Připomínka k rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2060/2010

NEJVYŠŠÍ SOUD

občanskoprávní a obchodní kolegium

Burešova 20, 657 37 Brno

tel.: 541 593 111, fax: 541 218 804

email: podatelna@nsoud.cz         

V Brně dne 4. února 2014

Věc:    Připomínka pro jednání kolegia dne 12. 2. 2014 (k rozhodnutí pod poř. č. 8 – sp. zn. 31 Cdo 2060/2010

     Pod poř. č. 8 je (jako podklad pro jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, které se má konat dne 12. 2. 2014) navrhován k publikaci rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále též „Kolegium“) Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „NS“) ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, a to s následující právní větou:

            Pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení § 132 obč. zák.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).

     Jelikož s publikací tohoto  rozhodnutí ve  Sbírce soudních rozhodnutí a  stanovisek   zásadně   nesouhlasím, využívám  svého  práva  a  pro  případ, že  Kolegium Nejvyššího soudu  rozhodne o zařazení cit. rozhodnutí  do  uvedené sbírky, žádám o zveřejnění  tohoto  mého

odlišného stanoviska:

      Obdobný právní názor, jak je vyjádřen v publikovaném rozhodnutí, byl již zaujat v rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu tehdy vyslovilo nesouhlas s publikací tohoto rozhodnutí do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „Sbírka“) primárně z důvodu, že předmětné rozhodnutí se nijak nevypořádalo s předchozí konstantní judikaturou. Nyní publikované rozhodnutí velkého senátu je obšírnější, leč s předchozí (zdůrazňuji konstantní) judikaturou se rovněž relevantně nevypořádává. Navíc v situaci, kdy od 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost (nový) zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) (dále již „NKZ“), podle kterého i (při splnění zákonem stanovených náležitostí) rozsudek představuje vkladovou (a veřejnou) listinu, na jejímž základě má být zapsáno (vkladem) právo do katastru [srov. § 567 obč. zák. (z r. 2012), § 11 a násl. NKZ], uniká tak trochu smysl, proč se vstupuje do mnoha let judikaturou v zásadě ustáleného stavu a tak zásadním způsobem se mění názor na právní důsledky soudního rozhodnutí o uložení povinnosti uzavřít restituční dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb.  Byl-li i přes výše uvedené (v době rozhodování očekávané) okolnosti přijat právní názor shora publikovaný, jevilo se zapotřebí přesvědčivě a zcela důsledně vypořádat se s dosavadní (opětovně připomínám, že s ustálenou) judikaturou, podle které „Dohoda o vydání věci v restituci podléhá vkladu do katastru nemovitostí i v případě, že projev vůle povinné osoby je nahrazen rozhodnutím soudu“ (srov. např. rozsudek NS z 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, jakož i další rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 3148/2005, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006). Publikované rozhodnutí ovšem podle mého názoru neobsahuje žádnou právní argumentaci, jež by byla schopna vytěsnit dosud judikované právní názory.

     Rozhodnutí, jímž se nahrazuje projev vůle povinné osoby k restituci uzavřením předmětné restituční dohody, přece nepředstavuje rozhodnutí státního orgánu, jímž se nabývá vlastnictví k nemovité věci. Vždyť se jím pouze nahrazuje prohlášení vůle jednoho z účastníků této smlouvy, což již před mnoha léty (rovněž v restitučním případu) připomenul také Ústavní soud České republiky (dále též „ÚS“) např. v usneseních ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 194/02, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1746/08). Nálezem ÚS z 29. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 702/2000, pak byl vyloučen právní názor, že by rozhodnutí (opět v restituční věci) podle § 161 odst. 3 o. s. ř. bylo možno považovat za tzv. záznamovou listinu; v této věci ÚS šel dokonce dál, když uvedl, že fikce nahrazení podpisu druhé smluvní strany (zde povinné osoby) na restituční dohodě není dána, jestliže povinné osobě byla rozsudkem soudu (jen) uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání věci.

