Připomínky k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb.

Ministerstvu spravedlnosti

k č.j. 183/2010-LO

                                                                                                                                              V Brně dne 25. března 2010

 Věc:

Připomínky k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů

     K předloženému návrhu novely zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „návrh zákona“), si dovoluji uvést následující připomínky, které z důvodu lepší orientace v nich budu číslovat dle jejich pořadí. V těchto připomínkách se odráží též moje dosavadní zkušenosti s rozhodčím řízením, a to z pozice soudce odvolacího soudu (Krajského soudu v Ústí nad Labem).

1. [Rozhodčí smlouva u spotřebitelských úvěrů] Nejsem si jist, zda obligatorní podmínka uzavření rozhodčí smlouvy na samostatné listině může naplnit očekávání obsažené v důvodové zprávě uvedeného návrhu zákona. V praxi dochází k situacím, kdy mnozí občané přistupují k uzavírání různých smluv i rozhodčích doložek nezodpovědně, přičemž později (roz. v případě zahájeného rozhodčího sporu či soudního řízení o neplatnost vydaného rozhodčího nálezu) namítají, že jim nebyl druhou stranou dán dostatek prostoru k prostudování návrhu té které smlouvy a že – bohužel – v rychlosti a neuváženě podobné návrhy akceptovali. Lze pochopitelně precizovat stávající právní úpravu, ovšem bez zodpovědného přístupu právních subjektů při uzavírání smluvních závazků, lze jen stěží v daném směru hledat nějaké uspokojivé řešení a očekávat, že prostřednictvím podobných novelizací dojde ke změně stávajícího stavu.

2. [Rozhodci] Novela zavádí kategorizaci rozhodců – 1. autorizovaný rozhodce, 2. rozhodce stálého rozhodčího soudu a rozhodce (ad hoc). Tato kategorizace je nevyvážená, nesystémová a ve svém důsledku může být chápána i jako kolidující s ústavně právními předpisy. Již v předchozím období jsem v odborném tisku zaznamenal určité napětí mezi skupinou rozhodců ad hoc, kteří využívali služeb právnických osob zajišťujících pro rozhodce v souvislosti s výkonem rozhodčího řízení určité administrativně – technické záležitosti, od zástupců některých stálých rozhodčích soudů. Jednalo se mimo jiné o výměnu názorů ohledně fungování a (také) označování právnických osob, jež pro rozhodce vykonávaly určité služby. Postupně byl prezentován názor (ve stručnosti řečeno), že ty právnické osoby, které v názvu obsahují jakékoli slovní spojení související s rozhodčím soudem, ve skutečnosti obcházejí zákon, protože označení rozhodčí soud náleží toliko zákonem zřízeným stálým soudům. Reflexe podobných názorů se ostatně projevila např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cm 496/2008, v němž bylo mimo jiné judikováno: „Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčího řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.“

      Jak lze zjistit z dalšího textu novely, pouze jen autorizovaní rozhodci mohou rozhodovat rozhodčí spory ve věcech spotřebitelských úvěrů. Jen kupř. s přihlédnutím k tomu, že (neautorizovaný) rozhodce ad hoc by na straně jedné mohl rozhodovat rozhodčí spor třeba o peněžité plnění v řádu několika set tisíc Kč, přičemž na straně druhé by nemohl rozhodovat spor ze spotřebitelského úvěru, je neodůvodnitelný, neboť ve své podstatě je založen na přístupu, který se mnohonásobně vzdaluje od původního ratio legis zákona o rozhodčím řízení. Podobným legislativním přístupem by bylo lze v rámci presumované skupiny účastníků rozhodčího řízení vyjímat jednotlivé druhy sporů z rozhodčí materie, resp. „vygenerovat“ – využívám zde formulace z důvodové zprávy – „za účelem ochrany volní složky a rovnosti smluvní autonomie“ – určitou sociální skupinu občanů, u které by byl požadován tzv. přísnější režim sjednávání rozhodčích smluv a rozhodování sporů pouze autorizovanými rozhodci. Ptám se, zda takový (nyní novelou prosazovaný) pohled na reglementaci daných vztahů odpovídá původnímu smyslu a účelu zákona o rozhodčím řízení, jenž měl primárně zčásti odbřemenit soudy od určité agendy, kterou lze řešit v rámci rozhodčího řízení, a především privilegoval smluvní autonomii účastníků, jako plnohodnotných subjektů práva, kteří se na smluvním principu rozhodli, že již vzniklé či případně v budoucnu mezi nimi vzniklé spory budou řešeny v rámci rozhodčího řízení rozhodci ad hoc či příslušným stálým rozhodčím soudem. Je třeba si tedy položit otázku, zda jsou důvody k takovému normativnímu počinu vskutku natolik silné, aby bylo nutno tímto (až) paternalistickým způsobem novelou ingerovat do dané materie a narušovat princip smluvní autonomie. Nejsem si vůbec jist, že taková potřeba normativní úpravy (objektivně) zde je, a že tímto způsobem bude určitá skupina (především) občanů více „chráněna“ před důsledky, jejichž příčinou byl především mnohdy jejich méně uvážlivý vstup do smluvních vztahů a z toho plynoucí též vyloučení soudní jurisdikce skrze jimi uzavírané rozhodčí smlouvy.

