle zákona o katastru nemovitostí obstát z pohledu úspěšnosti zamýšleného vkladu spoluvlastnického práva do katastru nemovitostí, je nasnadě, že vydaný rozsudek odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně), s přihlédnutím k již shora vyloženému, není správný, neboť na takto podané určovací žalobě (při shora zformulovaném žalobním petitu) nemá žalobce podle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem.

      S ohledem na uplatněný dovolací důvod a vymezené předpoklady přípustnosti dovolání považuje dovolací soud za nezbytné se také vyjádřit i k meritornímu posuzování věci odvolacím soudem.

     Ačkoliv odvolací soud zčásti zopakoval dokazování mimo jiné dohodou o úhradě závazků ze dne 7. 12. 2008 a darovací smlouvou ze dne 12. 2. 2009, posuzoval skutkový stav věci toliko z pohledu, zda předmětná darovací smlouva s ohledem na žalobní tvrzení splňuje podmínky úplatného převodu (kupní smlouvy) ve smyslu § 41a odst. 2 obč. zák., aniž by důsledně zohlednil všechny skutkové okolnosti případu, které podle přesvědčení dovolacího soudu mohou směřovat k závěru, že předmětná darovací smlouva představovala simulovaný právní úkon, případně že realizovaným darováním došlo k obcházení zákona, čímž by právní úkon byl postižen rovněž absolutní neplatností ve smyslu § 39 obč. zák.

     Žalobce a žalovaná 1) totiž před uzavřením darovací smlouvy ze dne 12. 2. 2009 uzavřeli dohodu tohoto znění (doslova citováno):

„Dohoda o úhradě závazků uzavření mezi sourozenci L. a B. H.

1. Za převod poloviny výrobního objektu v T. ul. 55 P. zaplatí B. H. 10 mil. Kč a to v postupných splátkách následovně:

k 1. 12. 2008          2 500 tis.

k 30. 1. 2009             500 tis.

k 30. 3. 2008          3 000 ti.

Zbývající 4 mi. budou uhraženy v ročních splátkách po 1 mil.

2. Výnos z prodeje střechy bude rozdělen následovně: z celkové obdržené částky bude odečteno 2 mil. Kč a tyto obdrží B. H. a zbývající částka bude rozdělena na dvě poloviny. Každý ze sourozenců obdrží jednu polovinu. B. H. doplatí případné nedoplatky dle bodu 1 ze svého dílu výnosu prodeje.

V P. dne 7. 12. 2008

L. H.                                                   B. H.“

      Z obsahu spisu (bankovních výpisů z účtu žalobce vedeného u Komerční banky, a. s.) vyplývá, že žalovaná 1) převedla v níže uvedených termínech na účet žalobce následující částky:

     1) 28. listopadu 2008 ..............................2.500.000,- Kč

     2) 1. dubna 2008 .......................................200.000,- Kč

     3) 6. dubna 2009 .......................................300.000,- Kč

     4) 26. října 2009 .....................................3.000.000,- Kč        

     5) 20. září 2010 ........................................1.200.000,- Kč

celkem tedy částku 7.200.000,- Kč.

     K tomu žalovaná 1) (v rámci společného vyjádření žalovaných k podané žalobě) v písemném vyjádření ze dne 25. 6. 2013 (č. l. 51 a násl. procesního spisu) mimo jiné uvádí:

     „Někdy v průběhu léta či počátkem podzimu roku 2008 žalobce informoval prvou žalovanou, že na vypořádání majetku s Ing. H. potřebuje cca 10 mil. Kč s tím, že sám prvé žalované navrhl, že by ji odprodal svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech v H., a to právě za tuto cenu. Prvá žalovaná ovšem tuto nabídku jednoznačně odmítla s tím, že uvedený spoluvlastnický podíl má výrazně nižší hodnotu, přičemž prvá žalovaná by stejně byla schopna v budoucnu obstarat maximálně cca 7 mil. Kč. Tímto prvá žalovaná považovala danou věc za vyřízenou.