     Jestliže publikované rozhodnutí přichází se závěrem, že není důvodu odlišovat pravomocné rozhodnutí o vydání (restituci) nemovitosti od pravomocného rozhodnutí ukládajícího povinné osobě povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, neznamená to ještě, že na základě takto užité argumentace lze – co do právního důsledku – ztotožňovat obsahově odlišná rozhodnutí. V prvém případě totiž restituční zákon umožnil restituovat přímo na podkladě rozhodnutí o vydání věci, kdežto ve druhém případě rozhodnutí představuje (pouze) právní titul, k němuž se musí ještě připojit právem stanovený způsob předání restituované věci, jímž je vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle takto uzavřené restituční dohody; v takovém případě rozsudek vydaný podle § 161 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje záznamovou listinu. Jinými slovy řečeno, rozsudkem vydaným podle § 161 odst. 3 o. s. ř., kterým je i rozsudek o uložení povinnosti uzavřít restituční dohodu (či spíše nahrazující projev vůle za povinnou osobu), je vytvořen právní stav, jaký je založen uzavřením převodní smlouvy, tj. [terminologií ještě za účinnosti obč. zák. (z r. 1964)] závazkový právní vztah, který je esenciální podmínkou pro dosažení věcně právních účinků, jež ve smyslu § 133 odst. 2 obč. zák. (z r. 1964) jsou dovršeny teprve vkladem (v tomto případě) vlastnického práva do katastru nemovitostí, resp. od 1. 1. 2014 zápisem do katastru nemovitostí [srov. § 1105 obč. zák. (z r. 2012)]. „Protože žádný zvláštní zákon nestanoví, že by v případech, kdy projev vůle smluvní strany je nahrazen rozhodnutím soudu, vznikalo vlastnictví k nemovitostem jinak, provedení pouhého záznamu (poznámka autora: platilo do 31. 12. 2013) namísto vkladu by znamenalo, že ke vzniku vlastnického práva k nemovitostem nedošlo.“ (Baudyš, P. Katastr a nemovitosti. 2. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2010, s. 257).

     Výrok pravomocného soudního rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti je sice – jak se uvádí v publikovaném rozhodnutí – podle § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazný pro účastníky řízení (a jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny orgány (včetně katastrálních úřadů a jiných správních úřadů), to ovšem neznamená, že katastrální úřad může slevit z jemu zákonem uložených povinností, které musí při vkladovém řízení dodržovat. A tak se může stát, že rozhodnutí vydané podle § 161 odst. 3 o. s. ř. sice bude pravomocné, leč např. pro nesprávnou identifikaci restituovaných nemovitostí v takto uzavřené dohodě nebude naplňovat předpoklad, že dle uvedené dohody lze vklad do katastru nemovitostí povolit. V poměrech od 1. 1. 2014 to také znamená, že nejsou-li v rozhodnutí nebo potvrzení (od soudu či exekutora) uvedeny všechny údaje, které mají být vkladem zapsány do katastru, vyzve katastrální úřad účastníky řízení k jejich doplnění (vkladové listina se tedy nevrací tomu, kdo ji vyhotovil, nýbrž účastníkům vkladového řízení). Nedoplní-li je účastníci řízení (rozuměno pokud nezajistí její právně relevantní doplnění) ve lhůtě do 14 dnů od doručení výzvy (ponechávám stranou, zda lze něco takového v uvedeném termínu vůbec zajistit), katastrální úřad vkladové řízení zastaví (§ 15 odst. 3 NKZ). V případě listin sepsaných do 31. 12. 2013, pokud splňují náležitosti stanovené dosavadními právními předpisy, se má za to, že jde o vkladové listiny, i když nesplňují náležitosti předepsané NKZ nebo jiným zákonem;  tyto chybějící náležitosti ovšem musí obsahovat návrh na vklad (srov. § 63 odst. 3 NKZ).

     Protože publikované rozhodnutí se upíná k rozhodnutím vydaným do 31. 12. 2013, tj. za poměrů předchozího občanského zákoníku, je z mého pohledu více než žádoucí zrekapitulovat podstatu problému. Ta tkví v tom, že pokud soud rozsudkem za žalovaného prohlásí vůli s uzavřením smlouvy či (ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. restituční) dohody, jejímž předmětem je převod nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí, je zde po právní stránce vytvořen stav stejný, jako by účastníci bez soudní ingerence uzavřeli smlouvu či dohodu, což je podepřeno i rozhodovací praxí ÚS. Pak už je třeba respektovat občanskoprávní úpravu platnou do 31. 12. 2013. Občanský zákoník (z r. 1964) ve svém ustanovení § 132 odst. 1 stanoví, že vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu anebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Právní titulem k převodu vlastnictví k nemovitosti je tedy i smlouva anebo dohoda, jak ji užívají restituční předpisy. Podle ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák. (z r. 1964) převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů (jímž je zákon o zápisech), pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Víme tedy, že právním titulem k převodu nemovitého majetku v soukromoprávní oblasti je i smlouva (dohoda), která však sama o sobě k nabytí vlastnictví nestačí. K dovršení věcně právních účinků je zde zapotřebí vkladu práva. Výklad, že je-li uzavřena smlouva či dohoda, a taková je uzavřena třeba i tehdy, jestliže soud na základě žaloby prohlásí vůli s jejím uzavřením za žalovaného, dochází tím bez dalšího k nabytí vlastnictví, neodpovídá právní úpravě, resp. je v přímém rozporu s ustanovením § 133 odst. 2 obč. zák. (z r. 1964). Zdůrazňuji, že opak nevyplývá ani z žádného restitučního zákona.  Stejný závěr je ovšem nutno učinit i v případě, byla-li smlouva uzavřena v důsledku soudní ingerence ve formě prohlášení vůle s uzavřením takové smlouvy za žalovaného. Opačný výklad, že v případě soudního prohlášení vůle za žalovaného s uzavřením smlouvy, již právní mocí rozsudku dochází k převodu, resp. přechodu vlastnictví z převodce na nabyvatele, nemá žádnou hmotněprávní oporu a je podle mého názoru výkladem toliko účelovým.