3. [Označení „rozhodčí soud“] Novela za stávající třetí odstavec § 13 vkládá nový čtvrtý odstavec, v němž se stanoví, že „Označení »rozhodčí soud« při výkonu rozhodčí činnosti může užívat pouze stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona.“ Jde podle mého názoru o nadbytečné ustanovení, neboť kromě zákonem zřízených stálých rozhodčích soudů nemůže de lege lata žádný jiný právní subjekt s označením „rozhodčí soud“ rozhodovat spory v rozhodčím řízení. Co ovšem někdy mate veřejnost a ve svém důsledku může „odnímat klientelu“ (roz. potenciální účastníky rozhodčího sporu, z nějž pro rozhodce, resp. stálý rozhodčí soud plyne finanční profit v podobě rozhodčího poplatku) je to, že některé právnické osoby, které pro rozhodce ad hoc vykonávající servisní (administrativně technické) služby jsou označeny takovým způsobem, že pro laika není zřejmé, zda v daném případě jde o stálý (zákonem zřízený) rozhodčí soud či nikoliv. Taková právnická osoba ovšem žádný rozhodčí spor nemůže rozhodovat, neboť o případném majetkovém sporu, při splnění zákonem stanovených podmínek, rozhoduje jeden nebo více rozhodců ad hoc. S ohledem na novelou zaváděný zákaz uvedeného označování ovšem nelze vyloučit, že někteří interpreti citovaného ustanovení budou vycházet (pouze) z doslovného jazykového výkladu, tedy při respektu, že pokud nelze v uvedeném případě používat výslovné označení „rozhodčí soud“, že pak jiná formulace (např. „Soud pro řešení rozhodčích sporů“, „Arbitrážní soud“, „Společnost pro výkon rozhodčího řízení“ atd.) s ustanovením § 13 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení v rozporu není. Výstižnější by proto byla formulace (obsahově) typu (např.), že vyjma stálého rozhodčího soudu zřízeného na základě zákona nikdo jiný nemůže užívat označení, které je totožné anebo zaměnitelné s označením „rozhodčí soud“.

4. [Kdy končí rozhodčí řízení] Novela ustanovení 23 zákona o rozhodčím řízení v jeho úvodní části upravuje potud, že dosavadní formulaci „rozhodčí řízení končí vydáním...“ mění takto: „rozhodčí řízení končí právní mocí vydaného“, což odůvodňuje zpřesněním okamžiku, kdy rozhodčí řízení končí. Vzhledem k dikci § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení jde o nadbytečné doplnění. Snad jen pro zajímavost občanský soudní řád v ustanovení § 151 odst. 1 o.s.ř. stanoví, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.

5. [Rejstřík rozhodčích nálezů] Jde o navýšení další agendy Ministerstva spravedlnosti, což bude spojeno s nezbytností řešit personální a technické záležitosti vzhledem ke značnému množství ročně vydávaných rozhodčích nálezů.