     Následně byla ovšem prvá žalovaná opětovně kontaktována žalobcem s tím, že tento nutně potřebuje zmiňované finanční prostředky ve výši 10 mil. Kč, přičemž žalobce se před prvou žalovanou zmínil o projektu ‚prodeje střechy‘ (nástavby) v budově v T. ulici, v P. Patrně z tohoto projektu měl žalobce v úmyslu získat zbývající finanční prostředky ve výši cca 3 mil. Kč, které neměla prvá žalovaná k dispozici.

     Žalobce následně prvé žalované sám předložil návrh darovací smlouvy, který vypracoval a se kterým prvá žalovaná souhlasila s tím, že žalobci na oplátku přislíbila finanční podporu ohledně vypořádání společného majetku žalobce a Ing. H. v částce 7,2 mil. Kč, které byla schopna v dohledné době obstarat. Ještě v listopadu roku 2008 prvá žalovaná poukázala na účet žalobce částku ve výši 2.500.000,- Kč.

     Na základě této vzájemné dohody tak žalobce převedl (daroval) svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech v P. na prvou žalovanou, která žalobci na oplátku poskytla finanční prostředky v celkové výši 7.200.000,- Kč...

    Úhradou částky ve výši celkem 7.200.000,- K tak měla být žalobci zcela kompenzována skutečnost, že na prvou žalovanou žalobce převedl bezplatně podíl na nemovitostech v H.....

      Vzhledem k tomu, že s daným převodem spoluvlastnického podílu žalobce na nemovitostech v H. souviselo protiplnění, které v této záležitosti poskytla prvá žalovaná, lze očekávat, že se s právní argumentací předestřenou žalobcem bude zdejší soud vážně zabývat, ačkoliv případná neplatnost darovací smlouvy byla způsobena rovněž i žalobcem...“

     Odvolací soud sice dospěl k závěru, že „vůle stran předmětné darovací smlouvy sepsané dne 12. února 2009 k uzavření smlouvy kupní nesměřovala“, avšak v návaznosti na tento závěr zcela pominul zabývat se důsledně otázkou neplatnosti uvedené smlouvy z pohledu toho, zda představuje simulovaný právní úkon, a je tudíž ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Pominul tak judikaturu Nejvyššího soudu, která k předmětné problematice vyložila (jak se kupř. podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008) následující závěry:

      1. Jedná-li někdo tzv. naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny.

      2. Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U simulovaného jednání tedy absentuje vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Oproti tomu v situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého  důvodu, hovoříme o disimulovaném jednání. Simulovaný právní úkon pak za podmínek podle ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. může disimulovat jiný právní úkon.

      3. Z uvedeného vyplývá, že o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá strana jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu.

     4. Tvrzení o simulovaném právním úkonu, při jejichž prokázání by soud musel dospět k závěru o absolutní neplatnosti příslušného právního úkonu, musí podat účastník, jenž takovou neplatnost dovozuje, ledaže by takové okolnosti vyvstaly v průběhu řízení a soud se jimi z moci úřední musel zabývat (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008).

      5. Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon nevyjadřuje jejich pravou vůli, resp. simuluje formálně navenek jejich ve smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est origo et materia negotti), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko důsledkem jejich simulovaného právního jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016).

     Dané skutkové okolnosti totiž vypovídají o tom, že účastníci předmětné darovací smlouvy darování simulovali, neboť ve skutečnosti měli v úmyslu realizovat za úplatu převod spoluvlastnického podílu z žalobce na žalovanou 1). Tomuto závěru přisvědčuje koneckonců i samotné písemné vyjádření žalované 1), která v něm výslovně hovoří o protiplnění za učiněný majetkový převod; okolnost, že darovací smlouva nesplňovala náležitosti kupní smlouvy, je zde právně nerozhodná.