            Odkazuje-li tedy občanský zákoník (z r. 1964) v případě smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem na zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění předpisů do 31. 12. 2013 (dále již „zákon o zápisech“), který ve svém ustanovení § 2 odst. 1 stanoví, že práva uvedená v § 1 odst. 1 (tj. vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva) se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu nebo výmazu vkladu práva, pokud tento nestanoví jinak, je logické, že v případě převodních smluv (dohod) katastrální úřady, resp. jeho příslušná katastrální pracoviště do 31. 12. 2013 (správně) setrvávaly na právním názoru, že takto předložené smlouvy (dohody) jsou předmětem vkladu, nikoliv zápisu ve formě záznamu. Bylo tak poměřováno ustanovení § 7 zákona o zápisech stanovící, že práva uvedená v § 1 odst. 1 (tedy i právo vlastnické), která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru, s případně (či spíše výjimečně) předloženým rozsudkem, z jehož výroku vyplývá, že soud nahrazuje vůli za žalovaného s uzavřením příslušné převodní smlouvy, jejíž text je buďto obsažen ve výrokové části rozsudku, anebo jejíž vyhotovení je neoddělitelně připojeno k tomuto rozsudku, z jehož výroku vyplývá, že ono prohlášení vůle se upíná k takto připojené rozsudečné příloze.

      Katastrální úřady s přihlédnutím ke vkladovému principu, s ohledem na výše citovanou hmotněprávní úpravu, jakož i s přihlédnutím k dosavadní judikatuře, proto do 31. 12. 2013 neměly možnost jiného postupu, než setrvávat na závěru, že k nabytí vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí podle převodních smluv je zapotřebí vkladu, o kterém rozhodují ve správním řízení. Proto byl-li katastrálnímu úřadu předložen rozsudek o prohlášení vůle za žalovaného s uzavřením převodní smlouvy (dohody) k nemovitému majetku, katastrální úřad v takovém případě tento rozsudek vrátil jejímu zhotoviteli, případně tomu, kdo jej předložil za účelem, aby podle něj bylo zapsáno (ve formě záznamu) vlastnické právo do katastru (§ 8 odst. 2 zákona o zápisech).

       V poměrech od 1. 1. 2014 jsou i soudní rozhodnutí vydaná do 31. 12. 2013, na jejichž základě má dojít k zápisu do katastru nemovitostí (nyní již) vkladem, považována za vkladové listiny, i když nesplňují náležitosti předepsané novým katastrálním či jiným zákonem. Ani v dnešních soukromoprávních (nových) poměrech se ovšem nic nemění na závěru, že pravomocné rozhodnutí ukládající (v námi sledovaném případě za povinnou osobou z restituce) prohlášení vůle (s uzavřením restituční dohody) pouze nahrazují toto prohlášení, nepředstavují však vkladovou listinu, dle které se má provést zápis do katastru nemovitostí vkladem.

     Protože publikované rozhodnutí pomíjí dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu, a – byť bylo vydáno jen několik dnů před koncem roku 2013 – ani neřeší právní důsledky spojené minimálně s ustanovením § 63 odst. 3 NKZ, nemůže představovat zásadní zlom v dosavadní judikatuře, neboť soudy i přes jeho publikaci ve Sbírce nemohou (s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) pominout shora připomenutou judikaturu Ústavního soudu.  

JUDr. Pavel Vrcha