6. [Autorizovaný rozhodce] Část sedmá novely upravuje podmínky pro zápis autorizovaného rozhodce a provedení profesních zkoušek. Zcela zbytečně Ministerstvu spravedlnosti přibývají další velmi významné povinnosti, ale také pravomoce. Profesní zkouška je pak jen důsledkem neodůvodnitelné kategorizace rozhodců, která do stávajícího režimu rozhodčího řízení nesystémově vnáší normativní novoty, jak jsem již shora uvedl, velmi vzdálené od původního záměru zákonodárce, jenž uvedl v život zákon o rozhodčím řízení.

7. [Právnická osoba zajišťující činnost autorizovaných rozhodců] Novela přináší nový § 44d, v němž se stanoví, že činnost autorizovaných rozhodců může být zajišťována prostřednictvím právnické osoby založené za účelem zajišťování výkonu rozhodčí činnosti, a že tato právnická osoba se zapisuje do zvláštní části seznamu autorizovaných rozhodců. Chtěl bych na tomto místě zdůraznit, že toto navrhované ustanovení vůbec neřeší to, co bylo některými v praxi vytýkáno a podle mého názoru nesprávně spojováno s výkonem „rozhodčích soudů“ na bázi různých obchodních společností, které ovšem jako soudy nerozhodovaly, nýbrž v podstatě fungovaly jako servisní subjekty zajišťující pro rozhodce ad hoc již shora zmíněné administrativně technické záležitosti. Nelze přitom vyloučit, že v případě přijetí této novely zde budou i nadále existovat právnické osoby, jež budou vést kupř. seznamy rozhodců ad hoc, včetně příp. dokumentů z rozhodčí materie, na které budou rozhodci ad hoc odkazovat, resp. s nimiž v případě uzavření rozhodčí smlouvy budou účastníci souhlasit. Netřeba snad zdůrazňovat, že i pro splnění těchto povinností by Ministerstvo spravedlnosti muselo zajistit další zaměstnance a vytvořit jim patřičné administrativně technické zázemí, což opět předpokládá další navyšování finančních výdajů.

8. [Závěr] Připravovaná novelizace zákona o rozhodčím řízení mi přijde nesystémová, pro stát nákladná a zjevně se odklánějící od původního úmyslu zákonodárce, který prostřednictvím rozhodčího řízení chtěl na principu smluvní autonomie umožnit účastníkům flexibilnější řešení jejich majetkových sporů. Novelizace pro Ministerstvo spravedlnosti přináší zcela nové a nikoliv nezanedbatelné povinnosti, ale také pravomoce. Předpokládá ovšem také další navýšení finančních prostředků k plnění těchto úkolů. Z ústavně právního hlediska vnímám jako velmi vážný problém, aby autorizovaní rozhodci jako jediní byli povolání rozhodovat spory ze spotřebitelských úvěrů. Konstatuji, že ani po přijetí této novely nelze vyloučit, že někteří („neautorizovaní“) rozhodci ad hoc se budou sdružovat, resp. využívat služeb různých servisních právnických osob, které budou rozhodcům poskytovat administrativně technické zázemí pro vlastní výkon rozhodčí činnosti, případně vést seznamy těchto „neautorizovaných“ rozhodců. Domnívám se, že pro tak radikální zásah do stávající rozhodčí materie nesvědčí žádné zásadně významné opodstatnění a že tímto způsobem nepochybně nevymizí (bohužel) zaznamenaný trend, kdy někteří (především) občané vstupují neuváženě do různých smluvních vztahů a v rámci nich též souhlasí s vyloučením soudní jurisdikce pro řešení majetkových sporů vzniklých z jimi uzavřených smluv. Nevymizí ani fakt, že ve společnosti je určitá skupina občanů, kteří coby dlužníci se ocitají v nepochybně pro ně nepříjemných životních situací, které ne vždy lze alespoň částečně vytěsnit prostřednictvím práva sociálního zabezpečení.

           Řešení bych tedy spatřoval např. v přijetí stanoviska Nejvyšším soudem k aplikaci zákona o rozhodčím řízení, v němž by mohla být nejen sumarizována dosud již bohatá judikatura (především) Nejvyššího soudu, ale i právně rozvedeny sporné výkladové oblasti, čímž by se rozhodčí praxi (tímto způsobem) dostalo zřetelného (doporučujícího) návodu, jak rozhodovat ve věcech s obdobným skutkovým základem.

                                                                           Pavel Vrcha

                                                                           soudce Nejvyššího soudu ČR