      Odhlédne-li se od faktu, že odvolací soud měl správně přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí (jak již bylo vyloženo shora), pak v odůvodnění jeho rozhodnutí absentuje důsledné posouzení skutkových okolností daného případu a vše co v řízení vyšlo najevo. Posouzení skutkových zjištění odvolacím soudem z hlediska právní kvalifikace se ubírá toliko tím směrem, zda z hlediska obsahu darovací smlouvy lze vyvodit závěr o úplatném převodu, respektive zda takto účastníky projevená vůle je podřaditelná pod závěr, že došlo k uzavření kupní smlouvy, aniž by logicky byla řešena esenciální otázka, zda za daných skutkových okolností účastníci simulovali či nikoliv darování (tedy zda tzv. „na oko“ uzavřeli darovací smlouvu) a zda z tohoto pohledu může vůbec (k tomu srov. shora připomenuté judikatorní závěry dovolacího soudu) obstát závěr o platnosti takto uzavřené darovací smlouvy. Přece tvrdí-li sama žalovaná ve svém písemném vyjádření k žalobě, že jí postupně žalobci vyplacená celková částka 7.200.000,- Kč představuje protiplnění za učiněný majetkový převod, což koresponduje účastníky sepsané deklaraci o důvodech a rozsahu plnění žalované 1) vůči žalobci, tak není možné již jen pro tuto samotnou okolnost ponechat stranou právní hodnocení, zda uvedený darovací akt byl či nebyl simulovaným (tzv. „na oko“) právním úkonem ze strany uvedených účastníků, a tedy zda takto uzavřená darovací smlouva je či není ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem.

      S povinností přihlížet i k (jiným) vadám řízení je dovolací soud povinen také konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vykazuje extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu v tom směru, pokud soud prvního stupně uzavřel, že „nelze dávat do souvislosti darovací smlouvu ze 12. 2. 2009 s předchozí dohodou účastníků o finanční výpomoci mezi sourozenci, tj. žalobcem a 1. žalovanou“, neboť již shora připomenuté pasáže z vyjádření žalované 1) k žalobě vypovídají právě o opaku.

      Lze tedy závěrem uzavřít, že dovolání žalobce je z vyložených důvodů opodstatněné.

     K dovolání žalovaných směřujícího do nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu nutno uvést následující.

     Již v odvolání proti (v pořadí prvnímu) rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 10. 2013, č. j. 15 C 156/2012-72, žalované argumentovaly ve prospěch závěru o nezbytnosti použití aplikace § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. s tím, že v daném případě je nezbytné za tarifní hodnotu považovat hodnotu nemovitostí ve výši 7.895.000,- Kč, což podepíraly odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10.

         Obsahové náležitosti písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku jsou stanoveny v § 157 odst. 2 o. s. ř. a vztahují se i na rozsudek odvolacího soudu.

      Účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádávat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu. Vždy je však nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2154/15).

      Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).

    V rozsudku ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že mění-li odvolací soud svým rozhodnutím odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo procesně příznivé pro účastníka, který v řízení v prvním stupni v rámci procesní obrany na podporu své právní argumentace poukazoval na konkrétní rozhodnutí, ve kterém příslušný soud měl ve skutkově obdobné věci vyložit určitý právní názor, je nezbytné, aby odvolací soud na takovou argumentaci, resp. právní názor obsažený v citovaném rozhodnutí reagoval a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku v odpovídajícím rozsahu vyložil, proč judikovaný právní názor nebylo možno při rozhodování v odvolacím řízení zohlednit, případně pro jaké důvody jej považoval za překonaný (např. s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu atd.).

     Uvedené požadavky lze přiměřeně vztáhnout i k odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

    Jestliže odvolací soud se s uvedenou právní argumentací žalovaných v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, je jeho rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení nepřezkoumatelné.

      Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), v němž bude přihlédnuto i k právní argumentaci účastníků obsažené v jejich dovoláních, která tímto rozhodnutím dovolacího soudu nebyla konzumována.